ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.472.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 472/2015-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 o dovoláních, která podali obvinění J. Š. , a B. Č. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. 3 To 30/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 12/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných J. Š. a B. Č. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 57 T 12/2012, byli obvinění J. Š. a B. Č. uznáni vinnými v bodech I./1-8 výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a v bodech II./1-6 výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za tuto trestnou činnost byli oba obvinění odsouzeni podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody, a to obviněný J. Š. v trvání pěti roků a šesti měsíců, obviněný B. Č. v trvání pěti let, pro jehož výkon byli oba podle §56 odst. 3 zařazeni do věznice s dozorem. Dále soud uložil oběma obviněným podle §73 odst. 1 a §74 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na pět let.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. 3 To 30/2014, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Usnesení Vrchního soudu v Praze napadli oba obvinění dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců, J. Š. prostřednictvím Mgr. Radka Suchého a B. Č. prostřednictvím JUDr. Tomáše Švece, Ph.D.
Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný J. Š. opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsahem prvního podání doručeného soudu prvního stupně dne 30. 12. 2014 byla pouze žádost obviněného, aby podle §265o odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud odložil, resp. přerušil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. Dovolací námitky byly obsaženy až v pořadí druhém podání doručeném Městskému soudu v Praze dne 12. 1. 2015, tj. v průběhu zákonné dvouměsíční lhůty.
Obviněný soudům vytkl, že nesprávně právně posoudily skutková zjištění, neboť oba trestné činy, kterými byl uznán vinným, vyžadují úmyslné zavinění. Orgány činné v trestním řízení se nezabývaly „každou jednotlivou fakturou“ a automaticky je označily za fiktivní, aniž by svůj závěr zejména ve vztahu k jeho srozumění s výší škody, resp. rozsahu zkrácení daňové povinnosti podložily důkazy.
Nesprávnost právního posouzení dále obviněný spatřoval ve stanovení škody u skutku popsaném pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu podle §240 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Pod bodem II. výroku o vině téhož rozsudku podle dovolatele opět soud prvního stupně pochybil, pokud konstatoval, že obvinění společným jednáním ve větším rozsahu zkrátili daň a způsobili takovým činem značnou škodu, neboť naopak znakem skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona (nesprávně uvedeno zákoníku) není zkrácení daně ve větším rozsahu.
Obviněný rovněž soudům vytkl, že rozdělily protiprávní jednání na dva samostatné skutky, ačkoli podle jeho názoru se jedná o jediný pokračující trestný čin, za který by nebyl ukládán úhrnný trest. Toto pochybení následně nenapravil odvolací soud, který odmítl všechny námitky ohledně právního posouzení projednávané věci. Obviněný proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. 3 To 30/2014, zrušil, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 57 T 12/2012, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný B. Č. své dovolání podal z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. g) a l) tr. řádu, tedy, že napadeným rozhodnutím byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Namítl, že napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně spočívají na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž v průběhu celého trestního řízení nebyla dodržena elementární pravidla spravedlivého procesu.
Za klíčové označil zodpovězení otázky, zda faktury vystavené obchodními společnostmi INVOJ s.r.o. (ke dni 31. 12. 2005 vymazána z obchodního rejstříku) a PICOLO PRAHA s.r.o. pro obchodní společnost EFFECT 99, s.r.o. (nyní EFFECT 99, s.r.o. v likvidaci) byly skutečně fiktivní, nalézací soud však na prokázání tohoto zjištění zcela rezignoval a absenci důkazů nahradil pouze svými spekulativními úvahami o nečinnosti jmenovaných obchodních společností. Soudy se nijak nevyrovnaly s výhradou, že údajná neexistence zaměstnanců společností INVOJ s.r.o. a PICOLO PRAHA s.r.o. není překážkou pro poskytnutí sjednaného plnění společnosti EFFECT 99, s.r.o., to může být splněno prostřednictvím jiných osob coby subdodavatelů. Přitom poukázal na to, že jako obviněný není povinen předkládat důkazy o své nevině, a pokud tak neučiní, nesmí být tato okolnost interpretována v jeho neprospěch. Před soudem byly naopak provedeny důkazy svědčící o tom, že se předmětná plnění uskutečnila, soud k nim však bez udání důvodu nepřihlédl. Další navržené důkazy soud odmítl pro jejich nadbytečnost, čímž podle obviněného byla porušena zásada rovnosti zbraní. Protože soudy nezkoumaly fiktivnost každé jednotlivé faktury, nemohly ani dospět k závěru o úmyslném zavinění.
Obviněný dále poukázal na nezákonnost výroku o trestu, která má svůj původ v nesprávném výroku o vině. Navíc však soudy při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody nedodržely ustanovení §38 odst. 2 tr. zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí a rovněž vzhledem k okolnostem případu a osobním poměrům obviněného mělo být využito ustanovení §58 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, neboť použití nesnížené trestní sazby je v jeho případě nepřiměřeně přísné. Tato hmotněprávní vada podle názoru obviněného nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak naplňuje důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Shodně s druhým odvolatelem i obviněný B. Č. namítl, že oba skutky tvoří skutek jediný, a jeho jednání tak mělo být posouzeno jako pokračující trestný čin bez následného uložení úhrnného trestu.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. 3 To 30/2014, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 57 T 12/2012, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Poukazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. řádu současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil, resp. přerušil výkon trestu odnětí svobody.
K dovoláním obviněných J. Š. a B. Č. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martiny Havlíkové dvěma samostatnými podáními. S ohledem na shodu ve většině výhrad obou odvolatelů je možné shrnout, že podle jejího názoru uplatnili oba obvinění všechny námitky vyjádřené v dovoláních v rámci své obhajoby a ve svých řádných opravných prostředcích, takže se jimi zabývaly soudy obou stupňů.
Posouzení věci jako dvou samostatných skutků je podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství správné, neboť mezi nimi vznikl jedenáctiměsíční předěl. Stejně tak odmítla námitky ke skutku uvedenému pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně týkající se znaku škody podle platné právní úpravy u trestného činu podle §240 odst. 3 tr. zákoníku. Připustila, že výše škody se v citovaném ustanovení sice neuvádí, avšak jde o čin uvedený v odst. 1 spáchaný ve velkém rozsahu, přitom velký rozsah je širší pojem než škoda velkého rozsahu, ale „samotná taková škoda postačuje“. V daném případě zjištěná škoda přes 5 milionů Kč naplnila zákonný požadavek spáchání činu ve velkém rozsahu. Taktéž u skutku uvedeného pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byla správně shledána značná škoda jako znak skutkové podstaty trestného činu uvedeného v §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona (nesprávně uvedeno „zákoníku“). Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství „není meritorní rozhodnutí v této věci zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl“. Ve věci bylo rovněž provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, pokud soudy nevyhověly návrhům na jeho doplnění, řádně své rozhodnutí zdůvodnily. U obviněného B. Č. shledala státní zástupkyně námitky skutkového charakteru, které neodpovídají uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. Š. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a dovolání obviněného B. Č. jako dovolání podané z jiného důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obou obviněných obsahují zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který předpokládá hmotněprávní vadu v posouzení skutku či v jiném právním posouzení. K jeho naplnění proto dochází v případech, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, tudíž je určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující hodnotily důkazy, ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je pro Nejvyšší soud zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů.
Obviněný J. Š. v rámci tohoto dovolacího důvodu nejprve zpochybnil přítomnost úmyslného zavinění, které vyžadují obě skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Přitom však obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010, z něhož citoval pasáž týkající se srozumění pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku a podle §148 tr. zákona se způsobením škody, popřípadě s rozsahem zkrácení příslušné platby ve větším rozsahu . Jedinou konkrétní výhradou, kterou obviněný předložil pro svůj názor o nedostatku subjektivní stránky, bylo jeho tvrzení o tom, že soudy se nezabývaly každou jednotlivou fakturou tak, aby bylo možné dovodit jeho srozumění s konkrétní výší škody, popř. s rozsahem zkrácení. Přitom však dovolatel zjevně „přehlédl“, že u jednání ve vztahu k oběma skutkům, soudy učinily (správný) hmotněprávní závěr v tom smyslu, že se jej (oba obvinění) dopustili v úmyslu přímém. Ten je podle současně platné právní úpravy [viz §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku), shodně jako v trestním zákoně účinném v době spáchání činu/viz §4 písm. a) tr. zákona], definován tak, že „pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“. Subjektivní stav pachatele spočívající v jeho „srozumění“ s možným porušením nebo ohrožením trestním zákonem chráněného zájmu je vyžadován u zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, resp. §4 písm. b) tr. zákona. Tím odpadá rovněž jakákoli možnost srovnání s trestní věcí, na niž obviněný v dovolání poukázal a zřejmě uplatnil v rámci výhrad proti právnímu posouzení subjektivní stránky. V rámci této argumentace tak obviněný fakticky nepředložil žádnou námitku hmotněprávní povahy, již by bylo možné podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu v projednávané trestní věci. Nakonec ani nekonkretizoval, jaká ze složek úmyslu, (navíc přímého, jenž byl u něho shledán), by měla v jeho jednání absentovat, zda složka volní či složka vědomostní.
Nejvyšší soud může nad rámec naprosto správných úvah soudů obou stupňů dodat, že subjektivní stránka i ve formě úmyslu přímého nemusí být vyvozována pouze z doznání obviněného. Pokud jej neučiní, může být založena na dalších skutečnostech, o nichž se zejména soud prvního stupně poměrně obsáhle zmínil ve svém odsuzujícím rozsudku. Za situace, kdy oba obvinění jednali způsobem popsaným ve výroku o vině u obou skutků, tj. B. Č. vystavoval fiktivní faktury jménem obchodních společností INVOJ, s.r.o. a PICOLO PRAHA s.r.o. jako dodavatelů zdanitelných plnění údajně vykonaných pro obchodní společnost EFFECT 99 s.r.o., předával je jejímu jednateli – obviněnému J. Š., oba tak činili se záměrem snížit daňovou povinnost, resp. vylákat od státu nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty na vstupu, aniž by ji obchodní společnost EFFECT 99 s.r.o. fakticky uhradila, nelze uvažovat o jiném právním posouzení zavinění obou obviněných, než k jakému dospěly soudy. Trestná činnost, za niž byli odsouzeni, totiž spočívala právě v tom, že obvinění jednali ve shodě tak, aby získali pro obchodní společnost EFFECT 99 s.r.o. finanční zisk odpovídající výši požadovaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Oba tak způsobem uvedeným v trestním zákoně chtěli porušit zájem na řádném odvodu daně, tj. povinné platby a dosáhnout tím neoprávněného plnění ke škodě českého státu. Jiné zavinění než ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. §4 písm. a) tr. zákona nepřicházelo v úvahu.
Tento závěr jednoznačně vyplývá ze způsobu páchání dané trestné činnosti, jak vyplynul z obsahu provedených důkazů. Z formulace těchto výhrad obviněného není Nejvyššímu soudu zřejmé, jakým jiným směrem by měly úvahy soudů směřovat ve vztahu k jednotlivým označeným fakturám. Dovolání totiž ani v této části nepředkládá žádné konkrétní argumenty, jež by mohly být způsobilé vyvrátit zcela logické a obsahu důkazů odpovídající hodnocení, jak je vyložil především soud prvního stupně a odvolací soud se s nimi (správně) ztotožnil. Všechny faktury, jak jsou vyjmenovány ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku pod body I. i II., byly nejprve příslušným finančním úřadem a poté soudem prvního stupně na podkladě listin prověřeny z hlediska předmětu plnění s tím, že k němu ve skutečnosti nedošlo. Předstíráním dodání zboží a služeb obvinění za účelem neoprávněného uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši odpovídající každému daňovému dokladu bylo dosaženo neoprávněného obohacení ve prospěch obchodní společnosti EFFECT 99 s.r.o., jejímž jediným společníkem i jednatelem byl obviněný J. Š.. Obviněný B. Č. jako pověřený zástupce obchodní společnosti INVOJ s.r.o. a jednatel obchodní společnosti PICOLO PRAHA s.r.o., vystavil, podepsal a předal tyto faktury za ve skutečnosti nedodané zboží či služby druhému obviněnému J. Š., který je převzal a zahrnul do záznamové evidence k daňovému přiznání daně z přidané hodnoty obchodní společnosti EFFECT 99 s.r.o. Obvinění jednali ve vzájemné součinnosti za splnění podmínek spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, resp. §9 odst. 2 tr. zákona. V podrobnostech je k otázce fiktivnosti faktur možné odkázat na str. 32 a 33 rozsudku soudu prvního stupně.
Rovněž námitka týkající se posouzení žalovaného jednání jako dvou trestných činů nikoli jediného pokračujícího se stejně jako zavinění může týkat hmotněprávního posouzení spadajícího pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Totožnou výtkou se přitom zabýval již odvolací soud na str. 5 svého usnesení, kde konstatoval, že použitá právní kvalifikace je správná, neboť druhé z posuzovaných protiprávních jednání bylo spácháno až po jedenácti měsících. Tento závěr je možné podpořit, neboť tzv. „blízká časová souvislost“ jako jeden ze základních atributů pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, resp. §89 odst. 3 tr. zákona, musí být soudní praxí vykládána vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu. Spolu se souvislostí v předmětu útoku totiž představuje tzv. objektivní souvislost naplnění pokračování v trestném činu, jehož podstatou je páchání jednotlivých dílčích aktů, které jsou poté posouzeny jako jeden trestný čin. Přestože nadále platí např. názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95, publikovaném pod č. 15/1996-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož při posuzování podmínek pokračování v trestném činu z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok, bude zpravidla několikaměsíční přerušení protiprávního jednání znamenat ukončení skutku ve smyslu hmotného práva. Pokud se po takovém časovém úseku pachatel znovu dopustí trestné činnosti, která bude naplňovat tutéž skutkovou podstatu, a to stejným či podobným způsobem provedení, přičemž bude veden i stejným záměrem, tj. při splnění zbývajících znaků pokračování, bude s ohledem na delší „přestávku“ zásadně nutné posoudit takový čin jako opakování téže skutkové podstaty z důvodu absence znaku „blízké časové souvislosti“. U daňových trestných činů je při zkoumání pokračování rovněž třeba zabývat se délkou zdaňovacího období, v jehož průběhu si pachatel opatřuje podklady nezbytné pro vlastní zkrácení daňové povinnosti (vyhotovení fiktivních faktur, jejich zanesení do účetní evidence), k němuž dojde až uplynutím období, za které má být určitá daň přiznána a odvedena (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004, publikované pod č. 29/2005-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané trestní věci spočívala trestná činnost obviněných ve zkrácení daně z přidané hodnoty, resp. v uplatnění výhody nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Obchodní společnost EFFECT 99 s.r.o. jako subjekt daně byla měsíčním plátcem tohoto druhu daně, přičemž u prvního ze skutků byl nadměrný odpočet neoprávněně požadován po dobu osmi za sebou jdoucích měsíců. Není proto pochyb o splnění všech znaků pokračování trestného činu, k jehož ukončení došlo v prosinci 2004, resp. koncem ledna 2005, v době splatnosti posledního z uvedených zdaňovacích období. K dalšímu zkreslení podkladů pro vyměření a odvedení daně z přidané hodnoty došlo až po uplynutí celého roku, kdy koncem ledna 2006 podal obviněný J. Š. daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období měsíce prosince 2005. Z tohoto pohledu je tudíž zřejmé, že nedošlo ke splnění jedné z podmínek pokračování spočívající v blízké časové souvislosti a soudy nepochybily, pokud rozdělily trestnou činnost obviněný do dvou samostatných skutků. (Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 197/2008, publikované pod č. 6 v časopise Trestněprávní revue, ročník 2008, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 3 To 67/2007, publikované pod č. 1 v témže časopise, ročník 2010.)
Soud prvního stupně při posuzování dané trestné činnosti rovněž správně zohlednil časovou působnost trestních zákonů v souladu s §16 odst. 1 tr. zákona a §2 odst. 1 tr. zákoníku. Městský soud v Praze tak ve svém rozsudku pečlivě rozlišil, že skutek popsaný pod bodem I. výroku o vině je pro oba obviněné výhodnější kvalifikovat podle pozdější právní úpravy, tedy podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, zatímco u skutku popsaného pod bodem II. výroku o vině je výhodnější použití trestního zákona účinného v době spáchání skutku. Stejně tak soud dodržel i správnost formulace, pokud konstatoval u skutku uvedeného pod bodem I., že obvinění “…zkrátili DPH ( daň z přidané hodnoty )…v celkové výši 7 735 534 Kč ke škodě čs. ( českého ) státu..“.
Je možné souhlasit s odvolatelem, že „škoda“ není, na rozdíl od předcházející právní úpravy, znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, a to ani v kvalifikované sazbě. Určujícím kritériem trestnosti podle základní skutkové podstaty je „větší rozsah“ zkrácení daně nebo jiné povinné platby, resp. vylákání výhody na některé z povinných plateb. Obvinění byli pod bodem I. výroku o vině odsouzeni podle odstavce třetího citovaného ustanovení trestního zákoníku, neboť svým společným jednáním vylákali výhodu na dani z přidané hodnoty obchodní společnosti EFFECT 99, s.r.o., a to ve výši přesahující 5 milionů Kč, jež představuje nejvyšší hranici ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně je při určení „rozsahu“ nutné v tomto případě vycházet z pravidel stanovení výše škody v citovaném ustanovení, neboť jiné než finanční hledisko nepřichází v úvahu, jedná se již o tzv. „velký rozsah“, a tudíž byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle §240 odst. 3 tr. zákoníku. Pokud soud prvního stupně doplnil kvalifikační znak „ve výši“ pojmem „ke škodě“, nelze mu v tom ničeho vytknout, neboť důsledkem jednání obviněných opravdu došlo k poškození finančních zájmů státu jako příjemce fiskálních odvodů.
Obdobně u skutku pod bodem II. výroku o vině není formulace chybná, neboť soud prvního stupně výslovně uvedl, že „obvinění společným jednáním ve větším rozsahu zkrátili daň a způsobili takovým činem značnou škodu“, což přesně odpovídá zákonnému znění kvalifikované skutkové podstaty ustanovení §148 odst. 3 písm. c).
Obviněný B. Č. podal své dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci prvního z důvodů dovolání namítl existenci tzv. „extrémního nesouladu“ mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v projednávané trestní věci, zpochybnil rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů.
Těmito výhradami obviněný však ve skutečnosti nevytkl nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale výlučně správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušnou právní kvalifikaci skutku.
Mimo uplatněný dovolací důvod tak spadají námitky obviněného výlučně skutkové povahy, jimiž se obviněný snažil prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu zejména tím, že odmítl fiktivnost vystavených faktur společnostmi INVOJ s.r.o. a PICOLO PRAHA s.r.o., a trval na tom, že fakturovaná plnění byla uvedenými subjekty obchodní společnosti EFFECT 99, s.r.o. poskytnuta.
Toto tvrzení ale bylo v rámci dokazování vyvráceno řadou důkazů, které spolu se svými hodnotícími úvahami shrnul soud prvního stupně na stranách 32-33 svého rozsudku. Obhajoba obviněných tak byla vyvrácena řadou svědeckých výpovědí a zejména listinnými důkazy – daňovými doklady poskytnutými finančním úřadem pro Prahu 2 jako správcem plátce daně – obchodní společnosti EFFECT 99, s.r.o. Závěr o fiktivnosti tvrzených obchodních transakcí jsou navíc podporována zjištěním o nečinnosti a naprosté nekontaktnosti obchodních společností INVOJ s.r.o. a PICOLO PRAHA s.r.o., které předstíraly vykonání fakturovaných výkonů. Naopak soud prvního stupně zcela správně neuvěřil výpovědím svědků B. K., I. J., J. H. či dalších osob s bližší vazbou na obviněné, kterými měla být potvrzena obchodní spolupráce uvedených společností (srov. zejména str. 30 rozsudku).
K tvrzení obviněného, že v jeho věci nastal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy považuje Nejvyšší soud za nezbytné znovu připomenout, že pojmu tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, kdy ve výjimečných případech, na podkladě ústavních stížností, zasahuje do pravomocných rozhodnutí obecných soudů. Svou dosavadní judikaturou Ústavní soud vymezil tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a vyžadují tak zásah Ústavního soudu. První skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů, tedy situace, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení bez adekvátního odůvodnění. Do druhé skupiny náleží důkazy, které nebyly získány procesně přípustným způsobem a neměly tak být podkladem skutkových zjištění soudů. Třetí oblast tvoří právě situace extrémního rozporu, ve kterých došlo k tzv. deformaci důkazů, tedy pokud skutkový závěr soudů nemá oporu ve výsledcích dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 publikovaný pod č. 172/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud však nedošel k názoru, že by v případě obviněného bylo možné postup soudů při provádění a hodnocení důkazů podřadit kterékoliv z výše uvedených skupin vad, jež by znamenaly zásah do ústavně zaručených práv dovolatele.
Za nedůvodné je nutné označit i výhrady obviněného B. Č., že soud prvního stupně odepřel doplnit dokazování ve smyslu návrhů obhajoby. Městský soud v Praze ve svém rozsudku dostatečným způsobem vyložil, proč neprovedl další důkazy, které považoval za nadbytečné pro objasnění věci (srov. str. 30-31 jeho rozsudku). Tento postup následně akceptoval i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, jenž sice ve veřejném zasedání provedl některé listinné důkazy předložené obhajobou, avšak jejich obsah neznamenal žádnou změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně (srov. str. 3, 4 napadeného usnesení). Nejvyšší soud pouze dodává, že rozsah dokazování je v dispozici soudu, vyjadřuje v Ústavě zakotvený princip nezávislosti soudů (čl. 82 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Rovněž Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil právo soudů nevyhovět všem důkazním návrhům stran, neboť soud je limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“, tj. vychází ze zásady „materiální pravdy“ zakotvené v §2 odst. 6 tr. řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 100/11).
V rámci výše zmíněného dovolacího důvodu se dále ve vztahu k uloženému trestu obviněný B. Č. domáhal zohlednění přiměřenosti trestních sankcí obsažené v ustanovení §38 odst. 2 tr. zákoníku a zejména aplikaci §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku (nesprávně uvedeno §58 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ) o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Podle tohoto ustanovení, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Jak se však již vyslovil Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí, skutečnost, že soud nepoužil ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, nenaplňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a ani žádný jiný dovolací důvod. (Srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované pod č. T 416, svazek 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
Závěrem svého dovolání se ještě obviněný B. Č. domáhal posouzení obou skutků jako skutku jediného a vytkl soudům nesprávné uložení úhrnného trestu. Vzhledem k tomu, že totožnou námitku uplatnil již první obviněný J. Š., odkazuje Nejvyšší soud na uvedenou část tohoto usnesení.
Druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, uplatnil tento obviněný v jeho druhé alternativě. Ta dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, v daném případě tudíž důvod podle §265b odst. 1 písm. g tr. řádu. Vzhledem k tomu, že v posuzované trestní věci Nejvyšší soud neshledal jeho naplnění, nemůže být naplněna ani uvedená druhá alternativa důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Dovolání obou obviněných tak neobsahovala žádnou výhradu, která by mohla vést ke kasaci napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ani jeho předcházejícího řízení pro vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutků, za které byli odsouzeni, či v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nedošlo k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných J. Š. a B. Č. jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud neshledal opodstatněným ani návrh obviněného J. Š. na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu