ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.75.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 75/2015-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2015 o dovolání, které podal obviněný P. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 8 To 354/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 262/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 2 T 262/2013, byl obviněný P. Z. (dále jen „obviněný“) uznán vinným dvěma přečiny podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1/ dne 16. 12. 2011 v B. předstíral solventnost a objednal si v pneuservisu J. H. 2 ks pneumatik, které si zde nechal i namontovat na své nákladní vozidlo, ačkoliv věděl, že je zadlužen, na jeho majetek je vedena celá řada exekucí a nemá a nebude mít finanční prostředky na zaplacení, což ovšem J. H. záměrně nesdělil, a fakturu č. ... za uvedené zboží a služby, které mu J. H. s důvěrou, že mu za ně bude zaplaceno, poskytl, ze dne 16. 12. 2011 na částku 15.458 Kč ve lhůtě splatnosti a ani později neuhradil a způsobil tak J. H., IČ: 13386573, škodu ve výši 15.458 Kč,
2/ ve dnech 7. 11. 2012, 12. 11. 2012 a 23. 11. 2012 v B. předstíral solventnost a objednal si v pneuservisu J. H. pneumatiky, které si zde nechal i namontovat na své nákladní vozidlo, a přezutí dalších pneumatik, aškoliv věděl, že je zadlužen, na jeho majetek je vedena celá řada exekucí a nemá a nebude mít finanční prostředky na zaplacení, což ovšem J. H. záměrně nesdělil, a faktury za uvedené zboží a služby, které mu J. H. s důvěrou, že mu za ně bude zaplaceno, poskytl, a to č. ... ze dne ze dne 7. 11. 2012 na částku 26.362 Kč, č. ... ze dne 12. 11. 2012 na částku 1.402 Kč a č. ... ze dne 23. 11. 2012 na částku 350 Kč ve lhůtách splatnosti a ani později neuhradil a způsobil tak J. H., IČ: 13386573, škodu ve výši 28.114 Kč“. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému J. H. částku ve výši 43.572 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 8 To 354/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Naplněnost těchto důvodů dovolání shledal v tom, že soud prvého stupně rozhodl, že hlavní líčení bude probíhat v nepřítomnosti obviněného ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. a porušil tak jeho právo na zákonnost procesu. Upozornil, že prioritou v případě rozhodnutí soudu o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného musí být posouzení, zda při splnění všech podmínek je dodržena ta nejdůležitější, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (tato podmínka se netýká jen rozhodnutí o vině, ale i rozhodnutí o trestu). Podstatou těchto ustanovení je zabezpečení práva na obhajobu obviněného a zajištění objektivní pravdy. Obviněný uvedl, že se řádně omluvil a jeho přítomnost u hlavního líčení byla nutná proto, aby soud mohl věc spolehlivě rozhodnout. Vyjádřil přesvědčení, že pokud soud prvého stupně rozhodl o jeho vině a trestu, vyšel z důkazů, které měl k dispozici, avšak nezjistil objektivní pravdu, tzn., jaké byly skutečně jeho majetkové poměry. Toto zjištění podle něj bylo podstatné proto, aby soud mohl spolehlivě bez jakýchkoli pochybností dojít k závěru, že byla naplněna skutková podstata přečinu podvodu u obou skutků.
Akcentoval, že právě jeho nepřítomnost při hlavním líčení byla důvodem, proč soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu v jeho neprospěch, když byl přípraven se hájit tím, že i když v rozhodném období byla proti němu vedena celá řada exekučních řízení, byl schopen plnit své závazky vůči poškozenému, neboť jeho majetkové poměry to dovolovaly. Pokračoval, že dne 12. 12. 2011 uzavřel kupní smlouvu, kterou prodal nemovitosti za kupní cenu 5.449.000 Kč splacenou do 31. 12. 2011, a tímto způsobem veškeré exekuce uhradil. O prodeji nemovitého majetku se zmínil ve své výpovědi poškozený i při hlavním líčení, ovšem soud tomu nevěnoval pozornost. Další podstatnou skutečnost pro zjištění objektivní pravdy je podle něj to, že i dále konzumoval služby od poškozeného a tyto služby řádně hradil. Podle jeho slov úhrada obou faktur, která se stala základem obžaloby a rozhodnutí soudu, byla sporná, když nebyl mezi ním a poškozeným vyjasněn způsob provedení služby a její úhrady. Odnětím práva hájit se při hlavním líčením došlo ze strany soudu k porušení jeho ústavních práv, a to práva na zákonný a spravedlivý proces.
Uzavřel, že na základě výše popsaného má za to, že soud došel k závěru o jeho vině na základě nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Namítl přitom porušení zásady zjištění skutkového stavu věci a zásady vyhledávací podle §2 odst. 5 tr. ř., dále zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a zásady materiální pravdy spolu se zásadou in dubio pro reo.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2014 zrušil a vrátil k novému projednání nebo pokud soud dojde k závěru, že další dokazování již není třeba a vadu lze odstranit v dovolacím řízení, aby změnil rozsudek tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutky uvedené v rozsudku soudu prvního stupně. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 8 To 354/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že dovolací argumentaci obviněného sice lze označit z pohledu jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní, jde však o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Hlavní líčení lze konat v nepřítomnosti obžalovaného i ve zjednodušeném řízení před samosoudcem po podání návrhu na potrestání po zkráceném přípravném řízení (§314b a násl.), ale je zde nutné respektovat určité zvláštnosti, které se týkají takového způsobu řízení. Jedna z nich spočívá v tom, že v případě zkráceného přípravného řízení nemůže dojít ve smyslu §166 odst. 1 ke skončení vyšetřování, a proto obviněnému ani nelze umožnit, aby poté prostudoval spis a učinil návrhy na doplnění vyšetřování. Tato podmínka stanovená pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného podle §202 odst. 2 písm. b) se tedy v případě zjednodušeného řízení před samosoudcem neuplatní (rozhodnutí č. 32/2012 Sb. rozh. tr.).
Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.), avšak o tuto situaci se v posuzovaném případě nejednalo.
Soud prvního stupně ohledně konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného v odůvodnění rozsudku uvedl, že „obžalovaný se k hlavnímu líčení nedostavil, ač byl řádně a včas předvolán. Předvolání mu bylo doručeno dne 12. 5. 2014, byla u něj zachována zákonná lhůta k přípravě k hlavnímu líčení. Den před konáním hlavního líčení soud telefonicky a následně i prostřednictvím emailu kontaktovala manželka obžalovaného, která sdělila, že je pracovně v zahraničí a nemůže se k hlavnímu líčení dostavit. Sám obžalovaný soud nijak nekontaktoval, nepožádal o odročení hlavního líčení. … již od 12. 5. 2014 obžalovaný znal termín hlavního líčení, bylo tedy na něm, aby si své povinnosti, i ty pracovní, upravil tak, aby byl schopen se k hlavnímu líčení dostavit, pokud tak učinit chtěl. Pokud i s vědomím toho, že se má v jeho trestní věci konat hlavní líčení, odcestoval do zahraničí, bylo to jeho rozhodnutí učiněné s tím, že se k hlavnímu líčení nebude moci dostavit. Soud tedy v souladu s §202 odst. 2 tr. ř. jednal v nepřítomnosti obžalovaného, když tento jednak nepožádal o odročení hlavního líčení, jeho omluvu s ohledem na výše uvedené nepovažoval soud za důvodnou“.
Odvolací soud se i se zřetelem k povaze odvolacích námitek obviněného věnoval v odůvodnění svého usnesení také průběhu řízení před soudem prvního stupně a podmínkám konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Zmínil, že se s námitkami obviněného v tomto směru zásadně neztotožňuje. Zopakoval závěry soudu prvního stupně a vyjádřil přesvědčení, že není možné, aby soud hlavní líčení nařizoval podle požadavků obviněného. Dodal, že navíc ze spisového materiálu vyplývá, že hlavní líčení bylo několikrát odročováno, jak na žádost obviněného, tak na žádost jeho obhájkyně. Soud I. stupně tedy nepochybil, pokud hlavní líčení dne 27. 5. 2014 konal v nepřítomnosti obžalovaného, neboť tento byl o jeho konání řádně a včas vyrozuměn, byla u něj zachována pěti denní lhůta k přípravě a k věci se mohl vyjádřit již v řízení přípravném.“
Z obsahu spisu Okresního soudu v Prostějově Nejvyšší soud zjistil, že dne 7. 3. 2014 bylo ze strany soudu prvého stupně nařízeno hlavní líčení na den 17. 4. 2014 v 12.30 hod (č. l . 211 spisu). Předvolání bylo řádně a včas doručeno všem účastníkům s výjimkou obviněného. Tomu bylo předvolání na vzoru 5a tr. ř. doručováno dne 13. 3. 2014 na adresu trvalého pobytu, zásilku uloženou u poskytovatele poštovních služeb si však v úložní době deseti dnů nevyzvedl (č. l . 213 spisu). Po vrácení zásilky odesílateli dne 24. 3. 2014 byl téhož dne udělen pokyn k doručení písemnosti prostřednictvím Policie České republiky. Jelikož se policejnímu orgánu dne 9. 4. 2014 nepodařilo písemnost obviněnému doručit (č. l . 214), z důvodu jeho pracovního pobytu ve Švédsku, byl obviněný kontaktován ze strany jmenovaného soudu telefonicky dne 14. 4. 2014 (č. l . 216 spisu). Obviněný sdělil, „že je zrovna v Polsku, domů by chtěl přijet v pátek, pokud ho vezme nějaká loď“. Pokynem ze dne 15. 4. 2014 bylo tedy nařízené hlavní líčení přeloženo z důvodu nedoručení předvolání obviněnému na den 20. 5. 2014 v 9.00 hod. Přeložené hlavní líčení bylo dne 24. 4. 2014 (č. l . 222 spisu) dále přeloženo na žádost obhájkyně a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prostějově z důvodu kolize s již dříve nařízenými jednáními na den 27. 5. 2014 v 9.30 hod. Dne 30. 4. 2014 byla soudu prvního stupně doručena žádost obhájkyně o přeložení hlavního líčení z důvodu opětovné kolize s jiným jednáním (č. l . 224). Této žádosti již ze strany jmenovaného soudu vyhověno nebylo s odůvodněním, že „soud již obhájkyni jednou vyhověl a termín hlavního líčení posunul na pozdější termín, a to i přesto, že u obviněného Z. není dán žádný důvod nutné obhajoby. V žádosti o přeložení termínu HL nařízeného na 20. 5. 2014 navíc obhájkyně nesdělila další možné kolize s jednáním jiných soudů, žádné termíny, v nichž se nemůže k soudu dostavit. Proto soud již nemůže její žádosti vyhovět, když navíc již k hlavnímu líčení dne 27. 5. byly předvolávány a vyrozuměny další osoby na tr. řízení zúčastněné“ (č. l . 225 spisu). Dané předvolání se dne 29. 4. 2014 opět nepodařilo doručit obviněnému, který si je ale na výzvu soudu vyzvedl dne 12. 5. 2014 (č. l. 227). Následuje pak již výše citovaný záznam ze dne 26. 5. 2014, ve kterém manželka obviněného telefonicky sdělila, že se obviněný „zítra“ k hlavnímu líčení nedostaví, neboť je pracovně ve Švédsku. Manželce obviněného bylo sděleno, že s ohledem na zachování lhůty k přípravě se bude hlavní líčení konat. Dané sdělení manželky obviněného bylo téhož dne soudu prvého stupně doručeno také emailem (č. l. 229 a 230 spisu).
V návaznosti na to lze konstatovat, že formální podmínky pro provedení hlavního líčení dne 27. 5. 2014 v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř. byly v dané trestní věci splněny, tedy, že (nutno připomenout, že řízení bylo konáno jako zkrácené přípravné řízení ve smyslu §179a a násl. tr. ř.) návrh na potrestání ze dne 19. 12. 2013 (i trestní příkaz ze dne 9. 1. 2014, č. j. 2 T 262/2013-202) byl obviněnému řádně doručen (viz doručenka na č. l . 203 p. v. spisu), obviněný byl k hlavnímu líčení, jež v dané trestní věci proběhlo dne 27. 5. 2014, včas a řádně předvolán (viz záznam č. l . 227 spisu; v podrobnostech k průběhu před konáním hlavního líčení viz výše v předcházejícím odstavci), o skutku, který byl předmětem návrhu na potrestání, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut (viz protokol o výslechu podezřelého na č. l . 8-9 spisu), rovněž bylo dodrženo ustanovení o zahájení úkonů trestního řízení ve smyslu §158 odst. 3 tr. ř. (viz záznam na č. l . 7 spisu), sdělení podezření podle §179b odst. 3 tr. ř. (viz záznam na č. l . 10 spisu) a toto obviněnému řádně doručeno a v neposlední řadě dodržena lhůta ve smyslu ustanovení §179b odst. 4 tr. ř. (viz č. l . 10 a 198, resp. 199-200 spisu). Nejvyšší soud shledal, že existovaly také materiální předpoklady pro aplikaci §202 odst. 2 tr. ř., neboť bylo možné věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněného při hlavním líčení konaném dne 27. 5. 2014. Zde je na místě upozornit na to, že na dané řízení je nutné pohlížet s ohledem na to, jaký byl stav věci v době, kdy v ní konal soud prvého stupně hlavní líčení, a to v tom smyslu, že i v nepřítomnosti obviněného bylo možné provést dokazování v nutném rozsahu, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to jak v otázce viny, tak v otázce trestu. Současně lze konstatovat, že v řízení jako takovém bylo zachováno právo obviněného na obhajobu a zásada rovnosti stran. Obviněný měl dostatečnou možnost se k věci vyjádřit, přičemž jeho stanovisko bylo zřejmé z jeho dosavadní výpovědi (z přípravného řízení) – citovaný protokol pak byl ve smyslu §207 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného přečten u hlavního líčení dne 27. 5. 2014. V přípravném řízení byla opatřena a soudu tak byla k dispozici také celá řada dalších k objasnění věci potřebných důkazů (především listin v podobě faktur vystavených poškozeným jako dodavatelem na obviněného jako odběratele, listin týkajících se exekučních řízení vedených proti obviněnému jako povinnému a výpisy z Katastru nemovitostí), součástí spisu bylo i vysvětlení poškozeného J. H. zachycené v protokolu o trestním oznámení. Tento poškozený byl také v uvedeném hlavním líčení k věci podrobně vyslechnut.
S ohledem na shora rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl nejen k závěru, že všechny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení dne 27. 5. 2014 v nepřítomnosti obviněného byly splněny, ale také k závěru, že postup nalézacího soudu nebyl v kolizi ani s ústavně zaručeným právem na spravedlivý (fair) proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny. Ostatně, obviněný ve své omluvě neúčasti u předmětného hlavního líčení (učiněné prostřednictvím jeho manželky) ani nepožádal o jeho odročení. Lze ještě připomenout, že je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.
V daných souvislostech je třeba doplnit, že obviněný byl k věci řádně vyslechnut (i) ve veřejném zasedání konaném soudem druhého stupně o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tím spíše tedy lze uzavřít, že řízení jako celek netrpělo deficitem pravidel spravedlivého procesu.
Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují právě do oblasti skutkové ( procesní). Obviněný totiž nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nýbrž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý