ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.643.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 643/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2015 o dovolání, které podal obviněný P. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 11. 12. 2014, č. j. 6 To 321/2014-140, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 112/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 9. 2014, č. j. 34 T 112/2014-102 , byl obviněný P. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (společně s obviněnou M. M. ) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Za uvedené jednání byl odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku mu byla společně se spoluobviněnou M. M. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu K. Ř. ve výši 15.150 Kč. Tento poškozený byl podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, č. j. 6 To 321/2014-140. Z podnětu odvolání obviněné M. M. a státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v části týkající se obviněné M. M. a za podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. ohledně této obviněné nově rozhodl, zatímco odvolání obviněného P. N. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Boučka dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel rozhodnutí spatřuje za nesprávné v otázce trestu, který pokládá za nepřiměřeně přísný. Vznáší výhradu, že při jeho uložení nebyla zohledněna skutečnost, že na jeho předchozí odsouzení se vztahovala amnestie prezidenta republiky a že tudíž k těmto odsouzením nemělo být přihlíženo. K samotné trestné činnosti podotknul, že se k ní doznal, způsobenou škodu uhradil a uvedeného jednání litoval.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně zrušil a témuž soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, uplatnil jedinou výhradu, kterou brojí proti nepřiměřenosti jemu uloženého trestu. V tomto ohledu je však třeba shledat, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je upraven v §265b tr. ř. Je tomu tak proto, že námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je sice pravdou, že otázka přiměřenosti uloženého trestu je mimo jiné záležitostí aplikace §38 tr. zákoníku a §39 tr. zákoníku, tedy aplikace hmotně právních ustanovení o přiměřenosti trestních sankcí a o hlediscích rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu, nejedná se však, jak ostatně plyne z již řečené, o dovolací důvod. Neobstojí v tomto ohledu ani námitka obviněného, který nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu vyvozuje z toho, že nebyla zohledněna skutečnost, že se na jeho předchozí odsouzení vztahovala amnestie prezidenta republiky. Soud prvního stupně, potažmo soud odvolací – neboť obviněný totožnou argumentaci uplatnil i v rámci řízení o řádném opravném prostředku – totiž nepřihlížel k předcházejícím odsouzením dovolatele jako k přitěžující okolnosti ve smyslu §42 tr. zákoníku, nýbrž z hlediska hodnocení osoby obviněného. Nelze proto soudům vytknout, pokud při ukládání trestu hodnotily obviněného jako osobu, která má sklony k páchání majetkové trestné činnosti, navíc se zřetelem ke skutečnosti, že se vytýkané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení z trestního příkazu Okresního soudu ve Zlíně, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 34 T 9/2014.
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. června 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil