ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.438.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 438/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovolání, které podal obviněný Z. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 4 To 233/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 119/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Z. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 1 T 119/2013, byl obviněný Z. G. uznán vinným trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství s obviněnou I. M. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné I. M. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit poškozenému V. S. škodu ve výši 2.600 Kč, se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedené trestné činnosti se oba obvinění dopustili tím, že dne 24. 3. 2013, v době kolem 21:00 hod. v Č. B. , na společné chodbě domu čp. .... na L. ul. , po přechozí domluvě s M. M. , všichni tři společným jednáním v úmyslu zmocnit se peněz poškozeného V. S. , tohoto obstoupili, strkali do něj a z očí mu vzali silné dioptrické brýle, bez kterých poškozený špatně viděl, přičemž z pravé zadní kapsy kalhot mu nečekaně odcizili peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 2.500 Kč, platební kartou a dalšími osobními doklady, kdy z peněženky si vzali všechny peníze a se zbylým obsahem ji odhodili před uvedeným domem, čímž poškozenému V. S. způsobili škodu ve výši 2.500 Kč a poškozením brýlí ve výši 100 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích a to v nesprospěch obou obviněných. Z podnětu tohoto odvolání pak Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 4 To 233/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněnému Z. G. uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu pěti let. Současně odvolací soud obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby ve zkušební době nahradil škodu trestnou činností způsobenou. Dále bylo opět rozhodnuto o vině a trestu obviněné I. M. Oběma obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. řádu znovu uložena povinnost nahradit poškozenému V. S. náhradu škody ve výši 2.600 Kč.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Nesporného a to z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu, tedy že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento svůj mimořádný opravný prostředek obviněný směřoval proti výroku o vině i o trestu.
Obviněný nejprve zdůraznil, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu je i Nejvyšší soud zavázán k ochraně základních práv ve smyslu článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky a ani dovolací řízení se proto nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv včetně práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud je proto povinen v rámci něho posuzovat, zda nedošlo k porušení uvedených základních práv obviněného, přičemž námitka ohledně porušení práva na spravedlivý proces je podle obviněného způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný dále vyjádřil své přesvědčení, že napadeným rozhodnutím bylo jeho právo na spravedlivý proces porušeno, a to z více důvodů. První z nich spatřoval v tom, že u výslechu poškozeného V. S. konaného dne 5. 9. 2013 nebyl přítomen jeho obhájce, přičemž zdůraznil, že při tomto výslechu proběhla též rekognice podle fotografií. Tyto procesní úkony měly být provedeny jako neodkladné ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu, avšak bez splnění zákonem stanovených podmínek zejména v situaci, kdy orgánům činným v přípravném řízení byly osoby obviněných známy. Závažným pochybením obviněný označil skutečnost, že po ustanovení obhájkyně JUDr. Vaňkové (správně JUDr. Vobořilové) obviněnému z důvodu nutné obhajoby, neuvědomily policejní orgány dne 8. 7. 2013 tuto obhájkyni o konání uvedených úkonů trestního řízení. Z těchto důvodu došlo podle obviněnému k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť obviněný neměl v průběhu označených procesních úkonů obhájce, ač jej ze zákona měl mít.
Navíc samotná rekognice neproběhla podle obviněného rovněž v souladu se zákonem, poškozenému V. S. byly totiž osoby obviněných již známy, jak tento svědek potvrdil u hlavního líčení. Obviněného však tento svědek při poznávání s jistotou neoznačil, nebyl schopen ani jmenovat některý z typických znaků obviněného, například výrazné náušnice, které obviněný nosil.
Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že změnil právní kvalifikaci skutku na trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku, aniž by ve věci provedl dokazování a následně vysvětlil, v čem spatřuje pochybení soudu prvního stupně. U tohoto trestného činu však zákon vyžaduje užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a tyto skutečnosti nebyly v hlavním líčení prokázány. Soudy neopatřily prakticky žádné důkazy jako například kamerový systém, biologické stopy či svědectví osob rozdílných od poškozeného, v důsledku čehož v dané věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 4 To 233/2014, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 1 T 119/2013, a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného Z. G. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumíra Crhy (dále jen „státní zástupce“).
K námitkám obviněného vůči svědecké výpovědi poškozeného V. S. ze dne 5. 9. 2013 nejprve státní zástupce připomněl výklad ustanovení §158a tr. řádu, v souladu s nímž byl výslech poškozeného prováděn, a zdůraznil, že důvodem takového postupu je to, že obviněný resp. v této fázi trestního stíhání tzv. osoba podezřelá, nemá žádného obhájce a ani jej mít nemůže. Upozornil na to, že ustanovení obhájkyně JUDr. Vobořilové ze dne 8. 7. 2013 zaniklo dne 30. 7. 2013 v důsledku zrušení původního usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného dozorujícím státním zástupcem, což je i v souladu s rozhodnutím publikovaným pod č. 12/2013 Sb. rozh. tr. Výhrady obviněného k neúčasti obhájce u zmíněného výslechu svědka proto státní zástupce označil za bezpředmětné.
K otázce neodkladnosti a neopakovatelnosti tohoto úkonu odkázal státní zástupce na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně s tím, že bez provedení rekognice by nebylo možné rozhodnout o zahájení trestního stíhání proti konkrétním osobám. Hodnocení provedených důkazů a to včetně rekognice nelze v projednávané věci označit za svévolné či nelogické, nejde tudíž o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním soudů. I když poškozený při rekognici jednoznačně neoznačil obviněného za pachatele, ztotožnil další dva pachatele – I. M. a M. M. , v jejichž společnosti se v blízkosti místa činu obviněný krátce před jeho spácháním prokazatelně nacházel.
Odvolací soud rovněž na str. 7 odůvodnění svého rozsudku označil zcela konkrétní pochybení v použití právní kvalifikace skutku, která neodpovídala jeho popisu ale ani tzv. právní větě. K namítané absenci dalších důkazů svědčících o vině obviněného státní zástupce podotkl, že ani obviněný ani jeho obhájce žádné návrhy na doplnění dokazování nepředložili, navíc proti rozsudku soudu prvního stupně ani nepodali odvolání. Proces realizace důkazního řízení proběhl správně, a pokud obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudy, pak tyto námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Z. G. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Z. G. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
První z uplatněných důvodů dovolání, tedy podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citované ustanovení směřuje tedy zásadně k nápravě vad spočívajících v porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě podle §36 tr. řádu (u mladistvého pak §42 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). Právo na obhajobu je součástí práv garantovaných nejen ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny práv a základních svobod), ale také mezinárodními smlouvami zejména v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecně sice platí, že porušení práva na obhajobu má povahu závažné, resp. podstatné vady řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, avšak vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je dovolacím soudem vykládáno v užším smyslu. Nelze totiž odhlédnout od charakteru dovolacího řízení, jež je řízením o mimořádném opravném prostředku, tzn., že v něm jsou přezkoumávána již pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí. Dosavadní soudní praxe také vychází z principu omezených možností přezkumu nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k respektování práva obviněného na obhajobu v kterémkoli stadiu řízení. V rozhodnutí publikovaném pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud např. vyjádřil názor, že v případech, v nichž po určitou část řízení neměl obviněný obhájce, ač jej mít měl, je pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodující, zda orgány činné v trestním řízení skutečně v této době prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí. V situacích, kdy jde pouze o určitý časový úsek např. mezi lhůtou poskytnutou obviněnému ke zvolení obhájce a okamžikem, kdy je mu nakonec ustanoven soudem, přičemž nejsou prováděny žádné úkony trestního řízení, nemůže být porušeno právo obviněného na obhajobu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Ve věci obviněného došlo k jiné procesní situaci, jak správně vysvětlil již soud druhého stupně, přičemž tak učinil v souladu s výkladem přijatým v řadě publikovaných soudních rozhodnutí. Porušení svého práva na obhajobu spatřoval obviněný v tom, že u výslechu poškozeného V. S. , který se konal dne 5. 9. 2013, nebyla přítomna jemu ustanovená obhájkyně.
Jak je zřejmé z obsahu trestního spisu, bylo trestní stíhání obviněného poprvé zahájeno dne 3. 7. 2013 (viz usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 1 trestního spisu), následně byla obviněnému dne 8. 7. 2013 ustanovena podle §39 tr. řádu obhájkyně JUDr. Alena Vobořilová. Citované usnesení o zahájení trestního stíhání však bylo zrušeno v podstatě jako předčasné a to usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. ZT 423/2013 (viz č. l. 9 trestního spisu). V důsledku tohoto rozhodnutí učiněného na podkladě stížností obviněných Z. G. a I. M. podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu v podstatě oba stěžovatelé “ztratili“ procesní postavení obviněných osob, neboť označeným rozhodnutím státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích došlo ke skončení jejich trestního stíhání. Současně tudíž odpadl důvod nutné obhajoby podle 36 odst. 3 tr. řádu a tím také zaniklo mj. zmocnění obhájkyně JUDr. Aleny Vobořilové k výkonu obhajoby obviněného Z. G. S ohledem na tehdejší stav dokazování zůstal Z. G. dále jen osobou podezřelou z loupežného napadení poškozeného a to až do doby nového zahájení trestního stíhání pro týž skutek, k němuž došlo dne 12. 9. 2013 usnesením komisaře služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihočeského kraje (viz č. l. 22, 23 trestního spisu). Až tímto okamžikem byly znovu dány důvody nutné obhajoby obviněného Z. G. podle §36 odst. 3 tr. řádu, a orgány činné v trestním řízení byly povinny jej znovu poučit o možnosti zvolit si obhájce, popř. mu jej ustanovit, což se také stalo dne 18. 9. 2013 (srov. rozhodnutí č. 12/2013 Sb. rozh. tr.). K ukončení výkonu obhajoby obviněného Z. G. ustanovenou obhájkyní JUDr. Alenou Vobořilovou tudíž nedošlo až dnem rozhodnutí soudce Okresního soudu v Českých Budějovicích podle §39 odst. 1 tr. řádu (viz č. l. 14 trestního spisu), neboť toto opatření mělo „pouze“ deklaratorní povahu a bylo učiněno v době, kdy se nekonalo trestní stíhání proti konkrétní osobě. Za této procesní situace nemohly na straně obviněného nastat důvody nutné obhajoby podle §36 tr. řádu, které pominuly skončením trestního stíhání proti obviněnému a tím došlo k zániku zmocnění obhájce ve smyslu §41 odst. 5 tr. řádu.
Věc se tak vrátila do stadia prověřování okolností napadení V. S. a orgány Policie České republiky prováděly úkony podle pokynů dozorující státní zástupkyně zaměřené především na ztotožnění osob, tj. muže a ženy, jejichž jména poškozený neznal. Při podání trestního oznámení dokázal označit pouze jediného útočníka a to M. M. (následně zemřelého). Další dvě osoby – ženu a muže jen stručně popsal, ale neznal jejich identitu. Právě za účelem zjištění poznatků o dosud neznámých pachatelích činu byl v průběhu nového prověřování dne 5. 9. 2013 konán výslech poškozeného V. S. a po jeho skončení byly svědkovi předloženy fotografie čtyř vytipovaných pachatelů jeho napadení ve smyslu §104b odst. 4 tr. řádu a to jak ženského tak i mužského pohlaví. Pokud jde o ženu, svědek jednoznačně označil později obviněnou I. M. Ze čtyř fotografií mužů, kteří odpovídali stručnému popisu, pak svědek ukázal jednak na obviněného Z. G. a dále na druhého muže, jejichž společným charakteristickým rysem byl „kulatý obličej“. Poznávající však vyjádřil „jistotu“, že jeden ze dvou jím určených mužů je pachatelem jeho napadení.
Jak správně zdůraznil odvolací soud na str. 7 svého rozsudku, tento úkon byl proveden zcela v souladu s ustanovením §158a tr. řádu, nikoli tedy podle §160 odst. 4 tr. řádu, jak se dovolatel nesprávně domníval. Jednalo se o úkon neodkladný a současně neopakovatelný, neboť určení osoby, jež se měla dopustit loupežného přepadení, bylo pro policejní orgán podmínkou nového zahájení trestního stíhání proti takové osobě ve smyslu pokynů dozorující státní zástupkyně. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné jen upozornit na nepochopitelný projev „tolerance“ orgánu Policie České republiky, který akceptoval vyjádření obviněného, resp. v té době ještě podezřelého, Z. G. v rámci podání vysvětlení dne 1. 7. 2013, v jehož průběhu odmítl účast na rekognici tzv. in natura s tím, že „s ní nesouhlasí“. V případech, kdy je obviněný osobou poznávanou, tedy pouze pasivním objektem rekogničního úkonu, lze obviněného k účasti na rekognici nutit, neboť se nejedná o výslech obviněného, ale o jeho účast u specifického výslechu svědka, jenž má obviněného ztotožnit jako případného pachatele. Při tomto úkonu je obviněný pouze přítomen v řadě figurantů jako poznávaná osoba, čímž se sám nemůže usvědčit, když tento úkon ani nezasahuje do jeho tělesné integrity. Pokud se obviněný odmítne rekognici dobrovolně podrobit, dopouští se neuposlechnutí příkazu daného orgánem činným v trestním řízení (§66 a §90 tr. řádu). Obviněný může účast na rekognici odmítnout pouze tehdy, je-li v pozici poznávající osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 210/2005.)
Svědek sice poznával pachatele „jen“ podle fotografií, nicméně jednoznačně označil I. M. , matku obviněného Z. G. , přičemž právě oni dva se v inkriminovaný večer nacházeli ve stejné restauraci jako poškozený a to společně s M. M. , jehož znal svědek jménem a jasně určil jako jednoho ze tří pachatelů již při podání trestního oznámení. Přestože tedy ve vztahu k dovolateli poškozený nedokázal vyjádřit jistotu, jejíž míra je nicméně poměrně značná (jedna ze dvou ztotožňovaných osob) a s přihlédnutím ke společnému pobytu ve stejné restauraci v inkriminovaný den, v jejíž blízkosti k napadení došlo, podporované blízkými rodinnými vazbami mezi nimi, lze akceptovat úvahy soudů obou stupňů o dostatečném stupni určení Z. G. jako jednoho ze tří osob, které se dopustily loupežného přepadení poškozeného V. S. Ještě je možné na tomto místě zdůraznit přítomnost soudkyně Okresního soudu v Českých Budějovicích průběhu nejen podání vysvětlení napadeného, ale též při provádění rekognice podle fotografií, tudíž byly zcela respektovány zákonné podmínky, za nichž mohly být tyto procesní úkony ve stadiu prověřování trestního oznámení poškozeného realizovány.
Pokud obviněný dále vytkl soudům, že výsledek této rekognice nebyl přesvědčivý, musí Nejvyšší soud odkázat na zcela správné úvahy Krajského soudu v Českých Budějovicích, který se na stranách 7 – 8 svého rozsudku s touto námitkou obviněného dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal. Zdůraznil přitom, že hlavním důkazem ve věci je konstantní výpověď poškozeného, který v průběhu celého trestního řízení setrval na své prvotní výpovědi učiněné v přípravném řízení, přičemž nebyl zjištěn jakýkoli důvod, pro který by měl poškozený pachatele trestné činnosti křivě obvinit. Výtka dovolatele o nepřesvědčivém výsledku rekognice proto rovněž nemá žádné opodstatnění.
Z těchto důvodů nemá námitka k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu žádné opodstatnění, neboť v době výslechu svědka V. S. dne 5. 9. 2013 nebyl obviněným, nemohl mít obhájce, který se tak logicky ani nemohl zúčastnit zpochybňovaného procesního úkonu.
Druhý z důvodů dovolání, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, tedy důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující hodnotily provedené důkazy, případně jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud vázán, pokud jsou jeho obsahem takové skutkové okolnosti, které vyplývají z provedeného dokazování a mají v něm svůj podklad.
Nejvyšší soud současně připomíná, že všemi výhradami obviněného, které v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnil, se již zabývaly soudy obou stupňů, neboť totožné námitky byly součástí obhajoby obviněného v průběhu celého trestního řízení. Konkrétní argumentace obviněného navíc v této části jeho mimořádného opravného prostředku neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutkové i právní závěry soudů obou stupňů jsou v tzv. extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, a rovněž ve vztahu k právní námitce týkající se absence jednoho ze znaků objektivní stránky skutkové postaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, tj. násilí, je třeba poznamenat, že její podstatu tvoří odmítavé stanovisko obviněného ke skutkovým zjištěním soudů, nikoli právní argumentace o nesprávném použití hmotného práva.
Nejvyšší soud může na tomto místě znovu připomenout, že pojmu tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá především Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, kdy ve výjimečných případech, na podkladě ústavních stížností, zasahuje do pravomocných rozhodnutí obecných soudů. Svou dosavadní judikaturou Ústavní soud vymezil tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces či jiných ústavních pravidel, a vyžadují tak zásah Ústavního soudu. První skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů, tedy situace kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení bez adekvátního odůvodnění (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 12. 6. 1997, III. ÚS 464/99, ze dne 13. 7. 2000 a IV. ÚS 219/03, ze dne 20. 2. 2004). Do druhé skupiny náleží důkazy, které nebyly získány procesně přípustným způsobem a neměly tak být podkladem skutkových zjištění soudů (např. nález sp. zn. II. ÚS 291/2000, ze dne 11. 6. 2002). Třetí oblast tvoří právě situace extrémního rozporu, ve kterých došlo k tzv. deformaci důkazů, tedy pokud skutková zjištění soudů nemají vůbec oporu ve výsledcích dokazování, z odůvodnění rozhodnutí tak nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/02, ze dne 11. 11. 2003 a sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 18. 11. 2004). Nejvyšší soud však v případě obviněného Z. G. neshledal existenci žádného vadného postupu soudů nižších stupňů, ať již v průběhu dokazování, či v rámci posuzování skutku, z něhož byl obžalován, ani v jeho následné právní kvalifikaci.
Zcela nad rámec dovolacího přezkumu může Nejvyšší soud dodat, že násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo neočekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1728.)
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 se pachatel může dopustit i v těch případech, kdy vzbudí v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potencionálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 11/2011).
V projednávané věci již soud druhého stupně v souladu s platnou judikaturou týkající se rozdílně ve znacích skutkových podstat trestných činů krádeže a loupeže, napravil nesprávné právní posouzení předmětného skutku soudem prvního stupně a kvalifikoval čin popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku podle ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku. Na str. 9 svého rozsudku pak odvolací soud shrnul podstatné skutečnosti, z nichž jasně vyplývá užití konkrétního násilí vůči poškozenému V. S. spočívající v jeho odtlačení, strkání, uchopení pod krkem a sejmutí dioptrických brýlí, jež vedlo k výraznému handicapu napadeného, který trpí oční vadou poměrně silné intenzity a nepochybně u něho vyvolalo ještě větší úzkost, pocit bezbrannosti a strachu o své zdraví za přispění počtu útočících pachatelů. Jedná se tudíž o ten z případů loupeže, u nichž je znak „násilí“ zcela zřetelný.
Ze všech těchto důvodu nemohl Nejvyšší soud přisvědčit žádným námitkám obviněného Z. G. , které v dovolání podřadil dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu, přičemž druhému z důvodů dovolání v zásadě ani žádná výhrada neodpovídala. Nejvyšší soud proto rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, přičemž tak mohl učinit na podkladě obsahu trestního spisu a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. května 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová