ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.593.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 593/2015-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2015 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 9 To 498/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 29/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 22. 7. 2014 , sp. zn. 17 T 29/2014 , uznal obviněného J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 19. 2. 2014, kolem 12:45 hodin, po silnici v ulici M., v obci Ř., okr. P.-z., řídil nákladní automobil tov. zn. Renault Master, ....., ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že mu byl jednak rozhodnutím Městského úřadu Beroun, č. j. MBE/58962/2013/DOPR-Btu, ze dne 9. 10. 2013, které nabylo právní moci dne 6. 11. 2013, uložen, mimo jiné, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šestnácti měsíců, a jednak mu bylo rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravně správních činností, sp. zn. S-MHMP-DSC 1.441.981/2013, ze dne 21. 11. 2013, odňato řidičské oprávnění, podle ustanovení §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., v platném znění, pro dosažení 12-ti bodů, a to počínaje od 6. 11. 2013.“
Takto popsané jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání , o kterém Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 10. 12. 2014 , sp. zn. 9 To 498/2015 , tak že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce doc. JUDr. Martina Kopeckého, CSc. podal proti němu dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel uvedl, že nebylo skutkově sporné, že řídil dne 19. 2. 2014 nákladní automobil, jak popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku, ale soud I. stupně si nesprávně vyložil otázku, zda dne 19. 2. 2014, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, bylo v právní moci a vykonatelné rozhodnutí správního orgánu, kterým byl obviněnému uložen za přestupek zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, či zda řízením motorového vozidla uvedeného dne vykonával činnost, pro kterou pozbyl oprávnění. Stěžejní právní otázkou bylo, zda dne 19. 2. 2014 bylo v právní moci rozhodnutí Městského úřadu Beroun, č. j. MBE/58962/2013/DOPR-Bru, ze dne 9. 10. 2013, kterým byla obviněnému uložena sankce za přestupek zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16-ti měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Z doručenky poštovního doručovatele vyplývalo, že toto rozhodnutí bylo doručováno obviněnému na adresu H. ..., H. T.. Doručovatel zřejmě na uvedené adrese vyrozuměl, že adresát doručování nebyl zastižen, a písemnost byla uložena. Městský úřad Beroun dovodil, že citované rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci v důsledku fikce doručení ke dni 6. 11. 2013. Adresa H. ..., H. T. není (ani v předmětnou dobu nebyla) adresou trvalého pobytu obviněného. Nebyla ani jinou adresou pro doručování ve smyslu správního řádu, a tedy nemohla nastat fikce doručení písemnosti obsahující toto rozhodnutí Městského úřadu Beroun. Obviněný nepožádal Městský úřad Beroun ve smyslu §19 odst. 3 správního řádu o doručování na adresu H. ..., H. T. jako adresu pro doručování. Ve správním spisu žádost – podání žádající o doručování na tuto adresu založena není. Okolnost, zda se adresát písemnosti na takové adrese fakticky zdržuje či nikoli, není totiž při posuzování, zda došlo k fikci doručení uložením, relevantní. Dále obviněný presentoval ustanovení §20 odst. 1, §19 odst. 3 a §24 odst. 1 správního řádu. Pokračoval, že postup podle §19 odst. 3 správního řádu předpokládá výslovnou žádost účastníka řízení, aby mu bylo na nějakou uvedenou adresu doručováno, takovou žádost však neučinil. K fikci doručení písemnosti uložením však mohlo dojít jen tehdy, byla-li písemnost (uložená v případě nezastižení adresáta, §23 odst. 1 správního řádu) doručována na adresy uvedené výslovně v §20 odst. 1 správního řádu. Ta část ustanovení §20 odst. 1 správního řádu, že fyzické osobě lze doručit, kdekoli bude zastižena, se týká doručení, je-li tam osoba skutečně zastižena. K doručení na adrese H. ...., H. T., tedy mohlo dojít, jen pokud by na této adrese byl odsouzený zastižen, ale protože se nejednalo ani o adresu jeho trvalého pobytu ani o jinou adresu uvedenou v §20 odst. 1 správního řádu, nemohlo zde dojít k doručení fikcí. Právní posouzení soudu I. stupně, že mohlo dojít k fikci doručení rozhodnutí uložením písemnosti, když šlo o adresu, kde se obviněný fakticky zdržoval a byl zde k zastižení, bylo nesprávné. Zde obviněný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 As 131/2011-62.
Ze spisového materiálu Městského úřadu v Berouně vyplynulo, že obviněný podal proti rozhodnutí o přestupku, vydanému dne 9. 10. 2013, pod č. j. MBE/58962/2013DOPR-Bru odvolání. Podle obviněného šlo o odvolání včasné, podané dne 4. 3. 2014 ve lhůtě podle §84 odst. 2 ve spojení s §83 odst. 2 správního řádu. Nebylo-li mu tedy řádně doručeno rozhodnutí Městského úřadu v Berouně ze dne 9. 10. 2013, později napadené odvoláním, nemohlo nabýt právní moci ani ke dni 6. 11. 2013, ani později, a dne 19. 2. 2014 z něho nemohl vyplývat pro obviněného zákaz činnosti řízení motorového vozidla.
Závěr soudu I. stupně, že mělo být obviněnému rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy odboru dopravně správních činností, sp. zn. S-MHMP-DSC 1,441.981/2013, ze dne 21. 11. 2013, odňato řidičské oprávnění podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., v pl. znění, pro dosažení 12-ti bodů, a to počínaje od 6. 11. 2013, když tomu tak mělo být ke dni spáchání skutku (19. 2. 2014), byl nesprávný.
Z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy sp. zn. S-MHMP 1441981/2013, ze dne 13. 2. 2014, o námitkách, vyplývalo, že správní orgán považoval námitky obviněného proti záznamu 12-ti bodů za včasné. Rozhodl o nich věcně tak, že je zamítl, a záznam 12-ti bodů potvrdil. Soud I. stupně se však vůbec v rozsudku nevypořádal s tím, že obviněný jako účastník řízení podal proti uvedenému rozhodnutí sp. zn. S-MHMP 1441981/2013, č. j. MHMP 205777/2014, ze dne 13. 2. 2014, včasné a přípustné odvolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Toto rozhodnutí tak nebylo ke dni 19. 2. 2014 v právní moci.
Soud I. stupně sice v napadeném rozsudku vyšel z §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. v pl. znění, ale zcela opomenul §123f odst. 4 tohoto zákona, podle kterého podá-li řidič námitky proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, běh lhůt stanovených v §123c odst. 3 se přerušuje ode dne doručení námitek příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do dne, v němž rozhodnutí podle odstavce 3 nabude právní moci. Podal-li tedy obviněný námitky proti záznamu 12 bodů v registru řidičů a to námitky včasné, nastaly by účinky podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých předpisů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 361/2000 Sb.“ nebo „zákon o silničním provozu“), s ohledem na §123f odst. 4 tohoto zákona, až po 5 pracovních dnech po právní moci rozhodnutí o nedůvodnosti námitek. Ke dni 19. 2. 2014 podle obviněného tyto účinky nenastaly. Odvolací soud v napadeném usnesení právní posouzení otázky, zda měl obviněný ke dni 19. 2. 2014 zakázáno řízení či zda takové oprávnění pozbyl, neprovedl, když jen odkázal na rozsudek soudu I. stupně. Při správném posouzení by podle obviněného vyplynulo, že ke dni 19. 2. 2014 nebylo v právní moci výše uvedené rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 9. 10. 2013 a probíhalo řízení o včasných námitkách obviněného proti záznamu bodů v evidenční kartě řidiče podle oznámení ze dne 21. 11. 2013 a tedy, že ke dni 19. 2. 2014 neměl obviněný zakázáno řízení motorových vozidel, ani takové oprávnění nepozbyl.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 To 498/2014-132, jakož i rozsudek Okresního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 17 T 29/2014.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že pokud jde v trestní věci obviněného J. S. o rozhodnutí správního orgánu (Městského úřadu Beroun č. j. MBE/58962/2013/DOPR-Bru ze dne 9. 10. 2013), toto rozhodnutí správního orgánu fikcí doručeno bylo a právní moci v důsledku toho nabylo. Následně, k argumentaci obviněného a odkazu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 7 As 131/2011, vyjádřil názor, že v případě, na který se toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vztahovalo, šlo o jinou situaci. Zdůraznil, že podstatou doručení je, aby se osoba, jíž je písemnost doručována, mohla s touto seznámit. Obviněný má sice formálně hlášeno trvalé bydliště na adrese P. .., U. N. ....., nicméně zde se nezdržuje a v předmětné době nezdržoval, tato adresa byla pouze formální a doručit poštu na tuto adresu fakticky nebylo možné. Naopak adresa H. ...., H. T. byla adresou, na níž obviněný poštu fakticky přebíral a jak správním orgánům, tak i orgánům činným v trestním řízení byla tato adresa známa jako adresa, na kterou bylo možno mu korespondenci úspěšně doručovat. Na této adrese např. převzal v květnu 2013 oznámení správního orgánu o zahájení správního řízení ve věci podezření z přestupku a předvolání k ústnímu jednání, rovněž na této adrese převzal v září 2013 (tedy nedlouho předtím, než mu Městský úřad Beroun svým rozhodnutím č j. MBE/58962/2013/DOPR-Bru ze dne 9. 10. 2013 uložil mj. sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel) předvolání týkající se možnosti seznámit se se spisovým materiálem.
Dále státní zástupce odkázal na některá jiná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která rovněž řešila problematiku doručování a následného dovození právní moci. Šlo o rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 6 As 13/2013 ze dne 30. 5. 2013, rozhodnutí sp. zn. 7 As 16/2012 ze dne 27. 7. 2011, z nichž bylo možno dovodit, že adresa, na kterou správní orgán účastníkovi řízení doručuje, může být v případě fyzické osoby odlišná od místa trvalého pobytu (může jít např. o její faktický pobyt). Správní orgán jedná v souladu se zákonem, jestliže doručuje na adresu uváděnou účastníkem řízení na jeho písemnostech, pokud si tento účastník na této adrese až dosud poštu přebíral a v řízení nevyvstaly pochybnosti o tom, že tak může činit i nadále. K platnému doručení na účastníkem udávanou adresu může za těchto okolností dojít i náhradním způsobem, tedy fikcí. S ohledem na shora uvedené, měl státní zástupce za to, že rozhodnutí Městského úřadu Beroun č. j. MBE/58962/2013/DOPR-Bru ze dne 9. 10. 2013 bylo obviněnému doručeno fikcí a nabylo právní moci dne 6. 11. 2013.
K rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních činností, sp. zn. S-MHMP-DSC 1441981/2013 ze dne 21. 11. 2013, konkrétně k „Oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení“, státní zástupce uvedl, že za odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo obecním úřadem s rozšířenou působností doručeno oznámení a výzva podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle §123f odst. 3 zákona o silničním provozu o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud řidič nesouhlasí s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, může podle §123f odst. 1 zákona o silničním provozu podat písemně proti provedení záznamu námitky. Podání námitek má ve smyslu §123f odst. 4 zákona o silničním provozu efekt přerušení shora uvedené lhůty pěti pracovních dnů, po níž řidič pozbývá řidičské oprávnění, a tímto opravným prostředkem dosahuje řidič odkladného účinku zápisu. K odvrácení následku pozbytí řidičského oprávnění podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu však dojde na základě §123f odst. 4 téhož zákona pouze tehdy, pokud jsou námitky proti provedenému záznamu doručeny příslušnému obecnímu úřadu do pěti pracovních dnů ode dne, v němž bylo žalobci oznámení doručeno. Pokud řidič námitky ve stanovené lhůtě nepodá (či je podá později), ze zákona po uplynutí lhůty pěti pracovních dnů od doručení oznámení a výzvy pozbývá řidičské oprávnění. Podle státního zástupce námitky obviněného nebyly vůči příslušnému orgánu uplatněny ve lhůtě pěti pracovních dnů, nýbrž až po jejím uplynutí. K vyjádření obviněného obsaženému v dovolání v tom smyslu, že správní orgán považoval jeho námitky za včas podané, neboť je zamítl z věcných důvodů, státní zástupce uvedl, že právo podat námitky není vázáno na nějakou lhůtu, tj. do důsledku vzato námitky je možno podat v podstatě kdykoli. O těchto námitkách pak musí správní orgán patřičným způsobem rozhodnout. Nicméně pouze podání námitek ve lhůtě pěti pracovních dnů od doručení oznámení má za následek přerušení oné lhůty, po které již řidič pozbývá řidičské oprávnění. Námitky obviněného nebyly vůči příslušnému orgánu uplatněny včas a řidičské oprávnění pozbyl ještě předtím, než je podal.
Pokud jde o otázku subjektivní stránky jednání obviněného, tedy prokázání skutečnosti, že motorové vozidlo řídil, ačkoli věděl, že mu tato činnost byla zakázána, respektive, že pozbyl oprávnění k řízení, zde státní zástupce odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, který naplnění subjektivní stránky ve shodě se zjištěnými skutečnostmi dovodil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem měl státní zástupce za to, že dovolání obviněného bylo neopodstatněné, a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 9 To 498/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z tohoto pohledu je zřejmé , že dovolatel uplatnil formálně relevantně námitky spočívající v tvrzení, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání, pokud ho kvalifikovaly jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť (stručně shrnuto) nesprávně posoudily otázku, zda v rozhodné době vůbec měl zakázáno řízení motorových vozidel či zda měl odňato řidičské oprávnění. Lze přitom konstatovat, že dané námitky dovolatel uplatňoval již v předchozím řízení, jak je patrno již z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se jimi zabývaly a své závěry vtělily do odůvodnění svých rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že k dovolatelem uplatněným námitkám je vhodné nejprve v posloupnosti zrekapitulovat některé významné body z posuzované věci a připomenout relevantní právní úpravu.
Dne 15. 5. 2013 doručil Městský úřad Beroun, odbor dopravy, obviněnému oznámení o zahájení správního řízení a předvolání k ústnímu jednání na den 27. 5. 2013 ve věci podezření z přestupku, kterého se měl dopustit dne 7. 2. 2013 v obci H. T., kdy byl kontrolován jako řidič vozidla tovární značky AVIA. Toto oznámení převzal obviněný na adrese H. T., H. ..., ..... K. a převzetí potvrdil svým podpisem na doručence.
Dne 27. 5. 2013 se obviněný dostavil na Městský úřad Beroun k ústnímu jednání v dané věci a zde byl Městským úřadem Beroun jakožto správním orgánem sepsán protokol o ústním jednání, v jehož úvodní části byl (obviněný) identifikován jako J. S., ......, trvale bytem U. N. ......, ..... P. .. – S., doručovací adresa H. T. ..., K., datová schránka: není, č. ŘP: ........ V tomto protokolu o jednání jsou uvedeny rozhodné skutečnosti (vč. právního posouzení) o jednání, z něhož byl obviněný viněn a jímž měl spáchat přestupek, a obviněný po poučení podle §73 odst. 2 správního řádu podal do protokolu své vyjádření ve věci. Protokol podepsal jak obviněný, tak správní orgán.
Dne 7. 6. 2013 doručil Městský úřad Beroun obviněnému sdělení o tom, že budou probíhat svědecké výpovědi, a to na adresu H. T., H. ..., ...... K.. Obviněný si sdělení převzal, což potvrdil svým podpisem na doručence.
Další sdělení ze dne 18. 7. 2013 doručované obviněnému na adresu H. T., H. .... si obviněný nevyzvedl.
Dne 10. 9. 2013 doručil Městský úřad Beroun obviněnému sdělení, že ve věci proběhly svědecké výpovědi, a to opět na adresu H. T., H. ..., ...... K.. Obviněný si sdělení převzal, což potvrdil svým podpisem na doručence.
Dne 9. 10. 2013 vydal Městský úřad Beroun rozhodnutí o přestupku č. j. MBE/58962/2013/DOPR-Bru, sp. zn. 2339/2013/DOPR. V tomto rozhodnutí uznal obviněného J. S. vinným z naplnění skutkové podstaty přestupku ve smyslu §125c odst. 1 písm. a) bod 2, 3, §125c odst. 1 písm. d) a §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých předpisů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, v příčinné souvislosti s porušením ustanovení §5 odst. 1 písm. a) , f) a §6 odst. 8 písm. a), b) téhož zákona.
Za to mu uložil
- podle §125c odst. 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. pokutu ve výši 25.000 Kč,
- podle §125c odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Zároveň mu uložil uhradit náklady řízení v paušální výši 1.000 Kč. Toto rozhodnutí Městský úřad Beroun doručoval na adresu H. T., H. ..... Obviněný si je nepřevzal. Doručovatel Česká pošta je proto vložil do schránky adresáta. Městský úřad Beroun na rozhodnutí následně vyznačil datum právní moci dne 6. 11. 2013.
Dne 4. 3. 2014 podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce doc. JUDr. Martina Kopeckého, CSc. k Městskému úřadu Beroun odvolání proti uvedenému rozhodnutí ze dne 9. 10. 2013, v němž namítl, že dané rozhodnutí nebylo řádně doručeno a není pravomocné a že s ohledem na to, že zanikla odpovědnost za přestupek, když o věci nebylo pravomocně rozhodnuto do 1 roku od údajného spáchání přestupku, žádá, aby odvolací orgán zrušil napadené rozhodnutí a řízení zastavil.
Dne 12. 12. 2014 rozhodl o podaném odvolání Krajský úřad Středočeského kraje, odbor dopravy, rozhodnutím č. j. 050044/2014/KUSK-DOP/KRA tak, že odvolání jako opožděné zamítl.
Dne 12. 1. 2015 podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce doc. JUDr. Martina Kopeckého, CSc., advokáta, u Krajského soudu v Praze proti Krajskému úřadu Středočeského kraje, resp. proti jeho rozhodnutí č. j. 050044/2014/KUSK-DOP/KRA ze dne 12. 12. 2014 žalobu (je vedena pod sp. zn. 51 A 1/2015). O této žalobě Krajský soud v Praze dosud nerozhodl.
A dále:
Dne 18. 11. 2013 doručil Městský úřad Beroun Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravy (odboru dopravněsprávních činností), Jungmannova 35, 111 21 Praha 1 pravomocné rozhodnutí MBE/58962/2013/DOPR-Bru ze dne 9. 10. 2013.
Dne 21. 11. 2013 vydal Magistrát hl. m. Prahy pod sp. zn. S-MHMP-DSC 1.441.981/2013 oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení. V tomto rozhodnutí sdělil obviněnému, že ke dni 6. 11. 2013 dosáhl celkového počtu 12 bodů podle bodového hodnocení porušením povinností stanovených zákonem č. 361/2000 Sb. a že s ohledem na vydání rozhodnutí ze dne 9. 10. 2013, které nabylo právní moci dne 6. 11. 2013 a kdy byl mimo jiné obviněnému vysloven zákaz činnosti, vztahuje se na něj ustanovení §123d odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, podle něhož řidič, který pozbyl řidičské oprávnění, je oprávněn požádat o vrácení řidičského oprávnění nejdříve po vykonání trestu nebo sankce zákazu činnosti, pokud je uložená doba zákazu činnosti delší než doba podle ustanovení §123d odst. 1 téhož zákona. Současně vyzval obviněného ke splnění povinnosti odevzdat řidičský průkaz ve smyslu §94a odst. 2 zákona o silničním provozu. Mimo jiné obviněnému tučným písmem zvýraznil, že podaná námitka nepřerušuje lhůtu pro pozbytí řidičského oprávnění, neboť obviněný řidičské oprávnění pozbyl již ke dni 6. 11. 2013. Toto oznámení doručoval obviněnému na adresu U. N. ....., P. .., přičemž se mu zásilka vrátila s informací doručovatele, že adresát neznámý, že nemá schránku, i na adresu H. T., H. ..., přičemž adresát si zásilku nepřevzal a byla dne 9. 12. 2013 vhozena do schránky.
Dne 16. 12. 2013 podal obviněný z emailové adresy M. K. Magistrátu hl. m Prahy podání označené jako námitky ke sp. zn. S-MHMP-DSC 1.441.981/2013.
Dne 27. 12. 2013 podal totéž podání v písemné podobě (dané k poštovní přepravě dne 23. 12. 2013 na poště ...... P. ....).
Dne 3. 1. 2014 vydal Magistrát hl. m. Prahy výzvu k dostavení se k němu za účelem vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Tuto výzvu zasílal obviněnému na adresu U. N. ......, P. .., přičemž se mu zásilka vrátila s informací, že adresát je na uvedené adrese neznámý a na adresu H. T., H. ..., kdy zásilka byla dne 22. 1. 2014 vložena do schránky.
Dne 5. 2. 2014 se dostavila k Magistrátu hl. m. Prahy na základě substituční plné moci advokátka Mgr. Ivana Kopecká a sepsala (a podepsala) zde se správním orgánem protokol o seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, v němž uvedla, že se vyjádří do 5 pracovních dnů.
Dne 6. 2. 2014 podal obviněný prostřednictvím doc. JUDr. Martina Kopeckého, CSc. vyjádření jeho datovou schránkou.
Dne 13. 2. 2014 vydal Magistrát hl. m. Prahy rozhodnutí sp. zn. S.MHMP 1441981/2013, č. j. MHMP205777/2014, jímž rozhodl tak, že námitky J. S. jako neodůvodněné zamítl a provedený záznam 12 bodů ke dni 6. 11. 2013 potvrdil.
Dne 25. 2. 2013 podal obviněný prostřednictvím doc. JUDr. Martina Kopeckého, CSc. jeho datovou schránkou odvolání proti uvedenému rozhodnutí Magistrátu hl. m Prahy. Dne 5. 3. 2014 podal obviněný datovou schránkou doplnění odvolání.
Podle §19 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. v pl. znění, správního řádu, nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.
Podle §20 odst. 1 správního řádu fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (§19 odst. 3), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící doručit i mimo územní obvod tohoto správního orgánu.
Základ dovolatelovy námitky spočíval v tom, že když dne 27. 5. 2013 podepsal protokol o ústním jednání, v němž byla uvedena adresa jeho trvalého pobytu a vedle ní byla uvedena adresa pro doručování, nenaplnil tím požadavky §19 odst. 3 správního řádu, že tedy nepožádal o doručování na adresu pro doručování.
Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 7 As 131/2011. Daný soud v tomto rozsudku mimo jiné uvedl, že
„Podle ust. §19 odst. 3 správního řádu, nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, doručuje na požádání účastníka řízení správní orgán na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu. Předpokladem pro doručování na adresu pro doručování je tak 1) žádost účastníka řízení, 2) nevylučuje to zákon nebo povaha věci, 3) tento postup zejména může přispět k urychlení řízení. Žádost účastníka řízení je pak podáním ve smyslu ust. §37 správního řádu. Aby mohlo být na základě žádosti doručováno i v řízeních zahájených v budoucnu, pak tento postup musí vycházet z obsahu žádosti a nelze jej dovozovat na základě skutečnosti, že v jiných řízeních u stejného správního orgánu na zvolenou adresu doručováno bylo či je.
V daném případě není sporné, že stěžovatelka v řízení o přestupku nepožádala stavební úřad o doručování na adresu, na kterou jí bylo doručováno, tedy na adresu stavby. Neučinila tak ani pro řízení o přestupku v průběhu jiného správního řízení. Na adresu stavby jí sice bylo úspěšně doručováno v jiném správním řízení a také si na této adrese převzala rozhodnutí o zahájení řízení o přestupku. Doručování na tuto adresu se nebránila a tuto adresu rovněž uvedla jako doručovací v odvolacím řízení. Žádná z těchto skutečností však nic nemění na nesplnění podmínek, za kterých stěžovatelce na tuto adresu doručováno být mohlo. Proto mělo být v řízení o přestupku stěžovatelce doručováno na adresu jejího trvalého bydliště. Stavební úřad tak nepostupoval v souladu se zákonnou úpravou doručování.“
Dovolatel dané rozhodnutí předkládal Nejvyššímu soudu s tím, že situace v jeho věci a ve věci řešené v rozhodnutí sp. zn. 7 As 131/2011 je stejná, a tedy, že závěr Nejvyššího správního soudu o nesprávnosti doručení popsaný v předmětném rozhodnutí má být totožně aplikován i v jeho případě. Nejvyšší soud však shledal, že ve věci dovolatele nelze dospět ke stejnému rozhodnutí jako ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 131/2011, a to pro významné rozdíly v posuzované situaci.
Ve věci Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 131/2011 stěžovatelka v řízení o přestupku nepožádala úřad o doručování na adresu, na kterou jí bylo doručováno (učinila tak až v řízení odvolacím, a proto jí nemohl správní orgán v řízení o přestupku doručovat na adresu, na kterou jí bylo doručováno). V nyní posuzované věci však obviněný o doručování na adresu pro doručování v řízení o přestupku požádal. Učinil tak právě prostřednictvím protokolu o ústním jednání ze dne 27. 5. 2013. Obviněný tento protokol, sepsaný s ním při ústním jednání správním orgánem, podepsal. S tímto protokolem byl seznámen a mohl při ústním jednání vznést výhrady proti jeho obsahu. Pokud by nesouhlasil s adresou pro doručování v něm uvedenou, resp. s tím, aby mu právě na tuto adresu bylo doručováno, mohl žádat její vyškrtnutí či změnu. Nic takového však neučinil.
Podle rozhodnutí sp. zn. 7 As 131/2011 je žádost účastníka řízení podáním ve smyslu §37 správního řádu. Podání je podle §37 odst. 4 možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Musí tak splňovat náležitosti stanovené v §37 správního řádu a být učiněno stanoveným způsobem (§37 odst. 4 správního řádu).
Protokol ze dne 27. 5. 2013 splňoval všechny náležitosti stanovené §37 správního řádu, zejména byl úkonem směřujícím vůči správnímu orgánu – obsahoval vyjádření obviněného činěné vůči správnímu orgánu, bylo z něj patrno, kdo je činí, které věci se týká a co navrhuje. Obsahoval jméno, příjmení, datum narození, místo trvalého pobytu a adresu pro doručování podle §19 odst. 3. Lze dokonce zdůraznit, že adresu pro doručování obsahoval zcela jasným způsobem, kdy nejprve bylo uvedeno trvale bytem U. N. ....., ... P. .. – S. a hned poté následovalo výslovně doručovací adresa H. T. ...., K.. Takováto forma zcela odpovídá běžné praxi, kdy účastníci řízení, a to nejen správních, ale stejně tak i řízení soudních, uvádějí v listinách vedle sebe či pod sebou dva údaje – údaj o trvalém pobytu a k němu přidružený údaj o adrese pro doručování, čímž standardně vyjadřují svou vůli, aby jim bylo doručováno na adresu pro doručování. Ostatně, jinak by uvedení adresy pro doručování bylo nelogické a postrádalo by jakýkoli smysl. Jinými slovy řečeno, proč by byla uváděna adresa pro doručování, kdyby na ni nemělo být doručováno. Lze tedy uzavřít, že obviněný popsaným způsobem projevil svou vůli adresovanou správnímu orgánu, aby mu bylo doručováno na adresu, kterou pro tento účel udal (adresu pro doručování).
Požadavek, aby se účastníci řízení zcela doslovně drželi textové formulace uvedené v §19 odst. 3, kde byla zákonodárcem použita formulace „na požádání účastníka řízení“ a do svých podání uváděli doslovně podle tohoto ustanovení, že jako účastník řízení požadují , aby jim bylo doručováno na adresu pro doručování, je ryze formalistickým a v praxi na něm nelze trvat. Jinými slovy řečeno, není možno dovozovat, že není-li takováto formulace účastníkem řízení použita, absentuje zde projev jeho vůle směřující k tomu, aby mu bylo doručováno na adresu pro doručování. Nelze totiž zapomínat na to, že účastníci řízení jsou většinou právní laici a nelze po nich požadovat doslovné formulace podle zákona. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2008 (In. Jemelka L., Pondělíčková K., Bohadlo D., Správní řád: komentář, 4. vydání. Praha C. H. Beck, 2013 str. 182) v němž vyslovil, že adresáti subjektivních práv a povinností v oblasti veřejné správy jsou v převážné většině právní laici, na nichž nelze vyžadovat, aby své žádosti formulovali zcela pregnantně a pojmenovávali věci přesnými zákonnými termíny, případně dokonce citovali v žádostech přesná zákonná ustanovení. Správní orgány musí při výkonu veřejné moci akceptovat užívání běžného neodborného jazyka ze strany uživatelů veřejné správy. Podstatná je tedy nikoliv formální rovina, nýbrž smysl a podstata úkonu účastníka správního řízení.
Na tomto místě je vhodné připomenout rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Ads 131/2011, v němž jmenovaný soud judikoval, že „ Pokud žadatel uvede ve formuláři žádosti o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi jako adresu pro zaslání dávky jinou adresu než adresu trvalého pobytu, je třeba tuto adresu chápat jako adresu pro doručování v řízení o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi (§19 odst. 3, §20 odst. 1 správního řádu z roku 2004), neuvede-li žadatel jinak. Následkem marného uplynutí úložní doby u písemnosti doručované na takovou adresu tedy nastávají důsledky fikce doručení (§24 odst. 1 správního řádu z roku 2004).“
V dané věci sp. zn. 3 Ads 131/2011 žalobce uvedl do formuláře žádosti adresu trvalého pobytu a adresu pro zasílání dávky, tedy 2 různé adresy. Dále při ústním jednání sdělil oprávněným úředním osobám své námitky proti prvostupňovému rozhodnutí. V protokolu o jednání je adresa „P. 25 H, H. 3“ rovněž uvedena jako adresa pro doručování.
Nejvyšší správní soud v citované věci sp. zn. 3 Ads 131/2011 vyslovil, že z jazykového a systematického výkladu uvedených ustanovení správního řádu (tj. §19 odst. 3, §20 odst. 1) vyplývá, že sdělí-li účastník řízení správnímu orgánu adresu pro doručování, pak je správní orgán povinen doručovat na tuto adresu, nikoli na adresu trvalého pobytu účastníka řízení, je-li účastník řízení hlášen na jiné adrese než na sdělené doručovací adrese.
V posuzované věci je třeba si také všimnout dalších skutečností. Obviněný na rozdíl od stěžovatelky ve věci sp. zn. 7 As 131/2011 ve faktické rovině neměl místo trvalého pobytu. Pokud byly správními orgány činěny pokusy o doručení mu na adresu trvalého pobytu, setkávaly se tyto s neúspěchem, neboť písemnosti se vracely s informací, že je na uvedené adrese neznámý a že nemá schránku. Jak soud druhého stupně na str. 2 odst. 4 svého rozhodnutí presentoval, obviněný vysvětlil, že mu na adresu trvalého bydliště nelze nic doručit proto, že ho majitel bytu vyzval, ať se odstěhuje a sundal mu poštovní schránku, takže on (obviněný) má v úmyslu nahlásit se na P. .. jako bezdomovec. Dále je třeba pamatovat na to, že obviněný několikrát v průběhu předmětného přestupkového řízení osobně převzal doručované písemnosti na adrese H. T., H. .... Z toho je zjevné, že místo jeho trvalého pobytu na adrese U. N. nebylo místem, kde by se v posuzované době skutečně zdržoval (oproti adrese H. T., H. .....), nebylo místem, kam by mu bylo reálné doručit, a konečně bylo pouze adresou, na které byl formálně evidován. Oproti tomu, skutkové okolnosti vedly k závěru, že místem, kde se fakticky zdržoval, byla adresa H. T., H. ..... V případě stěžovatelky ve věci sp. zn. 7 As 131/2011 však takovéto skutečnosti Nejvyšší správní soud neshledal (srov. od str. 3 odstavce 3 až po konec daného rozhodnutí).
Nejvyšší správní soud zároveň v rozhodnutí sp. zn. 7 As 131/2011 vyslovil, že smyslem a účelem doručování je, aby se účastníci řízení seznámili s písemnostmi správního orgánu a aby měli možnost uplatnit svá práva a oprávněné zájmy při zachování efektivního fungování veřejné správy. Pokud bylo v předmětném přestupkovém řízení obviněnému doručováno na adresu pro doručování, bylo mu doručováno na adresu, na které měl nejsnazší možnost zásilky přebírat, a tedy možnost seznámit se s jejich obsahem.
Nejvyšší soud uzavírá, že pokud Městský úřad v Berouně doručoval obviněnému na adresu pro doručování obsaženou v protokole o ústním jednání ze dne 27. 5. 2013, činil tak v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Obviněnému tedy bylo rozhodnutí o přestupku Městského úřadu Beroun ze dne 9. 10. 2013, č. j. MBE/58962/2013/DOPR-Bru, sp. zn. 2339/2013/DOPR, doručeno fikcí a v návaznosti na to řádně nabylo i právní moci.
Dovolatel v další části svého dovolání poukazoval na §123f odst. 4 zákona o silničním provozu, jak podrobně popsáno výše. Ve svém podání však přešel to, že Magistrát hl. m. Prahy mu v daném oznámení výslovně oznámil, že podaná námitka nepřerušuje lhůtu pro pozbytí řidičského oprávnění, neboť (obviněný) řidičské oprávnění pozbyl již ke dni 6. 11. 2013. Tuto informaci ještě v textu zvýraznil tučným písmem, takže ji obviněný nemohl přehlédnout. Podle §123c odst. 3 daného zákona příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností při provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů, neprodleně písemně nebo elektronickou cestou oznámí tuto skutečnost řidiči a vyzve jej k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno.
Toto právě citované ustanovení poslední věty §123c odst. 3 zákona o silničním provozu se ovšem v případě obviněného nemohlo uplatnit, neboť tomu byl rozhodnutím Městského úřadu Beroun ze dne 9. 10. 2013 uložen mimo jiné podle §125c odst. 5 zákona o silničním provozu zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Předmětné rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 11. 2013. Obviněný tedy pozbyl řidičské oprávnění již tohoto dne a podání námitek na tom již ničeho nemohlo změnit.
V daných souvislostech je možno doplnit, že o subjektivní stránce jednání obviněného (jeho úmyslném zavinění) podrobně pojednal již soud prvého stupně, přičemž lze odkázat na str. 4 jeho rozhodnutí. Pokud ten shledal jednání obviněného jednáním úmyslným, Nejvyšší soud jeho závěr shledal správným.
V souladu s výše uvedeným, po posouzení předmětných skutečností z předcházejících správních řízení, lze konstatovat, že argumentace obviněného obstát nemůže a že naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud jej soudy nižších stupňů uznaly vinným daným trestným činem, jejich rozhodnutí jsou správná.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že ačkoli z hlediska formálního bylo možno přiznat dovolateli relevantnost uvedených námitek pro dovolací řízení, z výše uvedeného je zřejmé, že po stránce obsahové těmto námitkám nemohl přisvědčit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu