ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.919.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 919/2015-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2015 o dovolání, které podal obviněný L. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 10 To 458/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 140/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 2 T 140/2012, byl obviněný L. S. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea 3, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku.
Za uvedený trestný čin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §125 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §49 odst. 1 byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 3 roků. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o nárocích poškozených na náhradu škody.
Odvolání obviněného L. S. podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 10 To 458/2014, podle §256 tr. řádu zamítl, neboť ho neshledal důvodným.
Zmíněné usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný L. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Podle názoru obviněného nesplnění povinnosti zakládat písemnosti do sbírky listin není samo o sobě trestné a trestným činem se stává až v okamžiku, kdy pachatel chce zatajit skutečný stav hospodaření, kterým jsou ohrožena majetková práva jiných subjektů. Jak dále obviněný zdůraznil, nevěděl o porušení povinnosti zakládat příslušné dokumenty do sbírky listin, což vylučuje jeho srozumění se vznikem protiprávního následku. Podle obviněného krajský soud již v předcházejícím řízení postupoval nezákonně, pokud soudu prvního stupně nařídil znovu přehodnotit důkazy ve věci, aniž by je sám provedl, přičemž tuto vadu nelze zhojit v řízení o dovolání. Tím, že soud prvního stupně v dalším řízení akceptoval názor odvolacího soudu, založil existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný nesouhlasí ani s výrokem soudu prvního stupně, jímž oproti původnímu rozsudku zúžil období spáchání posuzované trestné činnosti, a namítá rozpory v odůvodnění, které vychází z posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu v období let 2004 až 2006. Obviněný rovněž vytkl soudům nižších stupňů, že se důsledně nezabývaly ani objektivní stránkou žalovaného trestného činu, zejména pak znakem „bez zbytečného odkladu“, který je třeba hodnotit s ohledem na délku překročení doby, která je stanovena rozmezím mezi možností pachatele disponovat s příslušnou listinou a jejím skutečným založením do sbírky listin. Obviněný nesouhlasí ani s tím, jak soudy nižších stupňů posoudily znak „ohrožení majetkových práv jiného“. Podle jeho názoru byly důvodem zmíněného ohrožení jiné okolnosti, než jeho jednání, jímž nezaložil do sbírky listin příslušné doklady, takže mezi jeho jednáním a protiprávním následkem neexistuje příčinná souvislost. Nevymahatelnost pohledávek dotčených věřitelů nebyla podle obviněného způsobena nezaložením dokumentů do sbírky listin, ale tím, že obchodní společnost Intera Rakovník, s. r. o., byla v úpadku. Jak dále obviněný zdůraznil, nemohl si představit takový průběh skutkového děje, který je popsán v odsuzujícím výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V rámci těchto námitek obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010, které se týká zanedbání potřebné míry obezřetnosti poškozené osoby. S poukazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněná ve věcech vedených pod sp. zn. 4 Tdo 430/2014 a sp. zn. 8 Tdo 556/2013 obviněný upozorňuje na případnou trestní odpovědnost jiných osob a v konkrétní rovině jmenuje svědka J. Ch., který měl podle jeho názoru mnohem lepší přehled v otázkách podnikání shora uvedené obchodní společnosti. Obviněný rovněž tvrdí, že vzhledem k nedostatku příčinné souvislosti nebyl naplněn ani znak spočívající ve způsobení škody.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rakovníku a aby dále postupoval podle §265l tr. řádu, aniž by navrhl konkrétnější způsob rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného L. S. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný v části svého dovolání uplatnil takové dovolací námitky, které neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K dalším námitkám obviněného státní zástupce uvádí, že obviněný ani dodatečně nezaložil příslušné dokumenty do sbírky listin, což nepochybně mělo vliv na společenskou nebezpečnost trestného činu. Pokud jde o znak spočívající v „ohrožení majetkových práv jiného“, podle státního zástupce uvedeným právem je jakékoli majetkové právo, nikoli jen právo věřitele domoci se zaplacení pohledávky. Jak dále státní zástupce zdůraznil, obsahem zmíněného práva je i to, že se podnikatel může rozhodnout, zda sjedná smlouvu s jinou osobou, přičemž k usnadnění tohoto rozhodování jsou určeny i veřejně přístupné údaje v obchodním rejstříku, resp. ve sbírce listin. K naplnění znaku podmíněného způsobením značné škody ve smyslu §125 odst. 3 tr. zák. podle názoru státního zástupce postačí zavinění ve formě nedbalosti, která je u obviněného dána, protože měl či mohl vědět o špatném hospodářském stavu obchodní společnosti Intera Rakovník, s. r. o., a o tom, že zatajením uvedeného stavu před jejími věřiteli může vzniknout zmíněný následek. Státní zástupce proto nemá žádné pochybnosti ani ohledně příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a jím způsobeným následkem.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný L. S. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm shledaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku lze spatřovat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které je možno dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný ovšem v části svého dovolání nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve výše uvedeném smyslu, zejména pokud soudům nižších stupňů vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů, z nichž dovodily výši způsobené škody i úmyslné zavinění obviněného, a nedostatečný rozsah dokazování. Obviněný zde zpochybnil především ty skutkové závěry, podle nichž věděl o nezakládání příslušných dokumentů obchodní společnosti Intera Rakovník, s. r. o., do sbírky listin obchodního rejstříku, a dále vytkl chybějící důkazy ve vztahu k tomu, zda tím došlo k ohrožení nebo omezení jiného na právech a v jaké výši byla způsobena škoda dotčeným věřitelům. Ze zmíněných námitek obviněného totiž nevyplývá, v čem je nesoulad právních závěrů soudů nižších stupňů s rozhodnými skutkovými okolnostmi vyjádřenými zejména v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, jakou normu hmotného práva soudy nesprávně vyložily nebo použily, jakou jinou právní normu nebo které její ustanovení měly použít, kterou otázku hmotného práva nesprávně posoudily a jak měla být správně posouzena apod.
Zbývající část argumentace obviněného L. S., v níž zpochybnil své úmyslné zavinění vyžadované u trestného činu, kterým byl uznán vinným, sice již odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud ji nepovažuje za opodstatněnou.
K tomu lze připomenout, že trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea 3, odst. 3 tr. zák. se dopustil ten, kdo jiného ohrozil nebo omezil na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodal návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek nebo neuložil listinu do sbírky listin, ač byl k tomu podle zákona nebo smlouvy povinen. Ke spáchání tohoto trestného činu se vyžadovalo úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.]. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění pachatele se vznikem následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52).
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a které oba soudy rozvedly v odůvodnění rozhodnutí, svědčí o zavinění obviněného L. S. přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Tato forma zavinění pak vyplývá především ze způsobu jednání obviněného zde popsaného a z okolností, za nichž k němu došlo. Obviněný byl totiž jediným jednatelem obchodní společnosti Intera Rakovník, s. r. o., což ho současně zavazovalo k plnění zákonných povinností, jejichž porušení zakládalo trestní odpovědnost za posuzovaný trestný čin. V tomto směru lze tedy poukázat na postavení obviněného a zastávanou funkci, na jeho znalosti poměrů zmíněné obchodní společnosti a dosavadní zkušenosti a na chování obviněného, které vedlo k následku (resp. účinku), s nímž musel počítat jako s následkem, který v konkrétní věci může snadno nastat a také nastal.
Nejvyšší soud považuje za správné závěry soudů nižších stupňů, pokud vymezily dobu spáchání trestné činnosti obdobím od návratu obviněného z ciziny do ukončení jeho funkce jednatele obchodní společnosti Intera Rakovník, s. r. o., přičemž v tomto směru soudy nižších stupňů postupovaly ve prospěch obviněného. Navíc vzaly v úvahu, že za uvedenou obchodní společnost jednal v době nepřítomnosti obviněného prokurista a že samotná nečinnost statutárního orgánu spočívající v nezakládání příslušných dokladů do sbírky listin nemůže založit trestní odpovědnost za trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. Jestliže však obviněný po svém návratu ze zahraničí neplnil zákonem uložené povinnosti, přestože se znovu ujal výkonu funkce jednatele, a učinil tak za situace, kdy se jmenovaná obchodní společnost nacházela v nepříznivém hospodářském stavu a měla více věřitelů, pak je podle názoru Nejvyššího soudu nepochybné, že popsaným jednáním došlo k ohrožení majetkových práv jiných osob, tedy věřitelů obchodní společnosti vyjmenovaných v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Za těchto okolností je vyloučeno, aby obviněný nevěděl o tom, jaké doklady mají být zakládány do sbírky listin, ani o tom, že některé z nich nebyly založeny do sbírky listin.
Jak je tedy patrné z popisu skutku a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, obviněný byl srozuměn s porušením zájmu na pravdivosti a úplnosti zápisů v obchodním rejstříku, resp. v jeho sbírce listin. Nejvyšší soud proto nemá žádné pochybnosti ani o úmyslném zavinění obviněného u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea 3, odst. 3 tr. zák., které soud prvního stupně vyjádřil zejména formulacemi, že obviněný „… do obchodního rejstříku nezaložil výroční zprávy, řádné, mimořádné a konsolidované účetní závěrky, návrhy na rozdělení zisku a jeho konečné podoby nebo vypořádání ztráty, … obžalovaný je měl zveřejnit ve sbírce listin obchodního rejstříku do 30 dnů od schválení valnou hromadou, přičemž tyto valné hromady ani nesvolával, … a nic mu nebránilo v tom, aby je založil i dodatečně, ačkoliv tyto listiny k dispozici jako jednatel společnosti měl v souvislosti s podáním přiznání k dani z příjmů právnických osob, … a tímto úmyslným jednáním ohrozil majetková práva věřitelů, … tito tak neměli možnost ověřit si ve veřejně přístupném rejstříku skutečný stav hospodaření obchodní společnosti Intera Rakovník, s. r. o., která se dostala do finančních problémů a fakticky zanikla.“
Přitom obviněný byl zkušeným podnikatelem, podle svého vyjádření podnikal už od roku 1995 a zastával i funkci člena statutárního orgánu v jiných subjektech, takže musel mít alespoň rámcovou představu o povinnostech ve vztahu k obchodnímu rejstříku, v jejichž splnění mu nic nebránilo. Proto ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o úmyslném zavinění obviněného. Navíc obviněný ve svém dovolání ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností), nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením), či obě tyto složky zároveň, a proč tomu tak je i navzdory všem dosud zdůrazněným okolnostem.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněného, který zpochybnil naplnění subjektivní stránky spáchaného trestného činu s poukazem na skutečnost, že na počátku rozhodného období hospodařila obchodní společnost Intera Rakovník, s. r. o., vyrovnaně, takže majetková práva jiných osob nemohla být ohrožena. Jak totiž mimo jiné vyplývá z provedeného dokazování, jehož rozsah není Nejvyšší soud oprávněn v řízení o dovolání nijak zpochybňovat, ke zhoršení hospodářského stavu zmíněné obchodní společnosti došlo v relativně krátkém časovém období po návratu obviněného ze zahraničí a tento stav nakonec vyústil v prohlášení úpadku a konkursu na její majetek, který byl následně zrušen pro nedostatek majetku. Obviněný si byl dobře vědom uvedené situace, protože provedl i některé úkony s cílem zbavit se funkce jednatele a společníka ve jmenované obchodní společnosti, a to převodem celého obchodního podílu v ní na neexistující osobu (tzv. bílého koně).
Vzhledem k tomu považuje Nejvyšší soud námitku obviněného L. S., jejímž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea 3, odst. 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným, za neopodstatněnou. Přitom s obdobnými výhradami, jaké obviněný uvedl v podaném dovolání, se vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného, kterým zpochybnil naplnění znaku objektivní stránky posuzovaného trestného činu, pokud spočívá v ohrožení majetkových práv jiného. Především trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea 3 tr. zák. bylo možné spáchat i tím, že pachatel nepodal návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku nebo neuložil listinu do sbírky listin, ač tak byl povinen učinit za obchodní společnost (např. jako její statutární orgán), pokud tím ohrozil nebo omezil na právech věřitele této obchodní společnosti (viz rozhodnutí pod č. 50/2006 Sb. rozh. tr.). Jak je dále patrné z formulace citovaného ustanovení, ohrožení nebo omezení majetkových práv jiného se musí týkat konkrétních práv určitých osob (např. právě věřitelů), které je třeba výslovně uvést v popisu skutku, v němž je spatřován zmíněný trestný čin. Z rozhodných skutkových zjištění musí být zřejmé, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil nebo omezil majetková práva jiného, a to např. s poukazem na výši pohledávek věřitelů (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, publikované pod č. T 1135. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008).
Z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá, u kterých věřitelů obviněný L. S. ohrozil jejich práva, jaká byla výše pohledávek těchto věřitelů a v čem spočívá ohrožení či porušení jejich majetkových práv. To vše pak soudy nižších stupňů podrobně odůvodnily ve svých rozhodnutích. Nejvyšší soud proto považuje za neopodstatněnou námitku obviněného, v níž vytkl tuto vadu právního posouzení skutku.
V souvislosti s výše uvedenou argumentací se Nejvyšší soud neztotožnil ani s tvrzením obviněného, v němž vytkl nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním spočívajícím v neuložení dokumentů do sbírky listin v obchodním rejstříku a ohrožením či omezením práv třetích osob. Popis rozhodných skutkových okolností vtělený do skutkové věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně totiž jednoznačně svědčí o tom, že mezi jednáním obviněného a následkem, k němuž směřovalo, existuje příčinná souvislost. Vztah příčiny a následku u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea 3 tr. zák. rozhodně nepřerušuje jednání poškozených věřitelů, kteří údajně sami nedodrželi potřebnou míru obezřetnosti. Ke způsobení zmíněného následku postačí potenciální ohrožení nebo omezení kohokoli jiného, kdo by vycházel z neúplného či nesprávného zápisu údajů v obchodním (či jiném) rejstříku. Jednání obviněného totiž spočívalo v tom, že zastíral skutečnou hospodářskou situaci obchodní společnosti Intera Rakovník, s. r. o., přičemž se snažil celý svůj obchodní podíl převést na jiné osoby (tzv. bílé koně), které nebyly způsobilé k dalšímu podnikání ani uspokojování závazků jmenované obchodní společnosti. Za této situace neměli poškození věřitelé prakticky žádnou možnost ověřit si stav hospodaření uvedené obchodní společnosti, neboť nebylo zřejmé, jaká je vlastně její skutečná majetková situace, jaké byly její pohledávky, závazky, zda zde již nebyl stav úpadku, jak se vyvíjely hospodářské výsledky atd. Tím spíše po převodu obchodního podílu neměli věřitelé reálnou šanci na uspokojení svých pohledávek. Je tedy zřejmé, že příčinou vzniku značné škody, ke které došlo na majetku poškozených věřitelů, bylo právě protiprávní jednání obviněného. Jeho námitky, v nichž tvrdil opak, neodpovídají skutečnosti a Nejvyšší soud je nepovažuje za důvodné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. S. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost ani odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 12. 2015
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu