ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.495.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 495/2015-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2015, č. j. 12 To 407/2014-481, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 14/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 8. 2014, č. j. 11 T 14/2014-442 , byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ad 1 – 4, 6, 7, 8 přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ad 5 přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ad 9 přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ad 10 zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil způsobem popsaným ve výrokové části označeného rozsudku.
Obviněný byl za tuto trestnou činnost a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 2 T 112/2013, odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 2 T 112/2013, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným E. H. částku 15.200 Kč, J. K. částku 7.000 Kč, M. B. částku 189.999 Kč, K. H. částku 46.973,30 Kč, R. H. a P. H. částku 1.300 Kč a P. V. částku 50.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. B., K. H., R. H., R. H., P. V. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Co do zbytku byl podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 1. 2015, č. j. 12 To 407/2014-481, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Kubečka dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
Obviněný namítá (část I.), že popis skutku neodpovídá provedeným důkazům a zjištěným skutečnostem a předpokládá skutečnosti, které nebyly zjištěny. V telefonní komunikaci s poškozeným B. absentuje jakýkoli jeho požadavek, aby poškozený něco konal nebo se něčeho zdržel. Poukazuje na to, že vzájemné SMS zprávy požadovaly pouze vzájemné solidní jednání a obviněného SMS zpráva byla pouhou reakcí na SMS poškozeného. Další pochybení soudu spatřuje v závěru, že prostřednictvím SMS zprávy nutil poškozeného pod pohrůžkou těžké újmy, aby na něho nepodal trestní oznámení. Soudy z provedených důkazů učinily nesprávný závěr, že se jedná o trestný čin vydírání. Závěr o vině, ze kterého vyšel rovněž soud odvolací, opřel soud prvního stupně o důkazy, které v popisu skutku uvádí zkresleně, neúplně a tendenčně. Z jeho strany nešlo o vyhrožování těžkou újmou ve snaze odradit poškozeného od podání trestního oznámení, nýbrž o upozornění na možnost, aby se podezřením ze spáchání jiných trestných činů zabývala policie. Samotné podání trestního oznámení nelze za těžkou újmu považovat. Z těchto důvodů je přesvědčen o tom, že měl být stran tohoto skutku obžaloby zproštěn.
Nesprávnost shledává dovolatel i v případě mu uloženého trestu (část II.), neboť namítá, že souhrnný trest mu měl být za sbíhající se trestné činy uložen i ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 8 T 162/2012. Vzdor závěrům, které učinil odvolací soud, podotýká, že se posuzované trestné činnosti dopouštěl od října 2012 do 3. 4. 2013, přičemž Okresní soud v Kolíně rozhodl až poté, co se dovolatel dopustil vytýkané trestné činnosti. Protože takový výrok v napadeném rozsudku okresního soudu ve spojení s usnesením soudu odvolacího chybí, vyslovil přesvědčení, že věc nebyla správně hmotněprávně posouzena a bylo opomenuto ustanovení §43 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ve výroku o vině pod bodem 10 a celý výrok o trestu a současně posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten v prvé řadě zmínil, že v dovolacím řízení nelze přihlížet k těm námitkám, kterými podatel odmítá skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě týkající se zločinu vydírání, když tvrdí, že její obsah neodpovídá provedeným důkazům a předkládá vlastní verzi okolností své SMS komunikace s poškozeným. K těmto námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet. Takové námitky totiž směřují do oblasti skutkových zjištění a neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu.
Za relevantně uplatněnou naopak považuje státní zástupce námitku, podle které „samotné podání oznámení nelze bez dalšího považovat za těžkou újmu“ . K tomu uvedl, že podání trestního oznámení, pokud snad nepůjde o oznámení zcela absurdní, vždy s větší či menší pravděpodobností představuje nebezpečí zahájení trestního stíhání pro osobu, na kterou bylo podáno. V tomto směru státní zástupce nemá žádných pochybností o tom, že jinou těžkou újmou ve smyslu znaků trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli. Rozhodující je, že jde o jednání ze strany pachatele neoprávněné (státní zástupce odkázal na dosud použitelné rozhodnutí R 27/1982). Trestný čin vydírání je přitom dokonán samotným vyslovením pohrůžky podání trestního oznámení a je nerozhodné, zda pachatel svoji pohrůžku splnil, tj. zda oznámení skutečně podal. Námitku dovolatele proto nepovažuje za důvodnou. Dodal, že neoprávněnost jednání ve shora uvedeném smyslu by se jevila jako přinejmenším značně sporná v případě, že by se osoba poškozená skutečně spáchaným trestným činem pohrůžkou trestního oznámení tohoto činu domáhala na pachateli adekvátní náhrady způsobené škody.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle závěrů státního zástupce podřadit též námitky týkající se vadného postupu při ukládání souhrnného trestu, byť pouze s jistou dávkou tolerance, neboť podatel tyto námitky zřejmě zcela neadekvátně podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Odkázal na ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku a míní, že uložení souhrnného trestu přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, přičemž časovým mezníkem mezi vícečinným souběhem a recidivou je z tohoto hlediska vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku, pokud nabyl právní moci.
Pro posouzení, zda byly ve věci Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 11 T 14/2014 dány podmínky pro ukládání souhrnného trestu ve vztahu k věci Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 8 T 162/2012 je podle názoru státního zástupce rozhodná nejen otázka, kdy byl ve věci Okresního soudu v Kolíně vyhlášen odsuzující rozsudek, ale také otázka, kdy obviněný spáchal trestnou činnost v této věci souzenou. Po rekapitulaci jednotlivých předchozích odsouzení obviněného státní zástupce rozvedl, že podmínky vícečinného souběhu byly dány pouze mezi trestnými činy souzenými ve věci Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 14/2014 a spáchanými vesměs v březnu až dubnu 2013 a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným dne 6. 4. 2013. Ve věci Okresního soudu v Náchodě vedené pod sp. zn. 11 T 14/2014 tedy podle názoru státního zástupce přicházelo v úvahu ukládání souhrnného trestu pouze ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 9. 2013 pod sp. zn. 2 T 112/2013. I tyto námitky dovolatele proto státní zástupce považuje za zjevně nedůvodné.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání a to i pro případ rozhodnutí jiného, než-li jím navrženého [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Z dovolání obviněného plyne, že svým mimořádným opravným prostředkem, skrze napadení usnesení soudu odvolacího, brojí pouze vůči té části výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v níž byl shledán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku (bod 10) a vůči výroku o trestu. Toliko v tomto rozsahu proto byla zaměřena pozornost dovolacího soudu na posouzení důvodnosti dovolacího tvrzení obviněného.
K otázce právního posouzení skutku
Ve shodě se státním zástupcem dovolací soud konstatuje, že část námitek obviněného nevyhovuje obsahovému zaměření jím uplatněných dovolacích důvodů. Jedná se o ty výhrady dovolatele, jimiž zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, vůči nimž předkládá vlastní interpretaci důkazů, z níž dovozuje odlišné (pro něj příznivější) skutkové závěry (např. „… oba dva po sobě navzájem pouze požadovali solidní jednání…nešlo o vyhrožování těžkou újmou ve snaze odradit poškozeného od podání trestního oznámení… ). Těmito námitkami, jakožto námitkami skutkovými, jejichž prostřednictvím se snaží prokázat naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud nemůže zaobírat, neboť při posuzování existence tohoto dovolacího důvodu je zásadně (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů s obsahem důkazů ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem) vázán skutkovými zjištěními, která jsou vyjádřena v dovoláním napadených rozhodnutích.
V tomto směru je proto nezbytné poukázat, že naplnění zákonných znaků trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku soud prvního stupně shledal v jednání obviněného, které spočívalo v tom, že (bod 10)
„dne 1. 4. 2013 v 19:49 hodin telefonicky kontaktoval poškozeného M. B., nar. 28. 6. 1989, který hodlal policejnímu orgánu oznámit podvodné jednání, kterého se vůči němu měl J. B. dopustit tím, že ho uvedl v omyl, že vlastní prosperující firmu, která se vlivem neplacení faktur ze strany údajných věřitelů společnosti dostala do finančních potíží, a přiměl tak M. B., aby pro jeho neexistující firmu zakoupil osobní vozidlo zn. Ford Mondeo v autobazaru AAA Auto v Praze za celkovou částku ve výši 189.990 Kč pomocí úvěru od společnosti Home Credit, a. s. s tím, že za něho bude hradit splátky úvěru, ačkoliv to neměl nikdy v úmyslu, kdy poškozenému poslal SMS zprávu, že pokud toto jeho jednání policii oznámí, tak na něho také podá trestní oznámení na policii spočívající v tom, že se pokusil znásilnit dceru jeho družky K. B., ....., ačkoli věděl, že se to nestalo“.
Za formálně relevantní z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak může být považována pouze ta část dovolací argumentace obviněného, která respektuje učiněná skutková zjištění a která se odráží v jeho námitce, že „ani samotné podání (trestního) oznámení nelze bez dalšího považovat za těžkou újmu, i když se jedná o kvalifikovanou podstatu trestného činu“ se zdůrazněním toho, že dovolatel „ani nepodal oznámení, ani nevyvolal trestní stíhání“.
K uvedenému je nezbytné uvést následující skutečnosti:
Trestného činu vydírání se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a pro takový případ bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem (odst. 1).
Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán (odst. 2),
a) spáchá-li čin jako člen organizované skupiny,
b) spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami,
c) spáchá-li takový čin se zbraní,
d) způsobí-li takovým činem značnou škodu,
e) spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti, nebo
f) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání.
Obecně lze konstatovat, že objektivní stránka trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti , může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. C. H. Beck: Praha, 2012. S. 1752-1753).
Vzhledem k těmto východiskům je třeba připomenout, že za jinou těžkou újmu se považuje i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli (srov. R 27/1982 nebo R 23/2010). Za pohrůžku jiné těžké újmy nutno tedy považovat takové jednání pachatele, které může vést k újmě např. na cti, dobré pověsti, v rodinném životě za situace, kdy se újma jako těžká jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou újmu pociťuje, přičemž musí jít o jednání neoprávněné.
Soudy nižších stupňů skutkově uzavřely, že dovolatel „poškozenému poslal SMS zprávu, že pokud toto jeho jednání policii oznámí, tak na něho také podá trestní oznámení na polici spočívající v tom, že se pokusil znásilnit dceru jeho družky K. B., ...., ačkoli věděl, že se to nestalo“, tedy že ve snaze odvrátit poškozeného od podání trestního oznámení (pro jednání, jímž byl napadenými rozhodnutími uznán vinným pod bodem 4 výroku rozsudku soudu prvního stupně) mu vyhrožoval podáním trestního oznámení, které nezřídka vede k zahájení trestního stíhání podezřelé (v takovém podání označené) osoby. Takové jednání lze oprávněně vnímat jako působení na vůli jiného pohrůžkou jiné těžké újmy ve smyslu znaku trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, již může představovat zahájení trestního stíhání poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009). Pokud proto soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný vůči poškozenému užil pohrůžky jiné těžké újmy , nelze vůči jejich zhodnocení ničeho namítat, neboť pro právní posouzení je irelevantní, že obviněný následně nerealizoval to, čím hrozil, tj. že vlastní trestní oznámení na poškozeného u orgánu činného v trestním řízení nepodal.
Námitku obviněného, kterou uplatnil vůči právnímu posouzení skutku, je tak třeba pokládat za zjevně neopodstatněnou.
K otázce uloženého souhrnného trestu
Nesprávnost jiného hmotně právního posouzení [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a současně i vadu spočívající v neúplnosti výroku [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.] shledává dovolatel v tom, že při ukládání trestu nebylo respektováno ustanovení §43 tr. zákoníku a souhrnný trest mu nebyl uložen i ve vztahu ke sbíhající se trestné činnosti, jíž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 T 162/2013-317.
Také tuto námitku, kterou je třeba pokládat za formálně naplňující prvně uvedený dovolací důvod, je třeba vyhodnotit jako zjevně nedůvodnou.
Z rozhodnutí, na které dovolatel poukazuje (rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 8. 2013. č. j. 8 T 162/2012-317), lze totiž zjistit (z jeho výrokové části založené na č. l. 423-425), že jím byl uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným pod body 1-7 v období od srpna 2010 do října 2011. Byl jím tedy, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 13 To 407/2013 (viz č. l. 426-427 spisu), uznán vinným trestným činem, který spáchal v souběhu s přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 1. 2013, č. j. 22 T 118/2012-121, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 14 To 85/2013-144, a v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 10. 2012, č. j. 22 T 111/2012-44, tj. trestnými činy, které spáchal rovněž před vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku (v daném případě v době předcházející doručení specifikovaného trestního příkazu, jenž nabyl právní moci dne 17. 11. 2012). Tyto skutečnosti, tj. spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dne 27. 7. 2012, přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dne 1. 6. 2012 a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dne 6. 8. 2012, plyne z opisů příslušných rozhodnutí, která jsou založena na č. l. 263-271.
Dopustil-li se obviněný trestných činů, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 8. 2014, č. j. 11 T 14/2014-442, až v období následujícím po dni, který je z hlediska §43 odst. 2 tr. zákoníku (… odsuzuje-li pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin ) rozhodný pro ukládání souhrnného trestu (dnem kdy byl vyhlášen takový odsuzující rozsudek je v případě trestního příkazu podle §314e odst. 2 tr. ř. den jeho doručení obviněnému), resp. až po právní moci tohoto trestního příkazu, neboť přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (body 1-4, 6, 7-8) se dopustil v období od října 2012 do dubna 2013, přečinu krádeže (bod 5) v období února a března 2013, přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v únoru a březnu 2013 a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku v dubnu 2013, poté je zřejmé, že obviněným tvrzenou vadou není rozhodnutí soudu prvního stupně, a tím ani dovoláním napadené rozhodnutí soudu odvolacího zatíženo.
Trestné činy, pro které byl dovolatel odsouzen dovoláním napadenými rozhodnutími, nebyly spáchány v souběhu s trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 8. 2013. č. j. 8 T 162/2012-317, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 13 To 407/2013, a dalšími trestnými činy výše uvedenými, ale za podmínek recidivy (s ohledem na právní moc trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 10. 2012, č. j. 22 T 111/2012-44. Tento závěr platí stran veškerých trestných činů, o nichž bylo rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 8. 2014, č. j. 11 T 14/2014-442, rozhodnuto. V dané souvislosti se toliko připomíná, že není rozhodné, že dílčího aktu (bod 1) pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněný dopustil v okamžiku předcházejícímu doručení trestního příkazu, neboť z pohledu zjištění, že pachatel trestný čin spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin, se přihlíží k okamžiku spáchání posledního dílčího útoku pokračujícího trestného činu (ten je z hlediska hmotně právního jediným skutkem – jedním skutkem de iure). U pokračování v trestném činu, které tvoří jediný skutek, se totiž za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy bylo dokončeno jednání při posledním útoku.
Soudy obou stupňů proto nepochybily, pokud shledaly zákonné podmínky k uložení souhrnného trestu až ve vztahu k odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 2 T 112/2013, pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil dne 6. 4. 2013, neboť souzenou trestnou činnosti spáchal v reálném souběhu s uvedeným přečinem.
Uvedená konstatování ústí do závěru, že rozhodnutí napadená dovoláním obviněného nejsou zatížena vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť při ukládání trestu obviněného nebylo porušeno příslušné ustanovení tr. zákoníku upravující ukládání souhrnného testu, ani vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť výrok rozsudku soudu prvního stupně není neúplným.
S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil