ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.940.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 940/2015-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 6 To 95/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 55/2014, takto:
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 6 To 95/2015, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 9 T 55/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 9 T 55/2014, byl obviněný M. J. podle §226 písm. e) tr. řádu a §33 tr. zákoníku zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné pro skutek, v němž byl spatřován přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“). Uvedený přečin spočíval v tom, že obviněný si opatřil dne 8. 3. 2014 v K.-H., celkem 44,9 kg nařezaného tabáku ke kouření, se záměrem se vyhnout platbě spotřební daně, bez řádných účetních dokladů dokládajících způsob nabytí, který nebyl vyroben koncesovaným výrobcem a ani označen platnými českými tabákovými nálepkami, i když věděl, že na území České republiky lze disponovat jen s takto označenými tabákovými výrobky, a za účelem další dispozice jej převážel v osobním motorovém vozidle zn. Audi, RZ …, čímž jednak porušil ustanovení §114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, jednak způsobil České republice škodu na spotřební dani v celkové výši 80 820 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné v neprospěch obviněného, které Krajský soud v Ostravě zamítl usnesením ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 6 To 95/2015, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním v neprospěch obviněného a opřel je o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce nejprve připomenul poměrně stručná odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že se při úvahách o možnosti použití ustanovení o účinné lítosti ve smyslu §33 písm. a) tr. zákoníku ani jeden ze soudů náležitě nevypořádal především s podmínkou dobrovolnosti ve vztahu k uhrazení daňové povinnosti obviněným. Soudy v podstatě pouhým odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08 shledaly u obviněného naplněné znaky účinné lítosti, přičemž tak učinily mechanicky a bez bližších úvah, aniž by přihlédly nejen ke všem závěrům citovaného nálezu, ale zejména k judikatuře Nejvyššího soudu přijaté mj. také po uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu. Přitom citoval odpovídající část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 1452/2009. Podle nejvyššího státního zástupce obviněný především nenaplnil znak dobrovolnosti, neboť daňové přiznání ke spotřební dani podal až tři měsíce po spáchání trestné činnosti a uvedenou daň v plné výši uhradil dokonce až po více jak pěti měsících. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 743/2013, ve kterém byla řešena podobná situace, kdy obviněný jednal až pod tlakem zahájeného trestního stíhání. Nejvyšší státní zástupce má tak za to, že trestní odpovědnost obviněného nemohla zaniknout účinnou lítostí ve smyslu §33 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně považoval tuto podmínku za splněnou, jedná se o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které předpokládá dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pochybení v použití hmotného práva nenapravil z podnětu odvolání státního zástupce ani Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně, a jeho rozhodnutí je proto zatíženo vadou ve smyslu druhé varianty důvodu dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2015, sp. zn 6 To 95/2015, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 9 T 55/2014, včetně obsahově navazujících rozhodnutí a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce směřují proti nesprávnému použití hmotněprávního ustanovení §33 tr. zákoníku, jež upravuje zánik trestní odpovědnosti pachatele v důsledku účinné lítosti. Na jejich podkladě proto Nejvyšší soud mohl podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumat napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Přitom zjistil, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy vadou nesprávné aplikace ustanovení §33 písm. a) tr. zákoníku tak, jak vytkl nejvyšší státní zástupce.
Je možné souhlasit s dovolatelem, že soud prvního stupně svůj zprošťující výrok opřel výhradně o závěr převzatý z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, jehož závěry podle soudu posunuly dosavadní výklad znaku „dobrovolného napravení škodlivých následků trestného činu“ Nejvyšším soudem. Poté jen stručně konstatoval, že v důsledku uhrazení dlužné daně před vyhlášením rozsudku v této věci, došlo u obviněného M. J. právě s ohledem na ústavní nález k zániku trestní odpovědnosti ve smyslu §33 písm. a) tr. zákoníku za žalovaný přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku.
Z obsahu trestního spisu však vyplývá, že soud prvního stupně rozhodoval v této věci již dne 26. 8. 2014 a to usnesením sp. zn. 9 T 55/2014, jímž podle §223a odst. 1 a §307 odst. 1 tr. řádu podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného M. J. Na podkladě stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné zrušil Krajský soud v Ostravě citované usnesení a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem kasace se pro odvolací soud stala skutečnost, že se okresní soud nezabýval otázkou dobrovolnosti se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu a v návaznosti na citovaný nález Ústavního soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí stížnostní soud v podstatě naznačil, že u obviněného přichází v úvahu postup podle §33 písm. a) tr. zákoníku, přičemž odkázal právě na tu část citovaného nálezu Ústavního soudu, v níž naznačil širší možnosti použití účinné lítosti v případě náhrady škodlivého následku u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Navíc stížnostní soud zdůraznil skutečnost, že obviněný v důsledku konání zkráceného přípravného řízení neměl reálnou možnost uhradit spotřební daň před zahájením trestního stíhání. V projednávané věci je tak evidentní, že pokud soud prvního stupně rozhodl následně o zproštění obviněného obžaloby z důvodu zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí, učinil tak na podkladě právního názoru vysloveného stížnostním soudem. Na druhé straně mu lze vytknout, že i přes uložený závazný právní názor se soud prvního stupně měl ve svém novém rozhodnutí důsledně vypořádat se všemi okolnostmi právě tohoto případu a pečlivěji zdůvodnit vše významné zejména pro splnění podmínky dobrovolného napravení škodlivého následku obviněným.
Trestní odpovědnost pachatele za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku zaniká účinnou lítostí ve smyslu §33 písm. a) tr. zákoníku tehdy, když pachatel dobrovolně zamezí škodlivému následku nebo jej napraví. To v případě zkrácení daně znamená dobrovolné přiznání skutečností odůvodňujících existenci určité daně a její výši a zaplacení daně zkrácené zmíněným trestným činem. Zákonná podmínka dobrovolnosti jednání pak vyžaduje, aby pachatel takto jednal z vlastního rozhodnutí ještě před tím, než jeho trestný čin byl objeven nebo oznámen. Nejvyšší státní zástupce přiléhavě upozornil na poměrně dávné rozhodnutí, které však je možné akceptovat i v současné platné právní úpravě, v němž Nejvyšší soud odmítl jako projev účinné lítosti situaci, kdy pachatel škodlivý následek trestného činu napravil, nebo mu zamezil teprve pod tlakem zahájeného trestního stíhání. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1964, sp. zn. Tz 69/64, publikované pod č. 2/1965 Sb. rozh. tr.) Také novější judikatura Nejvyššího soudu zastává v zásadě shodný výklad podmínky dobrovolnosti tak, že v případě, kdy pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně o své vlastní vůli, ale už pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012, publikované pod č. 29/2013 Sb. rozh. tr.)
Je nutné zdůraznit, že soudy prvního a druhého stupně trestní věc obviněného hodnotily výlučně v kontextu s nálezem Ústavního soudu publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 170/2009, avšak jejich vnímání tezí z nálezu vyplývajících je možné hodnotit jako velice zjednodušené. Zejména však zcela pomíjí skutkové okolnosti projednávané věci, ačkoli i Ústavní soud v citovaném nálezu kladl důraz na posouzení konkrétního případu při hodnocení otázky, zda případné uhrazení daňového dluhu obviněným je možné z hlediska hmotného práva hodnotit jako účinnou lítost podle obecného ustanovení §33 tr. zákoníku (resp. bývalého ustanovení §66 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009).
Nejvyšší soud vědom si citovaného nálezu Ústavního soudu se již opakovaně ve svých rozhodnutích vydaných v období po jeho přijetí vyjadřoval k problematice možného srovnání podmínek zániku trestnosti účinnou lítostí u trestných činů podle §241 a §240 tr. zákoníku (resp. §147 a §148 tr. zákona). Výklad právního názoru obsaženého v tomto nálezu je konstantní a lze jej shrnout tak, že Ústavní soud nezamýšlel zásadním způsobem změnit, zrelativizovat teze a judikaturu, na nichž byl výklad ustanovení §66 zákona tr. zákona, (nyní §33 tr. zákoníku), založen. Jak již bylo připomenuto, také Ústavní soud především akcentoval potřebu řešit otázku „dobrovolnosti“ se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu, a i když naznačil odlišné vnímání zákonných znaků „neodvedení“ a „zkrácení“ ve světle „významu zásahu do chráněného zájmu státu“ u trestných činů zkrácení daně podle §148 tr. zákona (nyní §240 tr. zákoníku) a neodvedení daně podle §147 tr. zákona (nyní §241 tr. zákoníku) od toho jaký zastávají tzv. „obecné soudy“, ani on nedospěl k názoru, že lhůty pro uplatnění účinné lítosti by měly být totožné. Ústavní soud jen kladl důraz na širší možnost uplatnění institutu účinné lítosti podle §66 tr. zákona (resp. nyní §33 tr. zákoníku). Dobrovolnost jednání tak není vyloučena v případech, kdy pachatel napraví škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska trestní stíhání bezprostředně ještě nehrozí. Jde-li však o dobrovolnost jednání v případech, kdy trestní stíhání již reálně hrozí, například pokud správce daně zjistí či oznámí orgánu činnému v trestním řízení skutečnosti svědčící pro důvodnost trestního stíhání, naznačil Ústavní soud větší možnosti uplatnění institutu účinné lítosti s akcentem na sledování zájmu, o který zde primárně jde, tedy o dosažení nápravy škodlivého následku pachatelem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009, ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 743/2013, či ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014).
Jak je zřejmé z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se měl trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku dopustit tím, že dne 8. 3. 2014 si bez jakýchkoli účetních dokladů opatřil a ve svém osobním voze převážel 44,9 kg řezaného tabáku ke kouření, aniž by tento tabák byl označen platnými českými tabákovými nálepkami, to vše v úmyslu vyhnout se platbě spotřební daně. Z obsahu trestního spisu dále vyplývá, že ještě tentýž den, tj. 8. 3. 2014, bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání, kdy v usnesení o zahájení trestního stíhání (založené na č. l. 9 trestního spisu) je uvedena i prvotně stanovená výše daňového úniku na spotřební dani částkou 81 000 Kč. Obviněný si proto nejpozději k tomuto dni musel být vědom existence povinnosti v tomto rozsahu spotřební daň přiznat a odvést. Přesná výše úniku na spotřební dani byla následně vyčíslena Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj dne 13. 3. 2014 na 80 820 Kč (č. l. 17 trestního spisu).
Daňové přiznání ke spotřební dani z tabákových výrobků ale obviněný podal Celnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj až dne 9. 6. 2014 (viz č. l. 36 trestního spisu), tedy nejen až po podání obžaloby, ale dokonce až po nařízení prvního hlavního líčení v dané trestní věci (srov. č. l. 33 trestního spisu), které bylo zřejmě v důsledku žádosti obviněného o podmíněné zastavení jeho trestního stíhání a příslibu uhrazení daňového dluhu následně přeloženo na 12. 6. 2014. Teprve dne 10. 6. 2014 došla na Celní úřad pro Moravskoslezský kraj žádost obviněného o povolení splácet dluh v částkách 1 200 Kč měsíčně, avšak poté zaplatil ke dni 13. 6. 2014 částku 10 000 Kč. Přitom Okresní soud v Karviné konal dne 12. 6. 2014 hlavní líčení ve věci, provedl dokazování a výlučně za účelem uhrazení zbývající dlužné částky, které obviněný přislíbil, odročil hlavní líčení na 6. 8. 2014. Ačkoli se obviněný i jeho obhájce tohoto hlavního líčení zúčastnili, nelze z protokolu na č. l. 40 trestního spisu vyčíst žádné jejich vyjádření, pouze ze závěrečného usnesení samosoudce vyplývá, že byl stanoven nový termín hlavního líčení na 26. 8. 2014 z důvodu ověření úhrady dlužné spotřební daně obviněným. Podle zprávy příslušného celního úřadu založené na č. l. 41 trestního spisu došlo k úhradě zbylé částky 70 820 Kč až dne 11. 8. 2014.
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud nemůže považovat za správný závěr soudů, že obviněný uhradil uvedenou spotřební daň ze zajištěného množství řezaného tabáku dobrovolně. Je totiž evidentní, že svoji zákonem stanovenou povinnost spotřební daň z tabákových výrobků přiznat a zaplatit obviněný splnil až s delším časovým odstupem nejen po zahájení trestního stíhání, k čemuž došlo v den jeho zadržení, ale až poté, co mu byl doručen původně nařízený termín prvního hlavního líčení v dané věci. Samotné daňové přiznání podal pouhé tři dny před dalším termínem hlavního líčení a první splátku uhradil den po jeho konání, tedy 13. 6. 2014. Soud prvního stupně se k obviněnému zachoval velmi vstřícně, pokud i přes původní ukončení dokazování znovu hlavní líčení odročil a to dokonce dvakrát, aby prověřil úplnou úhradu daňového dluhu obviněným. Navíc je pro posouzení splnění podmínky dobrovolnosti v dané věci významné, že obviněný spojil svou snahu uhradit spotřební daň se svou žádosti o využití tzv. odklonu od běžného trestního stíhání institutem jeho podmíněného zastavení podle §307 tr. řádu (viz jeho žádost na č. l. 29 trestního spisu). Tyto okolnosti podle Nejvyššího soudu zcela vylučují závěr o dobrovolném jednání obviněného, které bylo podmínkou zániku trestní odpovědnosti v důsledku účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku. Dobrovolnost, jak bylo již připomenuto, je právní teorií i soudní praxí pojímána jako svobodné rozhodnutí pachatele, které svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu ke spáchanému trestnému činu a k jeho škodlivým následkům. Projev změny vnitřního postoje pachatele k jím spáchanému činu však nelze považovat za dobrovolné, pokud k němu pachatele vede vědomí, že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího či dokonce (jako v dané věci) zahájeného trestního stíhání (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 446 a 447). Nejvyšší soud také ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 841/2013, řešil skutkové obdobný případ, kdy pachatel přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, byl zadržen bezprostředně po činu a obviněn následující den. Přestože v této věci obviněný přiznal a zaplatil daňový dluh prakticky týden po zahájení trestního stíhání, nepřiznal mu Nejvyšší soud naplnění znaku dobrovolnosti s tím, že evidentně jednal již pod vlivem zahájeného trestního stíhání. Ve věci obviněného M. J. jde o ještě výraznější časovou prodlevu mezi odhalením protiprávního jednání a nápravou jeho škodlivého následku, jak bylo podrobně popsáno, navíc v situaci, kdy byl tento obviněný evidentně motivován přijetím rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, o něž žádal příslušné státní zastupitelství až po prostudování vyšetřovacího spisu jeho obhájcem, tj. více jak měsíc po svém zadržení.
Pokud tedy soud prvního stupně při posuzování důvodnosti podané obžaloby nepřihlédl k výše citovaným pravidlům výkladu ustanovení §33 tr. zákoníku, je jeho rozhodnutí v rozporu s hmotněprávní úpravou citovaného ustanovení, jak vyžaduje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tím, že uvedené pochybení nenapravil ani Krajský soud v Ostravě, (resp. naopak původně soud prvního stupně k vadnému postupu zavázal), přičemž zamítl odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné proti zprošťujícímu rozsudku, byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší státní zástupce tudíž uplatnil důvodně oba citované dovolací důvody a Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl. Z jeho podnětu zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 6 To 95/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 9 T 55/2014. Současně podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že zjištěnou vadou bylo zatíženo rozhodnutí soudu prvního stupně, přikázal Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu mohl Nejvyšší soud své rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání.
Okresní soud v Karviné tak opětovně projedná trestní věc obviněného M. J. na podkladě obžaloby podané státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Karviné, přitom znovu posoudí zákonné předpoklady zániku trestní odpovědnosti u obviněného především ve vztahu k podmínce dobrovolnosti. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu