ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.441.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 441/2015-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2015 o dovolání, které podal obviněný M. V. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 53/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. V. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 12 T 53/2014, uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pomocí k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) a §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. B.
Za uvedené trestné činy byl obviněný M. V. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu pak bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Naproti tomu soud prvního stupně podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obviněného M. V. a spoluobviněného M. B. obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 3 Zt 132/2013, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchali obžalovaní.
Proti zmíněnému rozsudku Městského soudu v Brně podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014. Z podnětu odvolání státního zástupce odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v odsuzujícím výroku o vině pod bodem 1., ve výrocích o trestech, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J. H. a ve zprošťujícím výroku o vině. V rozsahu zrušení pak odvolací soud jednak podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí stran výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně a jednak podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině pod bodem 2. tak, že podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněným nové tresty, a to obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání tohoto obviněného a obviněného M. B. podaná proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Obviněný M. V. podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného skutkový stav neumožňuje závěr o naplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Z popisu skutku podle obviněného vyplývá, že se mohl dopustit nanejvýš pomoci k oběma přečinům. Další námitky obviněného směřují proti výroku o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný, přičemž obviněný se domnívá, že při nezměněném jednom výroku o vině neměl odvolací soud rozhodovat také o trestu, když věc zčásti vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný shledává porušení svého práva na spravedlivý proces i nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Obviněný rovněž namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného M. V. do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. V. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být úspěšně uplatněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. V. však v podstatné části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením jimi provedených důkazů, zejména pokud jde o průběh skutkového děje. V těchto směrech tedy obviněný nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Takové námitky se nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být podle jeho názoru porušeno.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, předpokládá nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. V. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, k nimž dospěl zejména soud prvního stupně a vyjádřil je v popisu skutku pod bodem 2. ve výroku o vině ve svém odsuzujícím rozsudku. Dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Totéž platí o námitce obviněného M. V., podle které mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy existuje tzv. extrémní nesoulad. Ani zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití uvedeného dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. v usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však neodpovídají ani námitky obviněného, jimiž zpochybnil výměru trestu odnětí svobody, který mu uložil odvolací soud. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho případné uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. O takový případ ovšem u obviněného M. V. nejde, což ostatně ani sám v dovolání netvrdí. Navíc jeho námitkami vůči uloženému trestu se Nejvyšší soud nemohl zabývat i z toho důvodu, že výrok o trestu v napadeném rozsudku odvolacího soudu byl na podkladě řádných opravných prostředků a v rámci ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 12 T 157/2014, a navazujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 8 To 538/2014.
Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitky obviněného M. V., jimiž zpochybnil procesní postup odvolacího soudu, který podle jeho názoru údajně neměl rozhodovat o trestu za tu část trestné činnosti, která zůstala nedotčena po předchozím rozhodnutí odvolacího soudu o podaných odvoláních obviněného a státního zástupce. K těmto námitkám Nejvyšší soud jen nad rámec shora uvedených závěrů doplňuje následující. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1., ve výroku o trestu, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J. H. a ve zprošťujícím výroku. Za takového stavu tedy bylo nezbytné rozhodnout o trestu za zbývající přečiny obviněného, jichž se dopustil skutkem uvedeným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal nedotčen rozhodnutím odvolacího soudu. Ve výši uloženého trestu přitom odvolací soud respektoval použitou trestní sazbu, která se podstatně odlišovala od sazby, podle níž ukládal úhrnný a nepodmíněný trest odnětí svobody soud prvního stupně. Odvolací soud totiž uložil obviněnému M. V. za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pomoc k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) a §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který se podle názoru Nejvyššího soudu nijak nevymyká hlediskům přiměřenosti trestních sankcí podle §38 tr. zákoníku ani obecným zásadám pro ukládání trestů podle §39 až §42 tr. zákoníku.
Jedinou relevantní námitkou obviněného M. V., kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tak jeho obecné tvrzení, podle něhož z popisu skutku, který je uveden v tzv. skutkové větě obsažené pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývají žádné okolnosti, které by svědčily o spolupachatelství přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud sice považuje zmíněnou námitkou obviněného za důvodnou, ale význam pochybení soudu prvního stupně je jen zcela omezený a nevyžaduje kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelem přečinu porušování domovní svobody je ten, kdo ho spáchal úmyslným společným jednáním s jinou osobou, tj. jestliže neoprávněně vnikl do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrval. V takovém případě odpovídá každý ze spolupachatelů tak, jako kdyby spáchal trestný čin sám. O účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu jde tehdy, pokud pomocník úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, a to zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Rozdíl mezi spolupachatelstvím a účastenstvím ve formě pomoci spočívá v tom, že pomoc není součástí jednání pachatele, které směřuje k provedení činu, ale jde o takové jednání, které jen podporuje činnost pachatele. Pomoc tedy nevykazuje znaky úmyslného společného jednání podle §23 tr. zákoníku.
Jak přitom vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností vtělených do výroku o vině pod bodem 2. v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný M. V. (zkráceně vyjádřeno) po předchozí vzájemné dohodě s obviněným M. B., že bude hlídat, aby nebyli vyrušeni, přišli k rodinnému domu na ulici J. v B., přitom obviněný M. V. zůstal hlídat na ulici před domem a obviněný M. B. vypáčil pomocí nezjištěného předmětu vchodové dveře domu, jimiž vnikl do jeho vnitřních prostor, které prohledal a z nichž odcizil různé věci popsané v uvedeném výroku v celkové hodnotě 29 984 Kč, která zde představuje škodu na majetku poškozeného J. H. Podle názoru Nejvyššího soudu takový popis skutku neumožňuje učinit závěr, že obviněný M. V. byl spolupachatelem přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Popis rozhodných skutkových okolností skutečně svědčí jen o účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k tomuto přečinu, jak ostatně soud prvního stupně správně uzavřel též ohledně té části skutku, která se týká právního posouzení pomoci k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) a §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Přitom stejnou formu součinnosti (účastenství) obviněného M. V. u přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho s. 11), když konstatoval, že tento obviněný „… věděl, jakou činnost jde M. B. vykonávat, a tzv. hlídal před vchodem domu, po zjevné domluvě, obžalovanému B. pomáhal“. Jestliže tyto závěry soud prvního stupně nepromítl jen do tzv. právní věty a do poukazu na ustanovení trestního zákoníku, podle něhož uznal obviněného vinným, jedná se sice o vadu výroku, která však nemá zásadní vliv na postavení obviněného. Zároveň otázka, která by mohla být z podnětu dovolání obviněného řešena, není po právní stránce zásadního významu, protože problematika spolupachatelství a účastenství ve formě pomoci byla již spolehlivě vyřešena v judikatuře soudů (např. v rozhodnutích uveřejněných pod č. 45/1963, č. 15/1967, č. 36/1973 a č. 51/2006 Sb. rozh. tr.).
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. V. zčásti vychází z námitek, jež neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu nebo byly shledány neopodstatněnými, a jen částečně jsou námitky obviněného důvodné, a to pokud jde o nesprávné označení zákonného ustanovení, od něhož se odvíjí trestnost účastenství na přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. c) a §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Současně je ovšem zcela zjevné, že projednání tohoto dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, přičemž jinak nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 4. 2015
JUDr. František P ú r y
předseda senátu