ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.483.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 483/2015-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2015 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 4 To 18/2014, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 14/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 68 T 14/2013, byl obviněný M. H. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině společně s obviněnými J. Š. a R. I. V. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pod bodem II. výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný M. H. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 10 let a k trestu propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 55 032 Kč a 2 362 EUR.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný M. H. a v jeho neprospěch státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 4 To 18/2014. Odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné a k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2, §259 odst. 3, odst. 4 tr. řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu tak, že obviněnému zpřísnil trest odnětí svobody na 6 let a 6 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, a rozšířil trest zákazu činnosti na výkon funkce prokuristy obchodních korporací, přičemž odvolací soud uložil stejný trest propadnutí věci jako soud prvního stupně.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce obsáhle formulovaným dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný namítl, že soudy obou nižších stupňů nezhodnotily dostatečně, jaký byl jeho podíl na společném jednání, které vedlo ke zkrácení daně. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou, jak posoudit jednání osob, které se účastní tzv. řetězových přeprodejů zboží směřujících k daňovému úniku nebo k vylákání výhody na dani. Konkrétně pak obviněný soudům vytkl, že řádně nezdůvodnily, z čeho dovozují jeho trestní odpovědnost za útoky popsané pod body I./1./a) a I./1./b) výroku o vině, kde tím, kdo měl povinnost podat řádné daňové přiznání, byl jednatel subjektu daně L. M., na kterého obviněný převedl podíl v obchodní společnosti KOHASTEEL, s. r. o. Zejména v případě útoku pod bodem I./1./b) výroku o vině, který spočíval v nepodání daňového přiznání, podle obviněného nelze dovodit, že byl pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Jestliže orgány činné v trestním řízení označily L. M. za tzv. „bílého koně“ a ten nebyl trestně stíhán, obviněný nepovažuje takovou situaci za překážku, aby jeho jednání pod body I./1./a) a I./1./b) bylo posouzeno jen jako účastenství na zmíněném daňovém deliktu ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Nesprávnou právní kvalifikaci skutku pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný spatřuje také v tom, že jednání spoluobviněných J. Š. a R. I. V. bylo posouzeno jako spolupachatelství na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, přestože se na oklamání správce daně přímo nepodíleli. Podle dovolatele skutková zjištění soudu prvního stupně svědčí o tom, že pachatelem uvedeného trestného činu byl obviněný M. H. (dovolatel si zde bez bližšího vysvětlení částečně protiřečí ve vztahu k první dovolací námitce), zatímco obviněný J. Š. byl jeho organizátorem podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněný R. I. V. poskytl pomoc k jeho spáchání ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Vadné právní posouzení míry účasti jednotlivých obviněných na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se podle dovolatele projevilo v chybné diferenciaci trestů. Rozdíl dvaceti měsíců ve výměrách trestů odnětí svobody, které soudy uložily obviněnému M. H. a spoluobviněnému J. Š., podle dovolatele neodpovídá dominantní roli obviněného J. Š. při páchání trestné činnosti. Obviněný M. H. podpořil svou argumentaci odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1304/2011. Nejvyšší soud zde pro úplnost konstatuje, že spoluobvinění J. Š. a R. I. V. nenapadli odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ani nepodali dovolání.
K trestnému činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku obviněný M. H. poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná ve výroku o vině v jeho rozsudku pod bodem II., podle kterých měl obviněný vzkázat svoje pohrůžky poškozenému prostřednictvím trestně odpovědného R. K. Podle názoru obviněného měl být za této situace stíhán jako pachatel trestného činu vydírání právě R. K., protože to byl on, kdo na poškozeného vyvinul přímý nátlak, aby něco konal, resp. něco opominul, a současně ho nelze vnímat jako živý nástroj ve smyslu §22 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný M. H. se účastnil na trestném činu R. K. maximálně jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tím, že R. K. nebyl trestně stíhán, byly podle dovolatele porušeny zásady legality a oficiality a soudy měly tuto skutečnost zohlednit při rozhodování o trestu. Principům ekvity a obecné spravedlnosti totiž podle obviněného odporuje fakt, že před soudem stojí jen jeden z „dvojice pachatelů“.
Obviněný M. H. poukázal rovněž na to, že ve věci nebyl vypracován znalecký posudek ke zjištění rozsahu zkrácení daně a že soud prvního stupně vycházel pouze z vyjádření správce daně. Takový postup je podle dovolatele v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Jak dále obviněný M. H. zdůraznil, nestíhání osob L. M. a R. K. a neobjasnění rozsahu zkrácení daně mělo dopad na správnost hmotněprávního posouzení skutků a znamenalo porušení zásady rovnosti před zákonem. Obviněný k tomu citoval z rozhodnutí Ústavního soudu vydaných ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 669/05 a sp. zn. I. ÚS 545/04, v nichž Ústavní soud odmítl příliš zužující výklad rozsahu dovolacích důvodů.
Obviněný M. H. v závěru svého dovolání navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, a to v části, týkající se dovolatele, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu. Současně obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání postupoval podle §265o odst. 1 tr. řádu a přerušil mu výkon trestu odnětí svobody.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného M. H. označil jeho námitku, že nebyl opatřen znalecký posudek k objasnění rozsahu zkrácení daně, za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pod tento dovolací důvod podle státního zástupce nelze podřadit ani námitky týkající se uloženého trestu.
Zbývající námitky obviněného sice státní zástupce považuje za odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale zjevně neopodstatněné. Podle názoru státního zástupce je z hlediska správnosti právní kvalifikace skutku pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně irelevantní, že orgány činné v trestním řízení společně s obviněnými nestíhaly jednatele obchodní společnosti KOHASTEEL, s. r. o., L. M. Státní zástupce zdůraznil skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých byl L. M. tzv. „bílým koněm“, na něhož obviněný M. H. dne 16. 10. 2009 formálně převedl obchodní společnost KOHASTEEL, s. r. o., ovšem fakticky za ni i po tomto dni sám jednal a realizoval jejím jménem veškeré obchody, při kterých došlo k daňovým únikům. Pokud jde o výhradu obviněného vůči právnímu posouzení jednání spoluobviněných J. Š. a R. I. V., státní zástupce konstatoval, že dovolatel účelově omezil skutek na samotný moment podání nepravdivého daňového přiznání a zcela pominul předchozí aktivity spoluobviněných popsané v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Ty přitom jednoznačně vypovídají o tom, že všichni tři spoluobvinění jednali jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, protože jejich jednotlivé kroky byly článkem řetězu činností přímo směřujících k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
Pokud jde o skutek pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle státního zástupce ke spáchání trestného činu vydírání ve smyslu §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku není nezbytné, aby pachatel pronesl pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy při osobním kontaktu s poškozeným. Postačí, když pachatel úmyslně jednal tak, aby se poškozený dozvěděl o jeho výhrůžkách. Jak je patrné v posuzované trestní věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, svědek R. K. plnil roli posla, který na žádost obviněného M. H. tlumočil poškozenému R. K., čím mu obviněný vyhrožuje, pokud nesplní jeho požadavky, aniž by jeho pohrůžky nějak modifikoval nebo rozšiřoval. Podle názoru státního zástupce tím obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu a otázka trestní odpovědnosti R. K. je pro jeho trestní odpovědnost irelevantní.
Státní zástupce tedy navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného M. H., protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jak je patrné z dikce citovaného dovolacího důvodu, je dán jen tehdy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku přitom může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci citovaného dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů soudy ani jiná procesní pochybení.
Námitka obviněného M. H., že nebylo provedeno znalecké dokazování za účelem zjištění rozsahu zkrácení daně, tedy neodpovídá formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, což ostatně připustil i sám dovolatel. Obviněný navíc neuvedl žádné konkrétní výhrady vůči stanovenému rozsahu daňového úniku nebo rozsahu vylákané výhody na dani z přidané hodnoty, které by opodstatňovaly závěr, že jde o složitou otázku vyžadující odborné znalecké zkoumání. Samotná skutečnost, že rozsah zkrácení daně zjištěný soudem prvního stupně odpovídá výsledkům, k nimž dospěl správce daně, ještě neodůvodňuje potřebu přibrání znalce. Navíc soud prvního stupně převzal výsledky daňového řízení do trestního řízení až po jejich přezkoumání (viz s. 32 a 33 rozsudku soudu prvního stupně).
Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stojí také výhrada obviněného proti údajné nedostatečné diferenciaci trestů odnětí svobody vyměřených jednotlivým spolupachatelům (spoluobviněným). Totéž platí o námitce obviněného, podle níž soudy obou stupňů při ukládání trestu obviněnému M. H. dostatečně nezohlednily, jakou roli při spáchání trestných činů, za které byl odsouzen, sehráli svědci L. M. a R. K.. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze sice namítat nesprávnost posouzení některých hmotněprávních otázek týkajících se rozhodování o trestu, např. nesprávné použití ustanovení trestního zákoníku o ukládání souhrnného trestu (§43 odst. 2 tr. zákoníku) a společného trestu za pokračování v trestném činu (§45 tr. zákoníku). V rámci tohoto dovolacího důvodu ovšem nelze vytýkat konkrétní výměru trestu, ať již jako přísnou, nebo naopak mírnou, tedy namítat nesprávné použití obecných zásad pro ukládání trestu uvedených v ustanoveních §39 a násl. tr. zákoníku. Námitky uvedeného charakteru (tedy založené na samotné nepřiměřenosti trestu) pak není možné s úspěchem uplatnit ani v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je přímo určen k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak neodpovídají ani námitky obviněného M. H., že se na spáchání trestných činů kladených mu za vinu podílely ještě další osoby, které ovšem měly v trestním řízení postavení svědků. Nejvyšší soud k tomu jen stručně poznamenává, že trestní stíhání konkrétní osoby není podmíněno trestním stíháním dalších osob, které se měly účastnit na spáchání trestného činu. Je pouze na úvaze státního zástupce, které osoby postaví před soud, jsou-li k tomu splněny podmínky, a soud je vázán obžalovací zásadou (viz §2 odst. 8 tr. řádu), takže nemůže podmiňovat odsouzení určité obžalované osoby tím, aby byla před soud postavena i další osoba, která měla participovat na posuzované trestné činnosti.
Námitky obviněného M. H. vůči právnímu posouzení skutků popsaných pod body I./1./a), b) a II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně týkající se odlišení pachatele a účastníka na trestném činu, sice odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
Pokud jde o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obviněný spatřoval vadu právního posouzení v tom, že byl označen za pachatele tohoto trestného činu i v útocích popsaných pod bodem I./1./a), b) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přestože tím, kdo měl povinnost podat za 3. a 4. čtvrtletí roku 2009 přiznání k dani z přidané hodnoty za obchodní společnost KOHASTEEL, s. r. o., byl jednatel tohoto subjektu daně L. M. Podle názoru obviněného měly soudy za tohoto skutkového stavu jednání kladené jemu za vinu posoudit nanejvýš jako návod ke spáchání uvedeného trestného činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, zejména v případě, kdy daňové přiznání nebylo podáno vůbec [bod I./1./b) výroku o vině].
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo nejméně se dvěma osobami ve velkém rozsahu zkrátí daň nebo jinou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na dani nebo některé z povinných plateb.
Jak je v nyní posuzované trestní věci patrné ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, obviněný M. H. společně s obviněnými J. Š. a R. I. V. po předchozí dohodě vytvořili z obchodních společností KOHASTEEL, s. r. o., MH MORAVA STEEL ALFA, s. r. o., a Bladewell, s. r. o., účelové obchodní řetězce, v rámci kterých v době od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 realizovali spekulativní nákupy a prodeje hutního materiálu, jejichž jediným cílem bylo zkrácení daně z přidané hodnoty u obchodních společností KOHASTEEL, s. r. o., a MH MORAVA STEEL ALFA, s. r. o., tj. vždy u prvního článku obchodního řetězce označeného za tzv. ztraceného obchodníka, jehož jménem pořizovali zboží od dodavatelů z jiných členských států Evropské unie. Obchodní společnost Bladewell, s. r. o., přitom plnila funkci tzv. nárazníkové společnosti, která nakládala s tímto zbožím jako se zbožím pořízeným od tuzemských dodavatelů, čímž obvinění zastírali předchozí daňové úniky.
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje ostatní podstatné skutkové okolnosti. Obvinění měli předem rozdělené úlohy a činnost obviněného M. H. spočívala v tom, že podle pokynů spoluobviněného J. Š. za předem dohodnutou odměnu ve výši jedné poloviny nepřiznané daně z přidané hodnoty prováděl jménem tzv. ztracených obchodníků nákupy a prodeje zboží, jednal s dodavateli zboží, vystavoval nebo nechával vystavit příslušné doklady o nákupech a prodejích zboží, prováděl přes bankovní účty tzv. ztracených obchodníků úhrady za zboží, vybíral výnosy z obchodů z bankovních účtů svých obchodních společností a dělil se o ně na polovinu s obviněným J. Š. Ten pak předával obviněnému M. H. kontakty na zahraniční dodavatele, zajišťoval následný prodej hutního materiálu včetně přepravy, dával pokyny obviněnému R. I. V. k výběru finanční hotovosti z účtu obchodní společnosti Bladewell, s. r. o., případně sám za tuto obchodní společnost prováděl elektronicky bezhotovostní úhrady zboží. Obviněný R. I. V. byl jednatelem obchodní společnosti Bladewell, s. r. o., a jejím jménem podepisoval smlouvy o nákupu a prodeji zboží a činil další úkony podle pokynů spoluobviněného J. Š.
V důsledku nepravdivých údajů uvedených v podaných daňových přiznáních nebo záměrným nepodáním daňových přiznání obvinění zkrátili ke škodě České republiky daň z přidané hodnoty, resp. daň z příjmů v celkové výši 26 291 901,69 Kč.
Útoky popsané pod bodem I./1./a), b) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jejichž právní kvalifikaci obviněný M. H. výslovně napadá, se týkaly zkrácení daně v rámci obchodního řetězce vytvořeného z obchodních společností KOHASTEEL, s. r. o., a Bladewell, s. r. o. V útoku pod bodem I./1./a) obviněný v postavení jediného společníka a současně jednatele obchodní společnosti KOHASTEEL, s. r. o., uskutečnil v době od 1. 7. do 30. 9. 2009 nákupy hutního materiálu ze Slovenska, Německa a Polska v celkové hodnotě 42 429 792 Kč, zboží pak formálně, tj. pouze fakturačně, prodal obchodní společnosti Bladewell, s. r. o., zastoupené obviněným J. Š. V přiznání k dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2009, které nechal zpracovat a dne 3. 11. 2009 podat k příslušnému finančnímu úřadu, obviněný M. H. nepravdivě deklaroval, že část zboží v hodnotě 30 454 003 Kč byla nakoupena v České republice, a neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 5 786 261 Kč. Aby se obviněný zbavil odpovědnosti za vědomé uvedení nepravdivých údajů v daňovém přiznání, účelově převedl dne 16. 10. 2009 svůj obchodní podíl v obchodní společnosti KOHASTEEL, s. r. o., na tzv. „bílého koně“ L. M., kterému dal pokyn, aby podepsal daňové přiznání.
Útok popsaný pod bodem I./1./b) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně časově spadající do 4. čtvrtletí roku 2009 byl spáchán v podstatě identickým způsobem s tím rozdílem, že obviněný M. H. sice fakticky jednal za obchodní společnosti KOHASTEEL, s. r. o., ale formálně již nebyl jejím jednatelem. Obviněný záměrně neinformoval L. M., který i nadále hrál roli tzv. „bílého koně“, o obchodech, jež obviněný realizoval s neměnným záměrem zkrátit daň z přidané hodnoty, a nepředal mu k nim daňové doklady. Zkrácení daně v tomto případě spočívalo v tom, že posledně jmenovaná obchodní společnost jako subjekt daně nepodala daňové přiznání a obviněný zatajil správci daně zdanitelná plnění na výstupu v celkové výši 1 260 510,62 Kč.
Jak jednoznačně vyplývá z popsaných skutkových zjištění soudu prvního stupně, obviněný M. H. úmyslně společným jedním s dalšími dvěma spoluobviněnými naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to ve všech útocích kladených mu za vinu. Ani v případě útoků pod bodem I./1./a), b) ve výroku o vině nelze v jeho jednání spatřovat jen účastenství na uvedeném trestném činu, protože jednání obviněného se zde neomezilo na to, aby vzbudil v L. M. rozhodnutí spáchat trestný čin daňového charakteru. Obviněný naopak podnikl konkrétní kroky jednoznačně směřující k podvodnému úniku na dani z přidané hodnoty, na které bezprostředně navázaly kroky jeho spolupachatelů nebo mu předcházely. Vtažení tzv. „bílého koně“ L. M. do role společníka a jednatele obchodní společnosti KOHASTEEL, s. r. o., bylo v kontextu všech skutkových okolností jen jedním z těchto kroků, který směřoval k zastření trestní odpovědnosti obviněného M. H. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku lze ve vztahu k dani z přidané hodnoty spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani, tedy zatajením zdanitelného plnění. Pachatelem zmíněného trestného činu přitom může být nejen subjekt daně či jiné povinné platby (tj. její plátce nebo poplatník), ale i kdokoli jiný, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň či jiná povinná platba nebyla vyměřena a zaplacena buď vůbec, nebo byla vyměřena a zaplacena nikoli v zákonné výši a v důsledku toho byla zkrácena ve větším rozsahu (viz rozhodnutí publikované pod č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 45/2012).
Jak bylo již shora konstatováno, otázka trestního stíhání L. M. je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného M. H. za útoky popsané pod bodem I./1./a), b) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bez významu, protože trestní odpovědnost určitého pachatele, který naplnil všechny zákonné znaky spáchaného trestného činu, není podmíněna trestním stíháním a odsouzením dalších osob, které se měly podílet na spáchání stejného trestného činu.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani další námitku obviněného M. H., podle které skutek pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byl vadně právně posouzen z hlediska trestné součinnosti obviněných J. Š. a R. I. V. Spolupachatelem ve smyslu §23 tr. zákoníku totiž může být i ten, kdo sice sám svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty spáchaného trestného činu, jestliže ovšem jeho jednání bylo článkem řetězu činností, které směřují k přímému vykonání trestného činu a které ve svém souhrnu tvoří jeho skutkovou podstatu (viz rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Právě z tohoto hlediska je nutné v posuzované věci nahlížet na jednání spoluobviněných. Ti sice přímo neuvedli nepravdivé údaje do daňových přiznání ani tato daňová přiznání nepodávali, ale podíleli se na uvedení správce daně v omyl tím, že fingovali právní či jiné úkony, o které se opírala nepravdivá přiznání k dani.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradami obviněného M. H. zpochybňujícími správnost právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný byl v tomto bodě uznán vinným trestným činem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jehož podstatou je neoprávněné jednání pachatele, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutí k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
V posuzované trestní věci jsou skutková zjištění soudu prvního stupně formulovaná tak, že obviněný M. H. v přesně nezjištěný den 13. nebo 14. 6. 2013 vyzval poškozeného R. K., který měl v trestní věci obviněného M. H. procesní postavení svědka, aby při výslechu dne 18. 6. 2013 na Policii České republiky ve Zlíně proti němu nevypovídal. Současně obviněný požadoval po poškozeném, aby mu zaplatil částku ve výši 150 000 Kč k zajištění obhajoby obviněného R. T., s tvrzením, že jinak zařídí, aby na poškozeného a jím ovládanou obchodní společnost AgroKOMA, s. r. o., byla odeslána anonymní podání adresovaná finančnímu úřadu a aby R. T. proti poškozenému křivě vypovídal. Uvedené požadavky sdělil obviněný M. H. poškozenému R. K. prostřednictvím R. K., o kterém věděl, že má s poškozeným blízký osobní a pracovní vztah, a kterého při schůzce přesně nezjištěný den 13. nebo 14. 6. 2013 instruoval, jaké skutečnosti má tlumočit. Pohrůžky obviněného vyvolaly u R. K. obavy z trestního stíhání a daňových kontrol, dokonce i obavu z fyzického napadení a zapálení jeho osobního motorového vozidla. Poškozený R. K. se proto nedostavil dne 18. 6. 2013 k výslechu na Policii České republiky, a když následně dne 26. 6. 2013 jako svědek vypovídal, zatajil podstatné informace, které věděl o trestné činnosti obviněného M. H. v souvislosti s jeho působením v obchodní společnosti KOHASTEEL, s. r. o.
Z výše popsaného skutkového děje je tedy zřejmé, že obviněný M. H. nutil pohrůžkou jiné těžké újmy svědka R. K., aby proti němu nevypovídal a aby mu zaplatil peníze určené k obhajobě jejich společného známého R. T. Obviněný sice osobně nesdělil poškozenému své pohrůžky, které směřovaly k tomu, aby poškozený pod jejich vlivem něco konal nebo naopak se zdržel nějakého jednání, ale oznámil mu je prostřednictvím třetí osoby, tj. R. K. Ani to ovšem nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za spáchání trestného činu vydírání a ani to neznamená, že jednání obviněného by mělo být posouzeno jen jako návod ke spáchání tohoto trestnému činu (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1172/2008). Na tento závěr pak nemá vliv skutečnost, že prostředníka R. K. soudy nižších stupňů neoznačily jako tzv. živý nástroj ve smyslu §22 odst. 2 tr. zákoníku, protože šlo o osobu trestně odpovědnou, která nejednala za některé z okolností vylučujících protiprávnost. Teoreticky tedy mohl být R. K. stíhán jako spolupachatel trestného činu vydírání podle §23 tr. zákoníku nebo jako účastník na něm ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V případě trestné součinnosti, ať již v podobě spolupachatelství nebo účastenství, však odpovídá každý pouze za své vlastní jednání, a jak již shora Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, trestní stíhání konkrétní osoby není podmíněno trestním stíháním dalších osob, které se měly účastnit na spáchání trestného činu. Pro úplnost pak Nejvyšší soud připomíná, že má-li jednání pachatele ve smyslu §22 odst. 1 tr. zákoníku zároveň znaky účastenství podle §24 tr. zákoníku, je trestně odpovědný pouze jako pachatel. Jestliže pachatel navedl k trestnému činu i někoho dalšího, může to být posouzeno jako obecná přitěžující okolnost podle §42 písm. i) tr. zákoníku.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. H. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného M. H. podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil. S ohledem na uvedený způsob rozhodnutí o dovolání pak předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu, jak navrhoval obviněný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 4. 2015
JUDr. František Púry
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Pavla Augustinová