ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1423.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1423/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný Z. C. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 31 To 191/2015, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 257/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 4 T 257/2012, byl obviněný Z. C. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento přečin byl odsouzen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 2 tr. řádu soud prvního stupně rozhodl o nároku na náhradu škody, který uplatnila poškozená obchodní společnost
Lucky Money, a. s., tak, že obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené 1 042 321 Kč a se zbytkem uplatněného nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci, která jej směřovala v neprospěch obviněného. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 31 To 191/2015, z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu ve věci rozhodl. Obviněného opětovně uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu i stejný druh trestu v téže výměře jako soud prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu se od rozsudku soudu prvního stupně lišil pouze v tom, že odvolací soud upřesnil popis skutku ve výroku o vině tak, aby lépe vystihoval všechny rozhodné skutečnosti, jež naplňují jednotlivé znaky skutkové podstaty tohoto přečinu. Konkrétně zahrnul do jeho popisu i skutečnost, že obviněnému byla vedle tržeb z herních bankomatů svěřena i provozní záloha ve výši 100 000 Kč. Soud druhého stupně znovu rozhodl i o nároku na náhradu škody a podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Lucky Money, a. s., částku 1 142 321 Kč.
Odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný Z. C. dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Alexandra Šoljaka, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný namítl, že vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání pro zcela jiný skutek, než jakým byl následně uznán vinným. Argumentoval tím, že jeho jednání bylo ve sdělení obvinění a v obžalobě kvalifikováno jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, zatímco soudem prvního stupně bylo posouzeno jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle obviněného tak nebyla zachována jednota a totožnost skutku, pro který se trestní stíhání vede, přičemž s touto námitkou se nijak nevypořádal ani odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku.
Dále obviněný brojil proti tomu, že poškozená obchodní společnost Lucky Money, a. s., nikdy neprokázala, že mu předala jednotlivá herní zařízení, že jej seznámila se způsobem jejich obsluhy a evidence výplaty tržeb, ani to, že obviněný byl seznámen s vyúčtováním a byly mu doručeny potřebné zúčtovací doklady. Obviněný poukázal také na skutečnost, že smlouva mezi ním a poškozenou obchodní společností se netýkala správy a údržby svěřeného majetku. Ten ostatně nikdy řádně nepřevzal, tudíž nebyl odpovědný za jeho ochranu a správu. Již z tohoto důvodu nemohl naplnit znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obviněný upozornil i na to, že docházelo k pravidelnému chaotickému obměňování herních zařízení bez jakéhokoliv předávacího protokolu a že se v prostoru S. pohybovaly další osoby, které měly vztah k poškozené obchodní společnosti a mohly bez jakýchkoliv problémů nakládat s případnými tržbami z herních zařízení. Zmínil také porušení smluvního vztahu ze strany poškozené obchodní společnosti. Kromě toho obviněný argumentoval tím, že v rámci obchodního sporu by poškozená obchodní společnost nebyla schopna prokázat „splnění svého závazku ani jeho výši“, a proto podala trestní oznámení, čímž došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný napadl také důkaz počítačovou sestavou, která byla podle něj nesrozumitelná, nebylo z ní zřejmé, ke kterým přístrojům se ta která konkrétní sestava vztahuje a za jaké období. Zpochybnil rovněž správnost výroku o náhradě škody s poukazem na to, že důkazy byly pro vyslovení jeho povinnosti zcela nedostatečné, nekvalitní a neurčité, soud prvního stupně se její výší nijak nezabýval a vycházel pouze z vyčíslení na základě ničím nepodložené počítačové sestavy předložené poškozenou obchodní společností. Obdobně podle obviněného postupoval i odvolací soud.
Z výše uvedených důvodů obviněný Z. C. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, kterým lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud stručně uvádí, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V návaznosti na uvedené závěry o použití citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval v prvé řadě námitkou obviněného, že nebyla zachována jednota a totožnost skutku, pro který se trestní stíhání vede. Otázka dodržení totožnosti skutku nemá hmotněprávní povahu, ale je typickým procesním institutem, což ostatně vyjadřuje i ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu, v němž je zakotven požadavek na dodržení totožnosti skutku. Zachování totožnosti skutku v uvedeném smyslu se tedy samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle hmotného práva, jak vyplývá z citovaného ustanovení §220 odst. 1 a 3 tr. řádu, v nichž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§220 odst. 3 tr. řádu). Obviněný však ve svém dovolání napadl i hmotněprávní problematiku jednoty skutku, tj. zda jeden a tentýž skutek může vykazovat znaky více různých trestných činů. Tedy zda skutková zjištění soudů nižších stupňů, jež soudy podřadily pod zákonné znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku tak, jak byla popsána ve výroku odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 31 To 191/2015, lze z hmotněprávního hlediska považovat za stejný skutek, pro který byla podána v této věci obžaloba, a kvalifikovala jej jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Námitka, kterou obviněný napadl jednotu skutku, tak odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud k tomu nejprve připomíná, že podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím způsobený následek významný pro trestní právo hmotné
(viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 5. 1984 sp. zn. 3 Tz 6/84, publikovaný pod č. 8/1985 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 29. 3. 1986, sp. zn. 7 Tz 8/86, publikovaný č. 5/1988 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit, je současně tím, co dělí pachatelovo jednání na různé skutky. Jinak řečeno, základem skutku je vždy jednání pachatele, ať již ve formě konání nebo opomenutí, které zapříčinilo vznik trestněprávně relevantního následku. Za jeden skutek pak lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním. V jednání pachatele přitom může mít svůj původ i více různých následků, které jsou významné z hlediska trestního práva hmotného. V takovém případě pachatel jedním skutkem naplní znaky skutkových podstat několika trestných činů. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že skutečnost, zda v této trestní věci jde o jeden a týž skutek nebo o dva samostatné skutky, má nepochybně význam pro správné hmotněprávní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1041/2015).
Pokud jde o skutek, který byl kladen za vinu obviněnému Z. C.
v obžalobě podané dne 19. 12. 2012, a v němž státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci spatřovala zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d)
tr. zákoníku, jeho podstatou bylo ve stručnosti to, že obviněný v L. v době od 15. 3. 2010 do 30. 11. 2010 v rozporu se smlouvou o vzájemné spolupráci s obchodní společností Lucky Money, a. s., se sídlem ve Zdicích, spočívající v obstarávání provozu S. v L. a související s provozem sázkových her na herních zařízeních, neprováděl pravidelná měsíční vyúčtování a výplatu dosažených výtěžků z provozu těchto herních zařízení, a dále po ukončení této smlouvy nevrátil účelově vázanou dotaci na provoz technických zařízení ve výši 100 000 Kč, tyto veškeré finanční prostředky, které mu byly svěřeny si ponechal a použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil obchodní společnosti Lucky Money, a. s., celkovou škodu ve výši 1 142 321 Kč.
Skutková zjištění odvolacího soudu popsaná v jeho rozsudku ze dne 29. 7. 2015,
sp. zn. 31 To 191/2015, která byla právně posouzena jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spočívají v tom, že obviněný v Liberci v době od 15. 3. 2010 do 30. 11. 2010 v rozporu se smlouvou o vzájemné spolupráci s obchodní společností Lucky Money, a. s., se sídlem ve Zdicích, spočívající v obstarávání provozu S. v L. a související s provozem sázkových her na herních zařízeních, neprováděl pravidelná měsíční vyúčtování a výplatu dosažených výtěžků z provozu těchto herních zařízení, a dále po ukončení této smlouvy nevrátil účelově vázanou dotaci na provoz technických zařízení ve výši 100 000 Kč, a způsobil tak obchodní společnosti Lucky Money, a. s. celkovou škodu ve výši 1 142 321 Kč.
Při porovnání popisu skutkových okolností mezi obžalobou a výrokem o vině napadeného rozsudku je naprosto zřejmé, že se v převážné části shodují zejména z hlediska jejich významu pro hmotněprávní posouzení obou skutků. V tzv. skutkové větě výroku o vině soud druhého stupně fakticky pouze vypustil tu část, jež se týkala ponechání si svěřených finančních prostředků pro vlastní potřebu. Jedná se tudíž zcela nepochybně o jeden a tentýž (totožný) skutek, zahrnující částečnou shodu v jednání a zcela shodný škodlivý následek.
Na podporu argumentace v tom směru, že v posuzovaném případě nejde o dva rozdílné skutky, Nejvyšší soud ještě připomíná, že trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku je subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2000, publikovaný pod č. 21/2002-I. Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). O trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku jde mj. tehdy, když pachatel, jemuž bylo svěřeno opatrování nebo spravování cizího majetku, způsobil na takovém majetku škodu, ale současně nedošlo k obohacení tohoto pachatele nebo jiného. To znamená, že pokud si pachatel přisvojil věc z cizího majetku, který mu byla svěřen, aby jej spravoval nebo opatroval, dopustí se trestného činu zpronevěry a nikoli trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku.
Na základě výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě soudy změnily právní kvalifikaci skutku státním zástupcem posouzeného jako trestný čin zpronevěry, jehož podstata spočívala v tom, že obviněný v době od 15. 3. do 30. 11. 2015 neodvedl poškozenému tržby ve výši 1 042 321 Kč a nevrátil mu provozní zálohu ve výši 100 000 Kč, které mu byly svěřeny na základě smlouvy o vzájemné spolupráci, protože nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by si obviněný tyto svěřené finanční prostředky ponechal a obohatil sebe nebo jiné osoby. Přitom právě tyto skutkové okolnosti byly rozhodné pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry. Provedeným dokazováním se totiž nepodařilo objasnit, jak obviněný naložil s nevyúčtovanými a neodvedenými finančními prostředky z majetku poškozené obchodní společnosti. Odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že nelze vyloučit ani to, že tržby z herních automatů si bez vědomí obviněného ponechaly jiné osoby, které najal jako obsluhu herny a baru (viz odůvodnění na straně 9). To však nic nemění na trestní odpovědnosti obviněného za to, že zcela úmyslně rezignoval na plnění své povinnosti, kterou na sebe smluvně převzal (viz článek 2.1 a 2.2 Smlouvy o vzájemné spolupráci), a to řádně opatrovat svěřené finanční prostředky, které obdržel jako provozní zálohu na provozování S. a dále získal v rámci fungování spravovaných herních zařízení. Neprováděl jejich pravidelné vyúčtování a osobně neodváděl tržby poškozené obchodní společnosti Lucky Money, a. s., přitom věděl, že takovým jednáním způsobí na majetku této obchodní společností škodu a pro ten případ s tím byl srozuměn.
Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí značnou škodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají přitom osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. K námitce obviněného, že poškozená obchodní společnost nedoložila, že mu herní zařízení byla řádně předána, je pak na místě zdůraznit, že vznik uvedené povinnosti není podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče (dispozice) pachatele.
Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), ale i opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2185-2186, 2190) . V tomto smyslu tudíž nelze přiznat dovolacím argumentům důvodnost.
Pokud jde o ostatní dovolací námitky obviněného, směřují výlučně proti skutkovým zjištěním a rozsahu provedeného dokazování a navíc jde o námitky obsahově zcela shodné s těmi, které obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení. Tvořily součást jeho obhajoby v hlavním líčení i základ jeho odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů se těmito námitky dostatečným způsobem zabývaly a pečlivě se s nimi vypořádaly, což je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. zejména odůvodnění napadeného rozsudku na stranách 5 až 7). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 408, v sešitě 17, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.“
Nejvyšší soud dodává, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých procesních a hmotněprávních vad výslovně uvedených v §256b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu
§2 odst. 5, 6 tr. řádu. Z tohoto pohledu je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu
podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, jak se toho obviněný domáhá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 862/2014).
Lze tedy shrnout, že obviněný Z. C. podřadil pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitky, které mu vůbec neodpovídají, jelikož jsou založeny výhradně na zpochybnění skutkových zjištění a způsobu hodnocení věrohodnosti a úplnosti provedených důkazů. Navíc o stejné námitky obviněný již dříve opřel podané odvolání a odvolací soud se s nimi ve svém rozhodnutí dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádal.
Co se týče tvrzení obviněného, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud připomíná, že touto zásadou je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky nepřichází v úvahu nebo jsou zjevně neúčelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, publikovaný pod č. 116 ve svazku 37, str. 489 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, publikovaný pod č. 186 ve svazku 43, str. 129 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07, publikovaný pod č. 157 ve svazku 58 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Trestným činem je obecně každý protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zákonným znakem trestného činu ovšem není společenská škodlivost činu (resp. její určitý stupeň), protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Zjištěné jednání obviněného se nevymyká běžně se vyskytujícím případům postihovaným prostředky trestního práva, jinak řečeno v dané věci nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neoznačil žádné konkrétní skutečnosti, které by takovou výjimku mohly znamenat. Naopak, povaha a rozsah jím porušených povinností a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti činu obviněného, která vyžaduje k ochraně práv nejen prostředky občanskoprávní, ale i uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a trestněprávních důsledků s ní spojených. Současně Nejvyšší soud uvádí, že pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 860. v sešitě 22 a především stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Proto nemohlo dojít k namítanému porušení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu pojetí trestního práva jako „ultima ratio“, jak nedůvodně vytkl obviněný.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Z. C. podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale nebyly důvodné. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit i bez takové přezkumné činnosti, pouze na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání, bez nutnosti opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení přípustný
opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Blanka R o u š a l o v á
předsedkyně senátu
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á