ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.347.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 347/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2015 o dovolání, které podal obviněný A. C. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 10 To 88/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 1/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 3 T 1/2014, byl obviněný A. C. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §21 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění, a to na dobu neurčitou.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 10 To 88/2014, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „1) dne 26. 9. 2013 v 06.16 hodin v P., K. z., asi 200 metrů od brány na náměstí K., fyzicky napadl poškozeného J. M., nar. ..., který proti němu stál čelem a připaloval mu cigaretu tak, že jej nejméně střední silou bodl nožem do levé části krku, když poškozenému J. M. přispěchal na pomoc poškozený J. D., tohoto rovněž fyzicky napadl tak, že jej nejméně střední silou bodl nožem do levé strany krku, následně oba poškození z místa utekli, asi 20 metrů od brány N. K. doběhl poškozeného J. D., který uklouzl a upadl na zem, když vstal, tak obžalovaný v pravé ruce svíral nůž, prohledal jej a z peněženky, kterou měl poškozený v kapse kalhot, odcizil částku ve výši 1.100 Kč a následně z místa utekl, čímž způsobil poškozenému J. M., nar. ..., bodnou ránu krku vlevo o velikosti cca 2 cm s bodným kanálem dosahujícím ke chrupavce štítné, poškozenému J. D., nar. ..., způsobil bodnou ránu krku vlevo o velikosti cca 2 cm s bodným kanálem dosahujícím ke chrupavce štítné a škodu ve výši 1.100 Kč na odcizené finanční hotovosti, kdy u obou poškozených bodnutím do krku mohlo dojít k závažnému poranění, kterým by byl bezprostředně ohrožen jejich život při zasažení velkých cév, probíhajících po stranách krku, vykrvácením či vzduchovou embolií, poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem Ostrava, Jeremenkova č. 161/11, způsobil na nákladech ošetření poškozeného J. M. škodu ve výši 22.077 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Praha, se sídlem Praha 1, Na Perštýně č. 359/6, způsobil na nákladech ošetření poškozeného J. D. škodu ve výši 12.771 Kč,
2) dne 8. 10. 2013 v 02.05 hodin v P., J. n. na pravém chodníku ve směru chůze ke křižovatce ulic V. a P., zezadu udeřil poškozeného M. B., nar. ... pravděpodobně rukou do hlavy, poté jej chytil pravou rukou za bundu a požadoval po něm vydání peněz, což vyjádřil slovem »money«, když mu poškozený vydal z peněženky hotovost ve výši 160 Kč, následně po něm posunky požadoval vydání tašky, kterou poškozený nesl přes rameno, což poškozený odmítl, vytrhl se mu a utíkal směrem ke klubu Jazz Doc, J. n., P., na úrovni křižovatky ulic J. n. a V. poškozeného dostihl, strhl jej na zem a přitom jej bodl do pravé části krku blíže nezjištěným předmětem, pravděpodobně tužkou, následně mu vytrhl tašku a z místa činu uprchl, čímž poškozenému M. B., nar. ..., způsobil drobnou povrchní bodnou ránu kru vpravo, odcizením finanční hotovosti ve výši 160 Kč a věcí – kožené brašny na notebook zn. US Pollo ASSN černé barvy v hodnotě 1.059 Kč, mobilního telefonu Sony Xperia Mini Pro černé barvy se SIM kartou tel. čísla ... v hodnotě 3.150 Kč, pouzdra na doklady černé barvy v hodnotě 50 Kč s obsahem – OP, ŘP, platební kartou Poštovní spořitelny, průkazem pojišťovny ZPMV ČR, vstupní kartou na konzervatoř Jaroslava Ježka, prošlou průkazkou ISIC a klubovou kartou firmy Blažek, notebooku zn. ASUS, výrobního čísla ..., se zdrojem v hodnotě 2.813 Kč, iPodu zn. Apple 120 GB stříbrné barvy v hodnotě 1 625 Kč, flash disku zn. Kingston 8 GB modré barvy v hodnotě 500 Kč, deseti kusů klíčů na kroužku v celkové hodnotě 398 Kč, diáře v hodnotě 190 Kč, notového materiálu v hodnotě 100 Kč a drobností bez hodnoty mu způsobil celkovou škodu ve výši 10.045 Kč, kdy bodnutím do krku poškozeného mohlo dojít k závažnému poranění, kterým by byl bezprostředně ohrožen život při zasažení velkých cév, probíhajících po stranách krku, vykrvácením či vzduchovou embolií, poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR se sídlem Ústí nad Labem, Štefánikova č. 992/16, způsobil na nákladech ošetření poškozeného M. B. škodu ve výši 4.792 Kč“. Za tento delikt odsoudil obviněného podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. ř. mu uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným J. D. částku 1.100 Kč, České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 22.077 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 12.771 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 4.792 Kč.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že ačkoli odvolací soud napravil jím namítanou nesprávnost ve výroku rozsudku soudu prvého stupně, odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v podstatně delší výměře než soud prvostupňový, ačkoli již původní výměra trestu byla vzhledem k povaze a závažnosti jeho jednání, vzniklým následkům a jeho osobním poměrům nepřiměřeně přísná. Citovaný trest je pak podle něj také v extrémním nepoměru nejen k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, ale odporuje i pravidlům pro ukládání trestů a je nezákonný. Zejména odvolací soud pak nezohlednil ve vztahu k jeho uložení žádnou polehčující okolnost a nijak nezdůvodnil, proč obviněným uváděné skutečnosti nevzal při svém rozhodování v potaz. Jako polehčující okolnosti obviněný uvedl, že se k činu zcela doznal, projevil upřímnou lítost a čin spáchal pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které sám nezpůsobil (neutěšená situace v jeho rodině, když byl ještě dítětem).
Dále namítl, že ačkoli jeho jednání formálně naplňuje znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, mělo být kvalifikováno, ve smyslu zásady in dubio pro reo, jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že požil velké množství alkoholických nápojů, a to rozhodně více, než bylo pro něj, jakožto osobu závislou na alkoholických nápojích, obvyklé. Podle jeho mínění přitom nelze uzavřít, že pokud osoba na první pohled nevykazuje narušení psychomotoriky, tak není ve stavu nepříčetnosti a je proto vyloučena kvalifikace trestného činu jakožto opilství. Podotkl, že ačkoli „stál na svých vlastních nohách“ a na první pohled nemusel působit opile, požitý alkohol a s tím související nepříčetnost se projevila ve způsobu jeho chování ve vztahu k poškozeným. Pro kvalifikaci jednání jako trestného činu opilství totiž není rozhodné, jaký stupeň opilosti dotyčný vykazuje, nýbrž jak jej mohl požitý alkohol ovlivnit v tom smyslu, zda se činu dopustí či nedopustí a zda je tedy v tomto ohledu příčetný či nepříčetný. Zmínil také výpověď znalce MUDr. Tichého, který podle jeho názoru dovodil, že požitým alkoholem byla ovlivněna složka ovládací, kdy v danou chvíli neovládl své jednání, a proto svědka bodl. Dodal, že mu absence důkazů stran jeho opilství (zejména neprovedené zkoušky krve na množství alkoholu v krvi) nemůže být přičítána k tíži.
Nesprávné podle jeho názoru bylo i posouzení skutku jako citovaného zvlášť závažného zločinu ve stadiu pokusu. Tento závěr byl podle něj vyvozen pouze z vlastního vyjádření znalce MUDr. Berana, Ph.D. Jelikož však míra jeho ovlivnění alkoholem zřejmě souvisela i s (ne)existencí úmyslu dopustit se danou loupeží těžké újmy na zdraví, byl tento úmysl na jeho straně prakticky vyloučen. S odkazem na uvedený znalecký posudek uvedl, že kdyby nebyl pod vlivem alkoholu, zřejmě by vůbec nepřistoupil k bodnutí poškozených.
Namítl také, že byla nesprávná úvaha odvolacího soudu stran ukládání trestu a jeho výměry vycházející z premisy, že strávil ve výkonu trestu odnětí svobody 13 let. Odvolací soud totiž ve svém rozsudku zcela pominul skutečnost, že do této doby byl zahrnut i jeho pobyt ve výchovném zařízení před dosažením 18. roku věku, kde strávil šest let, kdežto ve výkonu trestu pouze let sedm. Uvedl, že toto sdělení konstatoval i ve svém odvolání, aniž by však bylo jakkoli soudem zhodnoceno. Poukázal také na svůj návrh provést důkaz jednotlivými rumunskými trestními spisy, z nichž by vyplynulo, že pokud byly některé ze skutků kvalifikovány jako loupež, pak ale nikdy nepoužil násilí a nikomu nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Oponoval ještě státním zástupcem navrhovanému mimořádnému zvýšení hranice trestní sazby podle §59 tr. zákoníku.
Uzavřel, že soudy obou stupňů měly přihlédnout ke skutečnosti, že čin byl spáchán ve stadiu pokusu, bez vzniku závažných následků, žádnému poškozenému nevznikla vážná újma na zdraví a způsobená újma nebude mít nepříznivých následků, majetková škoda způsobená odcizením věcí představuje částku pouze ve výši 11.145 Kč a náklady zdravotního ošetření u všech poškozených dosáhly 39.640 Kč. Svým činem tedy způsobil nižší škodu nebo jiný menší škodlivý následek.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 10 To 88/2014, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému rozhodnutí se závazným právním názorem týkajícím se změny kvalifikace skutku na trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, popř. výměry trestu odnětí svobody. Současně vyjádřil také svůj souhlas s projednáním podaného dovolání v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám obviněného uvedl, že uplatněnému „hmotně právnímu“ dovolacímu důvodu odpovídají pouze s jistou mírou benevolence. Prvotní námitkou obviněného je totiž polemika s hodnocením provedených důkazů – zejména v podobě znaleckých posudků – od nichž pouze druhotně odvíjí svůj závěr, že jeho jednání mělo být odlišně (mírněji) právně kvalifikováno jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
V tomto směru měl také za to, že skutková zjištění soudů v podstatě neposkytují prostor k obviněným proponované mírnější právní kvalifikaci. Tvrzení obviněného, že byl pod vlivem většího množství alkoholu, než je zvyklý, tak označil za pouhou spekulaci obhajoby. O absenci nepříčetnosti u obviněného pak podle jeho názoru svědčí i znalcem zmíněná určitá plánovitost jeho jednání, když si poškozené tipoval a v případě, že při prvotním kontaktu neuspěl, tak poškozené pronásledoval. K tomu doplnil, že kritériem příčetnosti pachatele není množství zkonzumovaného alkoholu, ale míra zachování jeho schopností rozpoznávacích a ovládacích, jež u obviněného zachovány byly. Zcela tak vyloučil základní předpoklad trestní odpovědnosti pro trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný byl v době trestného jednání příčetný. Vzhledem k intenzitě útoku, místu, na které pachatel útočil, a povahou užitého nástroje ani opilost obviněného na jeho zavinění nemohla mít rozhodující vliv.
Státní zástupce se neztotožnil ani s názorem obviněného, že úvaha znalce o hrozícím poškození zdraví je pouze teoretická, jelikož závěr znalce nelze jakkoli paušalizovat, jak se ad absurdum obviněný pokusil, přičemž k takové paušalizaci nepřikročily ani soudy obou stupňů. K posledně uvedeným námitkám podotkl, že je obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů a odkázal na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o trestu, poukázal na zcela nadbytečnou polemiku obviněného s návrhem státní zástupkyně na mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 tr. zákoníku. Uvedl, že proti výroku o trestu lze zásadně brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil a v jeho případě ani nebyl zcela zjevně naplněn. Obviněnému byl totiž uložen přípustný druh trestu, a to zcela v rámci zákonné trestní sazby, když se vrchní soud zabýval všemi kritérii rozhodnými pro určení druhu trestu a jeho výměry. K tomu pak odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Všechny tyto okolnosti podle názoru státního zástupce svědčí o tom, že výrok o trestu je v případě obviněného zcela zákonný a rozhodně se nejedná o trest v extrémním nepoměru k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 10 To 88/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému důvodu dovolání směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká porušení zásady in dubio pro reo, nesprávné hodnocení skutkových zjištění a jednotlivých důkazů (zejména znaleckých posudků), přitom současně prosazuje vlastní hodnocení a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou verzi skutkového děje. Až na základě toho (sekundárně) vyvozuje závěr o nezbytnosti (mírnější) kvalifikace jeho jednání jako trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku (v souvislosti s nenaplněním znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména pro absenci znaku zavinění). Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Jak již shora naznačeno, obviněný se v konečném důsledku (na podkladě námitek skutkového charakteru) domáhá posouzení jeho jednání jako trestného činu opilství podle §360 tr. zákoníku a dovozuje, že jeho úmysl dopustit se loupeží těžké újmy na zdraví byl vyloučen. Takové námitky postrádají jakékoli opodstatnění.
Trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku spáchá pachatel, který se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného.
Jak vyplývá ze zjištění soudů nižších stupňů (jež nejsou v nesouladu s provedenými důkazy, natož potom v nesouladu extrémním) důvodně opřených především o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, obviněný se v době činu nacházel ve stavu prosté opilosti, a to středního stupně, nejednalo se však o opilost patickou, přičemž, a to je třeba zejména zdůraznit, rozpoznávací schopnosti obviněného byly plně zachovány, schopnosti ovládací pak byly sníženy částečně (asi v polovině stupnice mezi schopnostmi zcela zachovalými a zcela vymizelými). Uvedená znalecká zjištění jsou navíc v souladu s popisem chování obviněného ze strany poškozených. Závěry o příčetnosti obviněného v době spáchání skutku tak nepřipouštějí možnost kvalifikovat předmětný skutek pouze jako trestný čin opilství podle §360 tr. zákoníku, neboť zcela vylučují základní předpoklad trestní odpovědnosti pro jmenovaný trestný čin.
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví.
V daných souvislostech je zapotřebí předeslat, že těžká újma na zdraví zde může být způsobena i z nedbalosti ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že obviněný namítá absenci úmyslného zavinění tohoto následku, považoval Nejvyšší soud za vhodné rozvést následující skutečnosti.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Jinak řečeno, závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním, tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se ovšem musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Pokud jde o posouzení úmyslu pachatele útoku proti zdraví, je třeba se zabývat zejména intenzitou útoku, místem, na které pachatel útočí a povahou použitého nástroje. V daném případě obviněný v bodě 1) vedl proti poškozeným útok nožem do oblasti krku, tedy do oblasti, v níž se nacházejí důležité tepny zásobující kyslíkem mozek a dále podstatné části dýchacího ústrojí. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přitom vyplývá, že obviněný vedl svůj útok „energicky, nejméně silou střední“. V případě jednání uvedeného pod bodem 2) sice vedl obviněný útok nižší intenzitou, avšak i v tomto případě znalec dovodil hrozící riziko vážné újmy na zdraví s ohledem na místo, na něž obviněný útočil. Úvahu příslušného znalce přitom nelze považovat za pouze teoretickou, jak dovozuje obviněný ve svém dovolání, nýbrž naopak, jedná se o zcela podložený odborný poznatek, který byl založen na vyhodnocení konkrétních zjištěných skutečností. Úvaha obviněného, že obdobný závěr by bylo nutno vztáhnout na jakékoli násilné jednání (paušalizovat jej) tak v tomto směru postrádá opodstatnění.
Obviněný tedy zaútočil v úmyslu zmocnit se zejména finanční hotovosti vůči poškozeným takovým způsobem, že u nich zcela reálně bodnutím do krku hrozilo nebezpečí vzniku dalších závažných poranění, kterými by mohl být bezprostředně ohrožen jejich život, zejména při zasažení velkých cév, které probíhají na stranách krku, hrozilo by vykrvácení, vzduchová embolie apod. Za tohoto stavu věci nelze soudům nižších stupňů vytýkat, pokud dospěly k závěru, že z útoku obviněného reálně a bezprostředně hrozila těžká újma na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (poškození důležitého orgánu). K tomuto následku nedošlo pouze shodou příznivých okolností. Správně také soudy nižších stupňů zdůraznily, že je obecně známo a muselo to být známo i obviněnému, že v oblasti krku se nachází životně důležité orgány (tepny a žíly), při jejichž zasažení může dojít k zásadnímu závažnému zranění, případně až k vykrvácení. Pokud přesto obviněný na krk poškozených popsaným způsobem zaútočil, musel být s popsaným následkem (účinkem) minimálně srozuměn. U obviněného tak bylo dáno úmyslné zavinění i ve vztahu k tomuto reálně a bezprostředně hrozícímu následku (účinku), a to (v tomto směru) ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Poukázal-li v tomto směru obviněný na svou opilost, tedy že v době činu byl pod vlivem takového množství alkoholu, jež mělo vylučovat naplnění znaků přisouzeného trestného činu, a tedy i úmysl jej spáchat a způsobit těžší následek, nelze než znovu připomenout závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, týkající se jeho příčetnosti. Tvrzení obviněného je tak v rozporu s provedenými důkazy, neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že v rozhodné době byly jeho rozpoznávací schopnosti zcela zachovány, schopnosti ovládací sníženy částečně. Nutno zdůraznit, že z hlediska úvahy pachatele o směřování útoku se výrazně uplatní jeho rozumové schopnosti, jež byly v případě obviněného v době činu zcela zachovány. Poukázat lze však dále také na závěry soudu prvního stupně stran výpovědí svědků, z nichž vyplynulo, že obviněný nejevil známky požití alkoholických nápojů (poškozený J. D. uvedl, že mu útočník opilý nepřipadal, poškozený M. B. vypověděl, že z obviněného alkohol necítil, obviněný mluvil klidně a potichu). Ani opilost obviněného (viz výše) tak na jeho zavinění nemohla mít rozhodující vliv.
Za zjištěného a popsaného stavu je správným závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
V souvislosti s námitkami obviněného vůči výši uloženého trestu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací námitky směřující proti výroku o trestu, jež de facto vytýkají výhradně jeho nepřiměřenost (nepřiměřenou přísnost) pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit (srovnej např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (trest odnětí svobody na pět až dvanáct let). Přitom je možno konstatovat, že zejména konkrétní vysoká závažnost jednání obviněného, kdy se dopustil pokusu zvlášť závažného zločinu dvěma útoky, proti více osobám, a to poměrně razantním způsobem, v důsledku čehož reálně hrozily velmi závažné následky na zdraví poškozených, zjištěné sklony obviněného k páchání úmyslné trestné činnosti i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, že prognóza resocializace obviněného je „problematická, málo reálná“, svědčí o tom, že výrok o trestu je v případě obviněného zákonný a nejedná se o trest v extrémním nepoměru k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, poměrům obviněného, jeho dosavadnímu způsobu života a možnosti jeho nápravy.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý