ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1250.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1250/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 10. 2015 o dovolání, které podal obviněný V. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 68 To 103/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 241/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 4 T 241/2014, byl obviněný V. Z. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §254 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 3 roků a dále mu byl uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 100 000 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody tak, že poškozený byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný V. Z. a poškozený Ing. L. H. odvolání. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 68 To 103/2015, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Obviněný V. Z. podal prostřednictvím svého obhájce dne 17. 9. 2015 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání jednak obecně zpochybnil naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, jímž byl uznán vinným, a to zejména jeho objektivní a subjektivní stránky. Dále vytkl tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy a porušení základních zásad trestního řízení, a to především zásady materiální pravdy a zásady „in dubio pro reo“. Obviněný rovněž shledal nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k otázce výše způsobené škody a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodou, přičemž podle obviněného ani nebylo prokázáno, že se vůbec stal skutek, jehož spácháním byl uznán vinným.
Jak dále obviněný ve svém dovolání zdůraznil, soudy nižších stupňů v předcházejícím řízení nesprávně hodnotily důkazy. Obviněný nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který mu přičítal k tíži, že nezkoumal motivaci P. Š. k převodu obchodního podílu od obviněného, že jmenovaný odmítl v hlavním líčení vypovídat a že si obviněný už přesně nepamatuje některé skutečnosti s ohledem na velký časový odstup. Podle názoru obviněného řada důkazů provedených soudem prvního stupně vůbec nesouvisí s tím, co mu je kladeno za vinu, a závěr o vině obviněného je tak učiněn pouze na základě nepřímých důkazů a libovůli soudu, když nebyl a ani nemohl být dostatek přímých důkazů.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil k dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný V. Z. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 2 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný V. Z. však v části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní povaze – nikoli hmotněprávním charakteru – části jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů nesprávně posoudily zejména svědeckou výpověď P. Š. a nehodnotily jeho motivaci či „trestní minulost“ tohoto svědka. Obviněný považuje za neprokázané spáchání posuzovaného skutku, ale i naplnění objektivní a subjektivní stránky daného přečinu. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Totéž platí o námitce obviněného V. Z., v níž poukázal na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v jeho usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, publikovaném pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvod odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými závěry a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl takové námitky týkající se zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, s nimiž se náležitě vypořádal již odvolací soud. Proto Nejvyšší soud nemohl jen na podkladě spisu a dovolání obviněného přehodnotit důkazy, případně dát pokyny soudům nižších stupňů, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To by totiž bylo v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného výlučně k nápravě některých právních vad, nikoliv vad skutkových. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na mylných závěrech a libovůli, popřípadě jen na nepřímých důkazech. Taková argumentace obviněného se vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. nutnosti postupu soudu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o spáchaném skutku ani o jeho pachateli a přesvědčivě vyložily, proč je ani nemohly mít, takže zde nebyl důvod, aby postupovaly ve prospěch obviněného.
V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití citovaného dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami obviněného V. Z., kterými zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tyto námitky sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť je obviněný založil zčásti rovněž na polemice se skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud je však nepovažuje za důvodné.
K tomu je třeba připomenout, že přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, pokud tím ohrozí majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto přečinu spočívající v „zatajení“ účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů znamená, že pachatel předstírá vůči jiným osobám, zpravidla kontrolním nebo daňovým orgánům, že tyto doklady vůbec nemá, anebo je umístí nebo ukryje na takovém místě, kde jsou pro příslušné orgány nebo pro jiné osoby běžnými prostředky nedostupné (např. je nepředloží při kontrole nebo je na dotaz kontrolního orgánu zamlčí či uvádí, že je nemá). O zatajení zmíněných dokladů jde i tehdy, když pachatel uvádí ohledně takových dokladů rozporné údaje (např. že účetnictví má u sebe doma a toto účetnictví zpracovává, avšak později zase tvrdí, že účetnictví u sebe vůbec nemá a neměl a že je naopak mají jiné osoby) a vzhledem k tomu není jasné, kde se skutečně nacházejí příslušné účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady, a proto nejsou tyto doklady v rozhodné době k dispozici. Zatajení účetních dokladů nemůže být v zásadě vyloučeno jen pouhým nekonkrétním tvrzením pachatele v určité situaci o tom, kde se nacházejí (např. u něho doma), zvláště když bylo později toto tvrzení popřeno nebo bylo shledáno nepravdivým (viz rozhodnutí pod č. 7/2009 Sb. rozh. tr.). K naplnění skutkové podstaty posuzovaného přečinu se dále vyžaduje ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně. Značnou škodou, kterou zde pachatel způsobí trestným činem, se rozumí škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla podle §138 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného trestného činu, je třeba úmyslného zavinění pachatele (viz v podrobnostech Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2590, 2591 a 2597).
Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho následném odůvodnění, obviněný V. Z. zatajil účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač k jejich vedení byl povinen podle zákona, když předstíral, že účetní a obchodní evidenci obchodní společnosti MTS MONT, s. r. o., se sídlem v Hranicích, včetně jejího majetku, jako jediný jednatel a společník této obchodní společnosti osobně předal P. Š., novému společníkovi, na něhož převedl svůj obchodní podíl ve zmíněné obchodní společnosti, což však neodpovídalo skutečnému stavu věci vzhledem k tomu, že obviněný mu nic nepředal a s účetnictvím a veškerým majetkem jmenované obchodní společnosti naložil blíže nezjištěným způsobem. V důsledku tohoto jednání obviněného nebyla podána daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 2012, čímž obviněný zmařil možnost řádného vyměření daňových povinností obchodní společnosti MTS MONT, s. r. o., a ke škodě oprávněných věřitelů trvale znemožnil řádné zjištění, přezkoumání a uspořádání majetkových poměrů této obchodní společnosti. Tím obviněný ohrozil majetková práva jiného i včasné a řádné vyměření daně, a způsobil tak svým jednáním na cizím majetku škodu minimálně ve výši 685 266,20 Kč, což je značná škoda ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Takto vyčíslenou škodu představují výběry finančních prostředků obviněným z bankovního účtu obchodní společnosti MTS MONT, s. r. o., bezhotovostní platby provedené obviněným platební kartou a na jeho bankovní účty jako fyzické osoby, a to v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, přičemž ke dni 1. 8. 2012 již obviněný nebyl společníkem jmenované obchodní společnosti a ani prokazatelně nevysvětlil, jak naložil s těmito finančními prostředky. Uvedená škoda tedy vznikla jednoznačně v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, protože podle rozhodných skutkových zjištění se na jejím vzniku nepodílely žádné jiné okolnosti ani jednání jiných osob.
Nejvyšší soud nemá pochybnosti ani o tom, že obviněný V. Z. naplnil subjektivní stránku přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 tr. zákoníku, protože jednal úmyslně a se znalostí všech souvislostí včetně důsledků spojených s takovým jednáním. Navíc obviněný ve svém dovolání, kde zpochybnil naplnění subjektivní stránky spáchaného přečinu, nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky zde vyplývá především z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeného v jeho odůvodnění. Úmyslné zavinění obviněného je pak zřejmé též z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě ohrožení majetkových práv věřitelů a včasného a řádného vyměření příslušných daní obchodní společnosti MTS MONT, s. r. o., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který z jeho jednání mohl snadno nastat a také nastal.
O tom, že se skutek spáchaný obviněným stal, o naplnění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného přečinu včetně příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem škody v uvedené výši a o tom, že se daného skutku dopustil právě obviněný, a to úmyslně, tedy vzhledem ke všem shora konstatovaným argumentům není pochyb. Proto Nejvyšší soud považuje závěr soudů nižších stupňů o spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 tr. zákoníku obviněným za správný a jeho námitky, jimiž zpochybnil naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky tohoto přečinu, za neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný V. Z. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud rozhodl podle §256 tr. řádu o jeho zamítnutí. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak spatřoval v předcházejícím řízení naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného mu zčásti neodpovídají a ve zbytku jsou neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. Z. podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 10. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu