ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.734.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 734/2015-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2015 o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 7 To 373/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 26/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 3 T 26/2012 byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v době od 11.30 hodin do 11.35 hodin dne 6. 4. 2011 v P., V. náměstí v druhém nadzemním podlaží v bytě č. ... nejprve slovně a poté fyzicky napadl poškozeného Š. F., jenž byl pověřen jako exekutorský vykonavatel k provedení soupisu movitých věcí a ke všem úkonům s tím souvisejících na adrese trvalého bydliště obžalovaného, a to na základě pověření vykonavatele soudního exekutora podle §27 zákona č. 120/2001 Sb., ze dne 1. 4. 2011, které bylo podloženo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 57 EXE 23/2011 ze dne 21. 1. 2011 a exekučním příkazem, který byl vydán Exekutorským úřadem Šumperk dne 29. 3. 2011 pod č. j. 139 EXE 06005/10-010, a to tím způsobem, že obžalovaný nejprve poškozenému bránil svým tělem vstupu do místnosti svého bytu a následně jej udeřil uzavřenou pěstí do obličeje a snažil se jej z bytu vytlačit a rovněž jej několikrát udeřil do zad a zátylku, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému pohmoždění měkkých tkání na obličeji vpravo s poraněním ústní dutiny a poúrazovou blokádu krční páteře v jejím horním úseku, přičemž tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a omezovala poškozeného v běžném způsobu života po dobu dvou až tří týdnů.
Za tento přečin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 51 T 99/2011, byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou svým činem způsobil. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 18 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 51 T 99/2011, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR ve výši 975,- Kč.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 7 To 373/2014 podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Heleny Janouchové dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel míní, že poranění poškozeného Š. F. není ze soudně lékařského hlediska ublížením na zdraví, jeho charakter podle něj spíše odpovídá „drobnému ublížení na těle“, které není na místě podřadit pod ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. V dané souvislosti namítá, že tržně pohmožděné rány poškozeného nebyly vůbec chirurgicky ošetřeny, u poškozeného se nevyskytly ani podkožní výrony spojené s reakcí organismu spočívající ve zvýšení teploty a bolestmi trvajícími déle než 1 týden, nýbrž poškozený uváděl pouze bolestivost krční páteře a má za to, že z jeho subjektivního podání vycházet nelze, neboť k závěru o takovém poranění chybí objektivní nález.
Obviněný znalci vytkl, že poškozeného osobně nevyšetřil a vycházel pouze z lékařských zpráv. Ve vztahu k odborným znaleckým závěrům poukázal na postoj poškozeného, který ač by měl nosit tzv. límec k fixaci krku, jej již několik dnů po svém napadení nenosil. Sám poškozený v přípravném řízení uvedl, že jej zranění nijak v obvyklém způsobu života neomezovalo. Soudy nekriticky vycházely ze závěrů znalce, podle dovolatele měly nechat zpracovat revizní znalecký posudek, který by se zabýval otázkou, zda je zranění poškozeného možné kvalifikovat jako ublížení na zdraví.
Dovolatel zdůraznil, že coby povinný neměl v bytě L. H., ve kterém se v okamžiku napadení poškozeného vyskytoval, bydliště, místo podnikání ani jiný prostor, v němž by byly umístěny jeho věci, a proto ani nebyl povinen vykonavatele do bytu vpustit. Pokud si vykonavatel vynucoval vstup do bytu L. H., vyvozuje obviněný protiprávnost jeho jednání a považuje jej za jednání v rozporu s výkonem pravomoci soudního exekutora.
Dále poukázal na rozpor jednotlivých výpovědí (jeho, poškozeného a svědků P. N. a L. H.) v nichž spatřuje významné pochybnosti, v jejichž důsledku měla být soudy aplikována zásada in dubio pro reo. Těmito rozpory se však soudy nezabývaly. Toto jejich pochybení zakládá „extrémní nesoulad mezi tím, co v řízení vyšlo najevo, co bylo prokázáno a jak soud v dané věci rozhodl.“ Poškozený podle dovolatele postupoval nezákonně; na podporu svého tvrzení poukázal na údajně ztracený audiovizuální záznam, na němž bylo provedení exekuce zaznamenáno. Za tohoto stavu se mu jeví nepochopitelné, že soudy nekriticky upřednostnily výpověď poškozeného.
Vzhledem k tomu, že chránil majetek své přítelkyně proti osobě poškozeného ve formě pokusu o zabránění vstupu do bytu, odvracel ve smyslu §29 tr. zákoníku hrozící útok na zájem chráněný trestním zákoníkem. Proto jeho jednání není trestným činem. Touto otázkou se soudy nezabývaly.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené, jakož i jemu předcházející rozhodnutí zrušil a sám ve věci podle §265m tr. ř. rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 2. 6. 2015, se k tomuto mimořádnému opravnému prostředku obviněného ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila Nejvyššímu soudu v tom, aby o dovolání obviněného rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Ačkoli obviněný ve svém dovolání vznesl argumenty, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v nosné části uplatněná dovolací argumentace tomuto dovolacímu důvodu věcně neodpovídá. Je tomu tak proto, že obsahové zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva, tedy zejména trestního zákoníku na skutkový stav, jaký byl zjištěn soudem prvního, resp. druhého stupně. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku tak lze namítat zejména to, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu (v daném případě přečinu ublížení na zdraví), jímž byl obviněný uznán vinným. Nesprávnost právní kvalifikace je však nezbytné uplatňovat ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřena a která dovolatel nemůže, z hlediska jím uplatňovaného zájmu, modifikovat vlastní interpretací důkazů do podoby od nich odlišné. Jinými slovy vyjádřeno, možné vady při právním posouzení skutku lze vytýkat jen ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudy v napadeném rozhodnutí.
Uvedené platí s výhradou tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. O takový případ by se jednalo zejména za situace, kdy by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
O takový případ se však v posuzované situaci očividně nejedná. Odhlédnuto od toho, že výhradu vzájemných rozporů v jednotlivých verzích události popisovaných obviněným, poškozeným a svědky N. a H., uplatnil dovolatel již v řízení o řádném opravném prostředku, nikterak z obsahu spisu, ani ze samotných tvrzení obviněného neplyne odůvodněný závěr, že by se v posuzované věci o takový případ mělo jednat. Za případ extrémního nesouladu totiž nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V posuzovaném případě soud prvního stupně, tak soud odvolací vcelku jasným a transparentním způsobem daly najevo, z jakého důvodu se přiklonily k verzi prezentované poškozeným F. (srov. str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Za tohoto stavu nemá Nejvyšší soud důvod, ani možnost, se od takto zjištěných skutkových okolností případu jakkoli odchylovat, ani je jinak hodnotit.
Charakter právně relevantní námitky však nabývá tvrzení dovolatele, že poranění, která poškozenému F. způsobil, nedosahují intenzity ublížení na zdraví.
Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
Definice ublížení na zdraví v jejím chápání trestním zákoníkem konstituuje tři kvalifikační momenty. Rozumí se jím stav, který (1) záleží v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který (2) porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který (3) vyžaduje lékařské ošetření. Všechny tři prvky, které ve svém souhrnu naplňují zákonný pojem ublížení na zdraví , je třeba vykládat ve vzájemné spojitosti a souvislosti a nelze je od sebe oddělovat, neboť jde o určení povahy a závažnosti újmy na zdraví. Při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví, mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 1315).
Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovanou situaci je třeba dospět k závěru, že se o ublížení na zdraví jednalo. Obvodní soud správně vyšel při hodnocení této otázky ze znaleckého posudku zpracovaného prof. MUDr. Ivanem Bouškou, CSc. (viz znalecký posudek založený na č. l. 100-108), který při svém znaleckém zkoumání dospěl k závěru, že u poškozeného Š. F. došlo v důsledku napadení ke vzniku pohmožděnin, doprovázeným otevřenými ranami v ústní dutině a k distorzi krční páteře (viz jeho výpověď učiněná při hlavním líčení – č. l. 231v.). Vzhledem k takto popsanému stavu, při kterém soudní znalec vycházel ze zprávy praktického lékaře, praktického zubního lékaře a neurologického nálezu, neboť vzhledem k časovému odstupu znaleckého zkoumání – znalec byl podle §105 odst. 1 tr. ř. přibrán policejním orgánem dne 18. 4. 2011 k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a k napadení došlo dne 6. 4. 2011 – nemohl při hodnocení závažnosti útoku vycházet z aktuálního zdravotního stavu poškozeného, jak se domáhá obviněný, neboť doba omezení při této újmě na zdraví jím byla určena na 2 až 3 týdny. Nevzniká proto pochybnost, že následkem napadení poškozeného Š. F. bylo ublížení na zdraví v jeho chápání trestním zákoníkem. V této souvislosti nenabývá na významu tvrzení obviněného, že poškozený měl mít krk fixován tzv. límcem a že jej poranění, které poškozenému způsobil, v běžném způsobu života neomezovalo déle než jeden týden. Je totiž třeba připomenout, že není významné, zda v konkrétním případě obviněný nedodržel stanovené podmínky léčby, resp. nevyužil doporučení ošetřujících lékařů. Podstatné v tomto směru je, že s takovými tělesnými poškozeními jsou tato omezení pravidelně spojena. Pokud se naopak poškozený Š. F. na vlastní riziko rozhodl navrhovanou léčbu nepodstupovat, resp. stanovené její podmínky nerespektovat, nemůže sama tato okolnost vést k závěru, že by nebyly naplněny znaky ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud ve vztahu ke zpracovanému znaleckému posudku obviněný zpochybňuje kvality znaleckého zkoumání, je třeba doplnit, že za pomoci svých výhrad prosazuje vlastní verzi skutkového děje a námitkami směřuje výhradně do oblasti kvality skutkových zjištění, které se ocitají mimo rámec dovolacího přezkumu. Jako obiter dictum se doplňuje, že potřeba revizního znaleckého posudku, jehož zpracování se dovolatel domáhá, vzniká pouze tehdy, pokud soud má pochybnosti o závěrech znaleckého zkoumání. Pokud však takové pochybnosti nevznikají a soud výsledky znaleckého zkoumání bez výhrad akceptuje a pojme je jako součást svých skutkových zjištění, není v takovém případě ani důvodu k tomu, aby zadal zpracování revizního znaleckého posudku.
Nepřípadnou je i námitka, že dovolatel svým jednáním – za situace, kdy se poškozený Š. F. jako soudní vykonavatel dožadoval vpuštění do bytových prostor, ve kterých měl obviněný hlášen trvalý pobyt – odvracel hrozící nebo trvající útok a jednal v nutné obraně.
Podstatou nutné obrany je totiž odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Protože obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale ve shodě s ním. O takovou situaci se však nejednalo.
Z výpovědi obviněného (viz výpověď učiněná v přípravném řízení, č. l. 31) vyplývá, že v bytě měl v době incidentu hlášen trvalý pobyt. Soudní exekutor rozhodl exekučním příkazem o provedení exekuce prodejem všech podle zákona exekucí postižitelných movitých věcí povinného a to na adrese V. náměstí č. p. ..., (kopie exekučního příkazu založená na č. l. 80), tedy na místě, kde měl obviněný trvalý pobyt.
Podle §325a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu:
Vyžaduje-li to účel výkonu rozhodnutí, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn učinit osobní prohlídku povinného a prohlídku bytu (sídla) a jiných místností povinného, jakož i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde má povinný svůj majetek; za tím účelem je oprávněn zjednat si do bytu nebo do jiné místnosti povinného přístup, popřípadě uzavřené skříně nebo jiné schránky otevřít.
Podle §325b téhož zákona:
Povinný umožní tomu, kdo provádí výkon rozhodnutí, přístup na všechna místa, kde má své movité věci umístěny. (odst. 1)
Každý, v jehož objektu má povinný svůj byt (sídlo) nebo jiné své místnosti, je povinen strpět, aby ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, provedl prohlídku bytu a jiných místností povinného. Nesplní-li tuto povinnost, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti povinného přístup. (odst. 2)
Výkon (soupis věcí při mobiliární exekuci) je prováděn v místě, které označil oprávněný ve svém návrhu, případně v místě, o kterém je soudu známo, že se na něm povinný zdržuje, nebo takové místo bylo v průběhu řízení zjištěno. Pokud je známo, že se věci povinného mohou nacházet i u třetích osob, jsou i tyto osoby povinny umožnit prohlídku svých prostor tak, aby mohl být proveden soupis tam nalezených movitých věcí povinného (srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1099). Při nařizování výkonu rozhodnutí soud nezjišťuje, zda se povinný skutečně na adrese uvedené v návrhu fakticky zdržuje. Není to ani pro nařízení rozhodné. Soupis se provádí v bytě, sídle, místě podnikání povinného, nebo na jiném místě, kde má povinný své věci (§326 OSŘ). Pokud měl obviněný hlášen trvalý pobyt v bytě, jejíž majitelkou byla jeho přítelkyně – přičemž místem trvalého pobytu se ve smyslu §10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel rozumí „adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání.“ – byla tato skutečnost dostatečným důvodem pro to se domnívat, že by se na takovém místě mohly nacházet věci patřící obviněnému (šlo-li o mobiliární exekuci).
Obviněný si proto byl, resp. musel být vědom skutečnosti, že do pravomoci vykonavatele soudního exekutora patří mimo jiné zjednání si práva vstupu do prostor, ve kterých lze důvodně předpokládat – vzhledem k trvalému pobytu obviněného na této adrese – přítomnost movitých věcí, které by mohly být exekučně postiženy. Pokud proto soudní vykonavatel – a v této souvislosti je třeba zdůraznit, že pochybnosti, které obvodní soud shledal při provádění exekuce, se týkaly toliko skutečnosti, že již při prvním užití fyzického násilí obviněným, který mu tělem bránil vstupu do obydlí, měl přivolat Policii ČR – realizoval svoji pravomoc svěřenou mu zákonem a nikterak nepřekročil rozsah svých oprávnění, které mu zákon k výkonu této činnosti přiznává, nelze v takovém jeho jednání spatřovat prvky hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem, protože domnělý obránce (obviněný) odvracející útok nechránil zájmy, které chrání trestní zákoník, a proto ani nemohl jednat v souladu s účelem tr. zákoníku, nýbrž v příkrém rozporu s ním.
Obě námitky, které bylo lze formálně podřadit pod odvolatelem uplatněný dovolací důvod, byly proto shledány zjevně neopodstatněnými.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolací soud výše zmíněné námitky dovolatele, rozhodl o jeho mimořádném opravném prostředku způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o dovolání obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. července 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil