ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1135.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1135/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání obviněného V. I. , roz. H. , stíhaného jako uprchlého, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 67 To 148/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 105/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. I., roz. H., odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 21 T 105/2014, uznal obviněného V. I., roz. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„ dne 4. 9. 2012 v době okolo 12.54 hod. jako řidič motorového vozidla tov. zn. BMW 520 I, č. barvy, úmyslně najel přední částí uvedeného vozidla do poškozeného P. K., který následkem nárazu upadl na kapotu motorového vozidla a obžalovaný jej vezl na kapotě vozidla, přičemž poškozený se přidržoval předních stěračů, ulicí K. K. od křižovatky s ulicí D. ke křižovatce s ulicí Č., poté ulicí Č. vpravo, směrem k centru, následně s vozidlem na ulici Č. přejel vlevo tramvajový pás a otočil se do směru z centra až na řízenou světelnou křižovatku ulice Č. a sjezdu k O2 aréně v P. – L., kde poškozený K. z kapoty předmětného vozu, řízeného obžalovaným spadl, obžalovaný z místa ujel a svým jednáním tak poškozenému P. K. způsobil zranění, a to distorzi (podvrtnutí) a natržení vnitřního křížového vazu pravého kolene a pohmoždění obou loktů s otokem, které si vyžádalo lékařské ošetření na Ortopedické klinice, Nemocnice N. B., přičemž v důsledku uvedeného zranění byl poškozený v pracovní neschopnosti od 5. 9. 2012 do 10. 10. 2012 a po uvedené období byl omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí zranění a omezením hybnosti dolní končetiny“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu uložil podle téhož ustanovení tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené VZP ČR, IČ 41197518, Praha 1, Na Perštýně 6, částku 4.872 Kč.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného) odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 67 To 148/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a následně podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným výše popsaným skutkem, který právně posoudil jako přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku i trest vyhoštění v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rovněž uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené VZP ČR, IČ 41197518, Praha 1, Na Perštýně 6, částku 4.872 Kč. Konečně soud vyslovil, že podle §256 tr. ř. se odvolání obviněného zamítá.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Kateřiny Dlouhé dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřil je jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu.
Naplnění citovaného dovolacího důvodu dovolatel spatřoval v tom, že skutková zjištění soudů obou stupňů byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a skutek tedy nebyl zjištěn způsobem odpovídajícím zásadám spravedlivého procesu [v této souvislosti připomněl judikovaný názor Ústavního soudu, kterým odmítl dřívější restriktivní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků“ a Nejvyšší soud na základě podaného dovolání musí být s to reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy; odkázal přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. I. ÚS 128/05].
Obviněný sice připustil, že vše nasvědčuje tomu, že v dané věci byl spáchán trestný čin, zároveň však dodal, že žádný z provedených důkazů nemůže vést k jistému závěru, že tento čin spáchal právě on. Dále uvedl, že rozhodnutí spočívá pouze na svědeckých výpovědích poškozeného Ing. P. K. a svědka A. T., a následně ve věci rozhodujícím soudům vytkl, že se nijak nezabývaly rozpory v nich, přestože jde o rozpory, pro které nelze s jistotou učinit závěr o průběhu skutkového děje, ani o tom, že je pachatelem. Soudy tyto svědecké výpovědi hodnotily zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo tak, aby odpovídaly verzi obžaloby. Poukázal rovněž na to, že orgány činné v trestním řízení těžily ze skutečnosti, že nebylo možné zjistit jeho vyjádření ke skutku vzhledem k tomu, že byl stíhán jako uprchlý, a tudíž nezjišťovaly okolnosti svědčící v jeho prospěch.
Dovolatel shodně jako již v předchozím odvolání namítl, že svědek A. T. jej během hlavního líčení po téměř dvou a půl letech od události dokázal bez váhání označit za pachatele, ačkoli v přípravném řízení uvedl, že pachateli do obličeje neviděl; další výhrady formuloval i k provedení rekognice s poškozeným Ing. P. K., když upozornil, že jmenovaný se na místo výslechu a následné rekognice dostavil v časovém předstihu, a tudíž nelze vyloučit, že mu byla předestřena část spisu s identifikací osob a byl tedy policejním orgánem ovlivněn. Obdobně jako v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu poukázal i na to, že jeho identita byla stanovena primárně podle registrační značky jeho vozidla, přestože ani jeden ze svědků nebyl schopen s jistotou určit, kdo si tuto značku zapamatoval, a svědek A. T. dokonce při hlavním líčení uvedl, že je možné, že jemu a poškozenému tuto okolnost sdělili lidé ze stavby. Konečně pak namítl, že skutku, jak byl orgány činnými v trestním řízení zjištěn, neodpovídá ani zranění poškozeného, ani jeho popis střetu.
V závěru svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 67 To 148/2015, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc nově projednal a rozhodl, popř., budou-li pro takový postup splněny podmínky, ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného doručen k vyjádření, přípisem ze dne 14. 8. 2015 Nejvyššímu soudu sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle citovaného zákonného ustanovení a k podanému dovolání se nebude vyjadřovat. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opřel výslovně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť jeho námitky, o něž formálně opřel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti vedení dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (vyslovil názor, že žádný z provedených důkazů nemohl vést k jistému závěru o průběhu skutkového děje ani o tom, že spáchal skutek, jímž byl uznán vinným, přičemž vytýkal soudům, že se nezabývaly rozpory ve svědeckých výpovědích poškozeného Ing. P. K. a svědka A. T.), jejichž prostřednictvím se snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění (jak je patrno i z tvrzení, že jeho identita byla stanovena primárně podle registrační značky jeho vozidla, ačkoliv ani jeden ze svědků nebyl schopen s jistotou určit, kdo si tuto značku zapamatoval, a svědek A. T. dokonce při hlavním líčení uvedl, že je možné, že jemu a poškozenému tuto okolnost sdělili lidé ze stavby, stejně jako z jeho výhrad, že zjištěnému skutku neodpovídá ani zranění poškozeného, ani jeho popis střetu).
Jestliže dovolatel rozhodujícím soudům současně vytýkal, že hodnotily důkazy zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo tak, aby odpovídaly verzi obžaloby, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do oblasti skutkových zjištění, takže nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uvedeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Jelikož dovolatel spatřoval naplnění citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v jeho případě jsou skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, je třeba k takové námitce (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
Dovolatel své podání sice opřel o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě se o takovou situaci nejednalo. Skutkový stav byl zjištěn především na podkladě výpovědí poškozeného Ing. P. K. a svědka A. T. Obviněný v dovolání (shodně jako již ve svém odvolání) prezentoval jen výňatky z těchto výpovědí, přičemž tvrzení jmenovaných zpochybňoval a následně dovozoval, že neprokázaly soudem zjištěné skutečnosti. Na této argumentaci pak postavil své přesvědčení o tzv. extrémním nesouladu. Takovému tvrzení však Nejvyšší soud nemohl v konfrontaci s obsahem rozhodnutí soudů nižších stupňů přisvědčit.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. zejména strany 5 a 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a stranu 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nalézací soud ve svém rozhodnutí podrobně popsal průběh skutkového děje, odkázal na provedené důkazy, na jejichž podkladě ke skutkovým zjištěním dospěl (dovolatelem zejména zpochybňované výpovědi poškozeného a svědka jsou potvrzeny i listinnými důkazy, především výpisem z registru vozidel, lékařskými zprávami, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti poškozeného, protokolem policejního orgánu o události v silničním provozu a úředním záznamem o zhlédnutí obrazových záznamů bezpečnostních kamer), přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud se s uvedeným postupem soudu prvního stupně po právu plně ztotožnil.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pro úplnost je možné poznamenat, že odvolací soud rozšířil právní kvalifikaci obviněným spáchaného skutku o přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku i trest vyhoštění v trvání pěti let. Dovolatel sice v úvodu svého podání obecně uvedl, že „… napadá … rozsudek Městského soudu v Praze …, a to výrok o vině, a v návaznosti na něj i výrok o trestu, a to v celém jejich rozsahu“, žádné konkrétní námitky v tomto směru však v dovolání nevznesl, a proto se Nejvyšší soud při svém rozhodování těmito otázkami ani nemohl zabývat.
Jestliže obviněný ve svém dovolání poukazoval rovněž na to, že orgány činné v trestním řízení těžily ze skutečnosti, že nebylo možné zjistit jeho vyjádření ke skutku vzhledem k tomu, že byl stíhán jako uprchlý, a tudíž nezjišťovaly okolnosti svědčící v jeho prospěch, Nejvyšší soud konstatuje, že ani v této otázce rozhodující soudy nepochybily. Jak vyplývalo z usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 1. 2015, jímž bylo (i nadále) v dané věci rozhodnuto o konání řízení proti uprchlému, obviněný se již od přípravného řízení zdržoval mimo území své domoviny, byl neznámého pobytu v zahraničí, do České republiky nepřicestoval, resp. nelegalizoval svůj pobyt v České republice pod novou identitou (své příjmení změnil na Ukrajině ke dni 29. 3. 2014). Nalézací soud proto učinil správný závěr o tom, že obviněný se pobytem v cizině vyhýbal trestnímu řízení, a správně rozhodl o konání řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu