ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.270.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 270/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2015 o dovolání, které podal obviněný D. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 13 To 369/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 20 T 8/2014, byl obviněný D. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 10. 1. 2014 v době kolem 15.00 hodin v L. B. na M. náměstí mezi kostelem a pobočkou pošty při předávání svého syna D., manželce V. S. napadl uchopením za ruku, strčením do těla a udeřením svojí rukou do ravé ruky J. H., který pomocí kamery dokumentoval jeho příjezd se synem, přičemž úderem do ruky J. H. vyrazil kameru z ruky, kdy tato spadla na chodník a došlo k jejímu neopravitelnému poškození, a dále J. H. napadal údery pěstí do jeho pravé ruky, přičemž J. H. se mu snažil v napadání zabránit uchopením za bundu, došlo k roztržení bundy D. S., J. H. povalil D. S. na zem, kde ho přidržel z důvodu zabránění v dalším napadání, a poté, co ho J. H. pustil, D. S. přistoupil ke své manželce V. S., která se snažila zabavit a bránit ve výhledu na incident synovi, a udeřil ji pěstí do levé obličejové části hlavy, kdy uvedeným jednáním způsobil drobné poranění J. H. spočívající ve zhmoždění pravé ruky bez nutnosti lékařského ošetření a drobné poranění V. S. spočívající ve zhmoždění levé poloviny dolní čelisti, bez omezení na běžném způsobu života, kdy s tímto zraněním V. S. vyhledala lékařské ošetření v Pardubické krajské nemocnici, a.s., a dále svým jednáním způsobil hmotnou škodu J. H. poškozením kamery zn. Sony, typ HDR-CX 115E, v. č. … ve výši 6.973 Kč“. Za citované přečiny byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. H. způsobenou škodu ve výši 7.336 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. S. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 13 To 369/2014, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f) tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu a ve výroku o náhradě škody týkajícím se poškozeného J. H.. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že za výše uvedené přečiny, ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, obviněnému uložil podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku úhrnný peněžitý trest ve výměře 75 denních sazeb po 200 Kč (celkem 15.000 Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému J. H. způsobenou škodu ve výši 6.973 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného J. H. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod spatřoval zejména v tom, že právní kvalifikace uvedená v rozsudcích soudů obou stupňů je podle jeho názoru nesprávná.
Konkrétně uvedl, že skutkový stav, který byl soudy ve věci činnými vzat za prokázaný, není možné považovat za skutkový stav zakládající jeho trestnost. Namítl, že se jednání vůči poškozeným nedopustil tak, jak je popisováno. Za iniciaci celého konfliktu označil jednání poškozeného J. H. (které soudy považovaly za prokázané), jenž jej a jeho nezletilého syna, bez jakéhokoli jejich souhlasu, natáčel. Akcentoval, že neměl v žádném případě v úmyslu poškozeného jakkoliv poškodit na těle nebo na majetku, pouze měl v úmyslu zabránit dalšímu natáčení své osoby, přičemž slovně a obranou ruky před svým obličejem žádal poškozeného o ukončení nahrávání. Dodal, že jeho následné jednání směřovalo k sebeobraně, v potyčce byl nakonec větší měrou poškozen on. Podle obviněného také nebylo jednoznačně prokázáno, jak došlo k poškození videokamery. Obviněný dále popřel, že by se dopustil jednání vůči poškozené V. S., přičemž výpověď této poškozené shledal, zejména vzhledem k vyhroceným vzájemným vztahům, nevěrohodnou. Podotkl, že soudy se měly více zaměřit na vztahy a vazby mezi jednotlivými účastníky a vyvodit z toho adekvátní závěry. Měl za to, že na základě výše uvedených důvodů se v průběhu dokazování nepodařilo bezpečně, ani s naprostou jistotou prokázat, že by se skutků tak, jak jsou soudy popisovány, dopustil, když provedené důkazy, zejména pak svědecké výpovědi, podle jeho tvrzení zcela nepostačují k tomu, aby mohl být uznán vinným. Podle jeho mínění měla být v daném případě aplikována zásada in dubio pro reo. Podle jeho mínění navíc soud prvního stupně zcela opomenul vyhodnotit důkazy, zejména fotografie jeho zranění a jeho svršků včetně brýlí. Dovodil, že ani svědkyně Š. nemohla situaci popsat věrohodně, neboť ji nemohla vidět.
Pokračoval, že jeho jednání mělo být v prvém případě hodnoceno a kvalifikováno maximálně jakožto přestupek proti občanskému soužití, zejména proto, že jeho chování nedosahovalo intenzity požadované pro výtržnost, resp. útočníkem nebyl obviněný, nýbrž poškozený. V druhém případě obviněný odmítl, že by se skutek stal tak, jak je popisován. Podle jeho názoru také nebyla naplněna hypotéza znaku skutkové podstaty, tj. veřejnosti a veřejně přístupného místa, pokud jde o skutek, který se udál uvnitř uzavřeného prostoru automobilu. Poukázal rovněž na zásadu subsidiarity trestní represe, k jejímuž výkladu citoval stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, přičemž považoval za zcela zřejmé, že jeho chování nevykazovalo dostatečnou společenskou škodlivost. Navíc se jednalo o řešení konfliktu mezi účastníky, mezi kterými jsou zjitřené osobní vztahy.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 13 To 369/2014, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 6. 2014, č. j. 20 T 8/2014-112, a v souladu s §265 l odst. 1, odst. 3 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Pardubicích s tím, aby tak učinil v jiném složení než v řízení předcházejícím.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K argumentaci obviněného uvedl, že značná část jeho námitek se týká hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, neboť obviněný polemizuje s významem i obsahem jednotlivých důkazů, a na základě toho pak prezentuje vlastní verzi skutkového děje. Takové námitky však podle jeho názoru nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve věci neshledal ani nesoulad, natož nesoulad extrémní, mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů.
Za právně relevantní považoval námitku obviněného týkající se nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a sice znaků veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném a hrubá neslušnost nebo výtržnost. Konstatoval, že k jednání obviněného v tomto případě došlo na náměstí mezi kostelem a pobočkou pošty, což nepochybně je místo veřejnosti přístupné. Dodal, že obviněný se v okamžiku napadení poškozené nacházel mimo vozidlo, odkud vedl útok dovnitř vozidla, a tedy k jeho jednání zčásti došlo mimo vozidlo. V tomto případě mělo vozidlo v okamžiku napadení poškozené obviněným otevřené dveře a svědkyně S. Š. toto napadení viděla, a je tedy evidentní, že vnitřní prostor vozidla byl veřejnosti přístupným. Tento znak skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku tedy byl podle jeho závěru naplněn.
K namítané nedostatečné intenzitě výtržnosti, resp. hrubé neslušnosti, zdůraznil, že obviněný své námitky směřuje výlučně k posouzení svého jednání proti poškozenému J. H.. Současně podotkl, že jednání obviněného vůči oběma poškozeným je však nutno posuzovat komplexně v rámci celého incidentu a nelze přehlédnout, že obviněný se uchýlil k fyzickým útokům, postupně směřujícím vůči dvěma poškozeným, přičemž útok na poškozenou V. S. (za přítomnosti malých dětí) vyprovokován nebyl. Ze strany obviněného se tak jednalo o čin nikterak zanedbatelné intenzity, kterým byl navíc způsoben následek v podobě poranění obou poškozených a poškození věci. S ohledem na tyto okolnosti bylo podle názoru státního zástupce nutno jednání obviněného hodnotit jako výtržnost, eventuálně hrubou neslušnost, a tento znak skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku byl proto rovněž naplněn. K námitce obviněného ohledně zásady subsidiarity trestní represe konstatoval, že její uplatnění v posuzovaném případě není na místě.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 13 To 369/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému důvodu dovolání směřují z převážné části primárně do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká především nesprávné hodnocení, případně opomenutí hodnocení provedených důkazů a zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména pořízeného kamerového záznamu, fotografie jeho osoby, výpovědi poškozené V. S. a výpovědi poškozeného J. H.) a vlastní, od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou, verzi skutkového stavu věci (dovozuje, že se nepodařilo bezpečně prokázat, že by se - podle jeho slov - skutků tak, jak jsou soudy popisovány, dopustil, zejména akcentuje, že jeho jednání směřovalo toliko k sebeobraně - bránil se útokům poškozeného J. H. a že se nedopustil jednání vůči poškozené V. S.). Ačkoli obviněný uvozuje své dovolání tvrzením, že právní kvalifikace skutku uvedeného v napadených rozsudcích je nesprávná, ve skutečnosti převážně až ze shora popsaných skutkových (procesních) námitek vyvozuje vlastní závěr o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Takto však nevytýká rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud však považuje za potřebné se blíže vyjádřit k tvrzení obviněného stran nenaplnění (absenci) zákonných znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a sice znaků veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném a hrubá neslušnost nebo výtržnost.
Trestný čin výtržnictví ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá pachatel, který se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Ve stručnosti lze uvést, že ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Často jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod.
Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákoník příkladmo zmiňuje hanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa, hrubé rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem aj.).
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.).
Podle §117 tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými.
Místem veřejnosti přístupným je třeba rozumět místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že k jednání obviněného v daném případě došlo na náměstí mezi kostelem a pobočkou pošty, což nepochybně je místo veřejnosti přístupné. Obviněný nenaplnění uvedeného znaku namítá pouze ve vztahu k části jednání, ke kterému podle něj došlo uvnitř vozidla (vůči poškozené V. S.). Ani v tom mu však nelze přisvědčit. Zejména je totiž nutno konstatovat, že obviněný se v okamžiku napadení poškozené nacházel mimo vozidlo, odkud vedl útok dovnitř vozidla, a tedy k jeho jednání zčásti došlo mimo vozidlo. Jeho námitka by však nebyla opodstatněná, ani pokud by k jeho jednání skutečně došlo uvnitř vozidla. Vnitřní prostor osobního motorového vozidla totiž zpravidla nebude možno považovat za prostor, který by byl vydělen ze svého okolí natolik, aby již nebyl veřejnosti přístupným, tedy aby nebylo možno vidět a slyšet projev pachatele. V tomto případě mělo vozidlo v okamžiku napadení poškozené obviněným otevřené dveře a svědkyně S. Š. toto napadení viděla, je tedy evidentní, že i vnitřní prostor vozidla byl v kontextu výše uvedených teoretických východisek místem veřejnosti přístupným. Tento znak skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku tedy byl naplněn.
Pokud jde o obviněným namítanou nedostatečnou intenzitu výtržnosti, nelze pominout, že obviněný primárně tuto skutečnost zakládá na skutkovém tvrzení odlišném od skutkového základu věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů (zejména zdůrazňuje, že nebyl útočníkem, jímž byl poškozený J. H., a dále tvrdí, že se nedopustil napadení poškozené V. S.). Zjištěný skutek přitom označuje za dva samostatné skutky. Je ovšem nutné zdůraznit, že jednání obviněného tvořilo jediný skutek (jediný celek), který je třeba posuzovat komplexně, a nelze z něj izolovat a posuzovat pouze určité části. V návaznosti na to lze poznamenat, že soud prvního stupně v jednání obviněného nespatřuje výtržnost, ale hrubou neslušnost. Hranice mezi těmito formami výtržnictví není jasně daná a tyto se mohou překrývat, nicméně s ohledem na podstatu jednání obviněného, jíž bylo fyzické napadení více osob, lze mít za to (byť ne každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku), že se jednalo o výtržnost, nikoli o hrubou neslušnost, a to takové závažnosti a intenzity (to i se zřetelem k obviněným způsobenému následku, resp. účinku) odpovídající zákonnému znaku přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr však nemá vliv na posouzení, zda jednáním obviněného byly naplněny zákonné znaky podstaty uvedeného přečinu, neboť stačí, aby se obviněný dopustil (alespoň) jedné z forem výtržnictví, tedy hrubé neslušnosti nebo výtržnosti.
V návaznosti na tyto skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, když shledal, že předmětný skutek (rovněž) znaky trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku naplňuje.
K námitce obviněného v tom smyslu, že soudy dříve ve věci činné nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe (jeho jednání v prvém případě mělo být hodnoceno a kvalifikováno maximálně jakožto přestupek proti občanskému soužití), potom Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje, resp. že ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by její aplikaci, potažmo aplikaci zásady ultima ratio, podmínily. Nutno především zdůraznit, že skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu, ve spojení s napadeným rozsudkem soudu odvolacího, porušil obviněný současně dva objekty chráněné trestním zákoníkem, konkrétně zájem na ochraně veřejného pořádku před výtržnickým jednáním a zájem na ochraně majetku, konkrétně vlastnického práva k věci, což se ostatně promítlo i v tom, že naplnil v jednočinném souběhu znaky dvou trestných činů - přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Již to v dostatečné míře vypovídá o tom, že v dané věci nejde o případ tak nízké škodlivosti činu, že by dovození trestní odpovědnosti obviněného nebylo na místě. Lze jistě připustit, že se jednalo o emočně vypjatou situaci, je ovšem třeba mít na zřeteli způsob provedení činu, tj. fyzické napadení dvou osob, z nichž jednou byla žena (v jejím případě šlo navíc o napadení zcela bezdůvodné), intenzitu útoku obviněného (nikterak zanedbatelnou), přičemž jeho jednáním byl navíc způsoben následek (účinek) v podobě poranění obou poškozených a poškození cizí věci. Za významnou je nutno považovat i okolnost, že popsaného jednání se obviněný dopustil za přítomnosti malých (nezletilých) dětí, na které takové jeho chování (zvláště vůči poškozené V. S.) bezesporu muselo působit velmi negativně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněné v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý