ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1607.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1607/2014-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2015 o dovoláních, která podali obvinění C. U. U. O., M. T. B. a M. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 6 To 345/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání všech tří obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 51 T 66/2012 , byli obvinění C. U. U. O., M. T. B. a M. B. (dále jen konkrétní „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznáni vinnými
obviněný C. U. U. O. pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a pod bodem II./1-44 přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku,
obviněný M. T. B. pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a pod bodem II./9, 13, 19-25, 27-37, 39-41, 43 a 44, přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku,
obviněná M. B. pod bodem II./25 přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II./26 přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku.
Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustili jednáním blíže popsaným ve výrokové části jeho rozsudku.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni
obviněný C. U. U. O. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty v podobě částky 29.000 Kč a částky 500 Euro, uložených na depozitním účtu Správy logistického zabezpečení policejního prezídia v České národní bance, částky 72.150 Kč Polských zlotých uložených v trezoru Správy logistického zabezpečení policejního prezídia u České národní banky a částky 10.000 Kč uložených na depozitním účtu Správy logistického zabezpečení policejního prezídia u České národní banky,
obviněný M. T. B. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 6 roků,
obviněná M. B. podle §341 odst. 2 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 a půl roku.
Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o dalších patnácti obviněných.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění C. U. U. O., M. T. B., M. B. a dalších sedm obviněných, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 6 To 345/2013.
O odvolání prvně uvedeného obviněného, tj. C. U. U. O., rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Z podnětu odvolání obviněného M. T. B. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného ve výroku o vině pod bodem II./9, jakož i výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za skutky pod body I. a II./13., 19.-25., 27.-37., 39.-41., 43. a 44. nově odsoudil podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 6 roků.
Z podnětu odvolání obviněné M. B. zrušil odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve všech výrocích týkajících se této obviněné a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tuto obviněnou opětovně uznal vinnou jednáním popsaným v napadeném rozsudku pod body II./25, 26. Obviněná jím podle odvolacího soudu spáchala pokračující přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. a, b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 tr. zákoníku. Odvolací soud obviněnou odsoudil podle §341 odst. 2 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku.
Týmž rozsudkem rozhodl o odvoláních ostatních sedmi obviněných.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali prostřednictvím svých obhájců, konkrétně obviněný C. U. U. O. prostřednictvím JUDr. Alexeje Závady, obviněný M. T. B. prostřednictvím Mgr. Tomáše Černého a M. B. prostřednictvím Mgr. Pavla Čižinského dovolání, která opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný C. U. U. O. namítl, že skutky, jak jsou popsány v obžalobě, nelze posuzovat podle §341 tr. zákona „napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky“ . Při shrnutí skutkových zjištění soudů zdůraznil, že ze 48 Nigerijců, kteří jsou v rozsudku uvedeni, jich 23 nikdy nevstoupilo na území České republiky. Byl tedy odsouzen za to, že napomáhal k neoprávněnému pobytu na území republiky osobám, které do ní nikdy nepřicestovaly, a tedy v ní nikdy nepobývali. S odkazem na skutkovou podstatu §341 tr. zákoníku, z níž podle dovolatele vyplývá, že tento skutek spáchá ten, kdo napomáhá osobě, která na území republiky již neoprávněně pobývá , má obviněný za to, že – ve vztahu k těmto 23 osobám – jim nemohl napomáhat k neoprávněnému pobytu. Příprava, pokud k ní došlo, není podle obviněného trestná. V rámci dokazování nebyl předložen jediný důkaz, který by potvrdil skutečný zájem těchto osob přijet a neoprávněně pobývat na území České republiky.
Stran ostatních 25 Nigerijců poukázal obviněný na to, že využili vstupní víza a vstoupili na území republiky se souhlasem státního orgánu. Důvodem jejich žádosti byla turistika a studium, nikoli uzavření sňatku. Udělení víza opravňujícího je pobývat na území republiky 90 dní učinila jejich pobyt legálním. Dovolatel soudům vytýká, že své odůvodnění právní kvalifikace činu podle §341 tr. zákona (opět zjevně míněn tr. zákoník) opřely o posouzení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., přičemž skrze interpretaci ustanovení zákona o pobytu cizinců na území České republiky, dospěly k nedůvodnému závěru, že si nigerijští občané neoprávněnosti svého pobytu museli být vědomi od počátku, včetně shora uvedených 23 z nich.
Nesprávnost soudy zaujatého řešení spatřuje dovolatel již v tom, že ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., které aplikovaly, stanoví, že je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány. Obviněný dovozuje, že udělení víza, příp. vydání povolení k dlouhodobému pobytu je pravomocným správním rozhodnutím jiného státního orgánu, jímž jsou orgány činné v trestním řízení (dále „OČTŘ“) vázány. Namítá, že pokud bylo vydáno platné vízum, byl a je pobyt dotčených osob pro OČTŘ legální do doby, než jiný státní orgán, jehož pravomocným rozhodnutím jsou při posuzování předběžné otázky vázány, nerozhodne jinak. Tak se ovšem podle obviněného nestalo, neboť se všemi 25 osobami správní orgán komunikuje a vede správní řízení, nikdy nezrušil platnost víz, povolení k pobytu a ani nerozhodl o správním vyhoštění a vydání výjezdního příkazu.
S odkazem na internetové stránky Ministerstva vnitra obviněný zdůrazňuje, že v nich nikde není uvedeno, že „neoprávněným pobytem je, když v žádosti o udělení víza nebo povolení dlouhodobého pobytu je uvedena nepravdivá skutečnost, a to ještě dříve než cizinec vstoupí na území ČR a dokonce aniž by o vydání víza bylo požádáno, či byl učiněn pokus vstoupit na území ČR“.
V souvislosti s nevyhověním důkaznímu návrhu na výslech pracovníka, který rozhodl o udělení práva dlouhodobého pobytu Nigerijci uvedenému v obžalobě, vytýká obviněný odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho odvolací námitkou a v tomto postupu shledává odepření práva na obhajobu. Je přesvědčen o nesprávnosti právní kvalifikace skutku, neboť uzavírali-li nigerijští občané sňatky výhradně proto, aby získali právo k dlouhodobému nebo trvalému pobytu v České republice, měl být skutek podle obviněného posouzen jako podvod.
Závěrem obviněný C. U. U. O. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dodatečným sdělením vyjádřil svůj souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Obviněný M. T. B. zaměřil své dovolání do všech výroků o vině i trestu a v návaznosti na uplatněný dovolací důvod má za to, že skutkový stav, jak ho zjistily soudy nižších stupňů, nenaplňuje znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným.
Posouzení skutečnosti, zda se jedná o zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině, nemělo být podle názoru dovolatele provedeno podle ustanovení trestního zákoníku, nýbrž měl být zohledněn obsah Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, jež má aplikační přednost a která pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 24. 10. 2013 (správně 24. 9. 2013). Poukázal na definici organizované zločinecké skupiny obsažené v článku 2 písm. a) této úmluvy a dále na její čl. 2 písm. b), dle něhož závažný trestný čin je takový, za který je stanoven trest odnětí svobody s horní hranicí nejméně 4 roky odnětí svobody. Protože horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody u přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, 2 tr. zákoníku činí pouze tři roky, nebyly splněny podmínky pro posouzení jednání jako závažného trestného činu, tedy jako nutného znaku organizované zločinecké skupiny. Použití §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku vnímá jako porušení čl. 10 Ústavy. Při respektování úpravy citované úmluvy je jeho odsouzení v rozporu s platným právem.
Trestní zákoník podle obviněného neobsahuje žádnou skutkovou podstatu, ze které by plynul závěr, že uzavření účelového sňatku a následné podání žádosti o vízum je trestným činem. Zároveň sama skutečnost, že motivem k uzavření sňatku mohlo být získání povolení k pobytu, nemá žádný vliv na platnost a existenci manželství. V zákoně o pobytu cizinců není uzavření tzv. účelového sňatku kvalifikováno jako přestupek. S odkazem na ustanovení §103 písm. c) zákona o pobytu cizinců, upravujícího povinnost cizince uvádět pravdivě a úplně požadované údaje, a §156 odst. 1 písm. i) téhož zákona, upravujícího přestupek v důsledku jednáním v rozporu s těmito povinnostmi nastiňuje obviněný skrze ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (a úpravu v SRN) problematiku subsidiarity trestní represe.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k tr. ř. zrušil napadenou část rozsudku Městského soudu v Praze a jemu předcházející příslušnou část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 i všechna obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný M. T. B. z důvodu §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Dodatečným sdělením obviněný vyjádřil svůj souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Obviněná M. B. zaměřila své dovolání do výroků o vině i trestu. Dle jejího názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť popsané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu §341 tr. zákoníku, kterou lze spáchat pouze ve vztahu k cizinci, který na území republiky pobývá bez povolení k pobytu. Pro alternativu, že by se jednalo o jednání naplňující zákonné znaky předmětné skutkové podstaty, je přesvědčena, že její jednání je třeba hodnotit jako jednání ve stádiu přípravy, nikoli jako dokonaný trestný čin. Zároveň namítla, že bylo nesprávně konstatováno zorganizování trestného činu, neboť jednala na pokyn jiného obviněného a její role byla pouze doplňková.
Neztotožňuje se s výkladem pojmu neoprávněný pobyt učiněným např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1295/2010, a zdůrazňuje, že zprostředkování fiktivních manželství za úplatu nemůže naplnit skutkovou podstatu §341 tr. zákoníku, neboť kategorie neoprávněného pobytu nepokrývá situace uvedení nepravdivých údajů ve správním řízení k získání povolení k pobytu nebo uzavření fiktivního manželství jako podmínku pro jeho získání. Podle jejího přesvědčení musí být striktně rozlišováno mezi neoprávněným pobytem a uvedením nepravdivých informací v řízení o žádosti o povolení k pobytu. Předestřenou intepretaci pojmu „neoprávněný pobyt“ demonstruje na jazykovém a historickém výkladu, který opírá o implementaci směrnice Rady 2002/90/ES, zejména její čl. 1, jehož znění zmínila. V této souvislosti usuzuje, že sama směrnice předpokládá, že napomáhání k neoprávněnému pobytu se vztahuje k cizincům, kteří fakticky pobývají na území státu, nikoli v řízeních o povolení k pobytu. S poukazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 187/2007 Sb., kterým byla citovaná směrnice implementována, shrnuje, že sama důvodová zpráva má na mysli nikoli „podvádění v řízení o povolení k pobytu, nýbrž faktický pobyt bez povolení.“
V dalším obviněná předestírá problematiku systematického výkladu [zejména ve vztahu ke kvalifikačním znakům podle §341 odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. b) tr. zákoníku] a je přesvědčena, že výklad pojmu „neoprávněný pobyt“ jako protiprávně získané povolení k pobytu by narušil formální jistotu, kterou tento správní akt poskytuje. Dovozuje, že je obviněna z jednání, které §341 tr. zákoníku nezakazuje.
Nesprávnost právního posouzení shledává obviněná i v závěru soudů, že svým jednáním dokonala trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu, citované vyjádření, obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pokládá za „zcela gumové“. Má za to, že jednou ze základních složek skutkové podstaty každého trestného činu je určitá individualizace skutku, tedy v jejím případě existence konkrétního cizince, jemuž měla pomoci k neoprávněnému pobytu. Namítá, že k jejímu jednání docházelo v době, kdy žádný cizinec k uzavření fiktivního sňatku ještě nebyl určen. Z toho dovozuje, že její jednání mohlo být kvalifikováno pouze ve stádiu přípravy (zde i při porovnání s věcí vedenou pod sp. zn. 11 Tdo 1295/2010), která však není trestná.
Nesprávnost právní kvalifikace skutku pod č. 26 spatřuje dovolatelka v tom, že popis skutku ve výrokové části rozsudku jí nepřisuzuje roli organizátorky činu, nýbrž pouze to, že zajistila osobu nevěsty a pomáhala jí s vyřízením blíže neurčených dokladů. Výrok odvolacího soudu, že tento čin zorganizovala ve smyslu §341 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak nemá podle jejího názoru oporu v popisu skutku (ani ve spise).
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí průběhu řízení a obviněnými vznesených námitek uvedl, že z popsaných skutečností především vyplývá, že ke spáchání zmíněného přečinu není nutné, aby cizinec v konečném důsledku na území České republiky neoprávněně pobýval. Jednání cizince totiž tímto ustanovením nijak postihováno není, proto není rozhodné, zda tato osoba následně neoprávněný pobyt získala či jaké fáze souvisejících řízení o něm dosáhla (samozřejmě za splnění podmínky, že usilovat o neoprávněný pobyt bylo jejím původním záměrem). Taková situace přitom podle učiněných skutkových zjištění v posuzované věci nastala. Za trestné je v ní podle státního zástupce označeno jednání pachatele, který veden záměrem získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch, pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky. Vzhledem k tomu, že se jedná o pomoc při získání povolení, musí být nutně čin obviněného spáchán dříve, než je případně povolení, byť neoprávněně, vydáno (po jeho vydání již pomoc nepřipadá v úvahu). Současně se ovšem podle závěru státního zástupce zjevně nejedná o pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jež by byla zásadou akcesority vázána na jednání hlavního pachatele.
Státní zástupce připomíná, že ustanovení §87 l odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců umožňuje zrušení povolení k trvalému pobytu cizince mimo jiné i tehdy, dopustil-li se držitel povolení obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství. Zmíněnou formulaci je podle něj nutné vyhodnotit tak, že zákon za takových okolností povolení trvalého pobytu shledává neoprávněným.
Ze skutkových zjištění učiněných ve vztahu k obviněným, resp. i ke spoluobviněným podle státního zástupce plyne, že obvinění C. U. U. O. a M. T. B. a další spoluobvinění se v době od 30. 5. 2007 do 24. 6. 2011 účastnili činnosti skupiny osob, působící v České republice, v Nigérii a v Polsku, jejímž cílem bylo získávat finanční prospěch za zajišťování neoprávněného pobytu v rámci zemí Evropské unie pro nigerijské občany na základě sňatků, uzavíraných mimo jiné na území České republiky a Nigérie s občany České republiky. Jednalo se přitom o účelové sňatky, uzavřené pouze za tím účelem, aby se nigerijský občan stal manželem (manželkou) českého občana. Obviněný C. U. U. O. v této souvislosti zastával funkci organizátora a koordinátora celého procesu, obviněný M. T. B. zajišťoval administrativní činnost, tj. především kopíroval listiny a dokumenty, koordinoval příchody a odchody ženichů a nevěst, pomáhal s vyplňováním potřebných formulářů, zajištoval očkování, rezervoval letenky apod. Obviněná M. B. potom za finanční odměnu zajistila dvě české nevěsty a pomáhala jim zabezpečit náležitosti potřebné k sňatku, k čemuž dostávala peníze od obviněného C. U. U. O. a dohlížela na plnění sjednaných podmínek. Popsané skutkové závěry jednoznačně vyplynuly z provedeného dokazování, a to zejména z kamerových záznamů, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a z listinných důkazů.
Proto státní zástupce míní, že je namístě ve vztahu ke všem obviněným dovozovat naplnění znaků skutkové podstaty přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na územní republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, případně ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Všichni totiž své jednání cíleně směřovali k tomu, aby v konečném důsledku nigerijští občané získali neoprávněně pobyt na území České republiky, přičemž v rámci svého postavení v řetězci spolupachatelů učinili, co bylo potřeba. Skutečnost, zda osobně znali cizince, kterému pomáhají či zda tento cizinec v konečném důsledku požádal o pobyt v České republice, popř. mu byl přiznán nebo zda vůbec (s ohledem na další okolnosti) vstoupil na území České republiky, nepovažuje z pohledu aplikované skutkové podstaty za rozhodné.
Pokud jde o vývojovou fázi přečinu, které bylo jednáním obviněných dosaženo, s odkazem na soudní praxi dovozuje, že názor konstatovaný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1295/2010, byl následně do jisté míry upřesněn v další rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 970/2013). Je tak zřejmé, že dokonání v případě obviněných již nastalo. Všichni totiž realizovali kroky, jejichž přímým a v podstatě jediným cílem bylo v konečném důsledku zajistit určitým cizincům neoprávněný pobyt.
Ke konkrétním námitkám obviněných státní zástupce doplnil, že trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na územní republiky podle §341 tr. zákoníku nedopadá pouze na situace, kdy je cizinec již na území České republiky, popřípadě je zde neoprávněně a pachatel mu pomáhá, neboť žádná taková podmínka v jeho skutkové podstatě zařazena není. Cizinec se tudíž může na území České republiky nacházet i (původně) zcela legálně, podstatné je, aby následně byly činěny kroky k tomu, aby jeho další pobyt byl neoprávněný. Z toho následně státní zástupce dovozuje, že spáchání zmíněného přečinu předchozí rozhodnutí státního orgánu o původní legálnosti pobytu cizince nijak nebrání, stejně jako mu nebrání případná skutečnost, že byl cizinci již neoprávněně pobyt správním rozhodnutím umožněn [s odkazem na §87 l odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a přiměřeně i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 3 Tz 28/2011]. V podstatě podvodné jednání cizince v daných souvislostech potom neoprávněnost jeho pobytu podle náhledu státního zástupce jistě zakládá, bez ohledu na přesnost informací na internetových stránkách ministerstva vnitra. Státní zástupce míní, že trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na územní republiky podle §341 tr. zákoníku současně zjevně může být spáchán i uzavřením tzv. účelového manželství (bez ohledu na jeho existenci ve smyslu občanskoprávních norem), což je zřejmé ze znaků jeho skutkové podstaty, které nijak způsob dosažení neoprávněného pobytu neomezují.
Státní zástupce je dále přesvědčen, že aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku již vůbec nemá v daném případě oporu. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Trestná činnost obviněných, poměrně sofistikovaná, opakovaná a páchaná delší dobu, navíc v rámci organizované skupiny (organizované zločinecké skupiny) však specifickým případem méně závažného případu trestného činu rozhodně není.
Naznačeným výkladům podle jeho názoru nijak nebrání ani znaky kvalifikovaných skutkových podstat. Jejich užití však dle mínění státního zástupce nelze zužovat např. na uzavření účelového manželství vojákem (které samo o sobě trestně právní relevanci nemá). Pokud je ovšem cizinci za specifického stavu (za stavu ohrožení nebo za válečného stavu) pomáháno vojákem k získání neoprávněného pobytu na území České republiky, a to jakýmkoli způsobem, tedy např. i zabezpečením účelového manželství, jedná se o okolnost, kterou zákonodárce důvodně označil za zvyšující škodlivost činu a tudíž naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §341 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
Zřetelnou souvislost neshledává státní zástupce ani mezi projednávaným případem a trestnými činy organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 tr. zákoníku a neoprávněného zaměstnávání cizinců podle §342 tr. zákoníku. Cizinci (nigerijští občané) se totiž nijak neměli vyhýbat hraniční kontrole, překračovat hranici na nedovolených místech apod., stejně tak nebylo ničeho zjišťováno k jejich případnému dalšímu zaměstnání či povolení k němu a k související subjektivní stránce jejich zaměstnavatelů.
Posouzení jednání obviněných jako přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu
na územní republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku (včetně jednání obviněné M. B., která zejména v rámci druhého ze svých útoků, byť podle pokynů dalších osob, za finanční odměnu instruovala a zajišťovala účelovou nevěstu K. T. při administrativních úkonech a přebírala peníze na potřebné úhrady a předávala jí je, tudíž řídila postup ve věci), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tedy bylo podle názoru státního zástupce učiněno správně a bez vad.
Pochybení státní zástupce neshledává ani stran kvalifikace jednání obviněných C. U. U. O. a M. T. B. jako zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, vyhlášená pod č. 75/2013 Sb. m. s, sice skutečně s ohledem na čl. 2 písm. b) a čl. 5 zavazuje smluvní státy zajistit trestnost účasti v organizované zločinecké skupině směřující k páchání trestných činů s trestem odnětí svobody s horní hranicí alespoň 4 roky, nicméně tato Úmluva podle státního zástupce nijak nebrání trestním postihům i jednání jiných.
Protože podle státního zástupce dovoláním obviněných není možné přisvědčit v žádné jejich části, neboť právní posouzení bylo provedeno správně a bez vad, navrhl je odmítnout jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
IV.
Dovolací argumentace všech tří obviněných spočívá v uplatnění námitek, které jimi zvolený dovolací důvod, sloužící k nápravě vad hmotně právního posouzení skutku (případně jiné skutečnosti významné pro rozhodnutí, formálně naplňují. Návrhům, které na rozhodnutí dovolacího soudu obvinění ve svých dovoláních vznesli, však Nejvyšší soud vyhovět nemohl, neboť dospěl k poznatku, že dovolací námitky obviněných jsou zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného O.
Z mimořádného opravného prostředku tohoto obviněného plyne, že jím brojí výlučně vůči právnímu posouzení skutkových zjištění, která soud prvního stupně vymezil pod bodem II. výroku o vině a která v případě tohoto dovolatele kvalifikoval (stran všech dílčích skutků popsaných pod body II./1-44) jako přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Takový závěr je třeba dovodit z faktu, že obviněný vůči právnímu posouzení skutku popsanému v bodě I., tj. zvlášť závažnému zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, ve svém dovolání žádné námitky neuplatňuje.
Nesprávnost právního posouzení skutku dovolatel spatřuje
a) v případech popsaných v bodech II./17 (V. I.), 23 (O. O.), 28 (F. A.), 29 (A. R. I.), 30 (S. O.), 31 (I. B. U.), 32 (I. M. I.), 33 (B. O.), 34 (C. E.), 35 (J. B. O.), 36 (E. E.), 37 (J. K. O.), 38 (E. E.), 39 (Ch. A. O.), 40 (L. O. a J. O. A.), 41 (J. O.), 42 (neustanovený Ch.), 43 (B. P.) a 44 (I. B. A., M. A. U., O. E. a L. O.) – jak lze dovodit z jeho námitky, že 23 osob v rozsudku uvedených nikdy na území České republiky nevstoupilo – v tom, že objektivní stránku přečinu nemohl naplnit proto, že (jak dovozuje) ve smyslu citovaného ustanovení lze takto napomáhat k neoprávněnému pobytu jen takové osobě, která již na území republiky neoprávněně pobývá, přičemž případná příprava přečinu není trestná,
b) v případech popsaných v bodech II./1 (S. O.), 2 (B. O.), 3 (H. I. B.), 4 (M. K. O.), 6 (D. I. A.), 7 (G. I. O.), 8 (F. Ch. U.), 9 (S. A.), 10 (E. A. O.), 11 (T. M.), 12 (Y. A.), 13 (A. E.), 14 (A. A.), 15 (P. A. A.), 16 (V. O.), 18 (J. A.), 19 (L. E.), 20 (J. I.), 21 (S. O. I.), 22 (M. I. A.), 23 (G. A., alias I.), 24 (R. E. F.), 25 (O. O.) a 27 (N. A.) v tom, že soudy nesprávně přistoupily k posouzení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. a dovodily nesprávné právní závěry, ač byly stran otázky oprávněnosti vstupu a pobytu na území republiky označených osob, v důsledku udělení vstupních víz k tomu oprávněným správním orgánem v této otázce vázány pravomocným rozhodnutím jiného správního orgánu.
K takto uplatněným námitkám je ve shodě s vyjádřením státního zástupce uvést následující skutečnosti:
Podle §341 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dopustí ten, kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkové nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky.
Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v poskytnutí pomoci cizinci k neoprávněnému pobytu v ČR, přičemž trestnost poskytnutí takové pomoci cizinci je podmíněna tím, že pachatel jedná v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch (např. úplaty za finanční sňatky a uznání rodičovství) – srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. Vyd, Praha“ Wolters Kluwer, a. s. 2014, str. 886-887. Jinými slovy vyjádřeno, pouze v tomto rozsahu je zákonodárcem upraven charakter pomocného jednání pachatele, tj. pomoci, která je vymezena jako činnost, jímž pachatel naplňuje přímo znaky skutkové podstaty trestného činu, na rozdíl od pomoci ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, coby formy účastenství na trestném činu stricto sensu (v užším slova smyslu). Objekt, jemuž je prostřednictvím skutkové podstaty tohoto trestného činu poskytována ochrana, je zájem na zabránění nelegální a nekontrolované imigrace tzv. občanů třetích zemí (tj. mimo občanů států tvořících tzv. schengenský prostor), s níž je spojeno nebezpečí sociálních a ekonomických problémů, případně i nebezpečí kriminality. Proto je sledován zájem na tom, aby cizinci na území ČR vstupovali a následně případně pobývali v souladu s právními předpisy státu (zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), resp. některými přímo závaznými předpisy EU [Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ES – tzv. Schengenský kodex, Nařízení Rady (ES) č. 539/2001/ES a Směrnice parlamentu a Rady (ES) č. 2004/38/ES].
Z konstrukce skutkové podstaty trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky, tj. formulace znaků jeho objektivní stránky, nelze dovodit, že by se měla vztahovat – jak tvrdí dovolatel – pouze na případy, kdy osoba, jíž pachatel v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá k neoprávněnému pobytu na území ČR, se na jejím území již neoprávněně vyskytuje. V daném směru lze poukázat na to, že takové zúžení dosahu skutkové podstaty nelze interpretací jejích znaků důvodně dovodit, přičemž je možno uvést, že ani samotný dovolatel nikterak (zvláště pak přesvědčivě) ve svém mimořádném opravném prostředku neuvádí, na jakém základě (jakém druhu výkladu) svůj závěr, jenž by měl vést k jeho vyvinění z trestní odpovědnosti za dílčí skutky popsané v bodech II./ 17, 23, 28 až 44, buduje. Ve shodě se státním zástupcem je proto třeba uzavřít, že k naplnění zákonných znaků označeného trestného činu pachatelem může dojít nejen tehdy, směřují-li jeho aktivity k podpoře cizince, který se (neoprávněně) na území republiky již nachází, nýbrž i tehdy, směřuje-li k podpoře cizince, který hodlá neoprávněného pobytu na území ČR dosáhnout, byť se na jejím území dosud fyzicky nevyskytuje. Trestní odpovědnost pachatele se neodvíjí (ve smyslu zásady akcesority, jako tomu je v případě účastenství v užším slova smyslu) od jednání cizince, resp. jeho neoprávněného pobytu na území ČR, neboť takové jednání tr. zákoník za trestný čin neoznačuje (nelze je podřadit pod žádné ustanovení jeho zvláštní části). Za jednání trestné zákon naopak označuje takové formy jednání pachatele (v daném případě dovolatele), které lze subsumovat (tj. podřadit) pod zákonný znak „pomáhal jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky“. Jeho naplnění (viz tzv. právní věta rozsudku soudu prvního stupně: „společným jednáním v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pomáhal jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky, takový čin zorganizoval a spáchal jej jako člen organizované skupiny“ ) soudy nižších stupňů shledaly v jednání obviněného, popsaného v bodě II. výroku rozsudku soudu nalézacího (tj. včetně podbodů 17, 23, 28 až 44). Protože i v těchto případech směřovalo jednání obviněného k tomu, aby (v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch) jinému (tj. osobám v rozsudku označeným – viz též výše) pomohl k neoprávněnému pobytu na území ČR, přičemž v jednotlivých bodech konkretizované jednání dovolatele umožňuje učinit závěr, že jim takto pomáhal ve smyslu tohoto ( „pomáhá jinému“ ) zákonného znaku, není důvod dovozovat právní závěr, že takto popsaná jednání (pro absenci poznatku o vstupu označených osob na území ČR) jsou toliko vývojovým stadiem trestného činu – přípravou, která proto, že nespočívala v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3), není trestná.
Stran druhé námitky dovolatele je nezbytné uvést, že při řešení otázky viny pachatele trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky nemohou být OČTŘ vázány při posouzení toho, zda faktický pobyt cizince na území ČR je oprávněný nebo neoprávněný pouhým zjištěním, že k tomu příslušným správním orgánem mu bylo uděleno vstupní vízum nebo povolení k pobytu, aniž by přihlížely k okolnostem, na základě jakých skutečností k vydání takového konkrétního rozhodnutí došlo. V daném směru jde totiž o posuzování otázky viny pachatele, neboť na vyřešení toho, zda již existující či budoucí (cizincem očekávaný), avšak v obou případech simulovanými úkony podvodně (v důsledku vydání příslušného rozhodnutí správním orgánem při neznalosti skutečného, realitě odpovídajícího stavu věci) legalizovaný pobyt cizince na území republiky je pobytem oprávněným či neoprávněným, závisí rozhodnutí, zda osoba, která byla cizinci nápomocna, se dopustila jednání označeného za trestný čin či nikoli. Správně poukázal státní zástupce na to, že samotný zákon upravující podmínky pobytu cizinců na území ČR, tj. zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §87 l odst. 1 písm. c) umožňuje zrušení povolení k trvalému pobytu cizince též tehdy, pokud „se dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství“. Této skutečnosti si byl ostatně vědom již soud prvního stupně, který (str. 120 jeho rozsudku) zmíněným ustanovením, stejně jako např. ustanovením §20 odst. 5 písm. e) cit. zákona argumentoval při hodnocení otázky, zda se v případě nigerijských občanů jednalo o tzv. neoprávněný pobyt. Uzavření manželství jednotlivými cizinci, k němuž obviněný svými aktivitami i za přispění dalších obviněných přispěl, tj. stav, který mají soudy nižších stupňů na základě jimi označených důkazů za prokázaný ve všech případech popsaných v dovoláním napadeném rozhodnutí (odvolací soud se s hodnocením důkazů a z něho vyvozeným skutkovým stavem věci zcela ztotožnil se soudem prvního stupně), je skutečností, kterou musí OČTŘ (v konečném pořadí soud) při svém posuzování zohlednit. Získal-li totiž cizinec povolení k trvalému pobytu na území České republiky na podkladě toliko formálně uzavřeného sňatku, který uzavřel se státním občanem ČR toliko se záměrem dosáhnout jeho prostřednictvím legalizace svého pobytu (a takto věc soudy skutkově uzavřely), pak bez ohledu na to, že tato motivace nemá vliv na samotnou platnost uzavřeného manželství, je nutno uzavřít, že jde o povolení získané na podkladě právního úkonu, kterým se obchází zákon [§87 l odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Formální existence správního rozhodnutí, skrze něž dovolatel – poukazem na vázanost OČTŘ tímto – dovozuje, že nemohl naplnit znaky objektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, nemůže vest k závěru, že pobyt cizince na území republiky, který se jím může prokázat, je třeba pokládat za pobyt oprávněný. S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním soudů a příslušné zákonné úpravě je třeba učinit právní závěr zcela opačný. V dalším lze odkázat na vyjádření státního zástupce k dovolání obviněných, s nímž se Nejvyšší soud shoduje.
K dovolání obviněného B.
Tento obviněný svou dovolací argumentací napadá celý odsuzující výrok vztahující se k jeho osobě, resp. obě právní kvalifikace, které soud užil při vyslovení jeho viny. Vůči právnímu posouzení skutku v bodě I. namítl, že tato je nesprávná proto, že nebere v úvahu vymezení definice organizované zločinecké skupiny obsažené v čl. 2 písm. a) Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, která má aplikační přednost, v případě skutku v bodě II. vyzdvihl, že trestní zákoník neobsahuje žádnou skutkovou podstatu, ze které by plynul závěr, že uzavření účelového sňatku a následné podání žádosti o vízum je trestným činem.
K námitce prvně uvedené je nezbytné uvést, že interpretaci dovolatele nelze přisvědčit. Jakkoli není důvodu zpochybňovat tvrzení obviněného, že tzv. Palermská úmluva definuje pojem organizované zločinecké skupiny jako strukturovanou skupinu tří a více osob, existující po určité časové období a jednající ve vzájemné shodě s cílem spáchat jeden či více závažných trestných činů stanovených v souladu s touto Úmluvou, aby získala, přímo či nepřímo, finanční nebo jiný hmotný prospěch a závažným trestným činem rozumí takový čin, při němž pachatel svým jednáním naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, za který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně čtyři roky (nebo trest přísnější), přesto mu nelze přisvědčit v závěru, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud jeho jednání popsané v bodě I. kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, jejíž zákonné znaky naplnil tím, že (viz tzv. první věta) se účastnil činnosti organizované zločinecké skupiny.
Protože obviněný nezpochybňuje to, že jeho v rozsudku soudu prvního stupně popsané jednání naplňuje zákonné znaky zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, dle něhož se tohoto trestného činu dopustil ten, „kdo se činnosti organizované zločinecké skupiny účastní“ [přičemž je vhodné podotknout, že účastí na činnosti se rozumí nejen páchání trestných činů, ale rovněž i taková aktivita, která sice sama o sobě nemusí být individuálně určeným trestným činem, ale je uskutečňována vědomě ve prospěch organizované zločinecké skupiny (např. odborné konzultace, vedení účetnictví, opatřování prostředků aj.)] a tím ani to, že v rozsudku popsané uskupení obviněných vykazovalo znaky organizované zločinecké skupiny v jejím obsahovém vymezení obsaženém v ustanovení §129 tr. zákoníku, podle něhož „organizovaná zločinecká skupina je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti“ , nýbrž „toliko“ to, že k vadnému trestně právnímu posouzení jeho skutku došlo právě touto aplikací ustanovení tr. zákoníku, omezuje se dovolací soud na následující sdělení.
Dovolává-li se obviněný čl. 10 Ústavy v kontextu posouzení svého činu, činí tak zjevně nepřípadně. Citovaný článek Ústavy sice stanoví, že „ vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“ , avšak z toho, co uplatňuje ve svém dovolání obviněný, nelze dospět k závěru, že ve vztahu k posouzení jeho činu by jím citovaná úmluva stanovila něco jiného, co by mělo být trestními soudy přednostně aplikováno. Rozhodně z ní nelze dovodit to, že by zapovídala smluvním státům to, aby ke splnění požadavků, které pro ně na úseku boje s organizovaným zločinem vyplývají, za účelem ochrany základních práv nejen svých státních příslušníků, ale i dalších osob, přijaly právní úpravu, která hrozbou trestním postihem zabezpečí tento cíl ještě důsledněji, než by vyplývalo přímo z požadavků stanovených Úmluvou.
Pokud jde o druhou námitku, která směřuje vůči posouzení jednání obviněného vymezeného v bodě II/9, 13, 19-25, 27-37, 39-41, 43 a 44 jako přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, pak její výše zmíněný obsah je zcela irelevantní. Jak již bylo uvedeno v reakci na dovolání obviněného O., trestní odpovědnost pachatele tohoto trestného činu není odvislá od osoby cizince, k neoprávněnosti jehož pobytu na území republiky pomocný charakter jednání pachatele směřuje, a proto je zcela nerozhodné, že trestní zákoník neobsahuje žádnou skutkovou podstatu, ze které by plynul závěr, že uzavření účelového sňatku a následné podání žádosti o vízum je trestným činem. Předmětem postihu je kořistění pachatele ( „v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch“ ) na realizaci nelegální imigrace, což je skutečnost, která byla v posuzované věci (i v případě tohoto dovolatele) prokázána.
Uplatnil-li dovolatel námitku subsidiarity trestní represe, pak je nezbytné připomenout, že aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, i podle výkladu obsaženého ve Stanovisku trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 26/2013), přichází v úvahu zásadně jen v případě méně závažných trestných činů, a to tehdy, jde-li v konkrétně posuzované věci o čin (skutek), který z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Ani jedna z těchto podmínek, jejichž existence podmiňuje uplatnění jiných druhů odpovědnosti namísto odpovědnosti trestně právní, není v případě odvolatele splněna. Zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), jímž byl (§361 odst. 1 tr. zákoníku) dovolatel uznán vinným, nelze označit za méně závažný trestný čin, charakter činu obviněného, tj. počet osob, na jejím spáchání participujících, koordinace jejich činností, doba, po kterou byl trestný čin páchán, jeho mezinárodní rozměr, neumožňuje učinění závěru, že by skutek, jímž byl obviněný shledán vinným, neodpovídal z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Tato zjištění zcela jednoznačně vylučují učinění závěru, že účelu, který trestní řízení sleduje, by mohlo být dosaženo tak, že by se vůči dovolateli uplatnila odpovědnost pouze podle jiného právního předpisu, a nikoli odpovědnost trestně právní, která se na něj vztahuje podle příslušných ustanovení tr. zákoníku, která soudy aplikovaly.
K dovolání obviněné B.
Mimořádný opravný prostředek obviněné brojící proti výroku, jímž byla shledána vinnou, uplatňuje jednak námitky obsahově shodné s těmi, na něž již dovolací soud reagoval výše (trestného činu se může pachatel dopustit jen tehdy, pokud cizinec reálně na území republiky pobývá, zprostředkování fiktivních manželství za úplatu, resp. uvedení nepravdivých údajů ve správním řízení nemůže odůvodnit naplnění skutkové podstaty podle §341 tr. zákoníku) a na něž i ve vztahu k této obviněné odkazuje, jednak namítla to, že její participace na činnosti ostatních osob v době, kdy žádný konkrétní cizinec nebyl určen k uzavření fiktivního sňatku odůvodňuje závěr, že takové jednání je pouhou přípravou, která není trestnou. Vyhrazuje se vůči závěru odvolacího soudu, že skutek pod č. 26 zorganizovala, v čemž spatřuje chybné právní posouzení tohoto skutku.
K otázce namítaného nesprávného závěru stran vývojového stadia trestného činu z důvodu tvrzené neznalosti osoby ženicha obviněnou v době, kdy se podle zjištění soudů podílela na přípravě účelově uzavřeného manželství, je vhodné uvést, že tato skutečnost nemůže mít za následek, že by jednání obviněné mělo být beztrestné (proto, že jde o zákonem nepostihovanou přípravu). Ze skutkových zjištění soudů jednoznačně plyne, že obviněná jednala s vědomím, že nevěsty, které zabezpečila, uzavřou účelový sňatek, jako prostředek k legalizaci pobytu jí neznámého cizince na území ČR. Při tomto vědomí se na přípravách sňatků podílela a majetkově z této činnosti profitovala. Její jednání bylo součástí řetězce činností, které směřovaly k legalizaci pobytu konkrétně zjištěných osob (O. O. a O. O.), jejich uváděná neznalost obviněnou je z hlediska právního posouzeni jejího jednání nerozhodná.
K tvrzené nesprávné právní kvalifikaci činu proto, že byla označena za organizátorku trestného činu v případě skutku pod č. 26, dostačuje uvést, že odvolací soud se s výjimkou posouzení obou skutků jako jednoho pokračujícího přečinu (důvod zrušení napadeného rozsudku) plně ztotožnil jak se skutkovými, tak právními závěry soudu nalézacího, neboť i ten ve svém rozsudku vztahu k označenému jednání uzavřel, že obviněná (tzv. právní věta) „společným jednáním v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pomáhala jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky, takový čin zorganizovala a spáchala jej jako člen organizované skupiny …. “. Byť lze připustit, že obviněná částečně důvodně poukazuje na to, že popis skutku týkající se její participace na vytváření podmínek pro uzavření účelového sňatku mezi K. T. a O. O. nevystihuje to, co je typické pro organizátora, tj. zosnování nebo řízení spáchaného trestného činu, při hodnocení důvodnosti této námitky nelze odhlížet od toho, co je součástí skutkových zjištění rozsudku jako celku. Byť je třeba zásadně trvat na tom, aby veškeré rozhodné skutkové okolnosti, které jsou významné pro hmotně právní subsumpci, byly vyjádřeny ve výrokové části rozsudku, lze – a zejména to platí při rozhodování o mimořádném opravném prostředku, kdy takový „ústupek“ je odůvodněn zájmem na stabilitě pravomocného rozhodnutí – přihlédnout a takto zohlednit i ta skutková zjištění, která soud vyjádří v odůvodnění svého rozhodnutí, pokud tato logicky navazují na zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku a jsou jejich rozvedením. Takto lze postupovat zvláště tehdy, pokud již vlastní popis obsažený ve výrokové části (jako je tomu i ve věci posuzované) je do značné míry obsáhlý. Dovolací soud proto zjišťoval, jaká skutková zjištění v jejich celistvosti a úplnosti podle soudu prvního stupně (když v odůvodnění usnesení soudu druhého stupně – viz str. 80-81, 83, 85 další rozvedení nenalezl) odůvodnila jeho závěr, s nímž se dovolací soud ztotožnil, že skutku popsaného v bodě 26 se obviněná zorganizovala. Zjistil přitom, že obviněná podle nalézacího soudu „českou nevěstu vyhledala a zprostředkovala jí kontakt s obž. O., za což vyinkasovala i finanční odměnu“ (str. 87 rozsudku), tj. „vyhledala za úplatu svědkyně .. K. T. a přivedla je do kanceláře obž. O., přičemž pod bodem II.26 se podílela i na organizaci tohoto sňatku a náležitostech s tím spojených. Inkasovala přitom od obžalovaného finanční částky pro tyto nevěsty a ty zčásti skutečně vyplatila... Byla rovněž činná s vyřizováním cestovních dokladů a další administrativy.“ (str. 125 rozsudku). Podle nalézacího soudu (též str. 121 rozsudku) tak byla popsaná trestná činnost obviněnou rovněž zorganizována, což odůvodnilo i užití kvalifikačního znaku upraveného v §341 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (str. 125 rozsudku). Odvolací soud při převzetí skutkových zjištění uzavřel, že „pokud jde o právní kvalifikaci v případě… obž. B., se musel ztotožnit s rozsudkem soudu I. stupně“ (str. 85 jeho rozsudku).
Při vědomí toho, že soudy (a zcela odůvodněně) učinily poznatek, že veškerá trestná činnost, která se stala předmětem jejich posouzení, byla prvotně organizována obviněným O., je možno souhlasit se soudy nižších stupňů v tom, že celkově hodnocené jednání obviněné již vykazuje větší míru její angažovanosti a že – přesto, že sama byla instruována tímto obviněným – umožňuje učinění závěru, že spáchání činu také organizovala, a to formou jeho řízení.
Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud námitky obviněných, na které reagoval v tomto rozhodnutí, vyhodnotil jako sice formálně uplatněný dovolací důvod naplňující, avšak jako námitky zjevně neopodstatněné. V tomto směru proto posoudil i dovolání obviněných, která podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil