ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1341.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1341/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. listopadu 2015 v Brně dovolání obviněné D. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 9 To 44/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 86/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. T. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 3 T 86/2014, uznal obviněnou D.T. (dále zpravidla jen „obviněná“) vinnou pod body 1), 3) a 4) rozsudku přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, pod body 2), 5), 6) a 7) rozsudku přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem 8) rozsudku přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněnou k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 9 To 44/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněné podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zbyňka Babíka včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla nesprávnou právní kvalifikaci skutků pod body 1), 3), 4) a 8) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, neboť podle jejího názoru nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, a to její úmysl získat protiprávně majetkový prospěch na úkor poškozených. Poukázala na to, že poskytnuté úvěry řádně splácela až do doby, než bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o jejím úpadku a bylo jí povoleno oddlužení. Dále poukázala na to, že výše škody u skutků pod body 1), 3), 4) a 8) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu byla stanovena nesprávně a je neopodstatněná, neboť poškozeným žádnou škodu nezpůsobila. Dále namítla, že z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, že by uvedení nepravdivých údajů mělo nějaký vliv na následné uzavření smluv o úvěru. Obviněná vytkla nesprávnou právní kvalifikaci skutků pod body 2), 5), 6) a 7) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, neboť před uzavřením jednotlivých smluv neuvedla žádné nepravdivé údaje, nikoho neuváděla v omyl a své závazky z jednotlivých smluv řádně splácela až do doby, než bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o jejím úpadku a bylo jí povoleno oddlužení. Nesouhlasí s výší škody u skutků pod body 2), 5), 6) a 7) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu byla stanovena nesprávně a je neopodstatněná, neboť poškozeným žádnou škodu nezpůsobila a všechny své závazky řádně splácela. Podle obviněné ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nelze vůbec zjistit, jaké konkrétní jednání obviněné bylo označeno za předstírání, že má dostatek finančních prostředků na hrazení splátek, před kým a kdy měla tyto skutečnosti předstírat a zda toto údajné předstírání mělo nějaký vliv na uzavření jednotlivých smluv s poškozenými. Se společností Provident Financial, s. r. o., uzavřela dne 17. 12. 2012 smlouvu o půjčce na částku 10 000 Kč, a i přes tuto skutečnost s ní uvedená společnost uzavřela dne 8. 3. 2013 další smlouvu o půjčce ve výši 22 000 Kč. Poukázala na porušení zásady ultima ratio, protože věc měla být řešena prostředky civilního práva. Dále namítla, že osoby pověřené sjednáváním úvěrových smluv pro úvěrové společnosti jsou motivovány k tomu, aby uzavřely co nejvíce smluv, a proto se tyto osoby snaží sepsat smlouvu tak, aby mohla být uzavřena, tedy aby tzv. prošla a aby za ni dostaly příslušnou provizi. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu závěrem uvedla, že je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů.
Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 9 To 44/2015, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že námitky obviněné spočívající v tom, že nepravdivé údaje byly při uzavírání smluv uváděny samotnými osobami jednajícími jménem úvěrových společností, směřují ke změně skutkových zjištění a takové námitky proto nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. K námitce proti existenci subjektivní stránky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku uvedl, že obviněná se zřejmě nesprávně domnívá, že úmysl pachatele musí také zahrnovat způsobení škody, resp. okolnost, že úvěr nebude v budoucnu splácen. Poukázal na to, že ke vzniku škody jako znaku některých kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku postačuje zavinění z nedbalosti, přičemž zmiňovaný majetkový prospěch není uveden jako formální znak v žádné části §211 tr. zákoníku. Nepravdivé údaje o výši příjmů a o výši již existujících závazků, které obviněná uváděla, jsou nepochybně skutečnosti důležité pro poskytnutí úvěru. Znakem trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku ovšem není uvedení věřitele v omyl. Lze nicméně stěží předpokládat, že by nějaká úvěrová společnost poskytla další úvěr osobě, která již nemá žádný příjem použitelný pro jeho splácení, resp. jejíž měsíční splátky již existujících dluhů dokonce překračují měsíční příjem této osoby. Dále poukázal na to, že skutková zjištění u skutků pod body 2), 5), 6) a 7) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu za dostačující z hlediska naplnění zákonného znaku uvedení jiného v omyl. Uvedl, že snad přicházelo v úvahu, aby soud uvedl u jednotlivých dílčích útoků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku údaje o výši měsíčního příjmu obviněné a o výši jejích existujících platebních povinností, popis skutku však v žádném případě není natolik kusý, aby bylo možné dovodit existenci vady uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska způsobení škody byly jednotlivé dílčí útoky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dokonány již vyplacením vypůjčených peněz, za škodu bylo nutno považovat celou výši vyplacených částek a případné částečné splacení půjček lze posuzovat pouze jako náhradu škody. Soudy obou stupňů tedy nepostupovaly zcela správně, pokud za škodu považovaly pouze nesplacené části půjček. S ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius a na to, že dovolání bylo podáno pouze obviněnou, však tuto vadu nelze v dovolacím řízení napravit. Závěrem uvedl, že neobstojí ani námitka obviněné týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, neboť v této trestní věci nelze dovodit existenci konkrétních okolností, pro které by společenská škodlivost činů spáchaných obviněnou neodpovídala ani nejlehčím v praxi se vyskytujícím případům trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, ani trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněná vznesla v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadla rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněná tak sice formálně opřela dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinila tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněná namítla, že v případě skutků pod body 1), 3), 4) a 8) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, neboť jí nebyl prokázán úmysl získat na úkor poškozených majetkový prospěch, a že soudy obou stupňů byla nesprávně stanovena celková výše škody v případě uvedených skutků.
Podle §211 odst. 1 tr. zákoníku kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
Podle §211 odst. 4 tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem, způsobí-li činem uvedeným v §211 odst. 1 tr. zákoníku nebo §211 odst. 2 tr. zákoníku větší škodu.
Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Nejvyšší soud nepřisvědčil výše uvedeným námitkám obviněné.
Skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí; tato skutková podstata tedy poskytuje ochranu majetku a majetkových práv věřitelů, ale i dlužníků v souvislosti s řádným sjednáváním úvěrových smluv a čerpáním úvěru.
Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru.
Za hrubě zkreslené údaje se považují takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí peněžních prostředků.
Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření nebo pro poskytnutí peněžních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena nebo by nebyly peněžní prostředky vůbec poskytnuty, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či peněžní prostředky při čerpání by byly poskytnuty, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi.
K trestnosti tohoto činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru. Pokud však pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu §211 odst. 4, 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že v případě skutku pod bodem 8) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu je námitka nenaplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu ve vztahu ke způsobení škody zcela irelevantní, neboť obviněná byla v případě tohoto skutku uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž způsobení škody není zákonným znakem skutkové podstaty uvedeného přečinu.
V případě skutků pod body 1), 3) a 4) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, které byly soudy obou stupňů právně kvalifikovány jako pokračující přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, je znakem této kvalifikované skutkové podstaty způsobení větší škody. Větší škodou se přitom rozumí škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí zavinění z nedbalosti, a to i z nedbalosti nevědomé [§17 písm. a) tr. zákoníku].
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněné, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněná se dopustila jednání pod bodem 1) rozsudku tím, že s úmyslem získání majetkového prospěchu požádala dne 19. 9. 2012 v T. společnost PROFI CREDIT Czech, a. s., o poskytnutí úvěru ve výši 80 000 Kč, avšak do žádosti uvedla nepravdivé údaje o výši svých jiných měsíčních splátek, neboť uvedla, že její měsíční splátky činí 0 Kč, ačkoliv činily nejméně 7 406 Kč, a na základě takto uvedených nepravdivých údajů byla dne 19. 9. 2012 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. ....... a úvěr ve výši 43 000 Kč jí byl poskytnut, který však nesplácí, přičemž na splátkách uhradila celkem částku ve výši 9 909 Kč, čímž způsobila společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., škodu ve výši 33 091 Kč.
Obviněná se dále dopustila jednání pod bodem 3) rozsudku tím, že s úmyslem získání majetkového prospěchu požádala dne 23. 11. 2012 v místě trvalého bydliště na adrese N. V., společnost SMART Capital, a. s., o poskytnutí úvěru ve výši 21 000 Kč, avšak do žádosti uvedla nepravdivé údaje o výši svého čistého měsíčního příjmu a o svých závazcích, neboť uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 13 100 Kč a měsíční závazky činí 3 000 Kč, ačkoliv její příjem činil 10 599 Kč a závazky činily 14 597 Kč a na základě takto uvedených nepravdivých údajů byla dne 23. 11. 2012 uzavřena smlouva o úvěru č. ..........a úvěr ve výši 21 000 Kč poskytnut, který však nesplácí, neboť uhradila na splátkách celkem částku ve výši 7 880 Kč. Tímto jednáním způsobila společnosti SMART Capital, a. s., škodu ve výši 13 120 Kč.
Obviněná se dále dopustila jednání pod bodem 4) rozsudku tím, že s úmyslem získání majetkového prospěchu požádala dne 23. 11. 2012 v místě trvalého bydliště na adrese N. V., společnost EC Financial Services, a. s., o poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč, avšak do žádosti uvedla nepravdivé údaje o výši svého čistého měsíčního příjmu o své majetkové situaci, neboť uvedla, že její čistí měsíční příjem činí 13 100 Kč a že měsíčně splácí 3 000 Kč na půjčkách a její použitelný příjem pro hrazení úvěru činí 4 100 Kč, ačkoliv její příjem činil 10 599 Kč a na půjčkách měla hradit nejméně 14 597 Kč měsíčně a neměla žádný použitelný příjem na hrazení úvěru (v kolonce použitelný příjem mělo být uvedeno -9 998 Kč) a na základě takto uvedených nepravdivých údajů byla dne 23. 11. 2012 uzavřena smlouva o úvěru č. ....... a úvěr ve výši 15 000 Kč poskytnut, který však nesplácí, neboť uhradila pouze 3 splátky v celkové výši 5 400 Kč. Tímto jednáním způsobila společnosti EC Financial Services, a. s., škodu ve výši 9 600 Kč.
Z takto vymezených skutků je zřejmé, že obviněná jednáním pod body 1), 3) a 4) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu naplnila nejen subjektivní stránku přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedeného přečinu, neboť při sjednávání úvěrů s poškozenými společnosti vědomě uvedla nepravdivé údaje o výši svých příjmů a o výši svých existujících závazků, přičemž tyto skutečnosti jsou nepochybně důležité pro následné poskytnutí úvěru ze strany úvěrových společností. Na základě takto uvedených nepravdivých údajů došlo ke schválení jednotlivých žádostí obviněné o poskytnutí úvěrů a následnému poskytnutí finančních prostředků ze strany poškozených společností. Obviněná své jednání směřovala vědomě ke způsobení škody převyšující hranici větší škody a takovou škodu zamýšlela poškozeným způsobit. Ve vztahu k tomuto následku tedy obviněná jednala také úmyslně (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 286/2011).
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na to, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněná způsobila jednáními pod body 1), 3) a 4) rozsudku škodu ve výši 55 811 Kč. Tento závěr soudů obou stupňů je nesprávný, neboť přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku v této trestní věci byl dokonán okamžikem poskytnutí finančních prostředků poškozenými úvěrovými společnostmi, přičemž případné částečné splacení úvěru obviněnou je nutné považovat za náhradu způsobené škody, resp. její části, což může mít význam pouze při rozhodování o trestu a o náhradě škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1407/2006). Soudy obou stupňů proto měly v této trestní věci do celkové výše způsobené škody zahrnout všechny finanční prostředky, které byly obviněné poskytnuty poškozenými společnostmi, nikoliv pouze jejich nesplacené části. V takovém případě by celková způsobená škoda činila 79 000 Kč. Nejvyšší soud však tuto vadu rozhodnutí soudů obou stupňů nemohl v dovolacím řízení napravit s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius, neboť dovolání v této trestní věci bylo podáno pouze obviněnou, a na podkladě takového dovolání nelze rozhodnout v neprospěch obviněné (§265p odst. 1 tr. ř.).
Obviněná dále právně relevantně namítla, že v případě skutků pod body 2), 5), 6) a 7) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu nebyla naplněna objektivní stránka přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a že soudy obou stupňů nebyla správně stanovena celková výše škody.
Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle §209 odst. 3 tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem, způsobí-li činem uvedeným v §209 odst. 1 tr. zákoníku větší škodu.
Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani těmto námitkám obviněné. Vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněné, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněná se dopustila jednání pod body 2), 5), 6) a 7) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu tím, že v místě svého trvalého bydliště uzavřela smlouvy o půjčce s podvodným úmyslem obohatit se na úkor poškozených společností, přičemž s ohledem na znalost své finanční situace si byla vědoma, že není schopna dostát sjednaným závazkům. Obviněná totiž při uzavírání uvedených smluv předstírala, že s ohledem na své příjmy a následné výdaje má dostatek použitelných finančních prostředků na úhradu jednotlivých splátek, ačkoliv objektivně musela vědět, že po úhradě předchozích závazků již nedisponuje odpovídajícími finančními prostředky. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněná způsobila poškozeným společnostem škodu v celkové výši 38 973 Kč. Je tedy zřejmé, že obviněná svým jednáním naplnila nejen objektivní stránku přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky uvedeného přečinu. Právní kvalifikace skutku je správná.
Obviněná dále namítla, že v její trestní věci došlo k porušení zásady ultima ratio, neboť je přesvědčena, že tato věc měla být projednávána pouze v rámci občanskoprávního řízení.
Nejvyšší soud této námitce obviněné nepřisvědčil a poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněné pod body 1), 3), 4) a 8) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu je zcela běžným případem trestného činu úvěrového podvodu, které navíc v bodech 1), 3) a 4) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty pokračujícího přečinu podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Obviněná spáchala uvedený přečin tím, že při uzavírání úvěrových smluv v několika případech uvedla nepravdivé údaje o výši svých příjmů a o výši již existujících závazků s úmyslem získání majetkového prospěchu na úkor poškozených úvěrových společností, na základě kterých došlo následně ke schválení jednotlivých žádostí o poskytnutí úvěru a poskytnutí požadovaných finančních prostředků, které však v rozporu se sjednaným splátkovým kalendářem nesplácela. Jednání obviněné proto odpovídá běžně se vyskytujícím přečinům úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, jednání pod body 1), 3) a 4) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu navíc naplňuje zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a z těchto důvodů není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení.
Nejvyšší soud dále upozorňuje na to, že jednání obviněné pod body 2), 5), 6) a 7) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu je také obvyklým případem podvodného jednání, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, aniž by v tomto případě bylo možné dovodit existenci konkrétních okolností, pro které by společenská škodlivost činů neodpovídala ani nejlehčím v praxi se vyskytujících přečinů podvodů podle §209 tr. zákoníku. Obviněná spáchala uvedený přečin tím, že uzavřela v několika případech s poškozenými společnostmi smlouvy o půjčce, přičemž znala svou finanční situaci a již při uzavírání uvedených smluv musela vědět, že sjednaným závazkům nebude schopna dostát. Jednání obviněné pod body 2), 5), 6) a 7) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu naplňuje všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a z těchto důvodů není možné projednat věc v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné D. T. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu