ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.838.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 838/2015-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání, které podal obviněný L. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 1/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 11/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2014, č. j. 46 T 11/2014-395, byl obviněný L. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v bodě I. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v bodě II zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
ad I)
poté, co se M. D. , se kterou udržoval partnerský vztah, v přesně nezjištěnou dobu v listopadu 2013 rozhodla tento vztah ukončit a rozejít se s ním, nechtěl tuto skutečnost akceptovat a psychickým a fyzickým nátlakem na poškozenou s cílem působit na její rozhodnutí se dožadoval pokračování vztahu
1) v blíže nezjištěnou dobu koncem roku 2013 kolem 23:00 hod. v I.-A. před domem svých rodičů na ul. P. H. , kam ho poškozená přivezla motorovým vozidlem a opětovně mu sdělila svůj záměr ukončit vztah, nejprve nechtěl zaparkované vozidlo opustit, když poškozená z vozidla vystoupila a chtěla přivolat jeho rodiče, bránil jí v tom tím způsobem, že na ni zezadu skočil, povalil ji na chodník, zalehl ji, proto se vrátila do vozidla, kdy jí bránil v odjezdu domů, naléhal na ni, aby se k němu vrátila, poškozená odmítala, načež ji chytil kolem krku tzv. do kravaty a držel ji, toto jednání trvalo celkem cca 6 hodin, dokud mu poškozená ze strachu neslíbila, že jej neopustí,
2) v blíže nezjištěnou dobu v lednu 2014 ve Z. na ul. S. před restaurací Stadion poté, co si z místa svého trvalého bydliště přinesl zavírací nůž s maskáčovou aplikací s délkou čepele cca 10 cm, v úmyslu působit na její rozhodování, aby s ním zůstala, nechtěl nejprve na výzvu poškozené opustit její zaparkované vozidlo, poté z něho vystoupil, poškozená zevnitř vozidlo uzamkla, načež staženým okénkem na straně řidiče protáhl ruku s otevřeným nožem, držel ho poškozené v úrovni hlavy a svého jednání zanechal teprve poté, co se poškozená o nůž píchla do prstu, když ho odtlačovala, přičemž chtěl, aby mu opět zavolala a zůstali spolu,
ad II)
dne 3. 6. 2014 po 21:30 hod. ve Z. , ul. M. , ve stavu prosté alkoholové opilosti vnikl po přelezení plotu bez souhlasu M. D. , do jejího rodinného domu, poškozená ho z domu vykazovala, a když ho chtěla vytlačit brankou na chodník, mířil na ni maketou pistole, poté ji ohrožoval a zastrašoval kuchyňským nožem, který vzal v kuchyni domu a domáhal se rozhovoru s poškozenou, která ze strachu souhlasila, kdy během rozhovoru požadoval pokračování vztahu, což poškozená odmítla; poté vyšla před dům na chodník, a společně s obžalovaným pak se pohybovali při vzájemné komunikaci po tomto chodníku až k dalším domům, kde ji fyzicky napadl tím způsobem, že ji uchopil silně oběma rukama za krk, který zmáčkl, křičel, že ji zabije a takto ji rdousil přes odpor poškozené po dobu půl až jedné minuty, což u ní vedlo k nekoordinovanému pádu na zem, bezvědomí a pomočení, kdy poté, co se poškozená probrala a snažila se vyhledat pomoc u řidičů kolem projíždějících vozidel, ji opětovně chytil rukou kolem krku do kravaty, načež poškozené se podařilo utéci k sousedovi,
poškozená v důsledku tohoto jednání utrpěla povrchová poranění a pohmoždění měkkých tkání hlavy, krku a dolních končetin,
kdy věděl, že poškozená je v době činu těhotná, a že při dané intenzitě uvedeným cíleným a razantním způsobem útoku na oblast krku, kdy zvolil mechanizmus rdoušení, o kterém musel vědět, že je způsobilý vést ke smrti poškozené a úmrtí plodu a v případě, že se tak stane, byl s tímto následkem srozuměn, přičemž k fatálnímu následku nedošlo pouze shodou náhod a ztrátě vědomí poškozené.
Obviněný byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 17 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán povinností uhradit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem v Praze částku 2 161 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 2. 2014, č. j. 5 To 1/2015-443 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Charváta dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť namítl, že rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku.
Skutek, jak byl zjištěn, byl podle dovolatele nesprávně kvalifikován jako pokus zločinu vraždy, neboť jde buď o trestný čin ublížení na zdraví, nebo trestný čin zabití ve stádiu pokusu. Je tomu tak podle jeho přesvědčení proto, že od jednání směřujícího k dokonání dobrovolně upustil a následným kříšením poškozené odstranil nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem.
Obviněný namítl, že soudy obou stupňů ignorovaly subjektivní stránku zločinu vraždy. S poukazem na rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr. má za to, že pro právní posouzení jednání je určující, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zdůraznil, že na poškozenou po pádu na zem mluvil a pomohl jí vstát. Dobrovolně upustil od jednání směřujícího k dokonání trestného činu, když žádná překážka mu nebránila v tom, aby trestný čin dokonal poté, co poškozená upadla do bezvědomí. Obviněný své úvahy rozvíjí v tom směru, že soudy nevzaly v potaz možnost existence syndromu karotického sinu, jehož projevem je bezvědomí po výrazně kratší době tlaku, než která je potřebná k upadnutí do bezvědomí při klasickém rdoušení. Skutečnost, že svého jednání zanechal v situaci, kdy poškozená upadla do bezvědomí, svědčí o vyloučení jeho srozumění, že by mohl poškozenou usmrtit. S poukazem na rozhodnutí 4 Tz 5/2003 podotkl, že samotná délka doby, po kterou rdoušení pachatelem trvá, není určující z hlediska naplnění vědomostní složky, s ohledem na jeho závěry je nezbytné, aby úmysl pachatele směřoval k usmrcení jiného.
Stran právního posouzení skutku dovolatel dále namítl, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru o jeho afektivní reakci, bylo namístě vypořádat se s otázkou, zda se nejednalo o pokus zabití. Jeho jednání bylo motivováno pouze vztekem. S odkazem na rozhodnutí 3 Tdo 835/2010 zmínil, že u trestného činu vraždy musí být dán aktivní vztah pachatele k následku. Sama poškozená byla přesvědčena o tom, že ji nechtěl zabít. Připomenul, že při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu poškozenou zavraždit, nepostačí pouhé zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit smrt. V návaznosti na rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr. a č. 41/1967 Sb. rozh. tr. obviněný zopakoval, že „možnost následku nezahrnul do základu svého rozhodování a s nebezpečím usmrcení poškozené vůbec nekalkuloval“ . Nepřímý úmysl není možné presumovat, nýbrž je nezbytné jej dokázat (což rozvádí vzhledem k rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 301/98, IV. ÚS 260/05).
Obviněný zdůraznil, že v rozhodnutí soudů obou stupňů absentuje prokázání motivu k vraždě poškozené. S ohledem na rozhodnutí č. 7/1957 Sb. rozh. tr. soudí, že pokud si je pachatel vědom toho, že může trestný čin dokonat a nechce tak učinit a tuto možnost si uvědomuje, avšak upustí od dokonání činu pod vlivem okolností, které nebrání jeho svobodnému rozhodování, je nezbytné dospět k závěru, že dobrovolně upustil od dokonání trestného činu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí.
Samostatným podáním uplatnil obviněný požadavek na to, aby jeho mimořádný opravný prostředek byl Nejvyšším soudem projednán ve veřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta po shrnutí obsahu podaného dovolání a připomenutí možnosti zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění vyjádřených v dovoláním napadených rozhodnutích jen v případech tzv. extrémního nesouladu zaujala názor, že taková situace v posuzované věci nenastala. Podle státní zástupkyně je proto třeba vycházet ze skutkových závěrů důsledně popsaných ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně, resp. dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Z nich je zřejmé, že soud pečlivě hodnotil všechny důkazy a dovodil tak objektivní podklad pro vyslovení právní kvalifikace.
Pokud jde o její správnost, je státní zástupkyně toho názoru, že nalézací soud velmi podrobně popsal nejen průběh celého vztahu obviněného s poškozenou, nýbrž i jeho smrtící útoku na poškozenou. S poukazem na zjištění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zdůraznila, že co se týče zranění na krku, odpovídá takzvanému rdoušení, v daném případě zmáčknutí krku prostřednictvím obou rukou druhé osoby. U poškozené M. D. šlo o druhé stadium dušení, ke kterému dochází obvykle po půl až jedné minutě trvajícím prvním stadiu dušení. S ohledem na intenzitu útoku mohlo dojít ke vzniku fatálního následku, tedy smrti poškozené. Vzhledem k její graviditě navíc mohlo dojít i k další komplikaci dušení, a to ohrožení života či úmrtí plodu.
Podle státní zástupkyně je všeobecně (a nepochybně i obviněnému, jenž má základní vzdělání a podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie je průměrně intelektově nadán) známou skutečností, že stlačení dýchacích cest a velkých cév krku, při němž dochází k uzavření přívodu kyslíku do organismu napadené osoby a zamezení přívodu kyslíku, způsobuje u člověka smrt, resp. že může být důvodem smrti lidského jedince udušením.
Jestliže tedy ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství i z výpovědi znalce vyplynulo, že obviněný uvedeným způsobem intenzivně po určitou dobu rdousil poškozenou, když tato se dostala již do druhé fáze dušení - ztratila vědomí, upadla na zem a pomočila se, pak nepochybně věděl, že tímto mechanismem může poškozené způsobit smrt a pro tento případ byl s takovýmto následkem svého jednání srozuměn. V dané souvislosti státní zástupkyně připomíná, že obviněný předtím křičel, že poškozenou zabije, přičemž prokazatelně věděl o jejím těhotenství. Odvolací soud navíc podotkl, že obviněný rdousil poškozenou v situaci, kdy k ní byl otočený čelem (útok na její krk vedl zepředu) a musel tedy v její tváři průběžně vidět následky svého jednání. Intenzivně ji rdousil po celou dobu, co poškozená ještě jevila známky života. Uvedené je třeba vztáhnout k závěrům znaleckého posudku z oboru psychiatrie, podle něhož byly rozpoznávací schopnosti obviněného plně zachovány a v době dušení poškozené byly jeho ovládací schopnosti nepodstatně sníženy.
Obviněný neučinil nic, co by mohlo jím předpokládanému následku zabránit, odvrátit jej, nebo jej alespoň zmírnit. Jestliže ve svém dovolání zmiňuje, že poškozené šeptal do ucha „lásko vstávej“, není tato skutečnost sama o sobě důvodem zániku trestní odpovědnosti za již učiněné jednání, neboť takovéto „slovní kříšení“ nepochybně nelze považovat za dostačující ve smyslu odstranění nebezpečí, které vzniklo na životě a zdraví poškozené a jejího embrya ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku, jak se obviněný mylně domnívá. Porušení nervových struktur lokalizovaných na povrchových plochách krku, jež by vedlo k rychlému selhání životně důležitých orgánů a ke smrti poškozené, nenastalo nezávisle na vůli obviněného.
Podle státní zástupkyně lze na základě provedených důkazů bez důvodných pochybností dospět k závěru, že obviněný skutkem pod bodem II. naplnil jak objektivní, tak i subjektivní stránku trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, a to ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Je tedy zřejmé, že Krajský soud v Brně nepochybil, pokud jednání obviněného takto kvalifikoval a stejně tak nepochybil ani Vrchní soud v Olomouci, který odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř.
Státní zástupkyně proto navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Současně udělila souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Přestože obviněný napadl svým mimořádným opravným prostředkem usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. však neuplatnil], a tvrdí, že toto, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně je zatížen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku [uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je z obsahu jeho dovolání zřejmé, že veškeré své výhrady již uplatňuje (na rozdíl od námitek ve svém odvolání) toliko vůči skutku II., a to té jeho části spočívající ve fyzickém napadení poškozené, která byla krajským soudem posouzena jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Správnost rozhodnutí soudů nižších stupňů byla proto dovolacím soudem zhodnocena toliko ve vztahu k uvedené právní kvalifikaci.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nadále popírá úmysl (a to byť v podobě svého smíření s takovým následkem) poškozenou usmrtit, činí tak při zdůraznění toho, že rdoušení poškozené zanechal v krátké době od jeho započetí, v situaci, kdy věděl, že poškozená dýchá, přičemž tak učinil zcela dobrovolně, aniž by nastala okolnost na jeho vůli nezávislá, v jejímž důsledku by musel rdoušení poškozené ukončit, tedy za jiné skutkové alternativy, tj. jiného skutkového zjištění, než které se stalo předmětem právního posouzení soudy nižších stupňů. Ty totiž uzavřely, že obviněný poškozenou intenzivně rdousil až do okamžiku, kdy v důsledku již nastalého II. stadia dušení u ní došlo k nekoordinovanému pádu na chodník při pozbytí vědomí, coby následku tohoto rdoušení. Zcela transparentně to vyjádřil již soud prvního stupně na str. 10 svého rozsudku [ „… útok na poškozenou byl veden s dostatečnou intenzitou pro vznik bezvědomí. K přerušení útoku pak došlo v souvislosti pádem bezvládného těla poškozené (a s ním i obžalovaného).“ ], na nějž navázal se stejným zjištěním i soud odvolací (str. 10 usnesení: „Údaje ve zdravotnické dokumentaci i spisovém materiálu svědčí u poškozené pro rdoušení v intenzitě dostatečné až k případnému vzniku fatálních následků, ovšem přerušeném dříve, než k těmto následkům mohlo dojít.“ ). Soudy jako zcela účelovou vyhodnotily obhajobu obviněného, podle níž chtěl poškozenou pouze chytit za hlavu a lehce s ní zatřást, naopak konstatovaly, že obviněný poškozenou intenzivně rdousil přes její snahu v této aktivitě obviněnému zabránit. Vyšly (str. 9 usnesení) z výpovědi poškozené, podle které se obviněný „otočil k ní a oběma rukama ji chytil pod krk, těsně pod bradou a stiskl ji tak silně, že ani nemohla mluvit a vydat ani hlásek. Do doby, než se jí udělaly mžitky před očima, tak se pokoušela oddělat jeho ruce ze svého krku, chytila mu obě ruce, ale nešlo to.“ ). Pokud ji takto obviněný rdousil až do okamžiku, než pro ztrátu vědomí upadla (i s ním) na chodník, pak je zřejmé, že skutková zjištění soudů jsou odlišná od verze, kterou, ve snaze zvrátit dovoláním napadená rozhodnutí, prosazuje obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku.
Nově obviněný, na podporu svého tvrzení o absenci úmyslu poškozenou usmrtit a rovněž tvrzení o kratší době svého brachiálního jednání vůči poškozené, vznáší možnost uplatnění syndromu karotického sinu, tj. vzniku mozkové hypoxie vyvolané reflektorickým poklesem krevního tlaku, jež by nebyla vyvolána tak dlouhou dobu trvajícím rdoušením, z čehož vyšly při svém rozhodování soudy nižšího stupně. V dané souvislosti lze zmínit, že syndrom karotického sinu je reakce baroreceptoru, nacházejícího se na krkavici, která je způsobena nadměrnou stimulací tohoto baroreceptoru. Následkem této reakce je snížení průtoku krve do mozku, které se může projevit v nevysvětlitelných pádech, náhlém snížení krevního tlaku či mdlobách.
Pokud jde o tuto dovolací námitku, je třeba připomenout, že obviněný nic takového, co by zavdalo důvod se jí zaobírat, ve své výpovědi neuplatnil. Např. ve výpovědi ze dne 26. 6. 2014, která byla i podkladem při zpracování znaleckého posudku znalce MUDr. Bc Tomáše Vojtíška, obviněný ke stavu poškozené uvedl (č. l. 59), že „nebyla v bezvědomí, ale byla otřesená“. Nic, co by obsahově pro takovou alternativu průběhu skutku svědčilo, netvrdil ani v rámci řádného opravného prostředku vůči rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 425-427), v němž, v reakci na skutkové závěry nalézacího soudu, namítal, že poškozenou přestal škrtit (správně rdousit) krátce po započetí, jakmile si uvědomil, co dělá, a nikoli proto, že spadli na zem. Mělo-li by tomu být tak, pak ovšem do hry nevstupuje ani nově předkládaná varianta uplatnění se syndromu karotického sinu, který by měl být příčinou mdloby či ztráty vědomí poškozené, resp. jejího pádu.
Je nezbytné zdůraznit, že otázkou zpochybňovaného skutkového zjištění soudu prvního stupně stran intenzity a délky rdoušení poškozené se v reakci na odvolací námitky obviněného již v dostatečném rozsahu zabýval soud druhého stupně, který se k dané otázce vyslovil na str. 10 svého rozhodnutí, kdy uzavřel, že obviněný „rdousil poškozenou M. D. intenzivně minimálně po dobu půl až jedné minuty, v důsledku čehož poškozená upadla do bezvědomí a pomočila se.“ V této souvislosti připomenul odborný závěr znalce MUDr. Bc. Tomáše Vojtíška, který „výslovně uvedl, že k nástupu křečí, pomočení nebo pokálení dochází teprve ve II. stadiu dušení, přičemž II. stadium dušení bývá zakončeno bezvědomím“. Proto ve shodě se soudem prvního stupně shledal obhajobu obviněného (obsaženou v odvolací námitce, že poškozenu přestal škrtit krátce po započetí, jakmile si uvědomil, co dělá, a nikoli proto, že spadli na zem) provedenými důkazy za vyvrácenou. Odkázal přitom na zpracovaný znalecký posudek, lékařské zprávy o zranění poškozené, protokol o prohlídce těla obviněného a jeho vyjádření k nalezenému poranění (str. 10-11 usnesení).
Odvolací soud, který vyšel ze skutkového zjištění (str. 12 usnesení), že obviněný „rdousil poškozenou M. D. značnou intenzitou až do doby, kdy poškozená upadla do bezvědomí, a přestala tedy jevit známky života“ , zdůraznil, že z hlediska subjektivní stránky trestného činu k naplnění vědomostní složky zavinění není třeba, aby pachatel následek svého jednání považoval za nutný, neboť postačuje, představoval-li si jej alespoň jako možný. Vědomostní složku s ohledem na učiněná skutková zjištění stran realizovaného jednání, i s přihlédnutím k intelektové vybavenosti obviněného, jak byla zjištěna na něj zpracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a oboru klinické psychologie, pokládal odvolací soud za prokázanou. Srozumění se vznikem následku má prokázané tím, že „útok vedl na krk poškozené zepředu, a to s takovou intenzitou, že zamezil přívodu vzduchu do jejích plic a ve rdoušení pokračoval až do jejího upadnutí do bezvědomí“. Za základní pro posouzení věci považoval odvolací soud to, že obviněný při rdoušení poškozené „musel vidět do její tváře a sledovat tak průběh i průběžné následky svého jednání“ a že „intenzivně rdousil poškozenou po celou dobu, pokud poškozená jevila jakékoli známky života“. Při dovození úmyslu obviněného připomenul odvolací soud i to, že nelze odhlížet od verbálních projevů obviněného, které pronesl jak bezprostředně před útokem na poškozenou, tak v jeho průběhu.
S přihlédnutím k okolnostem, které zhodnotil na str. 10-13 svého rozhodnutí, učinil odvolací soud závěr, že ze strany obviněného šlo o tzv. ukončený pokus trestného činu vraždy, neboť „učinil vše, co pokládal za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání nedošlo, a to jen proto, že poškozená poté, co upadla do bezvědomí, spadl na zem. Skutečnost, že další vražedný útok na poškozenou již neuskutečnil, nelze považovat za dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu ve smyslu ustanovení §21 odst. 3 tr. zákoníku a v daném případě tak nemůže mít za důsledek zánik trestnosti již ukončeného pokusu, a to ani tehdy, jestliže mohl bez obtíží opakovat tento pokus.“
Právní závěry, které odvolací soud vyjádřil v dovoláním napadeném usnesení ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která jsou vyjádřena v popise skutku v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedena jak v odůvodnění uvedeného rozsudku, tak odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, nelze pokládat za závěry vadné. Dovoláním napadená rozhodnutí vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí.
Dovolání obviněného je opakováním jeho výhrad vůči odsuzujícímu výroku a pokračující polemikou s tím, jak věc uzavřely soudy nižších stupňů. Vyjma ničím nepodloženého poukazu na to, že se tyto soudy nezaobíraly možností uplatnění syndromu karotického sinu, se veškerá dovolací argumentace upírá k tomu, že zpochybňuje soudem druhého stupně dovozený závěr, že obviněný jednal v eventuální úmyslu vážícímu se ke smrtelnému následku a že se z jeho strany obviněného jednalo o pokus ukončený.
Opětovně se připomíná, že oproti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů obviněný uplatňuje tvrzení, že nevykonal vše, co považoval za potřebné k přivození smrtelného následku poškozené, neboť ji dále mohl škrtit (míněno rdousit), avšak nečinil tak, ač mu v tom žádná okolnost nebránila, tj. tvrzení, které soudy, opírající se o provedené dokazování, přesvědčivě vyvrátily.
Dovozovat závěr o dobrovolném upuštění od dokonání trestného činu obviněným v posuzované situaci není důvodné. Dovolací soud zásadně vychází ze skutkových zjištění, která učinily soudy nižších stupňů (odchýlit od nich, či prosadit skutková zjištění jiná je oprávněn jen v případě, že by tato byla v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. , což však není případ posuzovaný), a z jejich zhodnocení jimi provedených důkazů. Nejvyšší soud neshledává zákonných podmínek k tomu, aby zasáhl do hodnotících úvah těchto soudů, neboť se jak s jejich hodnocením důkazů, tak s dovozenými skutkovými i právními závěry ztotožňuje. Dodat lze, že na absenci úmyslu obviněného, případně na závěr o dobrovolném upuštění od dokonání trestného činu ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku nelze usuzovat z verbálních projevů, které ve vztahu k poškozené obviněný pronášel poté, co se nacházela po svém pádu na chodníku. Důvodně poukázala státní zástupkyně na to, že šeptání obviněného do ucha poškozené („lásko vstávej“), nemůže být považována za skutečnost, kterou by odstraňoval nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu ve smyslu ustanovení §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. I trestně právní teorie srov. např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 336, či Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání Praha: Wolters Kluwer, a. s. 2014, s. 249 zastává názor, že ukončený pokus, u něhož oproti pokusu neukončenému, vyznačujícímu se určitým časovým prostorem pro dobrovolné upuštění od dokonání, příliš šancí pachateli nenabízí, resp. že k zániku trestnosti ukončeného pokusu může dojít jen výjimečně, neboť pachatel již zpravidla nemá možnost splnit podmínky stanovené zákonem pro zánik trestnosti. Navíc se vyžaduje aktivní zásah pachatele. Za ten nelze označit již výše zmíněné šeptání obviněného, ani to, co akcentoval obviněný ve svém odvolání (č. l. 426 verte), že ke smrtelnému následku nedošlo „v důsledku aktivního jednání obžalovaného, který po krátkém okamžiku svého jednání zanechal“. Připomenout lze rovněž to, že judikatura zdůraznila (srov. rozhodnutí č. 7/2007 Sb. rozh. tr.), že podmínkou zániku trestnosti tzv. ukončeného pokusu trestného činu je vyjma dobrovolného aktivního jednání pachatele předpokládaného ustanovením §8 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. zák. [za účinnosti trestního zákoníku jeho ustanovením §21 odst. 3 písm. a) nebo b)], též změna jeho vnitřního postoje k zamýšlenému následku. Ani tato podmínka není v případě dovolatele splněna, neboť tento podle skutkových zjištění soudů – na rozdíl od jeho interpretace této části zjištěného jednání – v napadání poškozené pokračoval ( „… ji opět chytil do kravaty, načež se poškozené podařilo utéct k sousedovi“ ). Je proto třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud nedospěly k závěru o dovolatelově dobrovolném upuštění od pokusu trestného činu.
Uvedený fakt má za následek, že není namístě zvažovat právní kvalifikaci skutku obviněného v podobě trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to ani coby důsledek ustanovení §21 odst. 5 tr. zákoníku (tedy v podobě vyvození trestní odpovědnosti za již dokonaný trestný čin).
Nepřípadný je poukaz dovolatele na to, že předmětem zvláštních úvah soudů mělo být to, zda svým jednáním nespáchal pokus trestného činu zabití [patrně podle §21 odst. 1, §141 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Pro aplikaci zmíněné privilegované skutkové podstaty trestného činu totiž zdaleka nedostačuje to, na co upozorňuje obviněný, tj. že podle zjištění nalézacího soudu se dopustil jednání afektivního (např. str. 13 rozsudku), ani toto, že podle zhodnocení obviněného „toto rozrušení bylo… vyvoláno poškozenou“. Je-li užití ustanovení §141 tr. zákoníku podmíněno skutkovým zjištěním, které umožňuje subsumpci jednání pachatele pod znaky vymezené tím, že jiného úmyslně usmrtil v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, pak nic takového z dokazování zaměřeného na spáchání činu popsaného v bodě II. výroku rozsudku soudu prvního stupně prokázáno nebylo. Nevznikla proto potřeba, aby se danou otázkou soudy nižších stupňů speciálně zaobíraly a své závěry v odůvodněních svých rozhodnutí vyložily.
Konečně, zmiňoval-li dovolatel, že nesprávnost právní kvalifikace spočívá i v tom, že nebyl prokázán motiv jeho jednání, pak nezbývá než uvést, že motiv není fakultativním znakem subjektivní stránky trestného činu vraždy, jinak vyjádřeno, jeho prokázání nepodmiňuje závěr o naplněnosti zákonných znaků uvedeného trestného činu. Navíc otázkou motivace jednání obviněného se soud prvního stupně v dostatečném rozsahu zabýval, jak o tom svědčí obsah odůvodnění jeho rozsudku na str. 18.
Uvedená konstatování ústí do závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů (prvotně soudu nalézacího) nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., byť obviněný uplatnil požadavek na provedení veřejného zasedání, rozhodl dovolací soud o tomto jeho mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu