ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1581.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1581/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný O. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 418/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 90/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 1 T 90/2014, byl obviněný O. V: (dále jen „obviněný“) uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §250 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod 1). Dále byl uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku (bod 2), který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „přinejmenším v noci z 23. 4. na 24. 4. 2014 cestou nezjištěným vozidlem z P. do J. H. měl u sebe minimálně pro svou potřebu ve dvou plastových sáčcích vložených v krabičce od žvýkaček celkem 8.68 g hydrochloridu metamfetaminu obsahujícího 6.874 g metamfetaminu, tedy psychotropní látky, která je uvedena v příloze 5 Nařízení vlády ČR č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, tuto drogu, k jejímuž přechovávání neměl žádné povolení, uložil na pokoji v hotelu Grand, kde se po příjezdu do J. H. ubytoval a kde po zadržení obžalovaného po následné krádeži byla také policejním orgánem zajištěna.“ . Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby zaplatil na náhradě škody poškozeným obchodní společnosti J.S.K. Partner s.r.o. se sídlem v Kamenici nad Lipou, Na Kariánce 315, částku 60.700,- Kč a J. H., částku 10.000,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 418/2014, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o vině ohledně skutku popsaného v rozsudečném výroku v části 1) kvalifikovaného jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a dále ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku spáchaným skutkem spočívajícím v tom, že „ačkoli teprve dne 16. 5. 2011 byl na zkušební dobu 5 roků podmíněně propuštěn z výkonu tří nepodmíněných trestů odnětí svobody, z nichž trest v trvání 2 roků a 8 měsíců mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 11. 2008, čj. 12 T 231/2007-508, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 14 To 1/2009, i za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a trest v trvání 18 měsíců mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 20 T 33/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 13 To 346/2004, za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 téhož trestního zákona,
dne 24. 4. 2014 kolem 03.30 hod. v J. H., vytržením dveří, jejichž zámek byl uzamčen jen na jeden západ, vnikl do domu čp. ..... v ul. P. H., v jehož přízemí se nacházelo tetovací studio a kancelář společnosti J.S.K. Partner s.r.o. se sídlem v Kamenici nad Lipou a v podkroví byt obývaný J. H., přízemí domu prohledal, vnikl i na chodbu u bytu v .... poschodí a než byl vyrušen do té doby spícím J. H. a z domu utekl, odtud vynosil a odnesl finanční částku ve výši 60.700,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia a notebook, obě věci v ceně 2.500,- Kč patřící uvedené společnosti a ke škodě J. H. další finanční částku ve výši 10.000,- Kč, 4 mikiny, 2 koženkové bundy, 2 fotoaparáty, 2 objektivy k fotoaparátům, černé kalhoty, šedou mikinu, růžový šátek, černý kabátek, batoh zn. Porter, knihu Tetování, kopii mobilního telefonu Apple, 2 sošky, černé triko, hnědou peněženku a růžový závěs z okna, vše v ceně 14.370,- Kč; po útěku z domu byl ukrývající se obžalovaný vypátrán policejní hlídkou a zadržen, a téhož dne v dopoledních hodinách nedaleko napadeného domu byly nalezeny částečně ukryté z domu odcizené předměty, které byly poškozeným po jejich zajištění vráceny.“ Za tyto přečiny a dále za sbíhající se přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvého stupně nedotčen, odvolací soud odsoudil obviněného podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, k jehož výkonu jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal povinností zaplatit na náhradě škody poškozeným obchodní společnosti J.S.K. Partner s.r.o. se sídlem v Kamenici nad Lipou, Na Kariánce 315, částku 60.677,- Kč a J. H., částku 10.000,- Kč. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil zjištěný skutkový stav, neboť na jeho základě nemohl jeho jednání kvalifikovat tak, jak je uvedeno v uvedených odsuzujících rozsudcích. Důkazní situace tomu absolutně nesvědčila. Pokračoval, že v rámci své obhajoby poukazoval na skutečnost, že nemohl překonat překážku způsobem, jakým jeho jednání popsaly soudy ve věci činné, tedy vytržením dveří, pokud se na dveřích ani na klice nenacházely žádné stopy, které by zde nutně musel zanechat. Jejich absence znamená, že se jich ani nedotkl. Uvedl, že odvolací soud jeho obhajobě v tomto směru nevěnoval žádnou pozornost. Dále podotkl, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s faktem, že u něj nebyly nalezeny žádné odcizené věci a na věcech nalezených na úplně jiném místě, než kterým podle svědků prchal, nebyly zjištěny žádné stopy, které by na nich zanechal, a tudíž s nimi nemohl přijít do styku. Zdůraznil (s připomenutím faktu, že odvolací soud vypustil z výroku o vině popis spolupachatelství), že byl tedy odsouzen za krádež vloupáním jako jediný pachatel, který nepřišel do styku ani s překážkou bránící vniknutí, kterou měl překonat, ani s věcmi, které měl odcizit a dokonce ukrývat, včetně peněz, které měl vyndat z kasírtašky, aniž se jí dotkl.
Obviněný rovněž zopakoval svoji námitku z odvolacího řízení, že trestný čin kvalifikovaný podle §284 tr. zákoníku nemůže být trestným činem, neboť zákonná skutková podstata je v rozporu se zásadou žádný trestný čin bez zákona a žádný trest bez zákona. Toto ustanovení je protiústavní, jak podle jeho slov uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/12, a také v rozporu s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Konstatoval, že každý, kdo páchá trestný čin, musí v každém okamžiku vědět, jakým jednáním tak činí, kde je hranice nedovoleného. Trestné jednání pak má být jako trestné popsáno přímo v zákoně, a to bez odkazu na podzákonný předpis i bez odkazu na judikaturu. Protože množství drogy vyšší než malé není možno nijak exaktně zjistit, ověřit, ani zkontrolovat, nelze trestný čin s takto pojatou skutkovou podstatnou vůbec spáchat. Poukázal na to, že má-li někdo při sobě drogu, může ji mít jak na okamžité užití, tak tzv. do zásoby, a to na jeden či více dnů. Konstatoval, že okresní soud odbyl jeho obhajobu s tím, že „je klasickou obhajobou pachatelů drogových deliktů“, aniž se jí pečlivě zabýval. Uzavřel, že ačkoli je judikatura Ústavního soudu obecně závazná, odvolací soud argumentuje pouhým stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu o spotřební držbě.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby odvolací soud poté, co důkazy zopakuje, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a zprostil jej obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitky ve vztahu k přisouzenému přečinu krádeže uplatněnému „hmotně právnímu“ dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, jelikož není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve věci přitom neshledal žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a naopak konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Dále, k druhé námitce obviněného zaměřené proti výroku o vině přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupce konstatoval, že formálně nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale spíše o podnět Nejvyššímu soudu k postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, tj. k předložení návrhu Ústavnímu soudu na přezkoumání ústavnosti ustanovení §284 tr. zákoníku. Přesto ji lze s jistou mírou benevolence pod uvedený dovolací důvod podřadit, není však opodstatněná. Následně státní zástupce poznamenal, že obviněným citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 se dotýkal toliko pouze ústavnosti právní úpravy, která svěřovala stanovení konkrétního obsahu znaku objektivní stránky skutkové podstaty vládě, nikoli vlastního znění §284 tr. zákoníku a ani nezavázal zákonodárce k tomu, aby zrušenou právní úpravu nahradil, když naopak aproboval roli judikatury. Zmínil také následující postup Nejvyššího soudu a vydání stanoviska sp. zn. Tpjn 301/2013, ve kterém Nejvyšší soud srozumitelně a předvídatelně avizoval vymezení množství omamných a psychotropních látek ve smyslu množství větším než malém, a tento postup vyhodnotil zcela opačně, než to učinil obviněný ve svém dovolání. Doplnil, že argument obviněného, že jím přechovávané množství mělo být jakýmsi „předzásobením se“ touto látkou, je právně zcela irelevantní za situace, kdy soud vyšel v souladu se zásadou in dubio pro reo ze zjištění, že uvedená látka měla sloužit pouze pro jeho vlastní potřebu. K postupu podle §95 odst. 2 Ústavy neshledal žádný věcný důvod.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 418/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k prvnímu skutku kvalifikovanému jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku směřují výlučně do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž v tomto směru soudům nižších stupňů vytýká výhradně nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění; přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivé a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišné) skutkové hodnotící závěry (v podstatě tvrdí, že se předmětného skutku nedopustil). Výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení daného skutku. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K druhé námitce obviněného, již zaměřil proti výroku o vině přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, lze konstatovat, že pouze formálně, a to navíc se značnou mírou benevolence (obviněný totiž především považuje ustanovení §284 tr. zákoníku za protiústavní), naplňuje uplatněný dovolací důvod. Jedná se však o dovolací námitku zjevně neopodstatněnou.
V prvé řadě je nutno uvést, že tato námitka je založena na dezinterpretaci nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12. Uvedený nález se v intencích návrhového oprávnění obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy zabýval ústavností právní úpravy, která svěřovala stanovení konkrétního obsahu znaku objektivní stránky skutkové podstaty vládě, tj. orgánu moci výkonné. V tomto směru naznačená úprava v testu ústavnosti neobstála a na základě toho bylo Ústavním soudem derogováno jak zákonné zmocnění k vydání nařízení vlády (ustanovení §289 odst. 2 tr. zákoníku ve slovech „a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů“ ), tak i samotná věcná úprava (ustanovení §2 a příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb.). Z nálezu pak vyplývá, že vlastního znění ustanovení §284 tr. zákoníku se derogace, ani ústavní přezkum netýkal. Sám nález pak výslovně nezavázal zákonodárce k tomu, aby zrušenou právní úpravu nahradil sám, tj. ve formě zákona, ale výslovně v tomto směru připustil, resp. aproboval roli judikatury (v podrobnostech viz bod 34. nálezu: „Jak dokládá aplikační praxe, nová úprava, tak jako ta minulá, potřebuje následné dotvoření skrze výklad provedený moci soudní při rozhodování o konkrétních případech“ , „Z ústavněprávního hlediska proto není zapotřebí přijetí nové právní úpravy, ledaže k ní bude chtít zákonodárce přistoupit v souladu se zde vyloženými principy“). Lze tedy považovat za zcela souladné s konceptem demokratického právního státu, pokud výklad dosahu právní normy je svěřen judikaturní činnosti soudů, v konkrétním případě především Nejvyššího soudu. Ten (resp. jeho trestní kolegium) v reakci na uvedený nález (na základě návrhu předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu učiněného v souladu s ustanovením §21 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) vydal dne 13. 3. 2014 pod sp. zn. Tpjn 301/2013 stanovisko mimo jiné k výkladu znaku spočívajícího v přechovávání pro vlastní potřebu a pojmu „množství větší než malé“ u omamných a psychotropních látek a přípravků je obsahujících a jedů ve smyslu §284 odst. 1, 2 tr. zákoníku (v příloze k tomuto stanovisku byly vymezeny orientační hodnoty určující „množství větší než malé“ u omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících). Nejvyšší soud tak svým stanoviskem zcela srozumitelnou a navíc jasně předvídatelnou formou vyložil, jaká konkrétní množství omamných a psychotropních látek bude možno považovat – za splnění dalších podmínek – za množství větší než malé. Ve shodě se státním zástupcem lze tedy konstatovat, že takto nastolený právní stav je třeba hodnotit na podkladě rozboru citovaného nálezu Ústavního soudu zcela opačně, než učinil obviněný, neboť stanovením konkrétních hodnot Nejvyšším soudem byla východiska Ústavního soudu naopak bezezbytku naplněna.
I vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud neshledal ustanovení o přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku nesouladným (rozporným) s ústavním pořádkem, a tedy (stejně jako žádný ze soudů nižších stupňů) věcný důvod k postupu ve smyslu §95 odst. 2 Ústavy.
Nad uvedený rámec je namístě pro úplnost dodat, že okresní soud se ve svém rozsudku dostatečně zabýval hledisky pro určení trestní odpovědnosti za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Vyhodnotil tak zejména, že se jednalo o množství, které vícenásobně přesahovalo běžnou dávku obvyklého konzumenta (u obviněného bylo nalezeno 8.68 g hydrochloridu metamfetaminu obsahujícího 6.874 g metamfetaminu). V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvého a také druhého stupně učiněné v souladu s citovaným stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu. Přitom na straně obviněného nebyly zjištěny žádné významné okolnosti, jež by svědčily o tom, že v jeho případě je individuální dávka významně vyšší, což ostatně obviněný netvrdí ani v nyní podaném dovolání. Jak přitom přiléhavě konstatoval státní zástupce, argument obviněného, že jím přechovávané množství mělo být jakýmsi „předzásobením se“ touto látkou je pak právně zcela irelevantní, za situace, kdy soud vyšel v souladu se zásadou in dubio pro reo ze zjištění, že uvedená látka měla sloužit pouze pro jeho vlastní potřebu.
Nejvyšší soud proto shledal tu část uplatněné dovolací argumentace obviněného, již bylo možno formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako zjevně neopodstatněnou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý