ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1308.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1308/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1istopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný JUDr. K. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 7 To 109/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 196/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný JUDr. K. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 1 T 196/2012, uznán vinným přečiny porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky blíže konkretizovanými pod body I. a II. výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §220 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu 36 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu soud uložil obviněnému povinnost nahradit škodu obecně prospěšné společnosti IZŽ, o.p.s. škodu ve výši 40 000 Kč. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody spoluobviněného J. S.
Uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 napadli obvinění JUDr. K. S. a J. S., jakož i poškozená obecně prospěšná společnost IZŽ, o. p. s., odvoláními. Na podkladě odvolání obviněného J. S. a poškozené obecně prospěšné společnosti Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 7 To 109/2014, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) a f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného J. S. v celém rozsahu a ohledně obviněného JUDr. K. S. ve výroku o náhradě škody. Odvolací soud poté sám rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu tak, že obviněného J. S. podle §226 písm. d) tr. řádu zprostil obžaloby a uložil mu ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě a podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázal poškozenou obecně prospěšnou společnost s jejím nárokem na náhradu uplatněným vůči tomuto obviněnému na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. řádu dále odvolací soud uložil obviněnému JUDr. K. S. povinnost nahradit škodu poškozené obecně prospěšné společnosti IZŽ, o.p.s. ve výši 3 350 000 Kč. Odvolání tohoto obviněného pak soud druhého stupně zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný JUDr. K. S. dovolání prostřednictvím svého obhájce, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů hodnotily důkazy pouze v jeho neprospěch. Je přesvědčen, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou natolik vadná, že zakládají rozpor s principy spravedlivého procesu. V této souvislosti obviněný zejména zpochybnil výpověď spoluobviněného J. S. Dále obviněný vyslovil nesouhlas s posouzením subjektivní stránky u obou přečinů s tím, že se u něho mohlo jednat nanejvýš o nedbalostní zavinění. Namítl, že soud prvního stupně správně nehodnotil časové a skutkové okolnosti věci a nijak se nezabýval rozsudkem Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cm 167/2010. Rovněž odkázal na obdobné případy spoluobviněného J. S. při jednání vůči jiným advokátům a vytkl soudům dříve činných v této věci, že se uvedenými důkazy odmítly zabývat. Obviněný také zpochybnil odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Dalšími námitkami obviněný napadl výrok o náhradě škody. V této souvislosti poukázal na to, že poškozený stejný nárok uplatnil rovněž v insolvenčním řízení, v jehož rámci byl tento nárok pravomocně uznán. Podle jeho názoru tak ve věci existovala zákonná překážka litispendence a res iudicata. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání obviněného JUDr. K. S. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce konstatoval, že obviněný projevil nesouhlas zejména s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními soudů ke znaku zavinění. Státní zástupce je přesvědčen, že v dovolání obviněný neoznačil vady, které by zakládaly porušení zásad spravedlivého procesu, přičemž sám neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů. Dále státní zástupce odkázal na závěry soudu prvního stupně k odmítnutí některých důkazních návrhů obviněného. Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o náhradě škody, má státní zástupce za to, že jednak nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž vytčená vada výroku o náhradě škody je napravitelná jen v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Soudy při rozhodování o náhradě škody nevzaly v úvahu ustanovení §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2014, a neodkázaly poškozenou obecně prospěšnou společnost s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného JUDr. K. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný JUDr. K. S. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákona měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně sám obviněný výslovně zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k procesnímu pochybení spočívajícímu zejména v nesprávném hodnocení výpovědi spoluobviněného J. S. Přitom obviněný předkládá vlastní verzi skutkového stavu, zejména pokud jde o otázku, jak došlo ke vzniku škody na majetku poškozeného subjektu. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný JUDr. K. S., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na důkazně nepodložených závěrech, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Totéž platí o námitce obviněného JUDr. K. S., jíž soudům nižších stupňů vytkl, že porušily jeho právo na spravedlivý proces, přičemž citoval části skutkových okolností, které podle jeho přesvědčení byly důsledkem nesprávného „svévolného“ hodnocení důkazů soudy. V obecné rovině přitom dovolatel zmínil „extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů“. K těmto námitkám Nejvyšší soud odkazuje na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu. Ani zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití uvedeného dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, publikovaného pod č. 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod obviněných ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, na jehož podkladě by mohl Nejvyšší soud přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení.
Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl nedodržení zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé naplnit hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání
Pokud jde o námitky obviněného týkající rozsahu dokazování, je třeba zejména připomenout, že v trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedené zásady mj. vyplývá, že obecné soudy musí v každém stadiu trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh obhajoby i obžaloby. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což v posuzované věci učinil již soud prvního stupně řádně (srov. strana 11 jeho rozsudku). V žádném případě se tak nelze ztotožnit s námitkou obviněného, že postupem soudů nižších stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
K přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná, že se jej dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou a spáchá čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, nebo způsobí-li takovým činem značnou škodu. Jak přitom vyplývá z popisu skutku uvedeného pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný JUDr. K. S. se dopustil posuzovaného přečinu tím, že – zkráceně vyjádřeno – jako advokát přijal dne 19. 11. 2010 od obecně prospěšné společnosti IZŽ, o. p. s., jako složitele, na svůj bankovní účet z titulu smlouvy o úschově částku ve výši 2 500 000 Kč, kterou dne 23. 11. 2010 z podnětu obviněného J. S. převedl na účet vedlejšího účastníka smluvního vztahu, obchodní společnosti STAR GROUP CZECH, a. s., a dne 19. 1. 2011 přijal na základě dodatku č. 1 k uvedené smlouvě na svůj účet částku ve výši 850 000 Kč, ze které dne 20. 1. 2011 rovněž z podnětu J. S. převedl částku ve výši 810 000 Kč na účet obchodní společnosti STAR GROUP CZECH, a. s. Přitom ani v jednom případě neprojevil složitel vůli uvolnit uvedené peněžní prostředky, neboť příkazy k vyplacení uvedených částek doručené J. S. byly padělané, což muselo být obviněnému JUDr. K. S. na první pohled zřejmé, a oba obvinění si museli být vědomi, že tímto jednáním porušují čl. III., bod 2); čl. IV., bod 1) a 2) a čl. V., bod 2) smlouvy o úschově, a obecně prospěšné společnosti IZŽ, o. p. s., způsobili škodu ve výši 3 310 000 Kč.
Podle názoru Nejvyššího soudu svědčí zmíněné skutkové okolnosti o naplnění všech zákonných znaků trestného činu včetně jeho subjektivní stránky, a samotný nesouhlas obviněného s odsouzením či pouhé konstatování o nedbalostní formě nemůže vyvolat potřebu změny právní kvalifikace skutku, jehož zjištění se stalo podkladem výroku o vině a trestu v dané věci.
Obdobný závěr však platí i ve vztahu k přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný JUDr. K. S. rovněž uznán vinným. Z popisu skutku uvedeném pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, že obviněný dne 19. 1. 2011 přijal od svědka K. K. na základě dodatku č. 1 ke smlouvě o úschově částku 850 000 Kč, která byla vlastnictvím obecně prospěšné společnosti IZŽ, o. p. s., následně bez souhlasu a vědomí složitele vybral 40 000 Kč v hotovosti, ačkoli věděl, že peněžní prostředky nejsou jeho vlastnictvím a že mu byly jen svěřeny do advokátní úschovy bez možnosti s nimi libovolně disponovat, přičemž uvedenou částku poškozené nevrátil a použil ji pro vlastní potřebu. Podle názoru Nejvyššího soudu popsané skutkové okolnosti rovněž naplňují zákonné znaky citovaného přečinu a nevyvolávají jakékoli pochybnosti o správnosti použití právní kvalifikace.
Pokud jde o námitky obviněného, jimiž zpochybnil správnost výroku o náhradě škody, Nejvyšší soud k nim především uvádí, že nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit majetkovou škodu, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, či vydat bezdůvodné obohacení, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné pod č. T 703. v sešitě 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 654/2002). Typicky jde o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady majetkové škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení zejména v ustanoveních. Námitka obviněného týkající se porušení procesního ustanovení §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, tudíž neodpovídá uvedenému dovolacímu důvodu (viz shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015). Námitku proti výroku učiněnému v adhezním řízení s tím, že okamžik zahájení insolvenčního řízení proti obviněnému představuje překážku, pro kterou nelze rozhodnout o nároku poškozeného, pak nelze podřadit ani pod zbývající dovolací důvody výslovně a úplně vymezené v §265b odst. 1 tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 6 Tdo 29/2013).
Nejvyšší soud pro úplnost dále uvádí, že ustanovení §140b, věta za středníkem, insolvenčního zákona (účinný od 1. 1. 2014, tj. i v době rozhodování soudů obou stupňů v této věci) stanoví omezení ve vztahu k adheznímu řízení, avšak jen za předpokladu, že v trestním řízení o příslušném trestném činu nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. Jen v takovém případě nelze o náhradě škody v trestním řízení rozhodnout, přičemž jde o pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo jde o pohledávky, které se v tomto řízení neuspokojují (viz §170 citovaného zákona). Přitom je třeba přiměřeně uplatnit závěry vyjádřené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 41/2002, uveřejněného pod č. 20/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ze kterých mimo jiné vyplývá, že prohlášení konkursu na majetek právnické osoby, v níž měl obviněný postavení např. statutárního orgánu a stíhaného trestného činu se dopustil v tomto postavení, popřípadě v souvislosti s ním, nezakládá překážku ve vztahu k adheznímu řízení, neboť v takovém případě není dána shoda v osobě úpadce a pachatele trestného činu. Pokud je ovšem úpadce fyzickou osobou (podnikatelem), a jeho majetek nebyl v trestním řízení zajištěn ve smyslu §140b, věta za středníkem, insolvenčního zákona, a příslušných procesních ustanovení trestního řádu (zejména §47), nelze o jeho povinnosti k náhradě škody v trestním řízení rozhodnout a zmíněné závěry citovaného rozhodnutí se nepoužijí.
Nad tento rámec Nejvyšší soud stručně uvádí, že v posuzované věci bylo insolvenční řízení ve věci dlužníka JUDr. K. S. zahájeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. MSPH 89 INS 13477/2013-A. Přitom poškozená obecně prospěšná společnost IZŽ, o. p. s., přihlásila svou pohledávku ve výši 3 849 333,56 Kč dne 13. 1. 2014. Nejvyšší soud konstatuje, že přihlášením pohledávky v insolvenčním řízení nastala překážka předpokládaná v ustanovení §140b insolvenčního zákona, pro kterou nemohlo být o nároku na náhradu majetkové škody rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. řádu. Poškozená osoba měla být proto odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu. Jak ale Nejvyšší soud již shora uvedl, zmíněná vada neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný ve svém dovolání, a ani žádnému z dalších dovolacích důvodů taxativně stanovených v §265b odst. 1 tr. řádu, takže se její nápravy nelze domáhat cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není přípustné ve stejném rozsahu, jenž je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Navíc je možné doplnit, že ve vztahu k povinnosti obviněného nahradit majetkovou škodu vyslovenou v dané věci, jde o pohledávku poškozeného na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, na niž se nevztahuje osvobození od placení pohledávek podle §414 a 415 insolvenčního zákona.
Na podkladě zmíněných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný JUDr. K. S. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 4. 1istopadu 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracovala:
JUDr. Pavla Augustinová