ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1480.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1480/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. S. G. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 7 To 144/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 78/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 8 T 78/2013, byl obviněný Ing. S. G. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle §328 alinea druhá tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 4. 1. 2013 v době mezi 12.45 a 13.45 hodin v Č. T., okres K., ul. N., v prostoru parkoviště před hotelem Piast, se záměrem postihnout řidičku vozidla tov. zn. Renault Scenic, RZ ....., za zaparkování na místě označeném svislým dopravním značením – vyhrazené parkoviště pro společnost S. T. A., s. r. o., kdy však k 31. 12. 2012 již uplynula lhůta povoleného zvláštního užívání pozemní komunikace pro společnost S. T. A., s. r. o., užil neoprávněně donucovací prostředek spočívající v přiložení technického zařízení znemožňujícího odjezd vozidla na levé zadní kolo zaparkovaného automobilu, kdy za užití parkovacího místa a umožnění odjezdu po odstranění technického zařízení požadoval písemně a poté i opakovaně ústně po řidičce S. M. úhradu částky ve výši 500,- Kč“ . Za to byl odsouzen podle §§175 odst. 1, 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře sto denních sazeb, přičemž podle §68 odst. 1, 2, 3 a odst. 5 tr. zákoníku jedna denní sazba činí 150,- Kč (celkem 15.000,- Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 7 To 144/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož toto rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předně uvedl, že odvolací soud se sice věnoval jeho námitce o civilně právním charakteru vztahu mezi firmou S. T. A., s. r. o. a paní M., avšak nepříslušelo mu posuzovat, zda je smlouva o nájmu pozemku za úplatu ve výši 500 Kč, kterou podle jeho názoru uzavřeli, platná či nikoli. Dále podrobně rozebral podmínky dané smlouvy, zejména co do znaku adresnosti individuálně určené osobě. Poukázal také na to, že odvolací soud sice citovanému vztahu přisuzuje civilně právní charakter, avšak přesto dovozuje jeho trestní odpovědnost, ačkoli by v posuzovaném případě postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (občanského zákona). Oba soudy tak nedůvodně na jeho jednání aplikovaly prostředky trestního práva, když toto nadto ani nebylo zcela jednoznačně, bez jakýchkoli pochybností, prokázáno.
Upozornil, že oba soudy se nijak nevypořádaly s jeho obhajobou v tom směru, že provozní řády odstavných ploch pro motorová vozidla na Letišti Praha-Ruzyně (dnes Letiště Václava Havla Praha), či všeobecné obchodní podmínky smlouvy o úvěru společnosti GE MONEY AUTO umožňují instalaci tzv. botičky, aniž by konkrétní fyzická (právnická) osoba nesla trestní odpovědnost za toto své jednání. Znalost výše uvedených smluvních ujednání jej utvrdila v tom, že vše činí na základě vztahu upraveného občanským zákoníkem (smlouva o nájmu pozemku).
V dalším bodu svého dovolání uplatnil námitku, že se ani jeden ze soudů ve věci činných nezabýval subjektivní stránkou obou přečinů kladených mu za vinu. Dovodil, že ve spise založené důkazy (zejména záznamy kamery Městské policie) vypovídají o tom, že jako jednatel společnosti S. T. A., s. r. o. organizoval a řídil provoz předmětného parkoviště, a to s vnitřním přesvědčením, že tak činí po právu, na základě smlouvy uzavřené mezi obchodní společností S. T. A., s. r. o. a paní M. Nemohlo se tedy jednat o úmysl přímý a v případě úmyslu nepřímého nebyl nijak srozuměn s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákoníkem. Podotkl, že ani zasahující strážníci Městské policie nespatřovali v přiložené botičce trestnou činnost, natož deliktní jednání spočívající ve vydírání paní M., když mu sdělili, že věc bude předána k došetření na Městský úřad jako přestupek. Domníval se, že skutečnost, že společnost S. T. A. neměla v den události povolení zvláštního užívání místní komunikace, je třeba ve vztahu k jeho subjektivní stránce považovat za pouhé opomenutí pracovníka S. T. A., s. r. o. požádat o nové povolení, neboť s touto skutečností nebyl v té době srozuměn a jmenovaná společnost měla právoplatně uzavřenou nájemní smlouvu s vlastníkem pozemku, městem Český Těšín a uhrazený nájem.
S poukazem na str. 5 odůvodnění napadeného usnesení v tomto směru uzavřel, že závěry obou soudů o jeho nepřímém úmyslu nejsou náležitě zdůvodněny, a tudíž jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Povinností soudů bylo učinit závěr z objektivně daných skutečností a nikoliv, aby jejich závěr nabýval povahy jakési presumpce.
Co do materiální stránky vytýkaných přečinů byl přesvědčen, že žádný škodlivý následek nenastal. Sama paní M. podle něj ve své svědecké výpovědi u hlavního líčení potvrdila, že jí žádná škoda nevznikla. Poškozenou byla naopak firma S. T. A., s. r. o., jíž se nedostalo příjmu ve výši 500 Kč.
Dále též namítl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že to byl on, kdo tzv. botičku přiložil ke kolu vozidla paní M., a upozornil také na absenci důkazu o tom, že by on sám či v zastoupení jinou osobou požadoval pod hrozbou dalšího trvání zajištění vozidla zaplacení pokuty za zaparkování. Konečně obviněný také upozornil, že se soudy nijak nevypořádaly s tím, že pokud v jeho případě nebyly splněny zákonem stanovené podmínky „pro přiložení botičky“, nemohl si pravomoc „přiložit botičku“ ani přisvojit. To podle něj vylučuje trestní odpovědnost za přečin přisvojení pravomoci úřadu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jak rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 3. 2014, 8 T 78/2013, tak usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 7 To 144/2014, zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvedl, že se podle jeho názoru obviněný mýlí, pokud uvádí, že trestnímu soudu nepřísluší posuzovat otázku platnosti smlouvy (viz §9 tr. ř.). Dále podotkl, že smlouva mezi poškozenou a společností S. T. A., s. r. o., nemohla být platně uzavřena již jen z toho prostého důvodu, že v době spáchání předmětné trestné činnosti, tedy dne 4. 1. 2013, neměla zmíněná společnost povoleno zvláštní užívání místní komunikace (předmětného parkoviště). Nadto dodal, že nelze uvěřit tomu, že by obviněný v pozici jednatele společnosti S. T. A., s. r. o., nevěděl, že tato společnost v rozhodné době nedisponuje k předmětným parkovacím stáním žádným relevantním oprávněním. Vždyť sám obviněný v dovolání konstatoval, že jako jednatel organizoval a řídil provoz parkoviště.
Státní zástupce pokračoval, že činnost obviněným zmíněných subjektů (Letiště Praha-Ruzyně – dnes Letiště Václava Havla Praha a společnosti GE MONEY AUTO, jež při parkování instalaci tzv. botičky jako zajišťovacího institutu povolují) není předmětem tohoto trestního řízení, proto není důvod, aby se s ní soudy činné ve věci vypořádávaly.
K námitce obviněného, že „žádný škodlivý následek nenastal“ uvedl, že obviněný zde nesprávně směšuje pojem škodlivého následku s pojmem škody. Škoda ve smyslu zmenšení majetkové podstaty určité osoby není znakem trestných činů, které se obviněnému kladou za vinu. Proto není podstatné, zda poškozené majetková škoda vznikla, nebo naopak nevznikla. Podstatné je, že škodlivý následek nastal, a to minimálně v podobě omezení, resp. zásahu do svobody rozhodování poškozené.
Co do námitky, že nebylo spolehlivě prokázáno, že to byl obviněný, kdo tzv. botičku přiložil ke kolu vozidla poškozené a že též absentuje důkaz o tom, že by on sám či v zastoupení jinou osobou požadoval po poškozené zaplacení za parkování, konstatoval, že jej nelze pod uplatněný (a ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Nejde o námitku, která by zpochybňovala správnost právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení. Obviněný touto námitkou směřuje vůči skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení důkazů což je však v dovolacím řízení zásadně nepřípustné. Nelze ji však přiznat důvodnost ani v obecné rovině, přičemž lze odkázat na str. 3 – 4 napadeného usnesení, kde se s ní dostatečně vypořádává krajský soud. V daném případě také nešlo o to, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro ten či onen úřední postup (přiložení botičky), nýbrž o to, že si obviněný počínal v podstatě způsobem, kterým mohou v rámci výkonu své pravomoci postupovat zásadně jen příslušníci obecní či státní policie. To k naplnění objektivní stránky dotčeného deliktu postačí, aniž by bylo třeba zjišťovat, zda byly splněny zákonné podmínky pro použití tzv. botičky policistou.
Pokud se jedná o odkaz obviněného na §12 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupce dovodil, že jeho aplikace v této věci není namístě. Jedná se sice o méně závažný případ, nicméně nevykazuje znaky, díky kterým by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Z odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu, neshledal ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 7 To 144/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V dané věci však dovolací argumenty směřují zčásti do oblasti skutkové (procesní). Konkrétně se jedná o námitky, že nebylo spolehlivě prokázáno, že to byl obviněný, kdo tzv. botičku přiložil ke kolu vozidla poškozené, a že absentuje důkaz o tom, že by on sám či v zastoupení jinou osobou požadoval po poškozené zaplacení za parkování. Obviněný těmito námitkami nezpochybňuje správnost právního posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů či jiného hmotně právního posouzení jimi zjištěných skutkových okolností, nýbrž směřuje vůči skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení důkazů. Tyto námitky vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům pod uplatněný ani jiný důvod dovolání podřadit nelze.
Pouze na okraj je možno poznamenat, že tato argumentace není důvodná, přičemž lze odkázat na str. 3 napadeného usnesení, kde se s ní odvolací soud dostatečně vypořádává. Zároveň nelze přehlédnout, že touto námitkou obviněný částečně popírá svou vlastní dovolací obhajobu spočívající v tom, že byl jako jednatel společnosti S. T. A., s. r. o., osobou, která organizovala a řídila provoz parkoviště, přičemž jako takový měl za to, že jedná v souvislosti s tzv. botičkami po právu.
Opodstatnění nelze přiznat tvrzení obviněného, že trestnímu soudu nepřísluší posuzovat otázku platnosti smlouvy. V tomto směru postačí připomenout ustanovení §9 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného (odst. 1). Orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání (odst. 2). Dále je na místě uvést (ve shodě s odvolacím soudem i státním zástupcem), že smlouva mezi poškozenou a obchodní společností S. T. A., s. r. o., nemohla být platně uzavřena již proto, že v době spáchání posuzovaného skutku, tedy dne 4. 1. 2013, neměla jmenovaná obchodní společnost povoleno zvláštní užívání místní komunikace (předmětného parkoviště). Za této situace zde daná obchodní společnost nemohla žádná parkovací místa výhradně užívat, neměla k nim totiž žádný zvláštní právní vztah, tudíž nemohla ohledně těchto míst ani uzavírat jakékoliv smlouvy. Je proto nadbytečné zabývat se otázkou určitosti návrhu na uzavření předmětné smlouvy, resp. otázkou, zda tento návrh vykazoval veškeré potřebné náležitosti, protože smlouva je neplatná především proto, že předmětná společnost neměla oprávnění s daným parkovacím prostorem jakkoliv disponovat. Nelze přitom uvěřit, že by obviněný v pozici jednatele obchodní společnosti S. T. A., s. r. o., nevěděl, že tato společnost v rozhodné době nedisponuje k předmětným parkovacím stáním žádným relevantním oprávněním. Vždyť sám obviněný v dovolání konstatoval, že jako jednatel organizoval a řídil provoz parkoviště. Z minulosti mu přitom bylo známo, jaké musí být splněny podmínky pro to, aby obchodní společnost S. T. A., s. r. o., byla oprávněna (mohla) dotyčný prostor výlučně užívat a úměrně tomu určit i podmínky tohoto užívání. Vždyť právě jako jednatel dotyčné obchodní společnosti musel zajišťovat získání (opatření) rozhodnutí městského úřadu, jímž bylo takové užívání povoleno. Přitom, jak již uvedeno, podmínky užívání v rozhodné době splněny nebyly a být ani nemohly, jelikož žádost o povolení zvláštního užívání místní komunikace (předmětného parkoviště) obchodní společnost S. T. A., s. r. o., podala až dne 7. 1. 2013 (viz rozhodnutí Městského úřadu Český Těšín, odboru živnostenského a dopravy ze dne 21. 1. 2013, o zvláštním užívání pozemní komunikace, č. l. 27). Jde tedy o námitku nedůvodnou.
V souvislosti s tím lze stručně uvést k námitce nedostatku úmyslného zavinění následující skutečnosti.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
Pokud obviněný jednal shora popsaným způsobem za situace, že mu muselo být známo, že obchodní společnost S. T. A., s. r. o., v rozhodné době nedisponuje k předmětným parkovacím stáním žádným relevantním oprávněním a že již vzhledem k tomu si počíná protiprávně, pak i se zřetelem k argumentům rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nelze soudům nižších stupňů vytýkat, pokud jeho srozumění jak s faktem protiprávnosti jeho jednání, tak s jím způsobeným následkem (v podobě porušení zájmů chráněných trestním zákonem) a tím jeho zavinění ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku shledaly.
S tím souvisí otázka případného právního omylu na straně obviněného. Podle §19 tr. zákoníku, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle §19 odst. 2 tr. zákoníku bylo možno se omylu vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. K tomu je nezbytné opětovně konstatovat, že zjišťované skutkové okolnosti svědčí o tom, že obviněnému musela být protiprávnost jeho jednání zřejmá. Nehledě na to, je možno uvést, že obviněný se mohl vyvarovat jím de facto tvrzeného mylného pojetí jeho oprávnění již proto, že povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro něho především z jeho postavení jednatele jmenované obchodní společnosti.
Neobstojí – ve vztahu k subjektivní stránce shora uvedených trestných činů (úmyslnému zavinění) – ani poukaz obviněného na praxi jím zmíněných subjektů (Letiště Praha-Ruzyně – dnes Letiště Václava Havla Praha a společnosti GE MONEY AUTO, jež instalaci tzv. botičky jako zajišťovacího institutu užívají). Vedle již zmíněného faktu, že obviněnému muselo být známo, že obchodní společnost S. T. A., s. r. o., v rozhodné době nedisponuje k předmětným parkovacím stáním žádným relevantním oprávněním, a že si již vzhledem k tomu počíná protiprávně, nutno zdůraznit, že uvedená argumentace nemůže založit (odůvodnit) závěr o absenci úmyslného zavinění proto, že odkazuje na činnost soukromých subjektů založenou na smluvním základu s jejich klienty. Ten ovšem z důvodů výše vyložených v daném případě nepřicházel v úvahu, což muselo být, jak již uvedeno, obviněnému zřejmé. Navíc (v obecné poloze řečeno), z faktu, že určitá osoba (ať již fyzická nebo právnická) jedná určitým způsobem, nelze po subjektivní stránce vyvozovat oprávněnost přesvědčení pachatele zdánlivě obdobného, ve skutečnosti však protiprávního činu, že jedná v souladu s právem či alespoň nikoli contra legem.
K námitce obviněného, že „žádný škodlivý následek nenastal“, neboť sama poškozená potvrdila, že jí žádná škoda nevznikla, lze (shodně se státním zástupcem) uvést, že obviněný, jak plyne z kontextu jeho argumentace, zde nesprávně směšuje pojem škodlivého následku s pojmem škody. Škoda ve smyslu zmenšení majetkové podstaty určité osoby není znakem trestných činů, které se obviněnému kladou za vinu. Proto není podstatné, zda poškozené majetková škoda vznikla, nebo naopak nevznikla. Podstatné je, že nastal následek, a to minimálně v podobě omezení, resp. zásahu do svobody rozhodování poškozené. Nastal rovněž následek v podobě zásahu do objektu druhého z výše uvedených přečinů, jímž je zájem na ochraně (nezneužívání) výkonu úřední pravomoci.
V návaznosti na to je třeba, pokud jde o podmínky aplikace ustanovení §328 alinea druhá tr. zákoníku, dále (v plné shodě se státním zástupcem) zdůraznit, že v daném případě nešlo o to, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro konkrétní úřední postup (přiložení technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla, tzv. botičky). Podstatou věci bylo to, že si obviněný počínal způsobem, kterým mohou v rámci výkonu své pravomoci postupovat zásadně jen příslušníci státní či obecní policie (viz str. 5 odůvodnění napadeného usnesení). To k naplnění objektivní stránky dotčeného deliktu postačí, aniž by bylo třeba zjišťovat, zda byly splněny zákonné podmínky pro použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla policistou.
Pokud se jedná o odkaz obviněného na §12 odst. 2 tr. zákoníku, jeho aplikace v této věci není namístě. V první řadě je třeba konstatovat, že obviněný se domáhá aplikace tohoto zákonného ustanovení s tvrzením, že odvolací soud sice citovanému vztahu přisuzuje civilně právní charakter, avšak přesto dovozuje jeho trestní odpovědnost, ačkoli by v posuzovaném případě postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ve skutečnosti však odvolací soud zdůraznil, že v daném případě nevznikl a vzniknout ani nemohl civilně právní – smluvní – vztah mezi obviněným a poškozenou, přičemž zcela jasně dovodil trestně právní charakter shora popsaného skutku obviněného – učinil závěr, že tento skutek naplnil v jednočinném souběhu znaky skutkové podstaty přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle §328 alinea druhá tr. zákoníku a přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Dále je na místě konstatovat, že se jednalo sice o méně závažný případ, nicméně nevykazuje znaky, pro které by nedosahoval z hlediska své škodlivosti ani spodní hranice trestnosti deliktů daných skutkových podstat. Zejména je přitom na místě upozornit na tu skutečnost, že přisvojení si pravomoci úřadu bylo obviněným zneužito k nucení poškozené k neoprávněné úhradě určité finanční částky. To navíc za situace, kdy měla ve vozidle, jehož užití jí neoprávněnou aplikací technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla znemožnil, dítě poměrně velmi nízkého věku. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že původně nehodlal respektovat výzvy na místo přivolaných strážníků městské policie, aby svého protiprávního jednání zanechal. Především tyto skutečnosti ve svém souhrnu vedou k závěru, že v daném případě není užití institutu subsidiarity trestní represe, resp. zásady trestního práva jako ultima ratio, možné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2015
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý