ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.206.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 206/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2015 o dovolání, které podal obviněný L. Ž. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 211/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 21/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 1 T 21/2014 , byl obviněný L. Ž. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 8. 2. 2014 v době kolem 19.48 hodin odebral v prodejně Albert, v OD K., N. R., P., z volného výběru zboží, a to 8 ks čokolády zn. Milka v hodnotě 78,90 Kč/ks – celkem tedy v hodnotě 631,20 Kč, 1 ks kávy zrnkové zn. Tchibo esp. Milano v hodnotě 199 Kč, 2 ks zubní pasty Elmex v hodnotě v hodnotě 103,90 Kč – celkem tedy v hodnotě 207,80 Kč, 2 ks pánský deodorant zn. Deo Axe v hodnotě 97,90 Kč/kus – celkem tedy v hodnotě 195,80 Kč, 3 ks zubní pasty Colgate Max v hodnotě 87,90 Kč/ks – celkem tedy v hodnotě 263,70 Kč, 2 ks lepidla zubní náhrady zn. Corega Fix Fest v hodnotě 115,90 Kč – celkem tedy v hodnotě 231,80 Kč, 1 ks kávy Tchibo exces. Ins. v hodnotě 217 Kč, 1 ks kávy Private kaff. Brazil Mild v hodnotě 165,- Kč, a toto zboží ukryl do své tašky, kterou měl přes rameno a následně s tímto zbožím v celkové hodnotě 2.111,- Kč opustil prostor prodejny tak, že prošel prostorem kolem pokladen, aniž by toto zboží zaplatil, přičemž tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 102 T 23/2013, ze dne 08. 03. 2003, s právní mocí dne 16. 05. 2013, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 12 (dvanácti) měsíců, se zkušební dobou v trvání 30 (třiceti) měsíců, tedy do 16. 11. 2015.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 211/2014 , jímž odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Máchy dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný zopakoval, že se krádeže nedopustil. Připustil, že se v rozhodnou dobu na místě činu nacházel, prošel pokladnou obchodu, ve kterém zakoupil dva nanuky a za pokladnou byl požádán neznámým člověkem o pohlídání tašky, ve které se věci uvedené ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně nacházely. Zmínil, že se pohybuje pouze s pomocí berlí, a proto se ani vytýkaného jednání dopustit nemohl. Sama skutečnost, že stál u tašky s ukradenými věcmi, mu nemůže být podle jeho názoru kladena k tíži. Podotkl, že policie si nevyžádala kamerový systém, který byl již následně – při jednání soudu – smazán.
Vzhledem k tomu, že ostraha prodejny proti němu zasáhla až za pokladnou, nelze dané jednání kvalifikovat jako trestný čin krádeže. Zjištění, že byl již pětkrát odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, nemůže sloužit jako důkaz, že se trestného činu skutečně dopustil. Vzhledem k jeho zadržení za pokladnami a hlídáním cizí tašky vyvozuje závěr, že se mohl dopustit trestné činnosti formou účastenství. V této souvislosti nastínil problematiku volného hodnocení důkazů soudy a namítl, že výrok o vině nelze založit na pouhém tvrzení ochranky objektu. Tím spíše, když předmětná prodejna disponuje vlastním kamerovým systémem se záznamem. Poukázal i na to, že samotný podpis protokolu, který mu byl ochrankou předložen, nemá právní relevanci a nelze ho použít jako důkaz, kterým údajně stvrdil své doznání.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek (správně usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 211/2014, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný sice ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vznesl však námitky, které není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat. Je tomu tak z toho důvodu, že vznesl námitky výhradně proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takto formulované výhrady se však s obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu obsahově rozcházejí. Obviněný ve svém dovolání neuplatnil nic, co by mělo svědčit ve prospěch jím tvrzeném závěru, že uvedený skutkový stav, tj. zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině (skutek, který je předmětem právního posouzení), byl právně posouzen nesprávně, pokud byl kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Námitky obviněného nejsou hmotně právní povahy neboť se koncentrují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel vznáší námitku, že teprve za pokladnou byl zadržen ostrahou, když hlídal tašku určitého muže, ve které se nacházely ukradené předměty, a takto svou kontinuálně uplatňovanou obhajobou fakticky namítá, že věci, které podle zjištění soudů ukradl, ve skutečnosti neodcizil. Skrze takto prosazovanou změnu skutkového stavu se snaží dosáhnout jiného právního posouzení věci (poukazem, že vzhledem k zadržení za pokladnami, se teoreticky vzato mohl dopustit trestné činnosti formou účastenství, za předpokladu své vědomosti o obsahu tašky, které však neměl).
Výhrady obviněného vůči skutkovým závěrům soudů a způsobu jejich hodnocení důkazů (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu, který v posuzované věci zjevně dán není) nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, která by odůvodnila využití jeho kasačního oprávnění. Taková role, spočívající v přezkoumávání dříve soudy učiněných skutkových zjištění Nejvyššímu soudu nepřísluší. Ten je v rámci posuzování dovolacích námitek obviněného vázán konečných skutkovým základem, ke kterému dospěly dříve ve věci jednající soudy.
Výjimkou z takto jinak platného pravidla (jak již výše naznačeno) může být toliko případ extrémního rozporu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry právními. V posuzované věci se však o takový případ (tj. zcela očividný rozpor mezi obsahem důkazů a z nich dovozenými skutkovými závěry) nejedná. Navíc obviněný takovou námitku, která by zcela výjimečně mohla odůvodnit zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, aby byl dán průchod ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, ani neuplatnil. V alternativě, že by taková námitka byla obviněným uplatněna, nebylo by ji možné považovat za důvodnou, neboť mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry právními žádný evidentní, natož pak extrémní rozpor nevzniká.
Nutno podotknout, že v podstatě totožné námitky, které vznesl v rámci svého mimořádného opravného prostředku, uplatnil obviněný jako (dřívější) odvolatel již v rámci svého řádného opravného prostředku. Zcela uspokojivě na ně reagoval odvolací soud (str. 3 usnesení), když k nim konkrétně uvedl, že „Lze souhlasit s obžalovaným, že příslušníci Policie ČR si měli vyžádat kamerový záznam, což se však nestalo, avšak právě je zde výpověď svědka P., navíc i protokol o odcizení zboží obžalovaný podepsal, neměl žádné námitky proti jeho obsahu. V tomto směru je tedy zřejmé, že obhajoba obžalovaného, který se hájí tím, že tašku mu podal jakýsi neznámý muž s tím, že si jde k ženě pro peníze, je krajně nevěrohodná a nepřesvědčivá…“
Protože obviněný uplatnil pouze svoji verzi průběhu skutkového děje a neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, je evidentní, že podal dovolání z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil