ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1200.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1200/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání obviněného M. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 10 To 135/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 48 T 2/2014, uznán vinným, že
„ v době od 13.00 hodin do 20.00 hodin dne 19. 1. 2014, na oddělení následné psychiatrie II, pavilonu G Psychiatrické nemocnice v H. B., ul. P., H. B., se záměrem sexuálně se uspokojit požadoval nejprve na kuřárně oddělení po poškozeném R. H., kterému bylo rozsudkem Okresního soudu v Děčíně č. j. 5 Tm 70/2009 ze dne 10. 11. 2009, který nabyl právní moci dne 7. 10. 2010, podle §72 odst. 1 tr. zákona uloženo ochranné opatření ve formě ochranného psychiatrického léčení ústavní formou, které v tomto ústavu vykonával, aby mu rukou zastrčenou pod kalhoty stimuloval jeho pohlavní úd až do ztopoření, a následně na společných toaletách v přízemí nemocnice využívaje fyzické převahy a za užití výhrůžek o použití násilí, že když neudělá to, co po něm chce, tak napočítá do pěti a pak, že bude vidět a že mu strčí hlavu do záchodové mísy a za užití fyzického násilí spočívajícího v držení za trup, donutil poškozeného R. H., aby se předklonil, rukama se opřel o záchodovou mísu, poté mu stáhl kalhoty a opakovaně mu zezadu zasunul mezi hýždě svůj ztopořený penis, přičemž k průniku penisu do konečníku poškozeného nedošlo, později ve večerních hodinách pod stejnými pohrůžkami donutil poškozeného, aby si v kabince toalety klekl a sál mu ústy jeho ztopořený penis, který předtím vyndal z kalhot, což poškozený vykonával až do příchodu ošetřovatele oddělení T. B. “.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin znásilnění dílem dokonaný podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a uložil mu podle §185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného R. H. (dále převážně jen „poškozený“) s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 10 To 135/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Poláka proti němu podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech dovolatel nejprve uplatnil výhrady k odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž soudu druhého stupně vytkl, že se vůbec nezabýval jeho odvolacími námitkami, pouze odkazoval na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto je jeho usnesení pro formálnost a stručnost nepřezkoumatelné. Z tohoto důvodu v dalším textu svého podání opětovně rozvedl argumenty z odvolacího řízení, které se týkaly zjištění skutkového stavu věci. Vyslovil názor, že k výpovědím poškozeného R. H. a svědka J. U., jež jsou v dané věci zásadní, je nutno přistupovat velmi obezřetně, neboť ze závěrů znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že k análnímu styku tak, jak jej popisoval poškozený, nemohlo dojít, a poukázal na existenci zásadního rozporu mezi tvrzením poškozeného a možnou jinou skutečností, se kterou je třeba se důsledně vypořádat, neboť soudy obou nižších stupňů tak neučinily. V tomto směru dovolatel upozornil na možnost nepravdivého obvinění poškozeným, který již v roce 2010 oznámil na Policii ČR, že byl znásilněn, a tato věc byla odložena s tím, že oznámený skutek se nestal. Dále uvedl, že nalézací soud se nedostatečně vypořádal i s hodnocením výpovědi svědka J. U., neboť pokud ji považoval za věrohodnou, musel by být jmenovaný svědek spolupachatelem; věrohodnost jeho výpovědi zpochybnil i s poukazem na průběh výslechu tohoto svědka v hlavním líčení. Rovněž s ohledem na výpověď svědka T. B., který na místo činu vešel neprodleně poté, co údajně zaslechl výhrůžku obviněného určenou poškozenému, namítl, že poškozený nebyl v odchodu z kabinky WC nijak fyzicky omezován, a tudíž dospěl k závěru, že z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci lze spíše dovodit, že pokud k nějakým sexuálním aktivitám mezi zúčastněnými došlo, pak jejich účast na nich byla dobrovolná.
Obviněný dále namítl, že pro případ, že šlo o účast nedobrovolnou, se odvolací soud vůbec nevypořádal s jeho námitkou do právní kvalifikace zjištěného jednání. Poukázal přitom na skutečnost, že on i poškozený jsou nesvéprávní, dlouhodobí psychiatričtí pacienti ve výkonu ochranného léčení, s nepatrnými rozdíly v mentální úrovni, přičemž v jeho případě znalci shledali podstatné snížení rozpoznávacích i ovládacích schopností. Za takových okolností mělo být jeho jednání právně kvalifikováno jen podle §185 odst. 1 tr. zákoníku. V závěru svého dovolání pak vytkl odvolacímu soudu, že se nedostatečně a pouze formálně vypořádal rovněž s jeho námitkou do uloženého trestu a způsobu jeho výkonu, když se jen stručně zmínil o tom, že postup podle §47 odst. 1 tr. zákoníku (zde dovolatel na základě zjevného písařského pochybení citoval odst. 2 uvedeného zákonného ustanovení) nebyl namístě, a případným postupem podle §40 odst. 2 tr. zákoníku se nezabýval vůbec. Vyslovil současně přesvědčení, že soud měl postupovat podle posledně uvedeného ustanovení a vyměřit trest pod spodní hranici trestní sazby.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný v dovolání zopakoval obdobné námitky, které učinil již v odvolacím řízení, a z podstatné části jde o námitky, jimiž projevuje svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a zpochybňuje, s jakými závěry byly zajištěné a provedené důkazy soudem hodnoceny. Námitky takového charakteru však pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit, přičemž v dané věci nejde ani o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do učiněných skutkových zjištění. K výhradám dovolatele k odůvodnění usnesení odvolacího soudu uvedl, že byť toto je poměrně stručné, vyplývá z něj, že soud se odvoláním obviněného zabýval, a ničeho na tom nemění ani skutečnost, že se podrobně nevyjadřoval ke všem odvolacím námitkám; soud druhého stupně totiž po přezkumu věci dovodil, že ze strany obviněného jde o námitky, s nimiž se již vypořádal soud nalézací, a v tomto směru na jeho rozhodnutí odkázal, aniž by jeho závěry opakoval. K názoru dovolatele, že nebylo-li prokázáno, že mezi ním a poškozeným došlo k análnímu styku, nelze to zhojit pouhou úpravou popisu skutku ve výroku rozsudku, doplnil, že soud není vázán popisem skutku v obžalobě a není nikterak výjimečné, když po provedeném dokazování a náležitém zhodnocení důkazů provede s ohledem na učiněná skutková zjištění úpravu skutkové věty ve výroku rozsudku.
Státní zástupce vyslovil dále názor, že ani námitku obviněného, že nebylo postupováno podle §47 odst. 1 tr. zákoníku (tedy nebylo upuštěno od potrestání za současného uložení ochranného léčení), nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Podle judikatury Nejvyššího soudu (zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014) lze dovodit, že za jiné hmotně právní posouzení, pokud jde o výrok o trestu, je možné považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Námitka dovolatele však není podřaditelná ani pod žádný jiný dovolací důvod, zejména pod důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že nevyužily možnost (srov. „… soud může …“) postupu podle §47 odst. 1 tr. zákoníku; pokud totiž soud neupustil od potrestání, ale uložil obviněnému trest odpovídajícího druhu a výměry v rámci trestní sazby za trestný čin, pro nějž byl uznán vinným, nebyl tím naplněn uvedený, ale ani žádný jiný dovolací důvod.
Obdobně se státní zástupce domníval, že rovněž výtka obviněného, že soud nezvolil postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, nenaplňuje jím tvrzený, stejně jako žádný jiný dovolací důvod. Ze skutkových zjištění sice vyplynulo, že obviněný spáchal čin ve stavu zmenšené příčetnosti, avšak tuto nelze považovat za polehčující okolnost, neboť nemusí nutně snižovat škodlivost činu nebo jeho závažnost, a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u polehčujících okolností; stav zmenšené příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek, totiž snižuje míru zavinění pachatele, na druhé straně však obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele. V případě stavu zmenšené příčetnosti, který si pachatel nepřivodil vlivem návykové látky, je obligatorním důsledkem postup podle §40 odst. 1 tr. zákoníku, což v dané věci soud učinil a k této okolnosti při stanovení druhu a výměry trestu přihlédl, zohlednil ji a obviněnému uložil trest na samé spodní hranici trestní sazby; pokud jde o ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku, toto představuje již pouze fakultativní postup soudu, přičemž ani zde nelze rozhodujícím soudům vytýkat, že nevyužily možnost takového postupu.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce považoval za jedinou možnou relevantní (ač blíže nerozvedenou) námitku obviněného k právní kvalifikaci zjištěného jednání, jestliže tvrdil, že mělo být posouzeno jen podle §185 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na jeho duševní stav, kdy mohl jen těžko pochopit okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. zřejmě zpochybňoval své zavinění. Státní zástupce však tuto námitku neshledal důvodnou, neboť subjektivní stránku jednání obviněného lze dovodit ze skutkové věty, a to i zavinění nedbalostní ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku; ačkoli obviněný spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, věděl, že se trestného činu dopouští v léčebně, kde byl sám umístěn, a že se jej dopouští na osobě, která zde vykonává ochranné léčení a která se vzhledem k tomu a s ohledem na své osobní dispozice nemůže adekvátním způsobem takovému jednání bránit.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako neopodstatněné odmítl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu celá řada námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, kterými zpochybňoval zjištění skutkového stavu věci, když tvrdil, že v případě výpovědi poškozeného R. H., k níž je třeba přistupovat velmi obezřetně, se soud prvního stupně nevypořádal s možností nepravdivého obvinění jeho osoby poškozeným vzhledem k tomu, že poškozený již v roce 2010 oznámil na Policii ČR, že byl znásilněn, a tato věc byla odložena s tím, že oznámený skutek se nestal, a dále jestliže namítal, že soud se nedostatečně vypořádal s výpovědí svědka J. U., neboť pokud ji považoval za věrohodnou, musel by být jmenovaný svědek spolupachatelem; věrohodnost jeho výpovědi zpochybnil obviněný i s poukazem na průběh výslechu tohoto svědka v hlavním líčení. Rovněž na základě výpovědi svědka T. B. dovozoval, že poškozený nebyl v odchodu z kabinky WC nijak omezován, a tudíž okolnosti nasvědčují spíše tomu, že ze strany všech tří účastníků šlo o dobrovolnou účast na předmětných sexuálních aktivitách. Takové námitky rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit, takže takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání rovněž vyjádřil názor, že jeho jednání bylo namístě právně kvalifikovat jen podle §185 odst. 1 tr. zákoníku vzhledem k tomu, že on i poškozený jsou nesvéprávní, dlouhodobí psychiatričtí pacienti ve výkonu ochranného léčení, s nepatrnými rozdíly v mentální úrovni, přičemž v jeho případě znalci shledali podstatné snížení rozpoznávacích i ovládacích schopností.
Takovou námitku je sice třeba považovat za relevantně uplatněnou, neboť jejím prostřednictvím dovolatel vytkl rozhodnutím obou soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jde však o výhradu zjevně neopodstatněnou.
Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. V odst. 2 písm. a) citovaného zákonného ustanovení je uvedena soulož jako zvlášť přitěžující okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Stejně je tomu i u jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, přičemž za takový se považuje styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože, např. i tehdy, když jde o stimulaci mužského pohlavního orgánu v ústech pachatele. U okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v odst. 3 písm. b) shodného zákonného ustanovení je poskytována zvýšená ochrana osobám, jejichž osobní svoboda byla omezena tím, že byly umístěny do vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo na jiné obdobné místo. Tato zvlášť přitěžující okolnost vyjadřuje zvýšený postih pro pachatele, který donutí násilím nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy k pohlavnímu styku osobu, jež je omezena na osobní svobodě a z tohoto hlediska má sníženou nebo omezenou možnost obrany proti takovému jednání. Zvýšená pozornost je právě této skupině osob věnována proto, že osoby umístěné do vazby, výkonu trestu, ochranného léčení, zabezpečovací detence nebo do ochranné či ústavní výchovy nemají možnost rozhodovat o svém životě svobodně, neboť jsou částečně nebo zcela svobody zbaveny. V případech těchto osob, které jsou v zařízeních, kde je omezena jejich osobní svoboda, se může pachatel činu dopustit snadněji, než je tomu u osob svobody nezbavených, právě proto, že jsou drženy v uvedených zařízeních, kde jsou podřízeny dozoru jiných osob, nejsou schopny v rámci uzavřených prostor pachateli uniknout, apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1841 a 1843).
V posuzované věci oba nižší soudy zjistily, že obviněný se trestného činu dopustil v Psychiatrické nemocnici v H. B., kde vykonával ochranné opatření ve formě ústavního ochranného léčení, na poškozeném vykonávajícím stejný druh ochranného opatření, tj. ústavní ochranné léčení tamtéž. Ačkoli jednal ve zmenšené příčetnosti, neboť v době spáchání činu byly jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací sníženy podstatnou měrou, jak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, věděl o tom, že se trestného činu dopouští ve jmenovaném zdravotnickém zařízení, kde byl sám umístěn, a že se jej dopouští na osobě, která je zde rovněž ve výkonu ochranného léčení, přičemž čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží (orálním a análním pohlavním stykem). Právní kvalifikace takového jednání pouze podle §185 odst. 1 tr. zákoníku proto nebyla namístě, naopak závěr obou soudů nižších instancí, že zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině a rozvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění dílem dokonaného podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, je správný a ani Nejvyšší soud jej nemá důvod zpochybňovat.
Dovolatel ve svém podání dále uplatnil námitky k uloženému trestu a způsobu jeho výkonu, přičemž konkrétně vytkl soudům, že nepostupovaly podle §47 odst. 1 tr. zákoníku ani podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoliv bylo zjištěno, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v době spáchání činu podstatnou měrou sníženy, a tudíž mu měl být uložen trest pod spodní hranicí dané trestní sazby.
Při zvažování otázek ukládání trestu ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba zohlednit celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a vztah předmětného dovolacího důvodu k ostatním důvodům dovolání formulovaným v §265b odst. 1 tr. ř., zejména pak k §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Systematickým výkladem §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nutno dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je (pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu) v rámci ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy dovolatel má výhrady k druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného důvodu, a nikoliv prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem státního zástupce a potažmo i s argumentací uvedenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014, a doplňuje, že i v případě, že by obviněný ve svém podání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uplatnil (což však ani neučinil), výše formulované výhrady by pod něj nebylo možné podřadit.
Jak již bylo uvedeno, obviněný však naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud šlo o výrok o trestu, spatřoval v tom, že soudy neaplikovaly ustanovení §47 odst. 1 tr. zákoníku, ani ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku, přestože pro takový postup byly dány zákonné podmínky na základě zjištění, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v době spáchání činu podstatnou měrou sníženy. Ačkoli výslovně v této souvislosti neodkázal na §27 tr. zákoníku, lze s určitou mírou tolerance mít za to, že pochybením soudů měl na mysli nesprávné hmotně právní posouzení otázky zmenšené příčetnosti a jejích důsledků promítnutých v jím citovaných zákonných ustanoveních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 638/2013). V takovém případě za vadu výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva považoval jinou vadu, než otázku druhu a výměry trestu, a to pochybení soudu v právním závěru o tom, zda mělo či nemělo být upuštěno od jeho potrestání za současného uložení ochranného léčení (§47 odst. 1 tr. zákoníku), případně mu měl či neměl být snížen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby (§40 odst. 2 tr. zákoníku); shora uvedené a státním zástupcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014, obdobně v tomto směru poukazuje např. na chybný právní závěr o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (pro úplnost je třeba dodat, že v tomto rozhodnutí posuzované trestní věci obviněný napadal výhradně nepřiměřenost trestu vzhledem k tomu, že trestná činnost nebyla řádným způsobem prokázána).
Jakkoli Nejvyšší soud i tyto dovolatelovy námitky považoval z hlediska dovolacího řízení za relevantně uplatněné, nemohl jim z níže uvedených důvodů přisvědčit.
Trestní zákoník při shledání zmenšené příčetnosti rozlišuje jednak obligatorní důsledek, jímž je přihlédnutí k tomuto stavu podle §40 odst. 1 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a jednak fakultativní důsledky, jimiž může být upuštění od potrestání podle §47 tr. zákoníku za současného uložení ochranného léčení (§99 odst. 1 tr. zákoníku) nebo zabezpečovací detence (§100 odst. 1 tr. zákoníku), či snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle §40 odst. 2 tr. zákoníku za současného uložení ochranného léčení (§99 odst. 1 tr. zákoníku), a to bez omezení podle §58 odst. 3 tr. zákoníku. Všechny tyto důsledky, s výjimkou upuštění od potrestání za současného uložení zabezpečovací detence podle §47 odst. 2 tr. zákoníku (vzhledem k povaze zabezpečovací detence podle §100 tr. zákoníku), však trestní zákoník vylučuje, jestliže si pachatel stav zmenšené příčetnosti přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky. Uplatní se jenom v případě, když je to odůvodněno zdravotním stavem pachatele, což je závěr, který lze učinit pouze na podkladě znaleckého posouzení duševního stavu pachatele, jehož výsledkem musí být i doporučení nejvhodnějšího druhu a formy ochranného léčení, které se má uložit zároveň s trestem. Je však třeba poukázat na to, že zmenšená příčetnost sama o sobě není polehčující okolností, protože nemusí vždy znamenat nižší závažnost spáchaného trestného činu pro společnost a odůvodňovat uložení mírnějšího trestu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 381).
V dané věci je z obsahu spisového materiálu i odůvodnění rozhodnutí zejména soudu prvního stupně zřejmé, že na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný spáchal čin ve stavu zmenšené příčetnosti za splnění podmínek §27 tr. zákoníku, a ve smyslu §40 odst. 1 tr. zákoníku k této skutečnosti přihlédnul při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a tedy postupoval v souladu se svou povinností vyplývající z posledně jmenovaného zákonného ustanovení. Odvolací soud se s tímto závěrem a postupem soudu prvního stupně ztotožnil.
Jestliže se obviněný domáhal aplikace ustanovení §47 odst. 1 tr. zákoníku, tj. upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení, je třeba konstatovat, že na takový postup (vzhledem k tomu, že jde o fakultativní důsledek spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, která nebyla zaviněna pachatelem vlivem návykové látky) neexistuje právní nárok, nýbrž zcela závisí na uvážení soudu (srov. „… soud může upustit od potrestání …“), zda k němu přistoupí či nikoli.
Obdobně postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, jenž se užije za situace, kdy nepostačí uložení samotného ochranného léčení, ale je nutný i určitý trest, byť kratší než obvykle, který neohrozí pachatelův zdravotní stav, má fakultativní povahu a soud může subsidiárně alespoň přihlédnout ke stavu zmenšené příčetnosti při ukládání trestu a snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici jeho trestní sazby (srov. „… má-li soud za to, že by vzhledem k zdravotnímu stavu pachatele … bylo možno za současného uložení ochranného léčení … dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby …“).
Soud prvního stupně při stanovení druhu a výměry trestu dostál své povinnosti vyplývající z §40 odst. 1 tr. zákoníku a přihlédnul k okolnosti, že obviněný spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, jak již bylo uvedeno výše, přičemž dospěl k závěru, že přiměřeným a na druhé straně nezbytným pro jeho nápravu bude trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby v rozpětí od pěti do dvanácti let, tj. v trvání pěti let. Současně však shledal, že stupeň společenské škodlivosti jeho jednání byl vzhledem k charakteru narušených chráněných zájmů poměrně vysoký, porušil zejména zájem společnosti na ochraně lidské svobody a svobody rozhodování jedince v sexuální oblasti, dopustil se dvou sexuálních útoků na poškozeného jakožto osobu velmi nízkého intelektu, která nebyla schopna se mu účinně bránit.
Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací a přisvědčil mu rovněž v tom, že vzhledem k závažnosti případu a osobě obviněného nepostačil postup podle §47 odst. 1 tr. zákoníku a uložený trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není trestem nepřiměřeným (ačkoli soud druhého stupně na §40 odst. 2 tr. zák. výslovně neodkázal, vzhledem k uvedené formulaci je zřejmé, že měl na mysli i toto zákonné ustanovení). S těmito právními závěry soudů nižších stupňů se na podkladě shora rozvedených skutečností ztotožnil i Nejvyšší soud.
Vzhledem k tomu, že dovolatel zejména v úvodu svého podání vytýkal soudu druhého stupně, že se vůbec nezabýval jeho odvolacími námitkami, pouze odkazoval na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, a jeho usnesení je pro svou formálnost a stručnost nepřezkoumatelné, Nejvyšší soud poznamenává, že pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu