ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.550.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 550/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 dovolání, které podal obviněný V. E. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 7 To 376/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 3/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. E. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 43 T 3/2014, byl obviněný V. E. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (skutek pod bodem I. výroku o vině), zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod II. výroku o vině), pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 a §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem III. výroku o vině), a přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod IV. výroku o vině). Za to byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 7 To 376/2014, jímž podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem III. a ve výroku o trestu. Sám rozhodl tak, že podle §223 odst. 1 tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek kvalifikovaný jako pokus zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 a §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. i) tr. řádu.
Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak při nezměněných výrocích o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný V. E. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Bieleckiho dovoláním s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j), k) tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je podle dovolatele naplněn tím, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výroky, jimiž by bylo explicitně rozhodnuto o jeho odvolání vůči výrokům o vině v bodech ad I., II. a IV. z rozsudku soudu prvního stupně, a to buď formou zrušení těchto výroků, nebo formou zamítnutí jeho řádného opravného prostředku v daném rozsahu.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by se vůbec staly skutky uvedené v bodech I. a II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o údajné týrání poškozené R. Č. a její vydírání, soudy vycházely při zjišťování skutkového stavu pouze z její výpovědi, byť ji v průběhu trestního řízení opakovaně změnila. Dovolatel připustil, že společné soužití s poškozenou mělo povahu tzv. „italské domácnosti“. Tato skutečnost však podle jeho mínění sama o sobě neodůvodňuje závěr o tom, že ji týral. Soudy měly důkladněji zkoumat, zda v tomto směru skutečně jednal úmyslně, nebo pouze v přesvědčení, že pro svou rodinu dělá to nejlepší. K výroku o vině skutkem posouzeným jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku namítl, že soudy dostatečně nezkoumaly jeho schopnost hradit výživné stanovené soudem v občanskoprávním řízení, když se v podstatě spokojily pouze s konstatováním jeho věku a zdravotního stavu. Nepřihlédly však k tomu, že je Rom a jeho přístup k „běžné“ práci je tím významně limitován. Odkázán je v zásadě jen na příležitostné brigády, jimiž stěží pokryje vlastní životní náklady.
Důvod dovolání uvedený v §265 odst. 1 písm. j) tr. řádu spatřoval obviněný v tom, že přes výše uvedené vady rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Proto obviněný V. E. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 7 To 376/2014, ve výroku, jímž ho soud při nezměněných výrocích o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, a aby odvolacímu soudu přikázal věc v daném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta zdůraznila, že námitky obviněného obsažené v dovolání jsou prakticky pouze opakováním jeho obhajoby z dosavadního průběhu trestního řízení, jimiž se zabýval jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Z převážné části směřují proti způsobu hodnocení důkazů a nikoli proti právnímu posouzení věci. Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tedy podřadit nelze. Pokud jde o námitku absence výroku v rozhodnutí odvolacího soudu, resp. jeho neúplnosti, státní zástupkyně vysvětlila důvody, pro něž ji nepovažuje za opodstatněnou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je evidentní, že odvolací soud se dostatečně vypořádal i s výhradami obviněného vůči výroku o vině skutky popsanými v bodech ad I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
Dále bylo namístě posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) a k) tr. řádu, na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. řádu).
Nejvyšší soud tedy dále zkoumal, zda napadený rozsudek odvolacího soudu nebo řízení jemu předcházejí byly skutečně zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a k ) tr. řádu, které obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný, tj. nemá všechny zákonné náležitosti.
Jestliže dovolatel namítl vadu spočívající v neúplnosti výrokové části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 7 To 376/2014, s tím, že v něm chybí samostatný výrok o zamítnutí jeho odvolání proti výrokům o vině skutky uvedenými v bodech ad I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, nebo výrok o jejich zrušení, nelze v této části jeho dovolání přiznat žádné opodstatnění.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je předně zřejmé, že odvolací soud podrobil přezkumu podle §254 tr. řádu všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž obviněný podal odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Přitom shledal vadným pouze výrok uvedený pod bodem III. Ohledně výroků o vině pod body I., II. a IV. soud prvního stupně učinil podle odvolacího soudu správná a úplná skutková zjištění, která následně správně právně kvalifikoval, a za tyto trestné činy uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody.
Na tomto místě je třeba zdůraznit zásadu, jíž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně. Platí, že považuje-li odvolací soud za vadný jen dílčí výrok napadeného rozsudku, pak z podnětu řádného opravného prostředku (odvolání) rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, případně učiní výrok nový nebo napadený výrok doplní. Odvolací soud však dále nemusí rozhodovat o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny, jak se v praxi často nadbytečně stává, a stejně tak není povinen v rozsahu, v němž bylo odvolání shledáno nedůvodným, rozhodnout samostatným výrokem podle §256 tr. řádu o zamítnutí této části odvolání. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, pokud soud vyhoví opravnému prostředku určité osoby (zde dovolatele) jen částečně, aniž by ho ve zbytku (tj. v neúspěšné části) zvláštním výrokem zamítal. (Srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, uveřejněná pod č. T 417, ve svazku 17/2002 a pod č. T 531 ve svazku 23/2003 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck Praha).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. řádu, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí, jež by mohla přezkoumávat všechna rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jsou-li výše uvedená obecná východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci zpochybnil jednak správnost skutkových zjištění soudů ve vztahu k týrání družky R. Č. a k souběžnému ohrožování citového a mravního vývoje společných nezletilých dětí (bod I. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž mimo rámec tohoto důvodu dovolání jsou výhrady obviněného proti skutkovým zjištěním, jež se stala podkladem výroku o vydírání poškozené, jak je popsán pod bodem II. téhož rozsudku. V této části dovolatel soudům fakticky vytkl, že při neakceptování jeho obhajoby v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily obsah provedeného dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. Prosazoval vlastní verzi průběhu předmětného jednání, resp. odmítl pravdivost tvrzení poškozené a z tohoto jiného vyhodnocení důkazů teprve dovodil vadu v hmotněprávním posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal primárně revize soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu), nikoli hmotněprávním základě. Tyto jeho námitky tudíž nelze podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud tento závěr učinil i s vědomím opakovaně vysloveného názoru v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi tyto vady patří i tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci zjištěným soudy a obsahem provedených důkazů (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikované pod č. 42/2004 a č. 34/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu a přiměřeně též usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010 ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Ten je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně představuje odpovídající interpretaci obsahu provedených důkazů, s nimiž se soud vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Při respektování zásad obecné logiky poté soud přiléhavě vyložil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů považoval stěžejní usvědčující výpovědi poškozené R. Č. za věrohodné a proč naopak neuvěřil obhajobě dovolatele, spočívající v podstatě v popírání nebo bagatelizaci jeho agresivního chování vůči ní (viz zejména strany 10 až 12 písemného vyhotovení rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona, byť stručně, odůvodnil (zejména strany 6 a 7 napadeného rozsudku). Dostatečným způsobem také soud druhého stupně vysvětlil, proč nepřisvědčil konstantní obhajobě obviněného, podle níž poškozené nikdy nevyhrožoval s nožem v ruce a jeho agrese vůči její osobě svou závažností nikdy nepřesáhla rámec temperamentních projevů běžných mezi členy tzv. „italské domácnosti“. Také Nejvyšší soud neshledal v napadených rozhodnutích žádné nedostatky ve vztahu k rozsahu skutkových zjištění ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, ani ve způsobu hodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil obviněný právně relevantně pouze námitkou, týkající se právního posouzení jeho možnosti a schopnosti řádně plnit vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem v posuzovaném období, když se spokojily pouze s konstatováním jeho věku a zdravotního stavu. I v této části však Nejvyšší soud považuje námitky obviněného za nedůvodné.
Předně je nutné konstatovat, že soud prvního stupně neopomněl postupovat podle §9 odst. 1 tr. řádu, když samostatně posoudil předběžnou otázku, zda vůbec a v jaké výši byl obviněný v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost vůči svým dětem, uloženou mu zákonem o rodině a stanovenou rozhodnutími soudu v občanskoprávním řízení. Pokud poté dospěl k závěru, že bylo v silách obviněného pravidelně hradit určenou částku 3 000 Kč měsíčně na oba své nezletilé syny, nelze mu ničeho vytknout. Ani podle názoru Nejvyššího soudu se vzhledem k odůvodněným potřebám nezletilých dětí na straně jedné a výdělkovým schopnostem obviněného na straně druhé nejedná o nepřiměřenou výši vyživovací povinnosti. Odvolací soud navíc zcela přiléhavě v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 7 poukázal na skutečnost, že obviněný se v minulosti nechal sankčně vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, čímž se vlastním zaviněním podstatným způsobem omezil jednak v možnosti získat trvalý pracovní poměr, byť i na částečný úvazek, a jednak v přístupu k jakýmkoli sociálním dávkám, které by mohl alespoň částečně využít k plnění své zákonné vyživovací povinnosti. Za daných okolností zcela jistě nelze uvěřit tomu, že obviněný podnikl veškeré kroky k tomu, aby své vyživovací povinnosti vůči nim dostál, a že pouze objektivní, na jeho vůli nezávislé příčiny (včetně jeho příslušnosti k romské komunitě) mu v tom přes maximálně vyvíjenou snahu bránily. Z tohoto pohledu není důvodné soudům vytýkat, pokud rozsudky vydanými v civilním řízení stanovenou výši výživného na obě nezletilé děti, považovaly za přiměřenou faktickým výdělkovým možnostem obviněného v rozhodném období. Navíc za situace, kdy obviněný se nijak osobně nepodílel na jejich výchově, naopak jednal dokonce v rozporu se zájmy, k jejichž ochraně je určeno ustanovení §201 tr. zákoníku. Namítanou právní vadu části výroku o vině týkající se skutku popsaného pod bodem IV. rozsudku soudu prvního stupně tudíž Nejvyšší soud neshledal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. V tomto směru však dovolatel napadenému rozsudku odvolacího soudu ničeho nevytýkal a zjevně ani vytýkat nemohl, neboť mu žádné ochranné opatření uloženo nebylo. Lze mít důvodně za to, že nesprávně odkázal na shora uvedené zákonné ustanovení, ačkoli ve skutečnosti mínil uplatnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Ten je naplněn tehdy, jestliže došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nezjistil v napadeném rozhodnutí ani v jemu předcházejícím řízení vady, které obviněný vytýkal prostřednictvím dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu., nemohlo dojít ani k naplnění druhé alternativy důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Nejvyšší soud proto podané dovolání obviněného V. E. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu