ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1027.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1027/2015-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2015 o dovolání, které podal obviněný J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2015, č. j. 10 To 69/2015-174, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 177/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. 12. 2014, č. j. 8 T 177/2014-146 , byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2, písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od 5:26 hod. do 6:40 hod. dne 31. 8. 2014 v H. , okr. J. , v R. před hernou, po předchozím požití alkoholických nápojů, v době, kdy na místě zasahovala hlídka PČR Obvodního oddělení Hořice ve složení pprap. O. V. a pprap. R. H., při policejním zákroku prováděném v souvislosti s narušováním veřejného pořádku před hernou napadl za použití zavíracího nože s bočním vyhazovacím otvíráním s bajonetovým upínáním, o celkové délce nože 34 cm, délce čepele 15,5 cm a šířce 2,5 cm, s nápisem AK-47, CCCP, zasahujícího policistu pprap. R. H., který v té době nasazoval V. K. pouta, přičemž v bezprostřední blízkosti prováděného zákroku nejprve slovně nesouhlasil s postupem policistů proti V. K. a následně sáhl do pravé kapsy svých kalhot vpředu, ze kterých vytáhl uvedený nůž a za pomoci levé ruky jej odjistil a otevřel, následně jej zdvihl pravou rukou do výšky mírně nad svoji hlavu po pravém boku a učinil nápřah proti pprap. H. se slovy: „R. vyser se na to“, proto ho pprap. H. nejprve opakovaně vyzýval k vydání nože, následně svoji levou rukou sáhl po pravém zápětí jeho ruky, ve které držel uvedený nůž, ale setkal se s odporem, kdy musel použít i svoji druhou ruku, aby jeho odpor překonal, a při tom došlo k poranění levé ruky pprap. H., který byl následně nucen vyhledat lékařské ošetření v Městské nemocnici Hořice, kde bylo zjištěno, že došlo k tangenciálnímu (tečnému) řeznému poranění kůže v oblasti I. meziprstí levé ruky, poloobloukovitého charakteru velikosti cca 1 – 1,5 cm, bez hospitalizace a vystavení pracovní neschopnosti, kdy pprap. H. nebyl omezen na běžném způsobu života.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Hradec Králové na náhradě škody 734 Kč. Současně mu podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty v podobě 1 ks uzavíracího nože s bočním vyhazovacím otvíráním s bajonetovým upínáním, o celkové délce nože 34 cm.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 5. 2015, č. j. 10 To 69/2015-174 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Libora Čecha dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel namítá, že soudy ve věci jednající nesprávně hodnotily provedené důkazy. Skutek není trestným činem, neboť vykazuje toliko znaky přestupku, když absentuje naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky. Za nesprávný pokládá závěr, že měl napadnout za použití zavíracího nože zasahujícího policistu, neboť neučinil žádný nápřah, ani krok vpřed, který by naznačoval, že chce nějakým způsobem zaútočit. Sám poškozený uvedl, že snad jej chce obviněný napadnout. Při odebrání nože byl poškozený lehce poraněn, obviněný však neprojevil žádné násilí, pouze se krátce vzpouzel. Podle názoru dovolatele nebylo prokázáno, že by skutek vykazoval zákonné znaky trestného činu. Jeho jednání mělo být posouzeno jako správní delikt a posuzováno v rámci přestupkového řízení, neboť pro naplnění zákonných znaků trestného činu chybí naplnění objektivní a subjektivní stránky.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a témuž soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání nevyužívá svého práva a nebude se k němu věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnosti dovolání obviněného nelze přisvědčit. Nelze proto ani akceptovat jím navržený způsob rozhodnutí dovolacího soudu spočívající v kasaci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Ačkoli obviněný uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení (vážící se ke skutkovým zjištěném učiněným soudy nižších stupňů), spojuje své výhrady, které by jinak mohly být za námitky hmotně právní povahy posouzeny, vůči skutkovým zjištěním. Dovolání primárně směřuje do oblasti skutkových zjištění a teprve skrze ně (zprostředkovaně) pak uplatňuje námitku nesprávného hmotně právního posouzení skutku. Sám dovolatel to stvrzuje tím, že soudům vytýká nesprávné hodnocení jimi provedených důkazů. Toliko skrze vyjádřený nesouhlas (popírá existenci nápřahu s nožem) se skutkovým zjištěním vyjádřeným přímo v popisu skutku „… a učinil nápřah proti pprap. H.…“ namítá dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku, resp. dovozuje, že skutek měl být posouzen toliko jako přestupek.
Již na tomto místě je však nezbytné zopakovat, že dovolací soud při posuzování důvodnosti dovolání opírajícího se o dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází zásadně (výjimku představuje případ tzv. extrémního nesouladu, který dovolatel neuplatňuje a o nějž se v posuzované věci nejedná) ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jak je vyjádřen v dovoláním napadeném rozhodnutí.
Ačkoli obviněný formálně vznesl výhradu, kterou by bylo lze považovat za námitku hmotně právní povahy, tj. že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, nýbrž jako přestupek (a jako takový by mělo být projednáváno v přestupkovém řízení), učinil tak způsobem, který nelze akceptovat. Závěr, že v dané věci mělo být rozhodnuto v přestupkovém řízení, opírá obviněný o stanovisko, že „chybí znaky jednání jako složky objektivní a subjektivní stránky trestného činu.“ Toto konstatování je však ryze obecné, není spojeno s žádnou argumentací, z níž by se podávalo, v čem dovolatel tuto absenci spatřuje. Má-li plynout z toho, co obviněný ve svém dovolání uplatňuje (tvrzený nesprávný skutkový závěr o napadení zasahujícího policisty za použití zavíracího nože), pak vychází z jiného skutkového základu, než na jehož podkladě právně posuzovaly zjištěný skutek soudy nižších stupňů. V dané směru však nezbývá než konstatovat, že „z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu…“ (např. usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13).
Obviněný se ve svém opravném prostředku dovolá rovněž zásady subsidiarity trestní represe a z ní plynoucí princip ultima ratio trestního práva (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku), avšak činí tak rovněž bez jakékoli konkretizace a vazby na soudem zjištěná fakta. Tato neurčitost a formální poukaz na absenci znaků skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě způsobuje, že obviněným uplatněná námitka není pro svůj obecný charakter pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelná. Není totiž úkolem dovolacího soudu, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání.
Pokud sám dovolatel nekonkretizoval, v čem spatřuje vady napadeného rozhodnutí, resp. v čem konkrétně spatřuje nenaplnění znaků objektivní a subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, nelze než dospět k závěru, že se jedná o formální, blíže neodůvodněnou námitku, která nemůže založit přezkumnou povinnosti Nejvyššího soudu a tím spíše odůvodnit kasaci obviněným napadeného rozhodnutí.
Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
Nad rámec již řečeného se připomíná, že obdobně obecně formulovanou námitku uplatnil obviněný již v řízení o řádném opravném prostředku. Odvolací soud neshledal důvod posuzovat odpovědnost obviněného v režimu zákona o přestupcích, a to zejména vzhledem k tomu, že se obviněný vytýkaného jednání dopustil vůči příslušníku Policie ČR v činné službě vykonávajícímu služební zákrok jako osoba, která má sklony k výtržnickému jednání.
Odmítá-li obviněný provedené hodnocení důkazů soudem prvního stupně (především odmítá, že neučinil žádný nápřah, ani krok vpřed, který by svědčil o jeho vůli zaútočit), jedná se výhradně o polemiku s vykonanými skutkovými zjištěními, kterými je Nejvyšší soud vázán a k jejichž přezkoumání se může uchýlit pouze zcela výjimečně (viz výše vzpomínaný případ tzv. extrémního nesouladu). Nad rámec řečeného je třeba uvést, že Nejvyšší soud nesdílí hodnocení obviněného, neboť obviněným zpochybňovaná verze skutkového děje je prokázána jednak svědeckou výpovědí poškozeného pprap. H., jednak kupř. i výpovědí O. V. , kterou učinil v přípravném řízení (viz úřední záznam založený na č. l. 68-71). Ten situaci popsal tak, že se podíval „směrem k H. a M. a už jsem jenom viděl, jak R. H. má M. tzv. v páce. Za zápěstí držel M. svýma rukama. Při tom jsem si všiml, že M. v té páčené ruce drží nějaký nůž.“ Tato verze zcela koresponduje s verzí poškozeného pprap. R. H., který uvedl, že „M. si sáhl do pravé kapsy kalhot vpředu, ze které pravou rukou vytáhl zavírací nůž a za pomoci levé ruky jej odjistil a otevřel… Otevřený nůž pak zdvihl pravou rukou do výšky mírně nad svoji hlavu po pravém boku a učinil nápřah proti mně.“
Nepochybil proto odvolací soud, který na základě skutkových zjištění vyjádřených v odvoláním napadeném rozsudku nalézacího soudu dospěl k závěru, že tyto svědčí „o úmyslu obviněného nůž použít v úmyslu působit na výkon pravomoci svědka H. jako policisty při zákroku vůči K. “ (str. 3 usnesení).
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu