ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.44.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 44/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný P. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 17. 7. 2014, č. j. 68 To 99/2014-734, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 115/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 5. 2. 2014, č. j. 1 T 115/2011-689, byl obviněný P. H. , (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v období od 18. 12. 2007 do 15. 12. 2009 v J. obžalovaný H. jako dispečer ČSAD Ostrava, a. s., sjednával se zákazníky konkrétní podmínky přepravy zboží, kterou poté objednal u J. D. , Taurus Trans spol. s r. o. a Argo A.R.W., s. r. o. s tím, že písemnou objednávku však nevystaví společnost ČSAD Ostrava, a. s., ale obžalovaná R. , která dle jeho instrukcí jednotlivé objednávky vystavila a takto společně jednali i přesto, že si oba byli v té době vědomi toho, že vzhledem ke špatné finanční situaci obžalované R. vyplývající z dřívějších společných závazků, nebude tato schopna dopravcům za poskytnuté dopravní služby řádně a včas zaplatit, na což přepravce neupozornila a následně po doručení faktur za provedenou dopravu tyto řádně neuhradila a peníze za přepravu, které obdržela od zákazníků, použili jednak na uhrazení dřívějších závazků a jednak pro svoji potřebu, čímž způsobili celkovou škodu J. D. – BaD SPED ve výši 727.612,- Kč, Taurus Trans, spol. s r. o., ve výši 376.635,- Kč, Agro A.R.W., s. r. o., ve výši 27.000,- Kč, celkem tedy 1.131.247,- Kč.
Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněné E. R.
Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozeným J. D. , bytem Z. , S. , částku ve výši 727.612 Kč, Taurus Trans, spol. s r. o., se sídlem Horní Újezd 164, částku ve výši 376.635 Kč a Argo A.R.W., s. r. o., se sídlem Stará Červená Voda 14, částku ve výši 27.000 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 17. 7. 2014, č. j. 68 To 99/2014-734 , jímž jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jaroslava Macka dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (zpochybněním naplnění znaku „ jiného obohatil “), jednak i pro jiné nesprávné hmotně právní posouzení (zpochybněním závěru soudu o „spolupachatelství“ ).
V návaznosti na uvedení znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku namítá obviněný [část III/a)], že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k nesprávnému výkladu pojmu „obohacení“ a tím i k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obohacení je podle něj třeba vnímat jako získání určitého majetkového prospěchu osobou, která k jeho získání nebyla oprávněna.
S oporou o výpověď spoluobviněné, dle níž jí zprostředkoval zakázky s jednotlivými dopravci, protože jí tímto způsobem chtěl vypomoci s úhradou dříve vzniklých dluhů, přičemž po ní žádné finanční prostředky z jejich společné činnosti nežádal, dovolatel namítá, že pokud bylo společným úmyslem jeho a spoluobviněné, aby získané finanční prostředky byly použity na úhradu dluhů dříve splatných, nemohlo být jeho úmyslem obohacení. Vykazovalo-li podnikání spoluobviněné znaky úpadku a preferovala-li tato zaplacení dluhu jinému věřiteli, nemohlo podle názoru obviněného dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, protože nedošlo k obohacení ani jednoho ze spolupachatelů v rozsahu, v jakém byly hrazeny dluhy věřitelům. V této souvislosti nastínil dovolatel potencialitu spáchání jiného trestného činu.
Nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje obviněný [část III/b)] v závěru soudů, že měl se spoluobviněnou jednat ve spolupachatelství. Zpochybnil existenci úmyslu, který by směřoval ke spáchání trestného činu, neboť takový závěr nebyl ani prokázán. Z provedeného dokazování ani nevyplynulo, že by jeho úmysl směřoval k tomu, aby si spoluobviněná část finančních prostředků z provozované činnosti ponechala pro svoji potřebu. Zdůrazňuje, že neměl v úmyslu svým jednáním obohatit spoluobviněnou, ani důvod se domnívat (s odkazem na tvrzený příjem spoluobviněné), že veškeré finanční prostředky nepoužije na úhradu dluhů. V této souvislosti zmiňuje, že spolupachatelé odpovídají pouze za trestnou činnost spáchanou v rámci společné dohody, a proto nemůže být trestně odpovědný za jednání spoluobviněné.
Obviněný dále (část IV) zpochybňuje závěry soudů stran věrohodnosti spoluobviněné a nesouhlasí s tím, že by její výpověď byla podporována dalšími důkazy v podobě výpovědí poškozených, neboť z těch podle jeho náhledu plyne pouze to, že zakázky měl zprostředkovávat pouze on.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Jeseníku věc k novému projednání a rozhodnutí a dále týž soud zavázal, aby „v dalším řízení postupoval podle §265s odst. 1 trestního řádu a také respektoval zákaz reformationis in peius“ .
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání zmínila, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.
Státní zástupkyně plně souhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že obviněnému byla ekonomická situace podnikání obviněné R. , které fakticky řídil, jednoznačně známa, a to jak před ukončením společného soužití s obviněnou, tak po jeho ukončení. O jeho vině tedy podle státní zástupkyně nelze v žádném případě pochybovat.
Má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž v dovolání deklarovaný důvod naplněn nebyl. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínky §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu z formálního hlediska vyhovují obě jeho námitky, které vznesl v části III. svého dovolání. Naopak jeho námitka, kterou brojí proti hodnotícímu postupu soudů nižších stupňů, týkající se posouzení otázky věrohodnosti výpovědi spoluobviněné E. R. , se deklarovanému dovolacímu důvodu zjevně vymyká. Protože není podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod žádný jiný, ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání, omezuje se ve vztahu k ní dovolací soud na konstatování, že mu zásadně nepřísluší, aby k ní zaujímal vlastní hodnotící stanoviska, a že v následujícím reaguje jen na obviněným prvně dvě uplatněné dovolací námitky, tj. námitku o absenci znaku „obohacení“ a námitku stran nesprávného závěru o jeho „spolupachatelství“ na činu.
Úvodem je třeba konstatovat, že reakce dovolacího soudu na tyto hmotně právní námitky je nezbytná nejen z důvodu nutnosti vypořádat se s tím, co vůči rozhodnutím nižších soudů obviněný uplatnil ve svém mimořádném opraveného prostředku, nýbrž i proto, že k naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným, se soudy ve svých dovoláním napadených rozhodnutích detailnějším způsobem nevyslovily. Dovolací soud stran tohoto konstatování odkazuje jednak na str. 14 rozsudku, kde soud prvního stupně k odůvodnění právní kvalifikace skutku, resp. k naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, uvedl v zásadě jen tolik, že vzal za prokázané, že se oba obvinění „ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku dopustili spáchání zločinu podvodu dle §209 odstavec 1, 4 písmeno d) trestního zákoníku, když jiného, resp. sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu, za níž (jíž) se ve smyslu §138 odstavec 1 trestního zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5000.000,- Kč“, jednak na str. 7 usnesení, v němž soud odvolací, po zaujetí svého stanoviska ke skutkové části odvolacích námitek, uvedl, že o vině obviněného (tehdejšího odvolatele) „nelze v žádném případě pochybovat a v dalším lze zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, se kterým se krajský soud zcela ztotožňuje“. Odkázal-li na odůvodnění rozsudku a doplnil-li právní rozbor toliko stran otázky časové působnosti zákonů, tj. že „nelze ničeho namítat proti tomu, že okresní soud v daném případě použil trestní zákoník“ , pak je zjevné, že dovolací soud nemohl přisvědčit té části vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného, v níž uplatnila tvrzení, že „námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací“. Samotný obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (jak část, která popisuje odvolací argumentaci obviněného, tak část obsahující reakci odvolacího soudu na jeho řádný opravný prostředek), svědčí o něčem jiném, tedy alespoň co se týče dovolací námitky o absenci specifikovaného znaku objektivní stránky. I z těchto důvodů považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující skutečnosti.
Pokud dovolatel spatřuje nesprávnost právního posouzení skutku, jímž byl pravomocně uznán vinným v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně přistoupily k interpretaci zákonného znaku objektivní stránky trestného činu podvodu, spočívajícího v „obohacení“ (dle soudu prvního stupně „obohacení jiného“ ) a tím i k nedůvodné aplikaci skutkové podstaty označeného trestného činu, pak jeho názoru nelze přisvědčit. Je tomu tak proto, že dovolatel své stanovisko buduje na omezeném náhledu – toliko na jedné z možných variant, jíž lze zpochybňovaný znak objektivní stránky uvedeného trestného činu naplnit. Z vyjádření obviněného, že obohacení chápe jako „získání určitého majetkového prospěchu osobou, která k získání tohoto majetkového prospěchu nebyla oprávněna“ , v kontextu toho, že v souvislosti s tím zmiňuje získání finančních prostředků a jejich použití spoluobviněnou (na úhradu předchozích dluhů), je zřejmé, že akcentuje stránku navýšení majetku obviněných (jakožto jednu z možných variant, jíž se může pachatel obohatit). Současně však zcela zjevně pomíjí alternativu druhou, která spočívá v nevynaložení nezbytných nákladů, tedy v nesnížení rozsahu takového majetku, k němuž by došlo, nebýt protiprávního, a třeba dodat trestního charakteru, jednání obviněných. Obohacením se totiž rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy.
K poškození dopravců, subjektů specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně, došlo tím, že jim obviněnými nebyly uhrazeny na základě smluvního ujednání poskytnuté služby. Současně však došlo k obohacení obviněných právě již tím, že ze svého majetku částku v celkové výši 1.131.247,- Kč na úhradu jim fakturované přepravy nevynaložili, ač tak byli povinni. K jejich obohacení došlo tím, že se v rozsahu uvedené částky jejich majetek, resp. formálně vzato majetek obviněné, která službu objednala, nesnížil.
Tvrzení obviněného, že uvedený znak jeho jednáním nebyl naplněn, proto nelze přisvědčit. Byť lze konstatovat, že v napadeném rozhodnutí, resp. rozsudku soudu prvního stupně mohl být skutek nepochybně vyjádřen preciznějším popisem, který by lépe a detailněji naplněnost zákonných znaků zločinu podvodu, jímž byl dovolatel (a spoluobviněná) uznán vinným, znak „jiného obohatil“ je - s ohledem na jeho výše uvedené pojímání - ve skutkové větě v zásadě dostatečně vyjádřen (navíc je třeba podotknout, že dovolací námitka obviněného nespočívá v tom, že by tento znak nebyl v popisu skutku uveden, nýbrž v tom, že došlo k jeho nesprávné interpretaci) a o jeho existenci v posuzované věci nevzniká pochybnost. První námitku dovolatele je proto třeba pokládat za vznesenou zjevně neopodstatněně.
Tvrdí-li obviněný, že v popisu skutku nelze shledat podklad pro právní závěr, že se činu dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, pak tuto svou námitku buduje částečně na stejném základě (nakládání s prostředky, které spoluobviněná inkasovala od svých zákazníků), tj. námitce, že „nebylo prokázáno… že by úmysl obviněného směřoval k tomu, aby si spoluobviněná část finančních prostředků podvodně získaných tvrzeným společným podnikáním ponechala pro své potřeby“ , a při odhlédnutí od těch zjištění, která soudy vyjádřily.
Již v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že obvinění „takto společně jednali i přesto, že si oba byli v té době vědomi toho, že vzhledem ke špatné finanční situaci obžalované R. vyplývající z dřívějších společných závazků, nebude tato schopna dopravcům za poskytnuté služby řádně a včas zaplatit.“ Toto skutkové zjištění je dále rozvinuto v odůvodněních rozhodnutí soudů nižších stupňů. V případě rozsudku lze odkázat na str. 13-14, kde nalézací soud uvedl, že „to byl právě obž. H. , který jako dispečer ČSAD sjednával a objednával konkrétní podmínky přepravy... objednávku pak vystavovala dle pokynů obž. H. obž. R. … obhajobu obž. H. o jeho údajné nevědomosti o finanční situaci obž. R. … vyvrací nejen výpověď obž. R. “. V případě usnesení odvolacího soudu lze odkázat na str. 7, kde je uvedeno, že „to byl obžalovaný, který fakticky podnikání vedené na osobu E. R. řídil, on byl hlavou tohoto podnikání, on zajišťoval zakázky, on jednal s věřiteli a určoval, komu bude zaplaceno a komu ne a k tomu dával spoluobžalované pokyny“ .
S tvrzením dovolatele, že právní závěr o spáchání činu oběma obviněnými jako spolupachateli ve smyslu §23 tr. zákoníku je vadný pro chybějící úmysl směřující ke spáchání činu společným jednáním - posuzováno na těchto skutkových závěrech, vyjádřených v dovoláním napadených rozhodnutích - se nelze ztotožnit. O společné jednání se nepochybně jednalo, neboť na podkladě aktivního jednání obou obviněných došlo k naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu, společný úmysl je v důsledku znalosti obou obviněných o výchozích podmínkách, za kterých byla v jednotlivých případech s dopravci z jejich strany přeprava sjednávána (soudy zjišťovaná dlouhodobě nepříznivá ekonomická situace obviněné), rovněž prokázán. Závěr o danosti jejich zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §15 písm. b) tr. zákoníku [str. 14 rozsudku, správně §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], nelze považovat za daných skutkových zjištění za vadný. Proto ani tuto námitku obviněného, tj. vadnosti právního posouzení jeho jednání jako jednání spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, nelze mít za námitku důvodně uplatněnou.
Z výše uvedeného plyne, že obě námitky, jimiž obviněný formálně relevantním způsobem uplatněný dovolací důvod naplnil, je třeba považovat za námitky zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil