ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.24.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 24/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 9 To 242/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 185/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 5 T 185/2013, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1)] a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku [bod 2)], jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „1) dne 7. 6. 2013 v době od 21.44 hodin do 22.00 hodin v obci O., okr. K., v rodinném domě čp. ...., na chodbě uvedeného domu, poté co obviněný přišel na návštěvu za uživatelkou domu, poškozenou J. J., a po předchozí slovní rozepři, poškozenou dvakrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, když poškozené přispěchal na pomoc poškozený D. H., který se v té době v domě nacházel, obviněný ho fyzicky napadl tak, že se ho snažil povalit na zem, poškozený ho v obraně kopl kolenem do hlavy a povalil na zem, kde ho držel, v sevření, když obviněný slíbil, že svého jednání zanechá a odejde, poškozený ho ze sevření pustil, obviněný na to reagoval tak, že si vzal z kuchyňského pořadače položeného na kuchyňské lince kuchyňský nůž, s délkou čepele 25 cm a začal vykřikovat, že poškozeného D. H. zabije, poškozený po něm proto v obraně hodil květináč, kterým ho zasáhl do hlavy, obviněný ho poté s nožem v ruce začal honit po domě, když poškozený při útěku zakopl o práh u vstupních dveří a upadl, po jeho pádu na zem se ho obviněný snažil bodnout nožem do oblasti horní poloviny těla, přičemž tomuto jeho útoku se poškozený ubránil tak, že kopal nohama proti tělu obviněného a poté se mu podařilo z místa utéci do garáže, kam ho obviněný s nožem v ruce pronásledoval a opět se snažil ho nožem v ruce zasáhnout do horní poloviny těla, proto po něm poškozený v obraně hodil dřevěný trámek, kterým ho zasáhl do hlavy, tímto jednáním obviněný mohl způsobit poškozenému vážné poranění orgánů krku, hrudníku, břicha nebo orgánů pobřišnice, které lze posuzovat jako těžkou újmu na zdraví pro poškození důležitého orgánu nebo delší dobu trvající poruchu zdraví, poškozený se však jeho útokům ubránil, proto ke vzniku zranění u něho nedošlo,
2) dne 8. 6. 2013 v přesně nezjištěné době ve S., okr. K., v Nemocnici Slaný, Politických vězňů 576, na chirurgickém oddělení, kde byl hospitalizován, když za ním přišla poškozená J. J. v doprovodu poškozeného D. H., aby si vyzvedla klíče od svého osobního vozidla, který předtím obviněný na základě jejího souhlasu užíval, obviněný začal vyhrožovat zabitím poškozené J. J. i poškozenému D. H., hrozil jim, že má doma pistoli, do které nemá náboje, až náboje sežene, že vystřílí všechny muže kolem poškozené a pak zastřelí i její osobu, z jednání obviněného měli oba poškození strach, proto jeho jednání oznámili na Policii ČR“. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 2 T 81/2012, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 9 To 386/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 9 To 242/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že byť je ve věci celá řada nejasností, které by podle jeho názoru měly být vykládány v jeho prospěch ve smyslu zásady in dubio pro reo, nemůže v intencích dovolacího důvodu polemizovat s provedeným dokazováním a může pouze namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není vůbec žádným trestným činem. Pokračoval obecným výkladem pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že je možný pouze u úmyslných trestných činů a naopak u nedbalostních je pojmově vyloučen. Akcentoval, že z provedeného dokazování jasně vyplývá, že neměl nikdy žádný úmysl dokonat trestný čin a způsobit těžkou újmu na zdraví, tedy těžší následek - úmyslu totiž nenasvědčuje ani intenzita útoku, ani způsob provedení činu, ani pohnutka. Tento závěr dovozuje rovněž z okolnosti, že poškozený neutrpěl žádné, ani drobné poranění. O nedostatku úmyslu svědčí podle něj i skutečnost, že dobrovolně upustil od dalšího jednání a z místa dobrovolně odešel.
Pro případ, že by jeho jednání i přes výše uvedenou argumentaci bylo posouzeno jako úmyslné jednání směřující ke způsobení újmy na zdraví, dovodil, že jeho trestnost zanikla podle §21 odst. 3 tr. zákoníku. Klíčovou událostí v právním posouzení věci je totiž právě upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranění nebezpečí hrozícího zájmu chráněnému trestním zákonem, když zahodil nůž a prohlásil „seru na vás“. V daných souvislostech rozvedl zásady týkající se posouzení otázky dobrovolného upuštění od dokonání činu podle §21 odst. 3 tr. zákoníku. Dodal, že v jeho případě by se jednalo o tzv. neukončený pokus, kdy pachatel dosud neučinil vše, co považoval za potřebné k dokonání trestného činu, a tím, že v jednání nepokračuje, současně odstraňuje i nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu.
Následně obviněný shrnul, že soudy zjištěný a v jejich rozhodnutích popsaný skutkový stav nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle jeho názoru není zjištěný skutek vůbec žádným trestným činem a měl být podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. a §265 l tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, č. j. 9 To 242/2014-514, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 4. 2014, č. j. 5 T 185/2013-483, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Kladně.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněný sice namítá nesprávnost právní kvalifikace též ve vztahu k přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle výroku o vině dopustil samostatným skutkem spáchaným dne 8. 6. 2013, neuvádí však jedinou konkrétní námitku, která by se údajné nesprávnosti této právní kvalifikace týkala. Za této situace nelze podle názoru státního zástupce v dovolacím řízení výrok o vině přečinem podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku přezkoumávat.
Rovněž námitky týkající se výroku o vině pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku je možno pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance. V případě útoku nožem o délce čepele 25 cm směřujícího proti horní polovině těla, tj. proti části těla, kde je uložena celá řada pro život důležitých orgánů, lze podle státního zástupce oprávněně dovodit srozumění útočníka se způsobením tělesného poškození charakteru těžké újmy na zdraví napadenému. Pokud se tedy obviněný snažil poškozeného takovýmto způsobem napadnout, pak byl nepochybně veden přinejmenším eventuálním úmyslem způsobit mu těžkou újmu na zdraví, tj. spáchat trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedený úmysl dokresluje i okolnost, že v průběhu útoku obviněný poškozenému vyhrožoval dokonce usmrcením.
Ve světle soudy učiněných skutkových zjištění nemohou obstát ani námitky týkající se dobrovolnosti upuštění od dalšího jednání ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku. V předmětné trestní věci v dokonání trestného činu bránila intenzivní obrana poškozeného, kterou se obviněnému nepodařilo překonat. Pokud obviněný pod dojmem takovéto překážky od dalšího násilného jednání vůči poškozenému upustil, neztotožnil se státní zástupce s možností užití úpravy o dobrovolném upuštění. Uzavřel proto, že dovolací námitky obviněného shledává zjevně nedůvodnými.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 9 To 242/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Na tomto místě je nutno uvést, že každý obviněný, který svoje dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je povinen konkrétně uvést, v čem podle jeho názoru spočívá nesprávnost právní kvalifikace skutku. Nepostačuje pouze obecné tvrzení, že skutková zjištění neodpovídají znakům trestného činu, kterým byl uznán vinným. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem do značné míry formalizovaným, dovolací soud rozhodnutí přezkoumává pouze z důvodů v dovolání uvedených a není jeho povinností, aby sám z vlastní iniciativy ze všech možných aspektů přezkoumával soulad skutkových zjištění soudy učiněných a zákonných znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Obviněný sice namítá nesprávnost právní kvalifikace, též ve vztahu k přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle výroku o vině dopustil samostatným skutkem spáchaným dne 8. 6. 2013, neuvádí však jedinou konkrétní námitku, která by se údajné nesprávnosti této právní kvalifikace týkala. Za této situace nelze v dovolacím řízení výrok o vině přečinem podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku přezkoumávat.
Dále je namístě uvést, že uplatněné dovolací námitky vztahující se k vině obviněného pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku lze sice formálně pod uplatněný dovolací důvod podřadit, to však s výhradou, že beze zbytku nerespektují skutková zjištění popsaná v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně (tzv. skutkové větě), neboť určité podstatné soudy zjištěné skutkové okolnosti pomíjejí. Jinak řečeno obviněný své úvahy neváže na veškerá skutková zjištění soudů nižších stupňů. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Jinak řečeno, při posuzování konkrétních námitek obviněného je třeba důsledně vycházet ze skutkových zjištění, jež soudy učinily a vyjádřily ve svých rozhodnutích.
Zločinu těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele.
Pokus je obecnou formou trestného činu. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Pojem pokusu je tedy vymezen těmito znaky:
a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
b) úmyslem spáchat trestný čin a
c) nedostatkem dokonání.
Pokus vyžaduje jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, čili ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu (srov. rozh. č. 43/1958 Sb. rozh. tr.). Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (srov. rozh. č. 33/1965 Sb. rozh. tr.). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozh. č. 20/1969 Sb. rozh. tr.). Bezprostřední význam pro dokonání činu má především odstraňování překážek v závěrečném stadiu trestné činnosti (např. pachatel odtrhl visací zámek zajišťující vstup do skladu stavebnin, které hodlal odcizit). Takový význam má i použití prostředků k uskutečnění zločinného záměru (např. odemknutí dveří rodinného domku pomocí paklíče). O pokus půjde i tehdy, když pachatel bude působit na hmotný předmět útoku (např. pachatel spoutal svou oběť v úmyslu ji později uškrtit). Jednání je v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat, přičemž trestná činnost je již tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání trestného činu, neboť pachatel podnikl již vše, co považoval za nezbytné, aby mohl přikročit k jednání popsanému ve skutkové podstatě, nebo již přímo směřuje k takovému jednání popsanému ve skutkové podstatě (časová určenost pokusu). Konečně o pokus půjde i tehdy, když pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá na místě trestného činu (místní určenost pokusu) bezprostředně před dokonáním trestného činu (např. vrah se ukryl na místě, kde hodlá usmrtit svou oběť, která již přichází) [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 296].
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn.
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Je-li zjištěný skutkový stav konfrontován s těmito teoretickými východisky, pak obstojí závěr soudů obou stupňů o vině obviněného mimo jiné pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Především je nutno v těchto souvislostech akcentovat povahu a způsob provedení činu a v tomto smyslu vyzdvihnout, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obviněný snažil, a to dokonce opakovaně, bodnout kuchyňským nožem o délce čepele 25 cm do horní poloviny těla poškozeného, přičemž ke zranění poškozeného nedošlo pouze v důsledku jeho obrany. Jak důvodně shledal již soud prvého stupně, v případě, že by obviněný překonal aktivní obranu poškozeného, mohl mu reálně způsobit vážná poranění horní části těla, a to krku, hrudníka, břicha, či orgánů pobřišnice, tedy těžkou újmu na zdraví v podobě poškození důležitého orgánu či delší dobu trvající poruchu zdraví [§122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku]. To muselo být obviněnému známo (ostatně, výše popsané lze označit za notorietu). Zmiňované okolnosti činu, především způsob provedení a zacílenost útoku pak opodstatňují správnost závěru soudu prvního stupně, že obviněný byl s takovým, bezprostředně hrozícím následkem, přinejmenším srozuměn. V situaci, kdy se obviněný snažil poškozeného takovýmto způsobem napadnout, byl tedy nepochybně veden přinejmenším eventuálním úmyslem způsobit mu těžkou újmu na zdraví, tj. spáchat trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku; na tom nic nemění okolnost, že vzhledem k obraně poškozeného se obviněnému nepodařilo poškozenému způsobit žádné, tj. ani lehké tělesné poškození. Uvedený úmysl dokresluje i okolnost, že v průběhu útoku obviněný poškozenému vyhrožoval dokonce usmrcením; z obsahu slovních výhrůžek pachatele vůči poškozenému sice nelze bez dalšího vyvozovat existenci úmyslného zavinění jako znaku násilného trestného činu, bezpochyby k nim však lze v kontextu s dalšími okolnostmi útoku při posuzování subjektivní stránky trestného činu přihlížet. Lze-li na zavinění usuzovat i z osobnostních vlastností pachatele, pak je na místě v kontextu uvedených skutečností připomenout, že obviněný je osobou se zjevnými sklony k násilnému jednání, jak dokumentují jeho odsouzení především rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 2 T 208/2005, jímž byl uznán vinným trestnými činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 tr. zák., znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a týrání svěřené osoby podle §215 odst. 2b tr. zák., dále rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 3 T 93/2010, kterým byl uznán vinným mimo jiné trestným činem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), 2 písm. a) tr. zákoníku, a také rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 2 T 81/2012, jímž byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. K uvedenému je možno ještě dodat, že trestný čin podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, a je proto bezpředmětná (v obecné rovině správná) argumentace obviněného o pojmovém vyloučení pokusu nedbalostního trestného činu.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že při řešení otázky zániku trestnosti pokusu trestného činu je třeba ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku především posuzovat, zda pachatel upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu dobrovolně . To platí i v případě tzv. neukončeného pokusu. Dobrovolnost upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokonat trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná, a přesto se rozhodne od dokonání upustit. V předmětné trestní věci však obviněnému v dokonání trestného činu bránila intenzivní obrana poškozeného, kterou se obviněnému nepodařilo překonat; tato obrana dokonání trestného činu vylučovala nebo je alespoň činila značně obtížným a spojeným s ohrožením zdraví samotného obviněného. Pokud obviněný pod vlivem takovéto překážky od dalšího násilného jednání vůči poškozenému upustil, nelze hovořit o dobrovolném upuštění od dalšího jednání ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku. Je přitom bez významu, že rozhodnutí v útoku nepokračovat dal údajně obviněný poškozenému výslovně najevo v dovolání citovaným vulgárním výrokem. Je proto třeba konstatovat, že ve světle soudy učiněných skutkových zjištění ani námitky týkající se dobrovolnosti upuštění od dalšího jednání ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku nemohou obstát.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti shledal Nejvyšší soud uplatněnou dovolací argumentaci obviněného zjevně neopodstatněnou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý