ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1028.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1028/2014-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 dovolání obviněných Mgr. L. B., a Bc. A. F. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 5 To 69/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 102/2012, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 5 To 69/2014, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 2 T 102/2012, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chrudimi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 2 T 102/2012, byli obvinění Mgr. L. B. a Bc. A. F. shodně uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byli podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. K., bytem T., B., Ing. J. K., M.Eng., bytem tamtéž, a Ing. L. K., Ph.D., bytem tamtéž, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný Mgr. L. B. (dále jen „obviněný“) shora uvedeného přečinu dopustil tím, že v postavení hlavního vedoucího letního tábora pro děti a mládež zaměřeného na příběhy literárního a filmového hrdiny Harryho Pottera, který vedl ve dnech 15. 8. 2010 až 21. 8. 2010 v obci S., místní části P., na základě uzavřené Dohody o provedení práce s pořádající osobou podnikající pod firmou J. N. – CK MACEK se sídlem Uhlířské Janovice, Okružní 673, když sám byl držitelem platného průkazu zdravotníka zotavovacích akcí, a byl povinen zajišťovat bezpečnost svěřených osob, účastníků tábora, při přípravě hry, která měla probíhat dne 18. 8. 2010 na vodní údolní nádrži S., v blízkosti H. u Ž. h., okres Ch., kde měli předem vybraní reprezentanti táborových oddílů po skoku z paluby lodi doplavat k břehu, předal odpovědnost za účastníky hry nezkušeným oddílovým vedoucím, ačkoliv si byl vědom, že je třeba zabezpečit náležitý dozor nad bezpečností plavců, protože plavání na otevřené a hluboké vodě je spojeno se zvýšeným rizikem pro zdraví a život plavců, především nevymezil přesný požadovaný prostor pro plavání, zejména jím požadovanou vzdálenost 25 metrů od břehu, a před počátkem hry se nepřesvědčil, zda dohodnuté podmínky pro plavání byly dodrženy, z místa, kde měla plavecká část hry proběhnout, odjel pryč ještě před začátkem hry, přičemž došlo k prodloužení vysazovací vzdálenosti na minimálně 80 metrů, nezletilý …, dne 18. 8. 2010 okolo 14.00 hod. skočil do vody a po uplavání vzdálenosti přibližně 20 metrů od místa vysazení z plachetnice začal tonout, načež z důvodu příliš velkého vzdálení doprovodného malého motorového plavidla s členem Hladinové záchranné služby, který trvale nesledoval plavce a začal nakládat jejich oblečení, poškozenému nemohla být včas poskytnuta pomoc, a to vedlo k jeho utonutí.
Obviněná Bc. A. F. (dále jen „obviněná“) se shora uvedeného přečinu měla podle zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dopustit tím, že dne 18. 8. 2010 okolo 14.00 hod. na hladině údolní nádrže S., v prostoru u Ž. h., okres Ch., v postavení oddílové vedoucí letního tábora pro děti a mládež zaměřeného na příběhy literárního a filmového hrdiny Harryho Pottera, který pod hlavním vedením obviněného L. B. probíhal ve dnech 15. 8. 2010 až 21. 8. 2010 v obci S., místní části P., když sama byla držitelkou platného průkazu zdravotníka zotavovacích akcí, ačkoliv si byla vědoma, že je třeba zabezpečit náležitý dozor nad bezpečností plavců, protože plavání na otevřené a hluboké vodě je spojeno se zvýšeným rizikem pro zdraví a život plavců, poté, co jí obžalovaný L. B. ponechal na starosti dohled na průběh táborové hry na téma Harry Potter a relikvie smrti, včetně plaveckého úkolu pro čtyři reprezentanty táborových oddílů, který měl proběhnout a proběhl kolem 14.00 hod. dne 18. 8. 2010 na hladině údolní nádrže S., když účastníci hry měli ve vzdálenosti přibližně 25 metrů od břehu nádrže v oblasti Ž. h. po seskoku z paluby jachty doplavat ke břehu, neprovedla kontrolu vzdálenosti lodí od břehu a hloubku vody, spoléhala na svůj odhad a ujištění vůdce plavidla, že vzdálenost odpovídá dohodě, dala pokyn plavcům ke skoku do vody, když skutečná vzdálenost k břehu byla nejméně 80 metrů, byla si vědoma toho, že nejpomalejšího plavce z bezprostřední blízkosti nedoprovází záchranné motorové plavidlo, a bezdůvodně se spolehla na to, že záchranné plavidlo je dostatečně blízko pro poskytnutí záchrany, což vedlo k tomu, že jeden z účastníků plavecké hry, nezletilý poškozený …, po uplavání přibližně 20 metrů od místa seskoku z vysazovací jachty začal tonout, načež mu právě z důvodu velké vzdálenosti motorového člunu nebyla včas poskytnuta účinná pomoc, a to vedlo k jeho utonutí.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění odvoláními; své řádné opravné prostředky zaměřili proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 5 To 69/2014, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. V této souvislosti není od věci zmínit, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 8 To 32/2013, byla mimo jiné (výrok ad II.) podle §25 tr. ř. věc odňata Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a přikázána Městskému soudu v Praze.
Pro úplnost je zapotřebí též dodat, že shora označené soudy v posuzované trestní věci již jednou rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 2 T 102/2012, byli oba obvinění shodně podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se tento skutek nestal. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození M. K., Ing. J. K., M.Eng., a Ing. L. K., Ph.D., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání státního zástupce byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 130/2013, označený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění tohoto usnesení Městský soud v Praze mimo jiné upozornil i na možnost skutky obviněných posoudit podle přísnějšího ustanovení zákona (§143 odst. 1, 2 tr. zákoníku), než podle kterého je posuzovala obžaloba (§143 odst. 1 tr. zákoníku).
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 5 To 69/2014, podali obvinění prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Oba odkázali na dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný uvedl, že z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, že jeho jednáním byly naplněny všechny zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty posuzovaného přečinu, neboť bezpečnost plavců zajistil, resp. pro ten účel učinil veškerá opatření. S vedoucím Yacht clubu, se svědkem J. L., se za přítomnosti dalšího táborového vedoucího dohodli, že na plavce budou dohlížet vodní záchranáři a bezpečnost plavců bude rovněž zajišťovat i záchranářský motorový člun se zkušeným a proškoleným záchranářem R. S. na jeho palubě. Bylo dohodnuto, že plavci budou vysazeni do vody u Ž. h., a to ve vzdálenosti 20, maximálně 25 metrů od břehu. Uvedené místo bylo vybráno právě s ohledem na jeho bezpečnost; hloubka vody byla 150-170 cm, plavci by tedy pohodlně dosáhli na dno. S dohodou byli seznámeni všichni táboroví vedoucí, a to včetně obviněné, jež byla zástupkyní obviněného, měla shodnou praxi a stejný platný průkaz zdravotníka zotavovacích akcí. Obviněný odpovědnost za účastníky plavání předal táborovým (oddílovým) vedoucím, přičemž žádným právním předpisem není uvedená delegace zakázána. To, že následně došlo bez jeho vědomí ke změně dohodnutých podmínek, aniž by jej o tom obviněná, jež u sebe měla mobilní telefon, informovala, nemohl ovlivnit. Pokud by se všechny odpovědné a přibrané (řádně sjednané) osoby dohodnutými podmínkami, pokyny obviněného a svými zákonnými povinnostmi řídily, nikdy by k utonutí poškozeného nedošlo. Mezi jednáním obviněného a tragickým následkem, tedy utonutím blízkého přítele obviněného a kamaráda, s nímž se obviněný zřejmě nikdy vnitřně psychicky nevyrovná, tak není žádná příčinná souvislost. Nebyla naplněna ani subjektivní stránka skutkové podstaty posuzovaného přečinu, obviněný nemohl předpokládat, že bude změněna dohoda o místě konání závodu, pro bezpečnost plavců vykonal maximum. Jeho trestní odpovědnost nelze dovozovat z toho, že třetí osoby nectily dohodu, jež byla uzavřena. Změna vysazovací vzdálenosti nebyla způsobena jeho nedbalostí či zanedbáním jeho povinnosti. Zdůraznil, že tři plavci byli dospělí, jeden z nich byl dokonce plavecký záchranář, a čtvrtý plavec, poškozený, byl ve věku 17 let. S ohledem na výše uvedené má za to, že v posuzované trestní věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a učiněnými právními závěry. Znalec Ing. Petr Ptáček potvrdil, že pokud by byla původně dohodnutá vzdálenost 25 metrů dodržena, k utonutí poškozeného by nemohlo dojít, a dokonce by ani nebyl nutný doprovod člunem. Usnesení odvolacího soudu je podle názoru obviněného postaveno na naprosto chybném vyhodnocení důkazů; soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo hodnotil důkazy v jeho neprospěch.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující a dále aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a obviněného zprostil obžaloby.
Obviněná namítla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Domnívá se, že v otázkách právního posouzení skutku argumentuje soud v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, jakož i v rozporu se závěry nalézacího soudu. I soud odvolací je však povinen, a to zvláště za situace, kdy nalézací soud rozhodoval na základě pokynů odvolacího soudu, postupovat v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Obviněná je přesvědčena, že prvním ve věci učiněným rozhodnutím odvolací soud překročil rozsah svého přezkumu a nárokoval si právo provádět úpravy úvah nalézacího soudu a komplexní posuzování provedeného dokazování. Tímto postupem porušil odvolací soud princip ústnosti, neboť sám žádné důkazy neprováděl. Vzhledem k tomu, že nalézací soud se cítil jeho úvahami vázán, vydal nesprávný rozsudek. Svoje přesvědčení dokládá obviněná konkrétními příklady a tvrdí, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Podle jejího názoru se soudy zabývaly výlučně odpovědností její a obviněného, přičemž zcela opomenuly odpovědnost dalších osob za smrt poškozeného, zejména svědků J.L. a R. S., kteří se na zajištění bezpečného průběhu plaveckého závodu významně podíleli. Obviněná odmítá, aby jí bylo bez odkazu na odpovídající právní úpravu vytýkáno, že motorový člun nedodržel bezprostřední vzdálenost od posledního plavce; navíc si lze jen stěží představit, že by se motorový člun, který je poháněn nechráněným lodním šroubem, mohl pohybovat ve vzdálenosti metru či dvou od plavce. Zdůrazňuje, že obviněný požádal svědka J. L. o zajištění bezpečnosti plavců. Podotýká, že jí obviněný sdělil, že o bezpečnost chlapců se kompletně postarají jachtaři a kvalifikovaný záchranář na motorovém člunu, což si na místě ověřila; svědek J. L. byl garantem dodržení podmínek akce. Pokud jde o vysazovací vzdálenost 25 metrů, podle informací, jež byly obviněné poskytnuty, se jednalo o vzdálenost orientační a o vzdálenost, kterou měli plavci uplavat. Nejednalo se o vzdálenost od břehu, což potvrdili i ostatní plavci, kteří vypověděli, že posledních 20 metrů k břehu se brodili. Za daných podmínek by tak reálný start závodu musel být vzdálen od břehu cca 50 až 60 metrů. Obviněná uvedla, že nebyla vůdcem plavidla, na němž se plavila. Byl jím svědek J. L., který ji opakovaně ujišťoval, že vše je konáno v souladu s dohodou mezi ním a obviněným. S ohledem na své zkušenosti a znalosti nemohla rozpoznat, že došlo k prodloužení dohodnuté vysazovací vzdálenosti, nemohla tedy rozpoznat hrozící riziko. Svědek R. S. již v přípravném řízení uvedl, že mu svědek J. L. sdělil, že má být přítomen u závodníků z důvodu zajištění bezpečnosti. Nebylo v jejích reálných možnostech, aby v krátkém časovém okamžiku na pozici motorového člunu vůči poškozenému cokoliv změnila. Obviněná zajišťovala zdravotnickou asistenci, nikoliv asistenci záchranářskou. Od toho byli členové Yacht clubu, kteří si svého postavení byli vědomi. Z výslechu znalce Ing. Petra Ptáčka vyplynulo, že z hlediska bezpečnosti měl motorový člun posledního plavce sledovat ve vzdálenosti cca 10 metrů. Uvedená vzdálenost však není nikde určena, vyplývá ze zkušeností a aktuální situace na místě, přičemž nositeli takových zkušeností mohli být pouze vyškolení členové záchranné služby, nikoliv obviněná. Nadto nelze přehlédnout, že vzdálenosti na vodě se určují velice obtížně a že ve skutečnosti mohl být člun od plavců vzdálen méně než zjištěných 20 metrů. Nebyla informována o dohodě stran maximální hloubky vody v místě startu. Nebyla informována o tom, že start bude tam, kde budou všichni plavci „stačit“. Z logiky věci navíc vyplývá, že byl-li dojednán start přímo z lodi, musela hloubka vody respektovat ponor lodě – jachty. Důvodně očekávala, že místo startu bude tak blízko břehu, kam mohou lodě bezpečně doplout. Obviněná též akcentovala, že plavecká vzdálenost odpovídala schopnostem poškozeného; má za to, že poškozený byl dobrým plavcem. Před samotným závodem se nekonal žádný fyzicky náročný program a byla respektována doba vymezená pro spánek i doba po jídle. Zjištěná teplota vody odpovídala normám pro koupání dětí. Vyhlášený zákaz koupání nebyl v příčinné souvislosti s utonutím poškozeného; v době konání závodů o něm obviněná navíc neměla a nemohla mít povědomí. Obviněná uzavřela, že namísto pregnantního právního posouzení věci byla uznána vinnou na základě představ, odhadů a subjektivních názorů, zvláště pak odvolacího soudu. Poznamenala, že neexistuje žádný právní předpis, který by upravoval konání obdobných akcí. Podle jejího názoru odpovědnost za svěřené děti končí tam, kde tuto odpovědnost přebírají v daném rozsahu k tomu určené osoby. S ohledem na shora uvedenou argumentaci je přesvědčena o absenci jakékoliv formy zavinění ve vztahu ke svému jednání, které by bylo v příčinné souvislosti s úmrtím poškozeného.
I ona navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k dovolání předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť výchozím předpokladem uplatněného dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Přestože mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu stojí námitky týkající se porušení procesních předpisů nebo námitky skutkové povahy, státní zástupce poznamenal, že obecné soudy provedly dokazování v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy vyhodnotily způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. Podle něj tedy skutkové závěry obecných soudů provedenému dokazování odpovídají. Co se však právních závěrů týče, ty považuje státní zástupce za nesprávné a v souvislosti s tím shledává dovolání v částech, v nichž jsou napadána právní posouzení skutků kladených obviněným za vinu, důvodnými.
Podle státního zástupce je z vývoje projednávané trestní věci zřejmé, že právní posouzení jednání obviněných není jednoznačné a právní názory na jednání obviněných jsou různé. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že původní dozorová státní zástupkyně i posléze k vyřízení věci přidělený státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi odmítli z důvodu nezákonnosti splnit pokyn dohledového Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové k zahájení trestního stíhání obviněných, neboť jednání obviněných nepovažovali za trestné. Ačkoliv státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi věc následně zažaloval, samosoudce Okresního soudu v Chrudimi nepovažoval jednání obviněných za trestné, proto rozhodl o zproštění obžaloby, přičemž k odsouzení obviněných přistoupil až ve svém druhém rozhodnutí, a to s odkazem na vázanost právním názorem odvolacího soudu, jemuž se podrobil. Státní zástupce připustil, že v posuzované trestní věci se jedná o neodstranitelnou lidskou tragédii, jež doživotně zasáhne nejen rodinu poškozeného, ale i obviněné a další účastníky tábora, má ale za to, že nad právně objektivním přístupem zvítězila úporná snaha najít, odsoudit a potrestat viníka.
Dále akcentoval, že v den závodu byly podmínky k plavání standardní; teplotu vody cca 19 stupňů a teplotu vzduchu cca 25 stupňů nepovažuje za nijak mimořádně chladnou, či dokonce zdraví ohrožující. Připustil, že viditelnost ve vodě byla špatná, současně ale podotkl, že je to na S. přehradě v létě běžný stav a že lidé se tam přesto koupou. Připomněl, že k plavecké soutěži byli vybrání čtyři plavci, zástupci jednotlivých oddílů, kteří mohli plavání odmítnout. To nakonec učinil i Š. D., místo kterého nakonec plaval poškozený. Státní zástupce zdůraznil, že všichni vybraní byli dobrými plavci, přičemž poškozený v nedávné době před utonutím přeplaval přehradu tam i zpět. Státní zástupce se domnívá, že ani konečná trasa závodu nebyla přehnaná, neboť všichni plavci byli schopni cca 50 metrů plavání bez problémů zvládnout v řádu jedné či dvou minut. Pokud jde o věk plavců, tři byli starší 18 let, pouze poškozenému bylo 17 let. To již není věk dětský, neboť takto stará mládež zcela běžně bez jakéhokoliv zabezpečení a dozoru a mnohdy i za horších podmínek provozuje nejrůznější a často i mnohem riskantnější sportovní aktivity. Státní zástupce dále uvedl, že ve vodě plavali pouze čtyři plavci, kteří si v podstatě vzájemně dělali doprovod a kteří si v případě potíží některého z nich mohli pomoci. Že k takové pomoci nakonec nedošlo, je podle mínění státního zástupce dílem souhry negativních náhod, které v důsledku vedly k utonutí poškozeného.
Co se týče zabezpečení plaveckého závodu, státní zástupce se domnívá, že na místě byla jasná převaha osob zabezpečujících akci, neboť se tu nacházely celkem tři jachty, na kterých byli členové Yacht clubu, oddíloví vedoucí a účastníci tábora, a dále tu byl motorový člun s vodním záchranářem, který byl pověřen a připraven zasáhnout v případě potřeby a problému některého ze čtyř plavců. Státní zástupce zmínil, že byla domluvena startovací vzdálenost od břehu cca 25 metrů, většina závodu měla probíhat v mělké vodě. Z důvodu technické nemožnosti jachet plout tak blízko pobřeží bylo v době těsně před závodem za osobní nepřítomnosti obviněného startovací místo změněno a startovalo se ve vzdálenosti cca 60 metrů od břehu. Přesně to nikdo neví, vzdálenosti na vodě se odhadují špatně. Pokud jde o průběh tragické události, v podstatě všichni svědci se shodli na tom, že vše se odehrálo velmi rychle, v řádu několika vteřin. Samotný závod plavců měl trvat minutu či dvě, v jeho průběhu se poškozený znenadání a bez výraznějšího varování začal topit a zmizel pod vodní hladinou. Ačkoliv vodní záchranář, svědek R. S., byl s motorovým člunem během několika vteřin v místě potopení poškozeného a za poškozeným skočil do vody, už se mu jej přes opakované pokusy nalézt a zachránit nepodařilo, a tento byl až po několika hodinách nalezen přivolanými potápěči.
Připomněl, že k prokázání trestné činnosti obviněných je třeba naplnění jednak nedbalostní formy zavinění a jednak objektivní porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Podle státního zástupce by obviněným muselo být prokázáno, že si při organizování táborového plaveckého závodu počínali nedbale a věděli, že nedostatečně zabezpečili ochranu života a plavců a může tak dojít k újmě na zdraví plavců, přičemž se spolehli na to, že k takové újmě nedojde, nebo nevěděli, že nedostatečně zabezpečili ochranu života a plavců a může tak dojít k újmě na zdraví plavců, ačkoli to vzhledem ke svému postavení vedoucích tábora a životním zkušenostem vědět měli a mohli, a současně že objektivně ochranu života a zdraví plavců dostatečně nezabezpečili.
Státní zástupce má však za to, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy požadované formy zavinění z nedbalosti, ani formálního znaku přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu §415 občanského zákoníku, nedošlo. Domnívá se, že obvinění pro zajištění zdraví a bezpečnosti plavců učinili vše, co po nich bylo možno rozumně požadovat, a že k utonutí poškozeného došlo vlivem okolností nepředvídatelných, na něž se nebylo možno připravit. Došlo k objektivní situaci, která svým průběhem byla natolik neočekávaná a ojedinělá, že subjektivní odpovědnost konkrétních osob za následek události je vyloučena. Pokud jde o obviněného, tomu je vytýkáno, že plaveckou soutěž nedostatečně připravil a zajistil a osobně se plaveckého závodu z pozice dozoru nad plavci neúčastnil. Podle státního zástupce však obviněný plaveckou soutěž ve shodě s dalšími vedoucími podrobně připravil a spoléhal na to, že proběhne podle předem zadaných parametrů. Proběhla-li by soutěž podle domluveného zadání, zřejmě by k jakékoliv újmě na zdraví plavců nemohlo dojít. Za to, že následně byly dohodnuté parametry soutěže změněny, obviněný nemůže nést, byť jen nedbalostní, odpovědnost. Nelze mu vytýkat ani to, že jako vedoucí tábora nebyl plaveckému závodu jako dozor osobně přítomen, poněvadž z organizačního hlediska není možné, aby byl každý vedoucí přítomen všem táborovým aktivitám. Za účelem zajištění bezpečnosti plavců měl obviněný sjednaného vodního záchranáře s motorovým člunem, a dokonce se osobně přesvědčil, že takový záchranář je před závodem v místě konání závodu. Podle mínění státního zástupce se obviněný mohl oprávněně domnívat, že bezpečnost plavců je zajištěna. Co se týče obviněné, té je především vytýkáno, že neprovedla měření vzdálenosti lodi od břehu a měření hloubky vody a nezajistila doprovod plavců záchranným plavidlem z bezprostřední blízkosti. Státní zástupce se ale domnívá, že jí není co vytýkat, neboť obviněná se přirozeně a logicky s ohledem na předchozí dohody s členy Yacht clubu a s ohledem na rozdílné profesní a životní zkušenosti v otázce zabezpečení plavců spolehla na vodního záchranáře k tomu určeného. Podle státního zástupce nelze rozumně předpokládat, že dívka ve věku 21 let bude v přítomnosti profesionálů s daleko vyššími profesními i životními zkušenostmi sama na místě takové osoby organizovat, jak mají svou činnost vykonávat a jaká opatření mají k zabezpečení života a zdraví plavců přijmout, to zvlášť za situace zmíněné dohody o zabezpečení ochrany plavců členy Yacht clubu a vodním záchranářem s motorovým člunem. Pokud snad případná rizika nevyhodnotili správně ani profesionální záchranáři a situaci nepovažovali za nebezpečnou, nelze správné vyhodnocení situace spravedlivě požadovat po obviněné. Skutečnost, že obvinění plavecký závod zorganizovali v době vyhlášeného zákazu koupání v přehradě, neměla na utonutí poškozeného fakticky žádný vliv. Zákaz koupání v přehradě byl vyhlášen v den konání plaveckého závodu a obvinění trvají na tom, že o vyhlášeném zákazu nevěděli, o vyhlášení zákazu nevěděli v době konání závodu ani členové Yacht clubu doprovázející účastníky tábora a jejich vedoucí. Státní zástupce dále uvedl, že nebyl prokázán ani nedostatek spánku soutěžících před závodem, ani příčinná souvislost mezi případným nedostatkem spánku a utonutím poškozeného; poškozený se před závodem cítil dobře a neměl akutní zdravotní problémy.
Zdůraznil rovněž, že u obviněných nelze s ohledem na jejich předpokládané osobní kvality a dlouhodobou práci s dětmi očekávat sklony k rizikovému chování. Ze závěrů provedeného dokazování je ostatně zřejmé, že obvinění nebyli hazardéry. K zajištění bezpečnosti plavců přistupovali zodpovědně, dokonce sjednali přítomnost vodního záchranáře s motorovým člunem k naprosto běžnému a v drtivé většině případů zcela bezproblémovému úkonu, kdy čtyři osoby měly přeplavat původně 25 metrů, nakonec cca 50 metrů dlouhou trasu závodu. Závodu plavců bylo přítomno nejméně deset dospělých osob včetně dvou vodních záchranářů, z nichž jeden byl na motorovém člunu připraveném v případě potřeby zasáhnout a poskytnout plavcům pomoc. Státní zástupce poznamenal, že při reálném zhodnocení činnosti obviněných při zajištění bezpečnosti plavců musí hodnotící orgán dospět k závěru, že obvinění se o zajištění plavců postarali až nadstandardně, a to zejména v kontextu s běžným zabezpečením koupajících při koupání na přírodních koupalištích střežených plavčíkem, které jediné mohlo být pro obviněné vodítkem, jak při zajištění ochrany života a zdraví plavců postupovat. Při koupání v přírodních koupalištích je totiž běžné, že plavčík z břehu kontroluje pohyb často desítek osob, přičemž není obvyklou praxí, aby se v blízkosti každého plavce pohyboval motorový člun s vodním záchranářem. Není proto zřejmé, co víc měli obvinění pro bezpečnost plavců udělat. Zpětně domýšlet a konstruovat, co všechno mohli a měli obvinění učinit, včetně absurdních úvah o zatloukání tyčí do dna přehrady za účelem vyznačení startovacího místa, se jeví jako nepatřičné, to zvlášť za situace, kdy žádný obecně platný právní předpis přímo nestanoví, jakým způsobem mělo ve směru ochrany života a zdraví probíhat organizační zabezpečení závodu či koupání čtyř plavců v přehradě. Státní zástupce akcentoval, že žádný obecně platný právní předpis nezakazuje delegaci odpovědnosti za děti z vedoucího tábora na další vedoucí, případně na vodní záchranáře při plaveckých aktivitách. Stejně tak není žádným obecně platným právním předpisem stanoveno ani to, jaká má být vzdálenost záchranného člunu, který byl na místě přítomen, od plavců. Odpověď na uvedenou otázku nebyla známa ani obecným soudům, které k zodpovězení této otázky přibraly ve věci znalce, který však také odpovídal pouze orientačně s ohledem na své subjektivní zkušenosti. Nejrůznější stanoviska, články a doporučení věnující se výše uvedené tématice, jež jsou založeny ve spisovém materiálu, nemají charakter obecně závazných právních předpisů, obvinění je tudíž neměli povinnost znát ani se jimi řídit.
Podle státního zástupce se nabízí i otázka, zda existuje zájem společnosti na provozování volnočasových aktivit dětí a mládeže. Státní zástupce se domnívá, že takový zájem ve společnosti trvá, má tedy za to, že je zapotřebí vážit si osob a chránit osoby, které činnost s dětmi a mládeží dobrovolně, ve svém volném čase a často za minimální finanční ohodnocení provozují. Státní zástupce považuje za nežádoucí, aby na takové osoby byly kladeny přemrštěné nároky nad rámec obecně závazných právních předpisů a aby v případě vyskytnuvšího se problému byly hledány důvody k dovození jejich viny a k jejich potrestání. Uzavřel, že obvinění nepostupovali hazardérsky, laxně či nedbale a pro ochranu života a zdraví plavců učinili vše, co s ohledem na své životní znalosti a zkušenosti považovali za důležité. Má za to, že obvinění obecnou prevenční povinnost ve smyslu §415 zákona č. 40/1964., občanského zákoníku, neporušili, a proto podle jeho názoru nebyly naplněny formální znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ve věci není dáno nedbalostní zavinění obviněných ve smyslu §16 tr. zákoníku, není proto naplněna subjektivní stránka přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Právní závěry Okresního soudu v Chrudimi vyslovené v rozsudku ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 2 T 102/2012, jakož i právní závěry Městského soudu v Praze vyslovené v usnesení ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 5 To 69/2014, jsou tak podle státního zástupce vadné.
Navrhl tudíž, aby Nejvyšší soud dovoláními napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 5 To 69/2014, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 2 T 102/2012, zrušil, aby zrušil i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání jsou důvodná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména pak nalézacího soudu (str. 4 až 9 rozsudku), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
Jinak je ovšem třeba nahlížet na otázku správnosti právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného jsou významné především otázky, zda mezi jednáním obviněných a vzniklým následkem (účinkem) existuje příčinná souvislost a zda se obvinění jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustili zaviněně. Dále jsou relevantní taktéž otázky, zda porušili ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „občanský zákoník“), zda porušení tohoto ustanovení představuje v konkrétním případě porušení důležité povinnosti vyplývající z postavení obviněných a zda tedy jejich jednání vykazuje znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto přečinu podle §143 odst. 2 naplní pachatel, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Objektem poruchového přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku je zájem na ochraně lidského života. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví (života) lidí. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že oba obvinění byli uznáni vinnými, že jinému z nedbalosti způsobili smrt proto, že porušili důležitou povinnost vyplývající z jejich postavení. Porušení důležité povinnosti vyplývající z postavení obviněných soudy spatřovaly v tom, že oba obvinění jako vedoucí nerespektovali ustanovení §415 občanského zákoníku, podle něhož každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Jen pro úplnost se zaznamenává, že ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
Podstata jednání obviněných spočívala podle zjištění soudů v tom, že:
- obviněný Mgr. L. B. v postavení hlavního vedoucího již označeného letního tábora pro děti a mládež, když sám byl držitelem platného průkazu zdravotníka zotavovacích akcí a byl povinen zajišťovat bezpečnost svěřených osob, účastníků tábora, při přípravě hry, která probíhala dne 18. 8. 2010 na vodní údolní nádrži S., v blízkosti H. u Ž. h., kde měli předem vybraní reprezentanti táborových oddílů po skoku z paluby lodi doplavat k břehu, předal odpovědnost za účastníky hry nezkušeným oddílovým vedoucím, ačkoliv si byl vědom, že je třeba zabezpečit náležitý dozor nad bezpečností plavců, protože plavání na otevřené a hluboké vodě je spojeno se zvýšeným rizikem pro zdraví a život plavců, především nevymezil přesný požadovaný prostor pro plavání, zejména jím požadovanou vzdálenost 25 metrů od břehu, a před počátkem hry se nepřesvědčil, zda dohodnuté podmínky pro plavání byly dodrženy, z místa, kde měla plavecká část hry proběhnout, odjel pryč ještě před začátkem hry, přičemž došlo k prodloužení vysazovací vzdálenosti na minimálně 80 metrů, nezletilý …, skočil do vody a po uplavání vzdálenosti přibližně 20 metrů od místa vysazení z plachetnice začal tonout, načež z důvodu příliš velkého vzdálení doprovodného malého motorového plavidla s členem Hladinové záchranné služby, který trvale nesledoval plavce a začal nakládat jejich oblečení, poškozenému nemohla být včas poskytnuta pomoc, a to vedlo k jeho utonutí;
- obviněná Bc. A. F. téhož dne okolo 14.00 hodin na hladině údolní nádrže S., v prostoru u Ž. h., okres Ch., v postavení oddílové vedoucí tohoto letního tábora pro děti a mládež, když sama byla držitelkou platného průkazu zdravotníka zotavovacích akcí, ačkoliv si byla vědoma, že je třeba zabezpečit náležitý dozor nad bezpečností plavců, protože plavání na otevřené a hluboké vodě je spojeno se zvýšeným rizikem pro zdraví a život plavců, poté, co jí obviněný L. B. ponechal na starosti dohled na průběh táborové hry, včetně plaveckého úkolu pro čtyři reprezentanty táborových oddílů, který měl proběhnout a proběhl kolem 14.00 hod. na hladině údolní nádrže S., když účastníci hry měli ve vzdálenosti přibližně 25 metrů od břehu nádrže v oblasti Ž. h. po seskoku z paluby jachty doplavat ke břehu, neprovedla kontrolu vzdálenosti lodí od břehu a hloubku vody, spoléhala na svůj odhad a ujištění vůdce plavidla, že vzdálenost odpovídá dohodě, dala pokyn plavcům ke skoku do vody, když skutečná vzdálenost k břehu byla nejméně 80 metrů, byla si vědoma toho, že nejpomalejšího plavce z bezprostřední blízkosti nedoprovází záchranné motorové plavidlo a bezdůvodně se spolehla na to, že záchranné plavidlo je dostatečně blízko pro poskytnutí záchrany, což vedlo k tomu, že jeden z účastníků plavecké hry, nezletilý poškozený … po uplavání přibližně 20 metrů od místa seskoku z vysazovací jachty začal tonout, načež mu právě z důvodu velké vzdálenosti motorového člunu nebyla včas poskytnuta účinná pomoc, a to vedlo k jeho utonutí.
V souvislosti s dovolacími námitkami obviněných netřeba zvláště zdůrazňovat, že obvinění jsou trestně odpovědní za následek, který způsobili, jen pokud jej zavinili. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal.
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, však není stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Jde proto také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného činu.
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II., přiměřeně č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. č. 45/1965, č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. č. 5/2013 Sb. rozh. tr., Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236-243). V daných souvislostech dovolací soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku shrnul, že k usmrcení poškozeného došlo utonutím proto, že obvinění v postavení vedoucích porušili důležitou povinnost spočívající v ochraně zdraví a života svěřených osob tím, že nezajistili řádně bezpečnost plavců. V případě obviněného konkrétní porušení důležité povinnosti spočívá především v tom, že v postavení táborového vedoucího nevytyčil plavecký úsek ve vzdálenosti dohodnutých a požadovaných 25 metrů od břehu a nedohlédl na dodržení určeného plaveckého úseku. V případě obviněné konkrétní porušení důležité povinnosti spočívá především v tom, že v postavení oddílové vedoucí po vydání pokynu ke skoku do vody viděla, že posledního plavce z bezpečné vzdálenosti nedoprovází žádné plavidlo a bezdůvodně se spolehla na přítomnost motorového člunu, který ovšem bezpečnou vzdálenost nedodržoval, a nepřesvědčila se o skutečné hloubce vody. U obou podle názoru soudu platí, že v postavení vedoucích měli podle §415 občanského zákoníku povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Plavání na otevřené vodě je spojeno se zvýšeným rizikem pro život a zdraví koupajících se osob. Pokud se za těchto okolností rozhodli připravit, organizovat a zajišťovat hru pro svěřené osoby, jejíž součástí bylo plavání na otevřené vodě, je třeba považovat zachovávání náležitého dozoru nad bezpečností koupajících se osob důležitou povinnost vyplývající z postavení hlavního vedoucího tábora a oddílové vedoucí. Porušení této důležité povinnosti bylo podle soudu v příčinné souvislosti s utonutím a usmrcením poškozeného (strana 9 rozsudku).
Co do formy zavinění nalézací soud uvedl, že obviněný si byl vědom, že plavání je činností se zvýšeným rizikem zejména pro život plavců, pokud nastane tonutí. Současně věděl, že na přehradě je hluboká voda, kde plavci při potížích nedosáhnou na dno. Mohl proto předpokládat, že v případě plavání na větší vzdálenost budou plavci plavat nad hlubokou vodou a může dojít k tonutí, pokud nevytyčil plavecký koridor v bezpečné hloubce. Byl tedy ve svých úvahách s ohledem na rozumové schopnosti alespoň ve formě problematického soudu, srozuměn s tím, že může dojít k tonutí. Mohl a měl současně předpokládat, že oddílové vedoucí i členové Yacht clubu nedodrží dohodnutou vzdálenost a současně nezajistí doprovod plavce plavidlem z bezprostřední vzdálenosti umožňující včasnou pomoc při tonutí. Bezdůvodně spoléhal na to, že k porušení chráněného zájmu nedojde. Nemohl předpokládat, že jeho zadání bude přesně vyplněno, to mohl zajistit jen tak, že by vytyčil přesný a tím současně podle svých představ bezpečný plavecký prostor a přesvědčil se, že tento prostor byl před počátkem plavání dodržen. Jeho zavinění bylo kvalifikováno jako nedbalost vědomá podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (strana 10 rozsudku).
Stejný závěr o existenci zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku soud učinil i ve vztahu k obviněné. Vyložil, že jako oddílová vedoucí odpovědná za bezpečnost plavců se měla sama sestoupením do vody přesvědčit o její hloubce. Bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že voda je mělká a nemůže dojít k riziku tonutí. Pokud by zjistila skutečnou hloubku vody před vydáním pokynu k plavání, bylo její povinností požádat záchranáře s motorovým člunem, aby poslední, pomalejší plavce doprovázel z bezpečné vzdálenosti, přičemž neměla spoléhat jen na prostou přítomnost záchranného člunu. Když se nepřesvědčila o skutečné hloubce vody v místě počátku plavání, alespoň formou problematického soudu mohla předpokládat hloubku vody větší než bezpečnou a možnost tonutí. Současně s ohledem na své rozumové schopnosti a zkušenosti mohla a měla předpokládat, že posledního plavce je třeba doprovázet plavidlem ze vzdálenosti maximálně deseti metrů s ohledem na zakalení vody (strana 10).
S těmito závěry, jež korespondovaly pokynům a právním názorům obsaženým ve zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 130/2013, souhlasil i odvolací soud. Doplnil, že zvláště významnou složkou viny obviněného je nejen jeho trvání na uskutečnění jím koncipované plavecké akce vzdor zjevně nepříznivým aktuálním vodním a povětrnostním podmínkám, ale i neurčitost konceptu plaveckého úkolu a problematičnost jeho praktické realizace. I kdyby snad obviněný výslovně stanovil pro plnění plaveckého úkolu čtyř určených plavců vzdálenost 20 až 25 metrů, nemohlo z toho jasně vyplývat zcela určité vysazovací místo. Vágnost, neurčitost v zadání vysazovací vzdálenosti či zamýšlené délky plavecké dráhy a stanovení způsobu určení této vzdálenosti pouhým odhadem jiné osoby či osob se velmi výrazně projevila v tom, jak nakonec vysazovací vzdálenost plavců byla v reálu pokynem obviněné ke startu určena. Další slabinou „scénáře“ nevyzkoušené a svou podobou zcela neobvykle pojaté plavecké soutěže bylo podle odvolacího soudu i nezajištění suchého šatstva pro plavce na pevnině, což bylo za daného relativně nepříznivého počasí důležité; obviněným jako hlavním vedoucím nebylo předem výslovně stanoveno, že plavci mohou od lodi vyrazit až poté, co záchranný člun odebere z obou plachetnic šatstvo a bude připraven plavce těsně následovat. Podle odvolacího soudu netkví trestní odpovědnost obviněného v samotném faktu, že jako hlavní vedoucí předal obviněné coby oddílové vedoucí odpovědnost nad realizací plavecké soutěže, ale vyplývá z konkrétních okolností komplexní povahy: že šlo o právě především jím nevhodně koncipovanou, nedostatečně připravenou akci, o předem nevyzkoušenou plaveckou soutěž s ne dost jasně stanovenými parametry a limity, konanou za relativně nepříznivých podmínek, o akci na vodě, která byla těžce podceněna. Se zřetelem k těmto faktorům bylo od obviněného jakožto hlavního vedoucího a garanta nezodpovědné i to, že se z místa vzdálil a zodpovědností za provedení plavecké části táborové soutěže pověřil mladou zástupkyni, která to nezvládla, což soud hodnotil také jako součást jeho viny (strana 8, 9, 10 usnesení).
Významný prvek viny obviněné odvolací soud spatřoval v tom, že daleko od břehu vydala plavcům pokyn ke startu, navíc v době, kdy svědek R. S. v záchranném člunu odebíral z jachet šatstvo, očividně tak nebyl připraven k sledování plavců a k poskytování pomoci. Obviněná neměla za této situace zjevné zaměstnanosti záchranáře v člunu sbíráním šatstva vydat pokyn ke startu, měla však ztíženou roli právě i tím, že obviněný tuto stránku soutěže nedomyslel a nezajistil, nedal konkrétní pokyny, jak daný problém řešit, které podmínky zohledňující zájmy bezpečnosti plavců pro eventualitu jejich náhlého tonutí se v žádném případě nesmí překročit. Obviněná ovšem i tak měla podle jeho závěrů možnost i povinnost, za situace zastavení pohybu jachet ve vzdálenosti mnoha desítek metrů od břehu, při relativně chladné teplotě vzduchu i takřka neprůhledné vody, registrovat a neignorovat zjevná a zřejmá aktuální rizika, měla a mohla vysazení plavců do vody jako neformálně ustanovený zástupce hlavního táborového vedoucího nejenže neodstartovat, ale nepřipustit (strana 9 usnesení).
Z výše rekapitulovaných závěrů soudů, zejména pak nalézacího soudu, se správně a přiléhavě podává, že jednání obou obviněných bylo (také) v příčinné souvislosti se vzniklým účinkem, tj. utonutím a tedy usmrcením poškozeného, a že bylo příčinou dostatečně významnou. Dovolací soud však neshledává správnými a přesvědčivými hodnotící úvahy soudů vztahující se k zavinění obou obviněných, byla-li u obou shodně spatřována vědomá nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ze zjištěných skutkových okolností vyplynulo, že obvinění byli společně organizátory letního tábora pro děti a mládež zaměřeného na příběhy literárního a filmového hrdiny Harryho Pottera. Do programu tábora, jehož se účastnilo cca 20 osob, mezi nimiž byl i nezletilý …, byla zařazena i hra mezi táborovými oddíly, v rámci které měli vybraní čtyři reprezentanti oddílů, z nichž pouze poškozený byl mladší než osmnáct let, doplavat po seskočení z lodi k břehu S. přehrady a pokračovat v plnění dalších úkolů na břehu. Vybraní plavci mohli plavání odmítnout, to nakonec učinil i Š. D., místo kterého nakonec plaval poškozený. V průběhu plavecké části došlo k tragické události, a to utonutí nezletilého ...
Plavecká část hry byla z iniciativy svědka J. P., oddílového vedoucího nezletilého poškozeného, organizována ve spolupráci s Yacht clubem, konkrétně jeho předsedou svědkem J. L. Při setkání obviněného se jmenovanými svědkem, které zprostředkoval právě J. P., došlo ke společnému naplánování akce, vybrání vhodné lokality u Ž. h. a součástí dohody bylo ujednání, že lodě doplují z důvodu ponoru lodí na vzdálenost 25 metrů od břehu. Obviněný podle zjištění nalézacího soudu požadoval i zajištění bezpečnosti plavců. V den konání akce byl obviněný přítomen při naloďování účastníků tábora na pláži před základnou Yacht clubu na Ú. a zde předal odpovědnost za děti oddílovým vedoucím a odjel obstarávat další záležitosti spojené s chodem tábora.
Lze připustit, že v době konání závodu nebyly podmínky k plavání ideální; podle zjištění soudu teplota vody činila nejméně 18,6 °C a teplotu vzduchu nejméně 17,9 °C. To však nebylo pro další průběh událostí nikterak určující a samo o sobě plavce nijak neohrožovalo. Okolo 13.45 hodin, kdy došlo k nalodění a odplutí plachetnic, teprve také došlo k oznámení zákazu koupání v lokalitě Ú. vyvěšením opatření na veřejně přístupná místa. Viditelnost ve vodě byla špatná, to je však na S. přehradě v létě běžný stav, lidé se v ní přesto koupou. Kolem 14.00 hodin dvě plachetnice řízené J. L. a J. K. a záchranný motorový člun řízený R. S. dopluly k předem určenému a dohodnutému místu v blízkosti Ž. h., ale jen do vzdálenosti cca 80 metrů od břehu (třetí plachetnice odplula jinam). Svědek J.L. konzultoval s vedoucími, zda jim místo vyhovuje, přičemž k dotazu obviněné, zda odpovídá dohodě s obviněným, ji ujistil, že nemůže plout blíž ke břehu z důvodu ponoru lodi a zajištění manévrování s ní. Obviněná po konzultaci s další vedoucí A. H. dala plavcům pokyn ke skoku do vody.
Všichni vybraní byli dobrými plavci, z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že poškozený v nedávné době před utonutím přeplaval celou S. přehradu. Také konečná trasa závodu nebyla přehnaná, všichni plavci byli schopni cca 50 metrů plavání bez problémů zvládnout v řádu jedné či dvou minut. Jak již bylo uvedeno, tři z plavců byli starší osmnácti let, pouze poškozenému bylo 17 let. Mluvíme o věku, kdy, jak ostatně upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření, mládež zcela běžně bez jakéhokoli zabezpečení a dozoru a mnohdy i za horších podmínek provozuje nejrůznější, často i mnohem riskantnější sportovní aktivity. Všichni plavci, tj. svědci J. H., P. V. i K. H., potvrdili, že s plaveckou částí neměli problémy, i nejméně zdatná plavkyně plaveckou vzdálenost pokládala za přiměřenou. Z uvedeného lze shrnout, že poškozený byl přinejmenším obstojný plavec, neměl výrazně slabou fyzickou kondici, ani speciální zdravotní potíže, prostředí znal, splnění plaveckého úkolu tedy nepředstavovalo za konkrétních okolností mimořádnou fyzickou a ani psychickou zátěž.
K situaci ve vodě nutno uvést, že plavali pouze čtyři plavci, kteří si v podstatě vzájemně dělali doprovod a v případě potíží některého z plavců si mohli vzájemně pomoci. Že k takové pomoci nakonec fakticky nedošlo, to je dílem souhry negativních náhod, které v konečném důsledku vedly k utonutí poškozeného. K zabezpečení celé akce a případné pomoci plavcům tak byly na místě tragédie celkem dvě jachty, na kterých byli členové Yacht clubu, oddílové vedoucí a účastníci tábora, dále pak byl na místě motorový člun s vodním záchranářem, který byl pověřen a připraven zasáhnout v případě potřeby a problému některého z plavců. Z toho vyplývá, že zde byla jasná převaha osob zabezpečujících akci nad plavci, plavaly celkem pouze čtyři osoby. Z plachetnic byl dobrý výhled na všechny plavce, ve stejnou dobu, kdy se poškozený svěřil se svými potížemi svědkyni K. H., která mu nedokázala pomoci, zjistili jeho problémy jako posledního plavce na lodích a vyslali k němu motorový člun s R. S. ze vzdálenosti 40 až 50 metrů, který právě v tu chvíli na žádost J. L. u plachetnice nakládal oblečení plavců.
Pokud jde o průběh tragické události, v podstatě všichni svědci se shodli na tom, že vše se odehrálo velmi rychle. Samotný závod plavců měl trvat minutu či dvě, v jeho průběhu se znenadání poškozený bez výraznějšího varování začal topit a zmizel pod vodní hladinou. Ačkoli vodní záchranář svědek R. S. byl s motorovým člunem v řádu několika vteřin v místě potopení poškozeného a skočil za poškozeným do vody, už se mu poškozeného pro špatnou viditelnost přes opakované pokusy nalézt a zachránit nepodařilo a tento byl až po několika hodinách nalezen přivolanými potápěči.
Pro úplnost není od věci připomenout závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalců MUDr. Pavla Rothr ő ckela a MUDr. Pavla Toupalíka, Ph.D. (č. l. 165-172, 171, 592), podle nichž teplota vody 18-19 °C může vést rychleji k pocitu vyčerpání, může snadno dojít (zejména po předchozí fyzické zátěži, která ale nebyla v konkrétním případě zjištěna) ke svalové křeči horní či dolní končetiny, což bývá nezřídka i příčina utonutí. Náhlé vdechnutí chladné vody může vést dále k tzv. reflexnímu laryngospasmu, tj. reflexnímu stahu hrtanového svalstva s následným dušením. Takovéto stavy však nezanechávají žádné morfologické nálezy a pitvou je nelze prokázat. Další možnou příčinou utonutí může být i srdeční arytmie, nepravidelnost srdečního tepu, která se může vyskytnout u každého člověka zcela nahodile a může vést buď ke krátkodobé slabosti, v některých případech i krátkodobému bezvědomí, pokud se osoba nachází ve vodě, může dojít k vdechnutí vody a následně k reflexnímu stažení hrtanu a utonutí. Jinak řečeno, v kontextu předchozích rekapitulovaných zjištění nebyla zjištěna žádná okolnost relevantní z hlediska stanovené příčiny smrti, tj. utonutí poškozeného.
V daných souvislostech nelze než znovu zopakovat, že kritériem nedbalosti (v obou jejích formách) je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele, přičemž ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Nedbalostně tedy jedná ten, kdo nedodržuje míru opatrnosti, ke které je v rámci okolností povinen (objektivní hledisko) a podle svých možností schopen (subjektivní hledisko). Objektivní kritérium (jakožto překážka nadměrné neopatrnosti, laxnosti) požaduje na každém adresátu právní normy, tedy potencionálním pachateli, jenž spadá do téže srovnatelné kategorie, stejnou míru opatrnosti. Subjektivní kritérium představuje takovou míru opatrnosti, kterou je schopen zachovat pachatel v konkrétním případě.
Soud prvního stupně správně vyložil, že letní tábor neměl povahu zotavovací akce ve smyslu §8 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a proto se na něj nevztahovala pravidla pro koupání na zotavovací akci uvedená v §8 odst. 4 vyhl. č. 106/2001 Sb., o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti. Jelikož neexistuje obecně platný právní předpis, který by zvláštním způsobem stanovil pravidla pro koupání či plavání, coby aktivitu do jisté míry v závislosti na konkrétních okolnostech vždy spojenou s určitým rizikem pro život a zdraví koupajících se osob, nalézací soud uzavřel, že pro případ plavání platí toliko obecná prevenční povinnost ve smyslu §415 občanského zákoníku podobně jako pro rodiče nezletilého dítěte. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/02 ze dne 20. 5. 2004 se výstižně pro obdobné případy konstatuje, že právní teorie i ustálená judikatura uznávají i generální (právem speciálně neupravené) povinnosti, jejichž porušením vzniká právní odpovědnost, včetně odpovědnosti trestněprávní. Nejjednodušší pravidlo, jehož porušením taková odpovědnost nastupuje, přikazuje zdržet se veškerých takových činností, u nichž nelze vyloučit navození nebezpečných situací a vznik škodlivých následků (povinnost zdržet se nebezpečných jednání). Pokud je již nezbytné určité riskantní a nebezpečné činnosti vykonávat, protože se tím sleduje nějaký všeobecně akceptovatelný přínos, potom spočívá povinnost náležité pečlivosti v tom, aby při jejich výkonu byla dodržována potřebná obezřelost a aby byla přijata kontrolní opatření, umožňující vyhnout se nebezpečí nebo ho udržet v rozumných hranicích. Nemá-li někdo potřebné informace, schopnosti nebo dovednosti k výkonu nebezpečných činností, je povinen si takové informace, schopnosti nebo dovednosti předem obstarat (povinnost nechat se poučit); neučiní-li tak, musí se výkonu nebezpečných činností zdržet. Podrobné doktrinární odůvodnění nedbalostního zavinění lze nalézt v uznávané trestněprávní literatuře (srov. např. Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: Codex 1997, str. 122).
Pokud jde o obviněného, ten byl uznán vinným v podstatě proto, že plaveckou soutěž nedostatečně připravil a zajistil a sám se osobně plaveckého závodu z pozice dozoru nad plavci neúčastnil, nevytyčil plavecký úsek. Jak však přiléhavě uvádí státní zástupce ve svém vyjádření, obviněnému ale není co vytýkat. Plaveckou soutěž ve shodě s dalšími vedoucími podrobně připravil a spoléhal na to, že proběhne podle předem zadaných parametrů. Pokud by soutěž proběhla podle domluveného zadání obviněného, zřejmě by nemohlo k jakékoli újmě na zdraví plavců dojít, jak se podává ze znaleckého posudku Ing. Petra Ptáčka, znalce z oboru sport, specializace vodáctví. Pokud následně byly dohodnuté parametry soutěže změněny, za to přece obviněný nemůže nést, byť i jen nedbalostní, odpovědnost. Obviněnému nelze vytýkat ani to, že jako vedoucí tábora plaveckému závodu nebyl jako dozor osobně přítomen. Organizace táborového dění zahrnuje celou řadu úkonů a z organizačního hlediska není možné, aby byl každý vedoucí přítomen všem táborovým aktivitám. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se na straně jedné podává, že obviněný při jednání se svědkem J. L. požadoval i zajištění bezpečnosti plavců, nevyplývají z něj ale dostatečně přesvědčivě relevantní údaje o tom, jaká konkrétní zjištění týkající se bezpečnosti plavců byla dohodnuta. Z opakované výpovědi obviněného (nepřímo potvrzované výpověďmi svědků J. P. i R. S.) se podává, že spoléhal na členy Yacht clubu, neboť byl ujištěn, že jsou schopni bezpečnost plavců zajistit, nehledal proto ani žádnou jinou alternativu, před odjezdem jachet viděl, že k dispozici je i záchranný člun (viz č. l. 748). Tato zjištění podporují obhajobu obviněného a svědčí ve prospěch závěru, že se mohl oprávněně domnívat, že bezpečnost plavců je zajištěna. Úvaha nalézacího soudu, že mohl a měl současně předpokládat, že oddílové vedoucí i členové Yacht clubu nedodrží dohodnutou vzdálenost a nezajistí doprovod plavce plavidlem z bezprostřední vzdálenosti umožňující včasnou pomoc při tonutí, že nemohl předpokládat, že jeho zadání bude přesně vyplněno (což mohl zajistit jen tak, že by vytyčil přesný a bezpečný plavecký prostor a přesvědčil se, že tento prostor byl před počátkem plavání dodržen), je nepřípadná a ničím (např. předchozí špatnou zkušeností) nepodložená. Ostatně i znalec Ing. Petr Ptáček v této souvislosti uvedl, že R. S., vůdce motorového člunu a člen Hladinové záchranné služby, měl sám situaci vyhodnotit jako poměrně nebezpečnou a minimálně měl upozornit vedoucí na to, že děti plavou bez dozoru, jelikož jediná možnost záchrany a poskytnutí pomoci byla právě z motorového člunu. Měl sám z hlediska své pozice a zkoušek upozornit na to, že dochází k porušování bezpečnosti a měl jet s dětmi sám (č. l. 849). To ostatně koresponduje s úkoly Hladinové záchranné služby (působící v rámci Českého svazu jachtingu), podle jejíchž stanov mimo jiné působí preventivně směrem k veřejnosti a v tísňových situacích jí poskytuje pomoc, zajišťuje bezpečnost při treningové činnosti na vodách, kde působí, a bezpečnost zajišťuje na požádání i jinde. Je tedy oprávněna poskytovat technickou i zdravotní pomoc též směrem k veřejnosti (č. l. 20, 27). Jinými slovy, důsledné vyhodnocení osobního vkladu a zkušeností obviněného a konkrétních okolností případu nedovolují spolehlivě vyslovit závěr, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. Pakliže odvolací soud spatřoval „významnou složku viny obviněného“ v trvání na uskutečnění akce vzdor zjevně nepříznivým aktuálním vodním a povětrnostním podmínkám či nezajištění suchého šatstva pro plavce na pevnině, jde o okolnosti, které neměly na utonutí poškozeného žádný významný vliv. Jak již bylo uvedeno, povětrnostní podmínky pro uskutečnění plaveckého úkolu sice nebyly optimální, nebyly však ani nijak dramatické, o vyhlášení zákazu koupání z už uvedených technických důvodů v kritické době nevěděli ani členové Yacht clubu a ani obviněný, případné organizační obtíže spojené se zajištěním suchého ošacení nemohly být rovněž z hlediska vzniklého účinku relevantní. Zdůrazňuje-li odvolací soud obšírně vágnost vymezení plavecké trasy, lze jistě připustit, že zadání plaveckého úkolu nemělo striktně stanovená pravidla (tj. kupř. přesné určení vysazovacího místa), ale jeho vymezení bylo po jednání mezi obviněným a svědkem oběma stranám dostatečně jasné; byly-li podmínky změněny mimo jiné z důvodů, které představovaly technické parametry plavidel, stalo se tak bez možnosti vlivu obviněného na tuto změnu.
Jde-li o obviněnou, té je odsuzujícím rozsudkem především vytýkáno, že neprovedla měření vzdálenosti lodi od břehu a měření hloubky vody a nezajistila doprovod plavců záchranným plavidlem z bezprostřední blízkosti. Obviněná se ale přirozeně a logicky, s ohledem na předchozí dohody s členy Yacht clubu a samozřejmě i s ohledem na rozdílné profesní a životní zkušenosti, v otázce zabezpečení plavců spolehla na vodního záchranáře k tomu určeného. Jak ovšem správně připomíná státní zástupce, nelze rozumně předpokládat a očekávat od 21leté dívky, že v situaci přítomnosti profesionálů s daleko vyššími profesními i životními zkušenostmi, bude sama na místě takové osoby organizovat, jak mají svou činnost vykonávat a jaká opatření mají k zabezpečení života a zdraví plavců přijmout, to zvlášť za situace zmíněné dohody o zabezpečení ochrany plavců členy Yacht clubu a vodním záchranářem s motorovým člunem, o němž již byla zmínka shora. Také tyto osoby nepochybně v otázce zabezpečení plavců postupovaly v souladu se svým nejlepším svědomím a vědomím a zabezpečení plavců považovaly s ohledem na situaci na místě tragédie za dostatečné. Pokud snad možná rizika na místě samotném správně nevyhodnotili ani profesionální záchranáři a situaci nepovažovali za nebezpečnou (viz kupř. výpověď svědka J. L., č. l. 117), nelze správné vyhodnocení situace spravedlivě požadovat od obviněné.
Nelze-li s ohledem na objektivní a subjektivní kritérium u obou obviněných spolehlivě vyvodit existenci zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. ř., lze v podstatě ze stejných důvodů vážně pochybovat o možném zavinění ve formě nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. ř. Hranice okolností, jež pachatel může či nemůže předvídat, nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel každý předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité životní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů, jež pachatel vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých znalostí i dalších subjektivních dispozic. Obvinění přece nepostupovali hazardérsky, laxně či nadměrně neopatrně a pro ochranu života a zdraví plavců učinili vše, co s ohledem na své životní znalosti a zkušenosti považovali za důležité a co po nich bylo možno rozumně požadovat. Opodstatněně je proto zpochybněno byť nedbalostní porušení i prevenční povinnosti obsažené v §415 občanského zákoníku.
Státní zástupce také výstižně připomněl, že obviněný Mgr. L. B. je učitel, zástupce ředitele základní školy, dlouhodobě se věnuje práci s dětmi a organizování dětských táborů, byl vedoucím tábora. Obviněná Bc. A. F. je studentkou právnické fakulty, která se rovněž dlouhodobě věnuje práci s dětmi a organizování dětských táborů, byla zástupkyní vedoucího tábora. U těchto osob nelze s ohledem na jejich předpokládané osobní kvality a dlouhodobou práci s dětmi očekávat sklony k rizikovému chování, přičemž ze závěrů provedeného dokazování je zřejmé, že obvinění hazardéři nebyli. K zajištění bezpečnosti plavců přistupovali zodpovědně, dokonce sjednali přítomnost vodního záchranáře s motorovým člunem k naprosto běžnému a v drtivé většině případů zcela bezproblémovému úkonu, kdy čtyři osoby měly přeplavat původně 25 metrů, nakonec cca 50 metrů dlouhou trasu závodu. Závodu plavců bylo přítomno několik dospělých osob včetně dvou členů Hladinové záchranné služby (svědkové J. L. a R. S.), z nich jeden byl na motorovém člunu připraveném v případě potřeby zasáhnout a poskytnout plavcům pomoc, jak ostatně sám ve své výpovědi potvrdil (č. l. 101, 796). Z provedených důkazů vyplývá, že obvinění bezpečnost plavců rozhodně neponechali stranou své pozornosti, byť nakonec stejně k tragické události došlo. Není zřejmé, co víc měli obvinění pro bezpečnost plavců, posuzováno v rozumných dimenzích, udělat. Trestána má být transparentní nedbalost, nečinnost, laxnost, hazardérství či bezohlednost k životům a zdraví druhých, nikoli snad údajné opomenutí přesně neznámých a ničím nestanovených opatření. Zpětně domýšlet a konstruovat, co všechno mohli a měli obvinění učinit, se jeví jako nepatřičné, to zvlášť za situace, kdy žádný obecně platný právní předpis přímo nestanoví, jakým způsobem mělo ve směru ochrany života a zdraví probíhat organizační zabezpečení závodu či koupání čtyř plavců v přehradě. Žádný obecně platný právní předpis nezakazuje delegaci odpovědnosti za děti z vedoucího tábora na další vedoucí, případně na vodní záchranáře při plaveckých aktivitách. Stejně tak není žádným obecně platným právním předpisem stanoveno ani to, jaká má být vzdálenost záchranného člunu, který byl na místě přítomen, od plavců. Odpověď na uvedenou otázku nebyla známa ani obecným soudům, které k zodpovězení této otázky přibraly ve věci znalce, který však také odpovídal pouze orientačně s ohledem na své subjektivní zkušenosti.
Přese všechnu tragičnost projednávaného případu s ohledem na fatální následek, který dozajista představuje smrt sedmnáctiletého poškozeného, konkrétní okolnosti daného případu jsou natolik atypické až výjimečné, že se zřetelně jedná o případ z hlediska posuzování trestní odpovědnosti obviněných hraniční a pečlivé a vyvážené hodnocení všech zjištěných okolností relevantních pro stanovení závěru o míře společenské škodlivosti bylo naprosto klíčové. Odůvodnění rozhodnutí soudů ale postrádá jakékoliv úvahy o uplatnění principu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem (proviněním), je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Podstata principu ultima ratio spočívá v tom, že „trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné“ (k tomu Šámal, P. Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného. Bulletin advokacie, č. 10/2009, s. 33) . Jinými slovy řečeno, trestní odpovědnost není sice vyloučena vždy, existuje-li souběžně jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, poněvadž není vyloučeno současné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestněprávní odpovědnost ale není na místě vyvozovat v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
Jak přiléhavě podotkl státní zástupce ve svém vyjádření, v obecné rovině je při hodnocení případné trestní odpovědnosti obviněných na místě i otázka, zda existuje zájem společnosti na provozování volnočasových aktivit dětí a mládeže. I dovolací soud sdílí názor, že takový zájem ve společnosti trvá, a proto je třeba vážit si osob, které činnost s dětmi a mládeží dobrovolně, ve svém volném čase a často za minimální finanční ohodnocení provozují, a neklást na ně přemrštěné nároky nad rámec obecně závazných právních předpisů. Nejde přitom pochopitelně o krytí případného hazardování se životy a zdravím dětí a mládeže, ale o chápání věcí v souvislostech a rozumném přístupu k prostě existujícím rizikům jakékoli lidské činnosti a jejich následkům. Při jakékoli sportovní činnosti riziko úrazu hrozí a není vždy možné se ho i při ostražitém a zodpovědném přístupu vyvarovat.
Na soudu prvního stupně proto bude, aby se otázkou naplnění subjektivní stránky přečinu, ale případně i mírou jeho společenské škodlivosti a nutností uplatnění trestněprávních norem vůči obviněným znovu pečlivě zabýval v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu.
Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 5 To 69/2014, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 2 T 102/2012, v celém rozsahu zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Chrudimi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud (a to nejen soud prvního stupně, ale i soud odvolací) vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková