ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1602.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1602/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. V. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 8 To 259/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 12/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. V. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 1 T 12/2013, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil jako jednatel obchodní společnosti MIKO-Market Strážnice, spol. s r. o., a to skutky blíže konkretizovanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku, jimiž zkrátil daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty celkem ve výši 1 093 350 Kč.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále soud prvního stupně uložil obviněnému podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy v celkové výměře 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nevykonal uložený peněžitý trest, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 8 To 259/2014, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný Ing. V. M. podal proti citovanému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí se skutkovými závěry, k nimž po provedeném dokazování dospěly soudy obou nižších stupňů, a to zejména v otázce, zda se uskutečnila zdanitelná plnění (oprava střechy, připojení inženýrských sítí a další). Podle jeho názoru nebylo v řízení prokázáno, že by nebyly provedeny fakturované práce a služby, přičemž soudům nižších stupňů vytkl, že přihlížely jen k důkazům svědčícím v jeho neprospěch, ale ostatní důkazy označily za nevěrohodné a nevyhověly důkazním návrhům obviněného. V této souvislosti obviněný shledal tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a poukázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byla zrušena rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně o doměření daně i rozsudek Krajského soudu v Brně, který zamítl žalobu obviněného podanou proti těmto rozhodnutím.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 8 To 259/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 1 T 12/2013, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil k dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. V. M. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu tedy neodpovídají námitky obviněného, jimiž zpochybnil některá rozhodná skutková zjištění a vyjádřil nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování. Jde zejména o tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů důsledně nevypořádaly se všemi důkazy, neprovedly jím navržené důkazy a závěr o jeho vině založily na neprokázaných skutečnostech (zejména pokud jde o skutková zjištění k otázce fakturovaných prací).
Totéž platí ve vztahu k dovolací námitce obviněného, jejímž prostřednictvím poukazuje na existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože ani zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá hmotně právní povaze citovaného dovolacího důvodu. V tomto směru lze rovněž odkázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., s. 298, nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Jak dále obviněný namítl, podle jeho názoru se soudy nižších stupňů náležitě nevypořádaly ani s některými jím navrženými důkazy. K tomu ovšem Nejvyšší soud uvádí, že v trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v nyní posuzované věci z protokolu o hlavním líčení ze dne 17. 4. 2014 (viz č. l. 924 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 12/2013), soud prvního stupně zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem ke zjištění výše zkrácené daně. Z kontextu odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hodoníně je přitom patrné, že tento soud s ohledem na rozsah dokazování nepokládal provedení takového důkazu za nezbytné, protože jinými důkazy byly dostatečně zjištěny skutkové okolnosti rozhodné pro stanovení rozsahu zkrácené daně i pro závěr o naplnění všech zákonných znaků posuzovaného zločinu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného Ing. V. M., které sice odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je nepovažuje za opodstatněné. Jde především o argumentaci obviněného, podle níž u něj nelze dovodit úmyslné zavinění.
Pokud jde o zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dopustí se ho ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, jestliže spáchá takový čin ve značném rozsahu. Zkrácením se pak rozumí jakékoli jednání pachatele, kterým způsobí, že jemu nebo jinému poplatníkovi (plátci) je vyměřena nižší daň nebo podobná povinná platba, anebo že vůbec nedojde k vyměření a zaplacení této povinné platby. V případě zkrácení daně nebo podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodného jednání, jímž se nezákonně ovlivňuje daňová či obdobná platební povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo se chová tak, jako by takovou povinnost vůbec neměl. Pachatel tedy zfalšuje příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb, nepořídí je, úmyslně je zkreslí nebo je vůbec nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu a zaplacení daně či podobné platby nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou nebo jinou podobnou povinnost (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2420). Z hlediska zavinění se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž postačí i nepřímý (eventuální) úmysl. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pak jde též v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba z hlediska trestního práva i nevýznamného, a jestliže eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud pachatel přesto jednal způsobem, který vedl k následku významnému pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině je tedy možné usuzovat na srozumění se vznikem následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222).
Jak vyplývá z popisu skutku vtěleného do výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný Ing. V. M. (zkráceně vyjádřeno) nezahrnul do daňové evidence ani do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty za rok 2008 některé platby za dodané zboží a služby, anebo naopak určité fakturované částky uplatnil jako daňově uznatelné výdaje v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty za rok 2009, ačkoli věděl, že se zdanitelná plnění neuskutečnila. Popsaným způsobem obviněný zkrátil daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty o celkovou částku ve výši 1 093 350 Kč. Z těchto rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněného, která není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení zpochybňovat, zejména ze způsobu a charakteru jednání obviněného, je tedy patrné, že obviněný byl přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s možností zkrácení obou druhů daně ve značném rozsahu [§138 odst. 1, §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku].
Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke spáchání činu ve značném rozsahu [§138 odst. 1, §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku] není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§17 písm. a) tr. zákoníku].
Závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě zkrácení uvedeného druhu daní, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Podle názoru Nejvyššího soudu všechny rozhodné skutkové okolnosti svědčí o naplnění zákonných znaků zločinu, jímž byl obviněný Ing. V. M. uznán vinným. Lze proto konstatovat, že právní posouzení otázky, zda obviněný úmyslně zkrátil daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob a v jaké výši tak učinil, je správné a odpovídá zákonu, takže rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadami, které jim vytýká obviněný v podaném dovolání.
Přitom na trestní odpovědnost obviněného v této věci nemá vliv ani skutečnost, že v řízení o jeho kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 4 Afs 59/2014, rozhodl mimo jiné o zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 62 Af 56/2012, jakož i o zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 4. 2012, č. j. 6556/12-1301-704581, č. j. 6555/12-1301-704581, č. j. 6366/12-1200-701858, č. j. 6367/12-1200-701858, a o vrácení věci tomuto žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Jak totiž vyplývá z odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ke zrušení napadených rozhodnutí došlo v podstatě jen z toho důvodu, že Krajský soud v Brně jako správní soud a žalovaný správní orgán neprovedly ve věci některé důkazy, které stěžovatel navrhoval a jejichž samostatné posouzení nezávislé na trestním řízení mohlo mít vliv na správnost přijatých právních závěrů. Soudy nižších stupňů však v nyní posuzované trestní věci provedly tyto důkazy, náležitě se s nimi vypořádaly a v rámci jejich volného hodnocení jednotlivě a ve vzájemných souvislostech dospěly k závěru o vině obviněného. Způsob, jakým soudy nižších stupňů rozhodující v trestní věci obviněného hodnotily zmíněné důkazy, není Nejvyšší soud v řízení o dovolání oprávněn přezkoumávat, jak již ostatně uvedl v souvislosti s výkladem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. V. M. podal proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit i bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání do značné míry jen zopakoval své námitky z podaného odvolání, s nimiž se náležitě vypořádal již odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 1. 2015
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y