ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1304.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1304/2015-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2015 o dovolání obviněného Ing. R. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 6 To 7/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 39 T 3/2013, byl obviněný Ing. R. P. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
jako j. jednatel a společník společnosti CARENA, s. r. o., se sídlem Brno, Pod Sídlištěm č. p. 1, IČ: 634 83 262 (dále „společnost CARENA“), s vědomím toho, že uvedená společnost je v nepříznivé hospodářské situaci, byla ke dni 31. 12. 2009 výrazně předlužena, není schopna řádně plnit své splatné závazky, a že z těchto důvodů svým závazkům řádně a včas nedostojí, což níže uvedeným obchodním partnerům (poškozeným) zatajil, v období od 1. 7. 2010 do 25. 11. 2010 objednal a odebral, případně na základě pokynů obviněného zaměstnanci společnosti CARENA objednali a odebrali různé druhy pneumatik, což je doloženo fakturami definovanými jejich číslem, datem jejich vystavení a dodání zboží, částkou v korunách a datem splatnosti, a to
1) od společnosti Pirelli Tyre (Suisse) S.A., Basilej, St. JakobsStrasse 54, Švýcarská konfederace, jednající prostřednictvím organizační složky s označením Pirelli Tyre (Suisse) S.A. - Czech, organizační složka, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1062/58, IČ: 660 04 179, na základě smlouvy o autorizovaném dealerství uzavřené dne 5. 1. 2004 odebral pneumatiky na základě 23 faktur v celkovém součtu neuhrazené ceny ve výši 5.211.813,10 Kč,
2) od společnosti K.A.L.T. Pneu, a. s., se sídlem Kolín V, K Raškovci č. p. 807, IČ: 282 19 937, na základě smlouvy o obchodní spolupráci uzavřené dne 10. 9. 2009 odebral různé pneumatiky fakturované 15 fakturami v celkovém součtu neuhrazené ceny touto společností dodaného zboží v částce 270.528 Kč,
3) od společnosti TIREX TYRE, s. r. o., se sídlem Praha 1, Nové Město, Biskupský dvůr 2095/8, IČ: 28551176, odebral různé pneumatiky fakturované 94 fakturami v celkovém součtu neuhrazené ceny touto společností dodaného zboží v částce 615.901,12 Kč,
obviněný takto vylákané pneumatiky postupně sám nebo prostřednictvím jiných osob prodal, získaný výtěžek z prodeje použil dílem na financování podnikatelské činnosti společnosti CARENA dílem na úhradu některých závazků společnosti CARENA a dílem nezjištěným způsobem, odebrané zboží ani z části neuhradil. Způsobil tak společnosti Pirelli Tyre (Suisse) S.A., Basilej, St. JakobsStrasse 54, Švýcarská konfederace, škodu ve výši 5.211.813,10 Kč, společnosti K.A.L.T. Pneu, a. s., škodu ve výši 270.528 Kč a společnosti TIREX TYRE, s. r. o., škodu ve výši 615.901,12 Kč, přičemž věděl, že svým jednáním může takový následek způsobit a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání čtyř let, a podle §70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní částky 306.013 Kč zajištěné u společnosti AMCICO pojišťovna, a. s., IČ: 45794944, V Celnici č. p. 1028/10, Praha, na účtu vedeném ke smlouvě o životním pojištění pro případ smrti nebo dožití na 25 let. Rozhodnuto bylo též o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům uvedeného rozsudku soudu prvního stupně rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 6 To 7/2015, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil tento rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož jeho výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání čtyř let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní částky 306.013 Kč zajištěné u společnosti AMCICO pojišťovna, a. s., IČ: 45794944, V Celnici 1028/10, Praha, na účtu vedeném ke smlouvě o životním pojištění pro případ smrti nebo dožití na 25 let. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, jímž namítal jednak nedostatky v právní kvalifikaci (bod II.), jednak porušení zásady subsidiarity trestní represe (bod III.), subjektivní stránku (bod IV.) a opomenutý důkaz (bod V.).
V bodě II. dovolání obviněný shledal právní kvalifikaci nesprávnou proto, že, když soudy vyšly z provedeného dokazování, pochybily při interpretaci zjištěného skutkového stavu, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněného. Obviněný poukázal na to, že byl správně prvním rozsudkem ve věci soudem prvního stupně zproštěn obžaloby, avšak Vrchní soud v Olomouci tento zprošťující rozsudek k odvolání státního zástupce vadně zrušil a soudu prvního stupně přikázal doplnit dokazování. Podle obviněného však nalézací soud své povinnosti nedostál, neboť toliko provedl doplnění důkazu svědeckou výpovědí Ing. Blanky Sítařové a J. J. a po tomto nepatrném doplnění dokazování rozhodl o jeho vině, což je pro obviněného rozhodnutí nepředvídatelné a šokující. Obviněný poukázal na to, že si nechal vypracovat znalecký posudek č. 102-01/2015 od Ing. Pavla Průdka, který odpověděl na některé otázky přímo korespondující se skutkovou větou popsanou v napadeném rozsudku a týkající se stavu hospodaření, aktiv a pasiv, a zda tato společnost vykazovala k 31. 12. 2009 známky předlužení nezbytné k prohlášení úpadku. Dovolatel zdůraznil, že veškeré tímto znalcem vypracované odpovědi svědčí v jeho prospěch, neboť účetní hodnota společnosti CARENA k datu 31. 12. 2009 činila 9.582.000 Kč a nevykazovala znaky úpadku, resp. nebyla předlužena. Znalec ve společnosti nezaevidoval ani jakékoli neobvyklé transakce. Obviněný v návaznosti na tento jím předložený důkaz vrchnímu soudu vytkl, že jej formálně neprovedl, přičemž rezignoval i na další doplňující důkazní návrhy, zejména výpovědi Ing. K. a L. V. Obviněný má tudíž za to, že napadená rozhodnutí nesou známky tendenčnosti, jelikož byly zcela záměrně pomíjeny důkazy navrhované obviněným. Ač odvolací soud důkaz znaleckým posudkem Ing. Průdka neprovedl, přesto se o něm v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje a flagrantně jej „překrucuje“. Ve vztahu k tomuto znaleckému posudku, jenž nebyl odvolacím soudem proveden, obviněný namítl v bodě V. dovolání existenci tzv. „opomenutého důkazu“ s tím, že takový postup není v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03. Za vadu ve vztahu k tomuto navrženému, avšak soudem neprovedenému důkazu obviněný považoval, že ač odvolací soud odmítl důkaz znaleckým posudkem provést, ve svém odůvodnění jeho závěry konfrontoval s dosud zjištěným skutkovým stavem. Za takové situace odvolací soud neměl důvod uvedený znalecký posudek jako důkaz odmítnout, ale měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně.
V dovolání ve vztahu k výhradám o porušení zásady subsidiarity trestní represe namítané v bodě III. obviněný poukázal na specifičnost obchodního odvětví, v němž podnikal, a to, že nelze dávat do souvislosti s jeho trestní odpovědností problémy, které se v jeho rámci vyskytly, neboť toto odvětví bylo zasaženo nepředvídatelnými výkyvy ve vývoji cen, a vzniklá škoda byla důsledkem rizikovosti daného tržního odvětví, a proto se domáhal aplikace zákonné úpravy §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněný napadenému rozsudku v dovolání pod bodem IV. vytýkal, že soudy důkazy zajišťovaly v zásadě pouze tak, aby nasvědčovaly vině obviněného, případně je takto jednostranně posléze interpretovaly, což demonstroval především na způsobu, jakým prokazovaly stav předlužení společnosti CARENA, který opřely o závěry znalkyně Ing. Blanky Sítařové, z nichž vyplynulo, že společnost nebyla v letech 2008 a 2009 v úpadku, a to i přesto, že znalkyně Ing. Blanka Sítařová sama uvedla, že její znalecký posudek neobsahuje úplný a správný seznam závazků a pohledávek společnosti CARENA. Obviněný poukázal na to, že úpadkem se rozumí stav dlužníka charakterizovaný mnohostí věřitelů, pohledávek po lhůtě splatnosti a jeho platební neschopností. Obviněný však zmínil, že nebylo objasněno, z čeho měl zjistit, že již další pneumatiky odebírat nemá, když tuto skutečnost nejsou schopny objektivně zjistit ani orgány činné v trestním řízení. Závěr o tom, o kolik pasiva společnosti CARENA převyšovala její aktiva, nebyl výsledky provedeného dokazování prokázán, a proto nebylo možné jednoznačně uzavřít, zda společnost byla v úpadku či nikoli. I za této situace však společnost CARENA byla po dni 1. 7. 2010 schopná stále vyvíjet obchodní činnost a platit závazky. V zásadě stejný závěr podporující tvrzení obviněného, že společnost CARENA nebyla v inkriminované době předlužena, pramení i ze znaleckého posudku Ing. Pavla Průdka, z něhož se podává, že společnost měla v uvedené době značné množství skladových zásob ve výši 35.200.000 Kč, z nichž byl očekáván obrat ve výši 41.135.000 Kč. Současně z něj vyplynulo, že obviněný se snažil nastalou situaci řešit, prodlužoval dobu splatnosti a získal provozní kapitál ve formě půjček. Zcela evidentně tak nebylo prokázáno, že by společnost CARENA byla k 30. 6. 2010 v úpadku, ani že by se do konce roku 2010 do úpadku dostala. Její samotná špatná finanční situace přitom nemůže postačovat pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Závěr o faktickém vlivu obviněného na chod společnosti, který si měl ponechat i poté, co byla společnost CARENA převedena na nového společníka, odvolací soud učinil toliko z výpovědi svědka B. W., z níž však nevyplynulo, jak mělo být naloženo s výtěžkem z uskutečněného prodeje. Dalším nesprávným je závěr soudu o tom, že obviněný měl mít i po svém odchodu ze společnosti přístup do interního fakturačního systému společnosti CARENA, ačkoli z žádného z provedených důkazů (výpovědí svědkyně L. A.) taková skutečnost nevyplynula. Soudy obou stupňů podle jeho názoru z provedených důkazů učinily závěry zcela opačné, než se z nich podávalo, a tudíž postupovaly v rozporu s názory vyslovenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, a ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, čímž porušily právo obviněného na spravedlivý proces, když důkazy interpretovaly tak, že neodpovídaly zjištěnému skutkovému stavu. V provedeném dokazování proto shledal takové nedostatky, které zakládají extrémní nesoulad, a to i ohledně subjektivní stránky posuzovaného činu. Závěry plynoucí ze znaleckých posudků, že společnost CARENA k inkriminovanému dni nebyla v úpadku, měly být zahrnuty do skutkové věty či odůvodnění napadených rozhodnutí. Jestliže úpadek společnosti CARENA se nepodařilo prokázat bez důvodných pochybností a soudy tento závěr neučinily součástí skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě, nelze dovodit ani to, že obviněný mohl či měl vědět o tom, že existuje možnost, že společnost CARENA nebude schopna splácet svoje závazky.
Jelikož obviněný je přesvědčen, že jeho trestní odpovědnost není dána, požádal dovolací soud, aby podle §265 o odst. 1 tr. ř. přerušil mu uložený výkon trestu odnětí svobody.
V podání doplňujícím dovolání (§265e, 265f tr. ř.) obviněný v zásadě zopakoval většinu svých tvrzení z dříve podaného dovolání, zejména zdůraznil a částečně též doslovně citoval některé pasáže z výpovědi svědka B. W. ve vztahu k údajnému pokynu obviněného k prodeji pneumatik a ke způsobu, jakým mělo být naloženo s výtěžkem z tohoto prodeje. Poukázal rovněž na výpovědi svědků Ing. R. M. a D. K. vážící se k okolnostem předání účetnictví společnosti CARENA orgánům Policie České republiky.
Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 6 To 7/2015, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 39 T 3/2013, a obviněného sám v plném rozsahu zprostil obžaloby, případně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného zaslán v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a doručen dne 4. 9. 2015 (č. l. 3568 spisu), neměl Nejvyšší soud do dne konání neveřejného zasedání o dovolání k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., podané osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a proto zkoumal, zda obviněným označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. korespondují s jejich zákonným vymezením.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je možné dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Se zřetelem na obsah podaného dovolání a rovněž proto, že odvolací soud odvolání obviněného přezkoumal z hledisek §254 tr. ř., je zřejmé, že dovolatel tento důvod použil v jeho druhé alternativě. Tomu nasvědčuje i současně označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad rozhodnutí spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z jeho zákonného vymezení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Nejvyšší soud správnost právních otázek přezkoumává na základě skutkového zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně, neboť teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit na základě případného doplňování dokazování ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, či ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazku 32 pod č. 1 a svazku 38 pod č. 22), což nastává např. pokud se zjistí tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
K jednotlivým výhradám obviněného, jež na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu uplatnil, je třeba uvést, že převážná jejich část, a to v bodech II., IV. a V., se týkala nikoliv právních vad, jak trestní řád u uvedeného dovolacího důvodu stanoví, ale způsobu, jakým soud hodnotil provedené důkazy, z čehož dovozoval svá skutková zjištění , nebo toho, že některé důkazy vůbec neprovedl. Obviněný proto uvedený dovolací důvod pouze formálně deklaroval, a to i ve vztahu k námitkám proti subjektivní stránce, neboť i ve vztahu k ní, byť jde o právní pojem, se fakticky domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů. Tyto jeho výhrady postrádají právní obsah ve smyslu §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku, které stanoví podmínky úmyslného zavinění. I v rámci této námitky obviněný svou argumentaci vystavěl na výhradách o neúplném dokazování s tím, že z něj nevyplynulo, že by společnost CARENA byla v době spáchání skutků předlužena a že by obviněný o této skutečnost věděl. Obviněný uplatnil polemiku s tím, co soudy na základě provedeného dokazování zjistily, a vyjadřoval vlastní názor na důkazy, o něž soudy svá rozhodnutí opřely. Mimo uvedený dovolací důvod vytýkal jednostranné hodnocení provedených důkazů výlučně v jeho neprospěch, brojil i proti rozsahu provedeného dokazování a případně neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, konkrétně znaleckého posudku zpracovaného Ing. Pavlem Průdkem.
Přestože obviněný uvedenými výhradami soustředěnými proti postupu soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. nenaplnil obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve vytýkaných procesních postupech shledával mimo jiné i extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku a dovolával se též existence opomenutého důkazu, Nejvyšší soud, se zřetelem na shora zmíněné obecné principy, nad rámec zákonného vymezení uvedeného dovolacího důvodu zkoumal obviněným vytknuté nedostatky. Na podkladě obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí posuzoval, zda došlo v postupech soudů obou stupňů k takovým pochybením v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu věci, a tudíž k vadné realizaci důkazního řízení, jež by bylo možné považovat za rozporné s procesními předpisy a za způsobilé založit obviněným tvrzené pochybnosti o správnosti skutkových zjištění.
K uvedenému je třeba konstatovat, že podle odůvodnění napadených rozhodnutí soudy své závěry o vině obviněného založily na dokazování, jehož průběh a výsledky vyložily a rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutích. Též objasnily, jaké úvahy je k učiněným závěrům vedly, a to i ve smyslu obviněným uváděné obhajoby, s níž se v potřebném rozsahu vypořádaly. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že provedl výslechy celé řady svědků, případně při splnění všech zákonných podmínek přečetl protokoly o jejich výpovědích z předchozích fází trestního řízení (Ing. J. M., P. R., Mgr. P. P., M. B., M. Z., Ing. L. K., Ing. Z. B., Ing. J. R., P. B., D. B., Ing. R. M., D. K., R. B., J. J., B. W., D. L., L. V., L. A., JUDr. M. S.– č. l. 3210 až 3238, 3245 až 3265, 3273 až 3298, 3369 až 3375). Provedl rovněž listinné důkazy předložené jak obžalobou, tak obviněným (výpis z bankovního účtu na č. l. 2293 až 2294, přehled transakcí na č. l. 1231 až 1241, smlouvy, faktury a doklady o úhradě z č. l. 932 až 986, 468, 529, 542, 1639 až 1640, 1643 až 1644, přehled úvěrů společnosti CARENA na č. l. 2304 až 2503, 2605 až 2609, smlouvu o převodu obchodního podílu z č. l. 1010 až 1011, 1017, 1034 až 1037, a další), včetně důkazu insolvenčním spisem sp. zn. KSBR 28 INS 7838/2011 (č. l. 3 až 456 + příloha č. 2 spisu). V průběhu hlavního líčení dne 15. 9. 2014 (č. l. 3369 až 3372) podle pokynu Vrchního soudu v Olomouci uloženém v usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 6 To 89/2013 (č. l. 3343 až 3350), vyslechl znalkyni z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Ing. Blanku Sítařovou k obsahu jí zpracovaného znaleckého posudku – odborného vyjádření ze dne 24. 11. 2011, č. 67/06/2011 (č. l. 904 až 907), a to i k doplňku vyjádření této znalkyně (č. l. 3379 až 3419). Hodnocení provedených důkazů, a to jak listinných důkazů (znalecký posudek i další, výše či v obsahu napadených rozhodnutí uvedené), tak svědeckých výpovědí, je v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečně zevrubné (viz strany 21 až 24 rozsudku soudu prvního stupně). Vyhodnocení provedených důkazních prostředků poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, jakož i pro závěr o vině obviněného popsaným skutkem (§2 odst. 6 tr. ř.).
Odvolací soud se s učiněnými a vysvětlenými skutkovými i právními závěry, jakož i s jim předcházejícími procesními postupy ve svém v pořadí již druhém rozhodnutí přezkoumávajícím z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně, ztotožnil a uzavřel, že provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla zákonným a logicky přijatelným způsobem odůvodněna, přičemž skutkový stav popsaný v rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud označil za dostatečný při respektování všech zásad vymezených pro vedení dokazování v §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz strany 11 až 16 rozsudku odvolacího soudu). Rovněž se vyjadřoval ke shodným námitkám obviněného, které uplatnil i v nyní podaném dovolání k rozsahu provedeného dokazování před soudem prvního stupně, a to i z hlediska tzv. opomenutých důkazů, přičemž vysvětlil, z jakých důvodů obviněným namítané pochybení při realizaci dokazování neshledal. Především vysvětlil, proč obviněným navrhované důkazy (L. V., Ing. L. K.) považoval za nadbytečné, a to při respektu k judikatuře Ústavního soudu, na jehož některá rozhodnutí jmenovitě odkázal (viz strany 12 a 13 napadeného rozsudku).
Ke zcela konkrétní námitce vztahující se k neprovedení obviněným dodatečně předloženého znaleckého posudku z odvětví ekonomika zpracovaného Ing. Pavlem Průdkem odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 13 velmi obsáhle vysvětloval důvody, proč ho neprovedl. Právě toto velmi podrobné vysvětlení o nadbytečnosti uvedeného důkazu obviněný v dovolání napadl, neboť vytýkal, že odvolací soud poukazoval na okolnosti z jeho obsahu, aniž by tento důkaz procesně provedl.
Nejvyšší soud k tomu způsobu argumentace odvolacího soudu zmiňuje, že ji je třeba vykládat pouze způsobem, jak je odvolacím soudem použita, tedy toliko jako vysvětlení nepotřebnosti uvedeného znaleckého posudku a zdůvodnění postupu, jímž tento důkaz odmítl, a to ve všech odvolacím soudem uvedených souvislostech, z nichž plyne, že byť uváděl pro uvedené účely z tohoto znaleckého posudku některé skutečnosti, vycházel z obsahu tohoto důkazu, který obviněný navrhl provést až v rámci svého odvolání, a zmiňoval je jen proto, aby podal vysvětlení toho, že se stejnými otázkami již vypořádala soudem dříve přibraná znalkyně, která v této trestní věci podala znalecký posudek, jejž řádně provedl a vyhodnotil soud prvního stupně. Tato část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v níž odvolací soud poukazoval na skutečnosti, které plynou z obsahu odmítaného důkazu, byla nadbytečnou, byť nepodstatnou skutečností, neboť jejím prostřednictvím odvolací soud jen dotvrzoval správnost závěru soudu prvního stupně, že takový důkaz není s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy již třeba (srov. strana 12 až 13 odvodnění rozsudku odvolacího soudu), když zásadně v rámci tohoto vysvětlení důvod, proč a na základě čeho znalecký posudek Ing. Pavla Průdka odmítá, opřel o dostačující rozsah již provedeného dokazování. Zejména uvedl, že ve všech posuzovaných otázkách je možno odkázat na znalecký posudek Ing. Blanky Sítařové, včetně jeho doplňku, jakož i na další provedené, zejména listinné důkazy (výpisy z účtů apod.), z nichž je daná situace zřejmá, a navrhovaný znalecký posudek se zabývá problematikou, která je soudu z těchto jiných důkazů již známa, nebo hodnotí skutečnosti, které znalci hodnotit nepřísluší (viz stranu 13 citovaného rozsudku odvolacího soudu). Na základě uvedených argumentů je zřejmé, že odvolací soud jen některé pasáže z odmítaného posudku konfrontoval s těmi výsledky provedeného dokazování, jež posuzoval a hodnotil soud nižšího stupně, a konstatoval, že závěry, které z nich vyplynuly, jsou dostatečně doloženy a pro řádné objasnění věci zcela postačují.
Tento postup odvolacího soudu je důslednou reakcí na povinnost vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. IV. 546/2005 a dále též např. nálezy ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/00, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/00, či ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazku 2 pod č. 49, svazku 3 pod č. 10, svazku 6 pod č. 131, svazku 25 pod č. 19, svazku 22 pod č. 63 a svazku 32 pod č. 1).
Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného na podkladě uvedených skutečností shledal, že závěry odvolacího soudu, jimiž vysvětlil nadbytečnost obviněným navrhovaného znaleckého posudku, jsou zcela správné a komplexní, a proto jen doplňuje, že odvolací soud zhodnotil všechny rozhodné okolnosti souvislosti z hlediska posouzení, zda se jedná o opomenutý důkaz, a tudíž je podstatné, že soud na návrh obhajoby adekvátně reagoval včetně odůvodnění tohoto svého postoje. Odvolací soud v rámci své podrobné argumentace respektoval zejména zásadu, že nadbytečnost provedení znaleckého posudku jako důkazu v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání nemůže záležet jen ve skutečnosti, že ve věci byl k posouzení otázek, pro jejichž objasnění je třeba odborných znalostí, orgány činnými v trestním řízení znalecký posudek již opatřen, nýbrž nadbytečnost musí být odůvodněna a podložena konkrétními skutečnostmi a okolnostmi podávajícími se z dokazování v návaznosti na zásadu hospodárnosti řízení a procesní ekonomie (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, uveřejněný pod č. 165 ve svazku 35, s. 241, či nález ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06-1, uveřejněný pod č. 73, ve svazku 45, s. 149 Sb. n. u. ÚS).
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů na základě zmíněných poznatků neshledal námitky obviněného namířené proti hodnocení důkazů a rozsahu provedeného dokazování důvodné, naopak učinil závěr, že soudy obou stupňů se řádně vypořádaly se všemi obviněným navrhovanými důkazy a při provádění všech ve věci shromážděných důkazů dodržely zákonem stanovené postupy. Zejména soud prvního stupně hodnotil důkazy v souladu s principy řádného a spravedlivého objasnění skutkových okolností, o nichž nevznikají pochybnosti, přičemž závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Soudy obou stupňů při posuzování předmětné věci respektovaly pravidla a kritéria stanovená §2 odst. 5, 6 a §125 tr. ř., braly do úvahy příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací a volného hodnocení důkazů, jakož i zásady zakotvující transparentnost a přesvědčivost odůvodnění rozsudku. Své závěry v přezkoumávaných rozhodnutích řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž odvolací soud dostatečně reagoval i na argumentaci obsaženou v odvolání obviněného. Soudy se nezpronevěřily ani obecným principům spravedlivého procesu a svá rozhodnutí nezatížily vadou, jež by mohla mít za následek extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, případně též mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť v jejich rozhodnutích a jim předcházejících procesních postupech nebyly zjištěny žádné projevy libovůle. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy a nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/11, ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
Na základě uvedeného Nejvyšší soud ve věci neshledal nedostatky charakteru předpokládaného u extrémního nesouladu, a proto rozvedené skutkové námitky obviněného nemohly vést k tomu, aby se z jejich podnětu správností napadených rozhodnutí zabýval nebo aby přezkoumával skutkový stav věci. Dovolání obviněného proto v této části považoval za podané z jiného než zákonem v §265b odst. 1, 2 tr. ř. uvedeného důvodu.
Jedinou námitkou, která byla uplatněna na podkladě právní argumentace, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, je ta, jíž obviněný brojil proti použité právní kvalifikaci požadavkem na využití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, pro který vycházel z toho, že jeho trestná činnost se odvíjela v rámci obchodněprávních, resp. občanskoprávních vztahů, a že na jeho jednání neměly být užity prostředky trestního práva.
Nejprve je vhodné uvést, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, jíž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně 5.000.000 Kč. Z hlediska zavinění jde o úmyslný trestný čin a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Ve vztahu ke znakům kvalifikované skutkové podstaty zásadně postačuje zavinění z nedbalosti (§16 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve spojení s §17 tr. zákoníku).
Podle popsaných skutkových zjištění obviněný tento čin spáchal tím, že po dobu téměř pěti kalendářních měsíců objednal a odebral, případně na základě jeho pokynů zaměstnanci společnosti CARENA objednali a odebrali různé druhy pneumatik od tří různých obchodních společností, za něž bylo vystaveno celkem 132 faktur, které neuhradil, takto vylákané pneumatiky postupně sám nebo prostřednictvím jiných osob prodal, získaný výtěžek z prodeje použil dílem na financování podnikatelské činnosti společnosti CARENA, dílem na úhradu některých závazků společnosti CARENA a dílem nezjištěným způsobem, čímž poškozeným způsobil škodu v celkové výši 6.098.242,22 Kč. Z takto zjištěných skutkových okolností v souladu s rozvedenými podrobnými důvody uvedenými v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že obviněný poškozené záměrně a vědomě uvedl v omyl o finančním stavu své společnosti, aby tím docílil vylákání zboží, jež však již neměl záměr uhradit, a tímto klamavým jednáním způsobil škodu 6.098.242,22 Kč, tedy škodu velkého rozsahu. Uvedeným činem, jak soudy správně rozhodly, došlo ke kriminálnímu jednání, neboť jím obviněný naplnil všechny znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný v rámci zdánlivě běžných obchodních vztahů záměrně zneužil důvěry obchodních partnerů, aby sebe, případně jiného neoprávněně obohatil, což v konečném důsledku směřovalo ke zmenšení jejich majetku o částku činící v součtu 6.098.242,22 Kč. S ohledem na okolnosti projednávané věci je třeba zdůraznit, že společenskou škodlivost v tomto konkrétním případě zvyšuje především způsob provedení činu, protože obviněný využil svého postavení a informací k tomu, aby oklamal své obchodní partnery, s nimiž měl dlouhodobě zaběhnuté a lze říci, že dobré a korektní obchodní vztahy, a tudíž nebyl důvod, aby mu poškození nedůvěřovali či nějak zvláště prověřovali aktuální ekonomickou situaci společnosti CARENA. Obviněný věděl, že na základě uzavřených smluv je povinen za odebrané zboží zaplatit dohodnutou kupní cenu, avšak od počátku si byl vědom, že dobrovolně převzatým smluvním závazkům nebude schopen ani ochoten dostát, když nečinil žádné kroky k jejich, byť částečné úhradě. Namísto toho si další peníze půjčoval, převedl společnost na jiné subjekty, aby sám sebe z popsaného jednání alespoň zdánlivě těmito záměrně předstíranými kroky vyvinil. Ze všech těchto důvodů, když navíc bylo provedeným dokazování prokázáno, že společnost CARENA byla předlužena a ve finančním úpadku, a že obviněný svým závazkům od počátku dostát nehodlal a činil vše pro to, aby dosáhl co největšího obohacení. Bylo tudíž zcela správné a nezbytné využít prostředky trestní represe (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06), neboť se již jedná o kriminální čin, u nějž prostředky jiných právních odvětví nedostačují a ochrana trestním právem je zde zákonná a potřebná, neboť se nejednalo o běžný obchodní vztah, ale naopak došlo ke zneužití tohoto civilněprávního institutu k úmyslné snaze obviněného o obohacení své či jiné osoby.
Nejen s ohledem na výši škody, kterou obviněný v rámci jedné z nejpřísnějších okolností podmiňujících použití vyšší právní kvalifikace způsobil, ale i s ohledem na další zjištěné skutečnosti, zejména četnost zakázek a snahy obviněného se krátce po činu vytunelované společnosti zbavit, je zřejmé, že jde o závažný trestný čin vyšší společenské škodlivosti, což jsou okolnosti, které vylučují možnost použití zásady ultima ratio doplněné zásadou subsidiarity trestní represe, která podle §12 odst. 2 tr. zákoníku připadá do úvahy zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle citovaného ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Právě proto, že čin obviněného je velice závažným a škodlivým kriminálním činem, nebyla úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe namístě, neboť nejde o případ, který by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, ale jak bylo vysvětleno, je tomu v tomto konkrétním případě naopak. Z tohoto důvodu nelze aplikovat ani princip „ultima ratio“, protože, jak bylo výše uvedeno, právě trestní právo v projednávané věci má místo, neboť s ohledem na skutečnosti uvedené poškozenými, podle nichž obviněný odmítal své závazky zaplatit, vyhýbal se kontaktu s poškozenými, a v závěru předal svou společnost na zcela nevědomou a nekompetentní osobu, je zřejmé, že v této věci jiné prostředky z hlediska ochrany práv poškozených jako právnických osob byly zejména pro neodpovědný postoj obviněného nedostatečné a neúčinné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích neshledal vytýkané vady, přičemž dovolání bylo podáno v části mimo obviněným označený dovolací důvod a v části nedůvodně, což mohl posoudit toliko na podkladě napadených rozhodnutí, v nichž se soudy nižších stupňů se všemi naznačenými problémy řádně vypořádaly, a tudíž pro stručnost na ně postačuje pouze odkázat. Z těchto důvodů dovolání jako celek jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na učiněný způsob rozhodnutí neměl Nejvyšší soud podklad pro rozhodnutí o odložení výkonu trestu odnětí svobody, jehož se obviněný s odkazem na §265 o odst. 1 tr. ř. domáhal. Nadto z obsahu spisu (č. l. 3554) plyne, že nástup výkonu trestu mu byl již soudem prvního stupně ze zdravotních důvodů odložen.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu