ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.536.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 536/2015-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2015 o dovolání, které podala obviněná L. V. , rozená N. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 3 To 55/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 22/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná L. V. byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 7 T 22/2014, uznána vinnou pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustila ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (společně s již odsouzenou I. E. ) skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za pokus tohoto zločinu byla obviněná odsouzena podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen rovněž trest zákazu činnosti v oboru účetnictví v trvání 8 let.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 3 To 55/2014, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná L. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněná považuje trestní řízení za nezákonné, zejména pokud jde o postup, který uplatnily orgány činné v trestním řízení nejdříve vůči obviněné I. E. , přičemž poté zahájily trestní stíhání dovolatelky. Podle obviněné jsou nesprávné závěry soudů nižších stupňů ohledně plné moci, kterou jí vystavila jednatelka obchodní společnosti BA CAPITAL, s. r. o., protože obviněná nebyla daňovým subjektem a jen plnila pokyny jednatelky jmenované obchodní společnosti jako její účetní. Obviněná přitom popírá, že by znala obsah účetních dokladů a že by sama připravila nějaký účetní dokument, protože při spáchání posuzovaného zločinu byla použita jako tzv. živý nástroj. Obviněná vytkla i tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a další námitky vznesla proti postupu soudu prvního stupně při ustanovení znalců a při provedení výslechu zaměstnankyň příslušného finančního úřadu, neboť podle jejího názoru mělo dojít k porušení jejich povinnosti mlčenlivosti. Obviněná nesouhlasí ani s hodnocením některých svědeckých výpovědí a s tím, že její jednání bylo posouzeno jako pokus trestného činu, protože mohlo jít nanejvýš o přípravu, která zde není trestná. Podle názoru obviněné není řádně odůvodněn ani druh trestu, který jí byl uložen, a jeho výše. Závěrem svého dovolání tedy obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám podle §265m tr. řádu rozhodl ve věci. Současně obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné L. V. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru převážná část námitek obviněné neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům. Dále se státní zástupce podrobněji vyjádřil k některým skutkovým a procesním námitkám, zejména pokud jde o povinnost mlčenlivosti zaměstnanců správce daně a o postup při ustanovení znalců v této věci, přičemž v těchto směrech neshledal žádné pochybení. Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami obviněné, jimiž zpochybnila své spolupachatelství. Podle státního zástupce zjištěné okolnosti svědčí o tom, že šlo o promyšlený postup, jehož podstatou mělo být vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Za jedinou námitku, která formálně odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, považuje státní zástupce tvrzení obviněné, podle něhož její jednání nebylo pokusem trestného činu. K tomu státní zástupce odkázal na skutkové závěry soudů nižších stupňů, z nichž jednoznačně vyplývá uvedené vývojové stadium trestného činu. Státní zástupce tedy závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněná L. V. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. K výkladu prvního z uvedených dovolacích důvodů Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněná L. V. ovšem v podstatné části svého dovolání nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byla uznána vinnou, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve výše uvedeném smyslu, zejména pokud soudům nižších stupňů vytkla vadné hodnocení provedených důkazů, z nichž dovodily její trestní odpovědnost za pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a nedostatečný rozsah dokazování. Obviněná zde zpochybnila především ty skutkové závěry, které se týkaly okolností vyhotovování daňových dokladů zahrnujících daň z přidané hodnoty. Dále obviněná brojila proti důkazům, které soudy provedly k otázce jejího úmyslného zavinění, a vytkla nesprávné hodnocení výpovědí svědků A. L. , M. J. , M. H. , Ing. Z. K. a E. Š. Tyto námitky nemohou bez dalšího naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože z nich nevyplývá, v čem je nesoulad právních závěrů soudu prvního stupně s rozhodnými skutkovými okolnostmi vyjádřenými zejména v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, jakou normu hmotného práva soudy nižších stupňů nesprávně použily nebo vyložily, jakou jinou právní normu nebo které její ustanovení měly použít, kterou otázku hmotného práva nesprávně posoudily a jak měla být správně posouzena apod.
Totéž platí o námitkách obviněné, v nichž dovozuje neúčinnost důkazů v podobě jednak svědeckých výpovědí zaměstnankyň správce daně (z důvodu údajného porušení jejich povinnosti mlčenlivosti) a jednak znaleckých posudků prof. Ing. Zdeňka Votruby, CSc., a PhDr. Vladimíra Svobody (s poukazem na ustanovení těchto zpracovatelů jako znalců). Zmíněné námitky obviněné nejenže neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou i neopodstatněné. Nejvyšší soud proto nad rámec citovaného důvodu dovolání a k argumentaci obviněné zdůrazňuje následující skutečnosti. Pokud jde o povinnost mlčenlivost zaměstnanců správce daně, nyní je zakotvena v ustanoveních §52 až §55 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, a obdobná povinnost platila i podle §24 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010, tj. v době spáchání posuzovaného skutku. Podle §24 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, platilo, že pracovníci správce daně, jakož i třetí osoby, které byly jakkoliv zúčastněny na daňovém řízení, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o tom, co se při daňovém řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděli, zejména o poměrech daňových subjektů jak osobních, tak i souvisejících s podnikáním. Podle §24 odst. 5 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ovšem nebylo možno dovolávat se povinnosti zachovávat mlčenlivost mimo jiné tehdy, jestliže v trestním řízení toho (tj. informací z daňového řízení) bylo třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán v souvislosti s daňovým řízením trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Ohledně tohoto a některých dalších trestných činů mohl státní zástupce a po podání obžaloby předseda senátu požadovat údaje, které jsou předmětem povinnosti zachovávat mlčenlivost; ve stejném rozsahu plnil správce daně oznamovací povinnost podle zvláštního právního předpisu, tj. podle trestního řádu. Jak dále vyplývá z trestního spisu (viz jeho č. l. 350 až 360), zaměstnankyně příslušného správce daně Ing. M. K. a Ing. D. S. , které později vystupovaly v řízení před soudem jako svědkyně, byly policejním orgánem vyslechnuty poté, co státní zástupce využil postup podle §8 odst. 2 tr. řádu. S ohledem na shora uvedená ustanovení daňových procesních předpisů a na to, že orgány činné v trestním řízení dodržely postup při vyžadování údajů získaných při správě daní, nemohlo podle Nejvyššího soudu dojít k porušení povinnosti mlčenlivosti zmíněných zaměstnankyň správce daně a v důsledku toho nemohly být jejich svědecké výpovědi jako důkazy nepoužitelné, jak se mylně domnívá obviněná ve svém dovolání.
Rovněž námitka obviněné, v níž zpochybnila postavení prof. Ing. Zdeňka Votruby, CSc., a PhDr. Vladimíra Svobody jako znalců, resp. zpracovatelů znaleckého posudku v této věci, neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům a ani není opodstatněná. Pokud jde o prvně jmenovaného znalce, obviněná v dovolání vytkla, že není uveden v seznamu znalců. Jak sice vyplývá z ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, orgán veřejné moci může ustanovit znalcem osobu, která není zapsána do seznamu a má potřebné odborné předpoklady pro to, aby podala posudek, a která vyslovila souhlas s ustanovením, není-li pro některý obor znalec zapsán do seznamu, nemůže-li znalec zapsaný do seznamu provést úkon anebo jestliže by provedení úkonu znalcem zapsaným do seznamu bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady. O takový případ ovšem v trestní věci obviněné L. V. zjevně nešlo, protože jako znalecký ústav ve smyslu §110 tr. řádu bylo opatřením policejního orgánu ze dne 3. 9. 2013 (viz č. l. 401 trestního spisu) přibráno České vysoké učení technické v Praze, Fakulta dopravní, Ústav soudního znalectví v dopravě, přičemž jedním ze zpracovatelů jeho posudku byl prof. Ing. Zdeněk Votruba, CSc. (viz č. l. 415 trestního spisu). Tento zpracovatel nemusel vyhotovovat znalecký posudek jako znalec zapsaný v seznamu znalců, protože šlo o znalecký posudek vysoké školy podle §110 odst. 1 tr. řádu. To ostatně vyplývá i z ustálené judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 46/2010 Sb. rozh. tr.), podle níž osobu, která má být v případě potřeby vyslechnuta jako osoba, jež vypracovala posudek ústavu vyžádaný postupem podle §110 odst. 1 tr. řádu, stačí před výslechem poučit podle §106 tr. řádu. Přibrání této osoby k podání posudku podle §105 odst. 1 tr. řádu není namístě, neboť její oprávnění vystupovat jako znalec vyplývá z předchozího použití ustanovení §110 tr. řádu.
K postupu při ustanovení znalce PhDr. Vladimíra Svobody Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně ho vyslechl jako osobu, která vypracovala znalecký posudek ve věci již odsouzené I. E. Přitom soud postupoval podle §106 tr. řádu a tohoto znalce poučil o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku a připomněl mu i znalecký slib podle §6 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (viz č. l. 592 trestního spisu). Důkazem zde pak byla výpověď zmíněného znalce u hlavního líčení, z níž soud prvního stupně vycházel při svém závěru o padělání podpisu P. Z. na daňovém přiznání. Takový postup považuje Nejvyšší soud za správný a v souladu se zákonem, takže ani námitky obviněné, v nichž tvrdí opak, nemohou zpochybnit zákonnost a použitelnost tohoto důkazu.
Pokud jde o námitku obviněné L. V. , podle které mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na výše uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněné totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. v usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
V návaznosti na výše uvedený výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval ostatními námitkami obviněné L. V. , které mu sice již odpovídají, ale nejsou důvodné. Jde zejména o tvrzení obviněné, podle něhož nebyla pachatelem, resp. spolupachatelem pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, přičemž její jednání nepřekročilo vývojové stadium přípravy, která zde není trestná.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že obviněná se dopustila posuzovaného skutku tím, že jako účetní obchodní společnosti BA CAPITAL, s. r. o., IČ 279 29 752, se sídlem Mnichovo Hradiště, Arnoldova č. 80, společně s jednatelkou zmíněné obchodní společnosti I. E. , která již byla pravomocně odsouzena za toto jednání rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 7 T 29/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 3 To 72/2011, se podílela na úmyslném vylákání neoprávněného majetkového prospěchu ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem v Mnichově Hradišti, kam obě podaly dne 26. 11. 2007 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2007, na základě kterého obviněná s I. E. neoprávněně požadovaly vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 66 500 000 Kč, přičemž úmyslně zahrnuly do výdajů obchodní společnosti BA CAPITAL, s. r. o., fingovanou fakturu č. ......... ze dne 23. 10. 2007 na částku ve výši 350 000 000 Kč s předmětem zdanitelného plnění – převod vlastnického práva k originálu díla RAOS, údajně vystavenou obchodní společností ELBER-STAV CZ, s. r. o., IČ 254 87 116, se sídlem Liberec 6, Mostecká č. 663, zastoupenou P. Z. , občanem Ukrajiny, i když obviněná věděla, že takto přijaté zdanitelné plnění nebude použito pro uskutečnění podnikatelské činnosti obchodní společnosti BA CAPITAL, s. r. o., a tak ke škodě České republiky neoprávněně vykázaly nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 66 500 000 Kč, ovšem k vyplacení této částky nedošlo, neboť správce daně na základě výsledků vytýkacího řízení neuznal oprávněnost nadměrného odpočtu.
Pokud jde o námitku obviněné L. V. , kterou vytkla nesprávné posouzení otázky spolupachatelství v této věci, Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku sice vyžaduje společné jednání a úmysl spolupachatelů směřující ke společnému spáchání trestného činu. Tento společný (shodný) úmysl spolupachatelů ovšem nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, ale postačí, jestliže je takový úmysl zřejmý alespoň z konkludentního jednání všech spolupachatelů a z jejich neformální dohody. Proto i kdyby pachatel sám nerozhodoval o některých úkonech a nepodílel se na všech aktivitách směřujících ke spáchání trestného činu, není vyloučeno vyhodnotit jeho jednání jako spolupachatelství. Popis skutku v této trestní věci pak obsahuje konkrétní skutečnosti, z nichž je zřejmé, že obviněná (dovolatelka) věděla o všech rozhodujících skutečnostech důležitých z hlediska spáchání pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V žádném případě tak nemohla být jen jakýmsi živým nástrojem, jak uvedla obviněná ve svém dovolání. Posouzení činu obviněné jako spolupachatelky jednající společně s již odsouzenou I. E. vystihuje v dané věci povahu a závažnost spáchaného činu. Skutečnost, že obviněná L. V. zde vystupovala jako účetní jednající na podkladě plné moci, není sama o sobě důvodem pro vyloučení její trestní odpovědnosti za pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou. Ten totiž může spáchat kdokoli, kdo se dopustí jednání, které bezprostředně směřuje k tomu, aby ve větším rozsahu zkrátil daň, poplatek nebo podobnou povinnou platbu anebo aby vylákal výhodu na některé z těchto povinných plateb a aby spáchal takový čin ve velkém rozsahu. Podstatné přitom je, aby pachatel jednal se znalostí všech rozhodných okolností, přestože sám nebyl plátcem či poplatníkem dotčené daně, které se týká spáchaný čin (viz např. rozhodnutí pod č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr.).
Jestliže tedy obviněná L. V. věděla, že přijaté zdanitelné plnění nebude použito pro uskutečnění podnikatelské činnosti obchodní společnosti BA CAPITAL, s. r. o., a přesto po dohodě s jednatelkou této obchodní společnosti I. E. učinila v rámci jednání se správcem daně takové úkony, které bezprostředně směřovaly k neoprávněnému vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (tj. k vylákání výhody na této dani), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že obviněná byla spolupachatelem pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů. Námitka obviněné, v níž tvrdila opak a kterou zpochybnila své spolupachatelství, je proto nedůvodná.
Nejvyšší soud ovšem považuje za neopodstatněnou i námitku obviněné, že její jednání mohlo být nanejvýš jen přípravou ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku, která u zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku není trestná. Jak je totiž zřejmé z popisu skutku, který soud prvního stupně vtělil do tzv. skutkové věty ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, obviněná L. V. svým jednáním už překročila rámec přípravy, neboť se znalostí všech rozhodných skutkových okolností aktivně vystupovala před příslušným správcem daně a společně s již odsouzenou I. E. začala uskutečňovat jejich cíl spočívající v neoprávněném vylákání výhody na dani z přidané hodnoty pro zastupovanou obchodní společnost. Podání daňového přiznání s neoprávněně uplatněným nárokem na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty je třeba považovat za jednání, které bezprostředně směřovalo k vylákání výhody na dani z přidané hodnoty, protože záleželo jen na obezřetnosti příslušného finančního úřadu, jestli odhalí podvodné jednání obviněné a odsouzené I. E. či nikoli. O přípravu, která u daného zločinu (resp. jeho pokusu) není trestná, by mohlo jít jen tehdy, kdyby obviněná pouze připravovala účetní podklady k další dispozici pro jednání s příslušným správcem daně, aniž by však došlo k jejich skutečnému předložení nebo uplatnění v rámci přiznání k dani z přidané hodnoty. V takovém případě by pak nemusel být vyloučen postih za jiný trestný čin (např. za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku), jestliže by byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Závěry soudů nižších stupňů ohledně právního posouzení skutku jako pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku jsou správné a odpovídající zákonu.
K poněkud obecným námitkám obviněné L. V. proti výši a druhu trestu, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud uvádí, že neodpovídají nejen citovanému dovolacímu důvodu, ale ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v ustanoveních §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, totiž nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu lze totiž uplatnit toliko v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, o nějž ovšem obviněná neopřela své dovolání a který zde stejně nepřichází v úvahu, protože obviněné nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani trest ve výměře mimo zákonem stanovené rozpětí trestní sazby. Dokonce soud prvního stupně zohlednil i stadium trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou, a podle §58 odst. 5 tr. zákoníku jí mimořádně snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnila obviněná L. V. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněné však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání jako nedůvodného. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněné v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněná pak spatřovala v předcházejícím řízení naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněné mu zčásti neodpovídají a ve zbytku jsou nedůvodné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná L. V. podala své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však její dovolání se částečně opírá o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněná v dovolání v podstatě jen opakovala námitky, s nimiž se náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů a na které velmi podrobně reagoval odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněné v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněné L. V. , aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 5. 2015
JUDr. František P ú r y
předseda senátu