ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.136.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 136/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2015 o dovolání, které podal obviněný R. R. proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. 9. 2014, č. j. 6 To 260/2014-420, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 28/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 7. 2014, č. j. 9 T 28/2014-362 , byl obviněný R. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil tím, že
1) dne 8. 3. 2010 v prostorách provozovny Herna-Bar Tequilla v K., V., jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského oprávnění pod IČ: 75799308, umožnil provozování výherních hracích přístrojů podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, provozovatelem společností DE-PLUS Brno, a. s. IČ: 26981611, se sídlem Brno, Pražská 670/80, které byly v provozovně nainstalovány podle smlouvy o obchodní spolupráci při provozu VHP, uzavřené dne 12. 1. 2010 a na základě rozhodnutí Městského úřadu v Kroměříži o povolení provozování pěti výherních hracích přístrojů v místě provozovny Herna-Bar Tequilla, V., K., vydaného dne 8. 3. 2010, kdy výherní hrací přístroje byly zprovozněny dne 8. 3. 2010 za přímé účasti obžalovaného, který převzal do svého držení všechny klíče od výherních hracích přístrojů a měl tak veškerou finanční hotovost, nacházející se v pokladnách výherních hracích přístrojů, svěřenou do své dispozice, počínaje dnem 8. 3. 2010 pak došlo k řádnému zahájení provozu výherních hracích přístrojů a tedy k naplňování jednotlivých ustanovení sjednaných ve smlouvě o obchodní spolupráci při provozu VHP ze dne 12. 1. 2010, podle kterých bylo povinností R. R. zajišťovat obsluhu výherních hracích přístrojů v místě provozovny, přičemž obžalovaný vzal při podpisu smlouvy na vědomí, že tržby z výherních hracích přístrojů jsou majetkem provozovatele DE-PLUS Brno, a. s., a že on jako podílník je povinen veškeré tržby z výherních hracích přístrojů řádně uschovat a poté následně odevzdat provozovateli za sjednaných podmínek tak, že ve stanovený den provede společně s pověřenou osobou provozovatele inventuru celkové tržby výherních hracích přístrojů a její finanční vypořádání, přičemž za měsíc srpen 2010 neodvedl tržbu z provozu výherních hracích přístrojů ve výši 26.737,- Kč a za měsíc listopad 2010 neodvedl tržbu z provozu výherních hracích přístrojů ve výši 69.491,- Kč, neodvedl ji ani po opětovných písemných výzvách, které mu byly zaslány společností DE-PLUS Brno, a. s., svěřenou finanční hotovost si přisvojil a společnosti DE-PLUS, a. s. tak způsobil škodu 96.228,- Kč.
2) dne 24. 6. 2010 v prostorách provozovny Herna-Bar Tequilla v K., V., jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského oprávnění pod IČ: 75799308, umožnil provozování sázkových her prostřednictvím pěti videoloterijních terminálů podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných a podobných hrách, a to prostřednictvím centrálního loterijního systému Kajot VLT, centrálního loterijního systému Multi Lotto a centrálního loterijního systému Interaktivní loterijní systém SYNOT IVT, provozovatelem společností NET and GAMES, a. s. se sídlem Brno, Bednářova 621/29, IČ: 28330633, kdy při provozování sázkových her je využíván systém, ve kterém se uživatelé (hráči) přes videoloterijní terminály připojují prostřednictvím komunikačních sítí k centrálnímu serveru, následně pak dne 28. 7. 2010 umožnil nainstalování a zprovoznění dalších dvou videoloterijních terminálů provozovatelem společností NET and GAMES, a. s., o povolení provozování videoloterijních terminálů v prozovovně Herna-Bar Tequilla, V., K., rozhodlo Ministerstvo financí ČR, přičemž obžalovaný umožnil umístění a zapojení terminálů v místě provozovny a poskytoval při jejich provozování ve své provozovně dohodnuté služby nejméně v tom rozsahu, že uváděl jednotlivé terminály do provozu, prováděl hráčům na terminálech požadovanou výměnu mincí nebo bankovek, vyplácel hráčům získané výhry a inkasoval tržbu z provozu terminálů, po celou dobu provozu terminálů měl obžalovaný svěřeny všechny klíče od pokladen terminálů a takzvané náhledové klíče, měl tak veškerou finanční hotovost nacházející se v pokladnách terminálů svěřenou do své dispozice, po dobu provozu terminálů v období od června 2010 do srpna 2010 neodevzdal provozovateli terminálů společnosti NET and GAMES, a. s. z celkové tržby ve výši 664.735,- Kč žádnou částku, přestože měl po odečtu odměny za obsluhu terminálů v celkové výši 238.314,- Kč, která mu náležela, odevzdat provozovateli společnosti NET and GAMES, a. s. tržbu v celkové výši 419.836,- Kč dne 24. 11. 2010 společnosti DEFIN, a. s., IČ: 63495082, se sídlem Brno, Pražská 670, které tak způsobil škodu ve výši 419.836,- Kč,
celkem si tak obžalovaný v souvislosti s provozováním sázkových her ve své provozovně neoprávněně přisvojil finanční hotovost ve výši 516.064,- Kč.
Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození DE-PLUS Brno, a. s. a DEFIN, a. s. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a poškození DE-PLUS Brno, a. s. a DEFIN, a. s., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. 6 To 260/2014-420, jímž podle §256 tr. ř. odvolání jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Milana Fritze dovolání směřující proti výroku o vině i trestu, v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 54/2009 míní, že rozhodnutí napadené dovoláním spočívá na nesprávném právním posouzení právního vztahu mezi jím a poškozenými.
Obviněný dovozuje, že soudy v případě vztahu mezi jím a poškozenou společností DE-PLUS Brno, a. s. nesprávně dospěly k závěru, že finanční prostředky, které měly být předmětem zpronevěry, byly ve vlastnictví poškozené společnosti (DE-PLUS Brno, a. s.) a v případě vztahu mezi jím a společností NET and GAMES, a. s. s poukazem na znak „svěření“ nesprávně určily, že mezi nimi vůbec nějaký vztah vznikl. Soudy podle názoru obviněného rovněž nezjistily, zda vůbec k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry došlo, když se nezabývaly možností, že finanční prostředky do hracích automatů vůbec vloženy nebyly (předestřel formu zásahu do elektroinstalace přístrojů).
S poukazem na znění skutkové podstaty zpronevěry dovolatel namítá, že o cizí věc nejde, pokud mezi ním a poškozeným byla uzavřena smlouva a k finančnímu obnosu, který od poškozeného převzal, nabyl vlastnické právo. Z této skutečnosti vyvozuje, že v předmětné věci má zásadní význam (z hlediska posouzení znaku cizí věci, jejího svěření a následného vyvození trestní odpovědnosti) vyhodnocení povahy občanskoprávního vztahu.
Obviněný nesouhlasí se závěry soudů vyjádřenými ve skutkové větě výroku o vině, že peníze („cizí věc“) vložené hráči do výherních hracích přístrojů nebo videoloterijních terminálů (v alternativě jejich vložení do těchto přístrojů) byly obviněnému svěřeny na základě platně ujednaného smluvního vztahu. Usuzuje, že na základě smlouvy uzavřené mezi jím a poškozenou společností DE-PLUS Brno, a. s. nemohlo dojít k přisvojení si cizí věci. Jejím uzavřením došlo k započtení pohledávek ze vzájemného obchodního styku podle §358 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Jednalo se proto o zcela běžný způsob úhrady vzájemných pohledávek.
V případě skutku pod bodem 2) soudům vytkl, že dospěly k absurdnímu závěru, že „došlo k uzavření smlouvy na základě ‘zmocnění’ a pokud ne na základě ‘zmocnění’, potom konkludentně.” Rozvádí, že smlouvu na provoz videoloterijních terminálů ze strany společnosti NET and GAMES, a. s. podepsal, a to i za něho, předseda představenstva P. Popírá, že by mu svědek P. volal a on souhlasil s tím, že by za něho mohl smlouvu podepsat. Zdůrazil, že pokud je smlouva uzavřena v písemné formě, musí mít i sama plná moc písemnou formu. S poukazem na ustanovení §272 obch. zák. má za to, že smlouva ke své platnosti vyžaduje písemnou formu i tehdy, pokud jedna strana při jednání o smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu v písemné formě. Z jeho pohledu byl uznán vinným na základě smluvního vztahu, který založil (podepsáním smlouvy) někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn.
Námitku proti správnosti hmotněprávního posouzení skutku vznáší obviněný ve vztahu k tvrzení soudu, který fakt o uzavření smlouvy vyvozuje mimo jiné z toho, že „byl návrh smlouvy odsouzenému předán, ten si ji vzal k prostudování s tím, že ji musí ukázat nějakému společníkovi…“ Z ustanovení §44 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) vyvozuje nemožnost uzavření smlouvy „převzetím návrhu“, jakož i uzavření smlouvy v písemné formě na základě ústně udělené plné moci. Stejně tak s ohledem na §272 obch. zák. neobstojí podle dovolatele závěr odvolacího soudu, že mohlo dojít k uzavření smlouvy v konkludentní formě, neboť návrh na její uzavření předložil sám poškozený, který tímto projevil svoji vůli uzavřít smlouvu výhradě v písemné formě. Smluvní vztah mezi obviněným a společností NET and GAMES, a. s. považuje za absolutně neplatný („neexistující“). Z tohoto důvodu je přesvědčen o tom, že nemohlo dojít ke svěření cizí věci, ani k jejímu následnému přisvojení.
Obviněný zmiňuje, že za dobu, po kterou byly videoloterijní terminály v jeho provozovně umístěny, nebyly z nich vybírány peníze. Je proto možné, že zůstaly v přístrojích, které si poškozený odvezl.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži a dále zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně nebo pokud shledá důvody pro rozhodnutí podle §265m tr. ř., navrhl, aby byl obžaloby zproštěn.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu nebude Nejvyšší státní zastupitelství vyjadřovat. Souhlasil s tím, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Výhrady obviněného, kterými demonstruje alternativní verzi průběhu skutkového děje, zejména, že soudy nevzaly v úvahu možnost, že peníze nebyly do hracích automatů vůbec vloženy, jsou námitkami skutkové povahy a jako takové nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, který je povinen vycházet ze skutkového stavu, ke kterému dospěl v posuzovaném případě soud prvního stupně. Takové námitky se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou způsobilé formálně právně relevantním způsobem naplnit uplatněný dovolací důvod. Stejný charakter má obviněným vznesená výhrada, že se nemohl trestného činu zpronevěry dopustit, neboť započítal svoji pohledávku (skutek 1). Výhradu, kterou lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, je naopak možné hodnotit obhajobu obviněného, že smluvní vztah mezi jím a společností NET and GAMES, a. s. je absolutně neplatný (skutek 2).
K uplatněným námitkám obviněného – i přesto, že se stran námitky zápočtu své pohledávky ocitl mimo obsahové zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., – je vhodné v obecné rovině připomenout, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, kterou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky 500.000 Kč. Objektem trestného činu (zločinu) zpronevěry, pro který byl obviněný uznán vinným, je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota, která pachateli byla svěřena. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je pachateli svěřena tehdy, pokud je mu odevzdána do faktické moci (držení nebo dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2008). Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena tehdy, pokud s ní naloží v rozporu s účelem, pro který mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, způsobem, který maří základní účel svěření (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2010).
V případě skutku popsaného pod bodem 1) vznesl obviněný výhradu, že nedošlo k přisvojení si cizí věci, neboť si obviněný započetl pohledávku ve smyslu §358 obch. zák. V tomto ohledu však uplatněná námitka, jak uvedeno výše, směřuje proti skutkovým zjištěním, které učinil soud prvního stupně, z nichž posléze vyšel i soud odvolací. Oba soudy dospěly k závěru, že obviněný nepředložil žádné důkazy, které by svědčily o existenci jeho pohledávky vůči společnosti DE-PLUS Brno, a. s., jejíž existenci navíc popřeli svědci Z. P. a M. C. Pokud proto soudy uzavřely, že obviněnému nenáleží pohledávka vůči společnosti DE-PLUS Brno, a. s., mimo jiné s oporou o svědecké výpovědi svědků P. (viz jeho výpověď u hlavního líčení dne 17. 4. 2014 na č. l. 329v.) a C. (viz výpověď učiněná při hlavním líčení na č. l. 333v.), jedná se z hlediska uplatněné obhajoby obviněného, který existenci takové pohledávky vyvozuje, o námitku, kterou staví na odlišném skutkovém základě, než z něhož soudy prvního, resp. druhého stupně vyšly, přičemž jako taková se s obsahovým zaměřením zvoleného důvodu dovolání, ve světle shora vyložených závěrů, míjí.
Vzdor skutkové povaze vznesené námitky však Nejvyšší soud považuje za potřebné nad rámec uvedeného doplnit následující.
Dovolatel má sice pravdu v tom, že zápočet pohledávky dlužníka a věřitele, kteří mezi sebou mají vzájemně nevypořádané pohledávky, není vyloučen, a proto je možno v obecném smyslu započítat pohledávku na peněžité plnění proti pohledávce stejného druhu. Započtení pohledávek je obecně upraveno v ustanoveních §580 a §581 obč. zák., pro obchodně právní závazkové vztahy obsahuje speciální právní úpravu §358 a násl. obch. zák. Započíst lze pohledávky dlužníka a věřitele, které se vzájemně kryjí, přičemž typicky půjde o pohledávky peněžité. Základní podmínkou je skutečnost, že pohledávky po právu existují. K zániku započítaných pohledávek, resp. části pohledávky v rozsahu, v němž se kryje se vzájemnou započtenou pohledávkou, nastane v okamžiku, kdy se takové pohledávky setkaly. Tehdy se bude jednat o pohledávky způsobilé k započtení (srov. obecně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1021-1022). K zápočtu pohledávek může dojít buď jednostranným úkonem, jde-li o pohledávky existující, splatné, vymahatelné a nepromlčené nebo dohodou stran, kterou lze započítat jakékoli pohledávky, pokud zákon ve speciálním ustanovení takový zápočet nevylučuje (srov. §580 a §581 obč. zák.). Zápočet pohledávky je přitom jedním ze způsobů zániku závazků.
Z uvedeného plyne, že kompenzační projev lze učinit teprve tehdy, pokud se vzájemné pohledávky subjektů setkaly a tehdy jej lze učinit buď jednostranným úkonem, nebo dohodou. Kompenzační projev však může směřovat pouze vůči druhému z účastníků závazkového právního vztahu (§580 věta prvá obč. zák.).
Vztáhnou-li se tyto závěry na projednávanou věc, nelze dát obviněnému za pravdu, že vzájemné pohledávky – pokud by vůbec bylo možné připustit, že obviněný skutečně měl vůči společnosti DE-PLUS Brno, a. s. existující pohledávku – mohly zaniknout jednostranným započtením obviněného. Obviněnému nelze přisvědčit v jeho oprávnění ke kompenzačnímu projevu, neboť vzájemné (údajné) pohledávky se nemohly nikdy setkat, a proto ani nemohly být způsobilé ke vzájemnému započtení.
Je tomu tak proto, že sám obviněný přiznává, že pohledávku měl vůči DE-PLUS Brno, a. s., jejímž jednatelem je Zdeněk P., sám však uvádí (viz výpověď obviněného učiněna u hlavního líčení na č. l. 327), že „uzavřel smlouvu na ty VHP, na ty první. Ta je uzavřená, podepsaná řádně… Platil jsem jim to nějakou dobu, až na konci jsem jim to nezaplatil, nechal jsem si to jako zápočet pohledávky na ty druhé automaty, které jsem nikdy nepodepsal.“ Smlouva, o které se obviněný zmiňuje, je „smlouva o obchodní spolupráci při provozu VHP“ (č. l. 6), uzavřená mezi DE-PLUS Brno, a. s. a obviněným, byla základem obchodní spolupráce smluvních stran v souvislosti s provozováním výherních hracích přístrojů - VHP (viz čl. I. smlouvy). Ve vztahu ke slovy obviněného „druhým automatům“ nevystupovala jako smluvní strana – vzdor námitce neuzavření této smlouvy (k této námitce viz níže) – společnost DE-PLUS Brno, a. s., nýbrž NET and GAMES, a. s., která byla v postavení pronajímatele u smlouvy o nájmu části nebytových prostor (č. l. 52). Za tohoto stavu došlo fakticky k té situaci, že obviněným tvrzená pohledávka vůči DE-PLUS Brno, a. s. byla započtena vůči pohledávce, kterou měla společnost NET and GAMES, a. s. vůči obviněnému. Tehdy však nelze hovořit o tom, že údajná pohledávka obviněného byla způsobilá k započtení, neboť jím byla započtena vůči subjektu, ke kterému žádnou (údajnou) pohledávkou nedisponoval. V tomto smyslu je proto třeba i uzavřít, že námitka obviněného není důvodná.
V případě skutku popsaného pod bodem 2) se podstatou argumentace obviněného stalo tvrzení o neuzavření smlouvy, která byla podepsána svědkem P. V daném směru obviněný namítl, že pro případné zmocnění je nezbytná písemná forma dohody o plné moci, resp. plné moci, neboť smlouva byla uzavřena v písemné formě podle ustanovení §272 obch. zák. ve spojení s ustanovením §31 obč. zák. Obviněný je přesvědčen o tom, že na tomto základě nemohlo dojít ke svěření cizí věci a k jejímu následnému přisvojení, neboť věc nebyla svěřena na základě platného právního vztahu.
Obviněnému je možné dát za pravdu, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá závěr, že smlouvu o nájmu části nebytových prostor mezi R. R. jako pronajímatelem na straně jedné a NET and GAMES, a. s. jako nájemcem na straně druhé podepsal Zdeněk P., aniž byl zachován požadavek formy, jakou smluvní strany zvolily pro uzavření smlouvy, k níž byla plná moc udělena. Nelze však přehlédnout, že na základě faktického jednání obviněný umožnil umístění a zapojení terminálů v místě provozovny, disponoval k těmto přístrojům všemi klíči, čímž mu byl svěřen i osud nad finanční hotovostí, která se nacházela v pokladnách videoloterijních terminálů. Obviněný po celou dobu jednal způsobem, jako by byl ze smlouvy zavázán, tedy zejména přijímal vklady, vyplácel výhry apod. Z jeho faktického jednání lze proto usuzovat, že vyslovil konkludentní souhlas s podmínkami smlouvy, přičemž z jeho jednání vyplývala nepochybná vůle být vázán návrhem smlouvy v té podobě, kterou jí udělil oferent. Vzdor skutečnosti, že dohoda o plné moci nerespektovala smluvními stranami zvolenou, tj. písemnou formu uzavření smlouvy, nelze než na základě jeho faktického jednání dospět k závěru, že jeho jednání směřovalo k přisvojení si cizí věci (finančních prostředků vložených do videoloterijních terminálů), která mu byla svěřena. Proto i v případě jednání popsaného v bodě 2) odsuzujícího výroku je nezbytné učinit závěr, že jím obviněný naplnil zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku.
Protože výše škody způsobená obviněným jednáním popsaným v bodě 1) a 2) přesáhla částku 500.000,- Kč, nepochybily soudy nižších stupňů, pokud aplikovaly kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedeného trestného činu a jednání obviněného kvalifikovaly jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Z výše uvedeného plyne, že námitku vůči skutku popsanému v bodě 2), jíž obviněný formálně relevantním způsobem uplatněný dovolací důvod naplnil, je třeba považovat za námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil