ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1367.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1367/2015-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2015 o dovolání obviněného J. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 2 To 47/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 136/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 5 T 136/2014, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
„ 1) po dobu společného soužití, nejvíce však v době nejméně od roku 2008 do poloviny roku 2013, v místě svého tehdejšího bydliště v O. –L., ul. H., v blíže nezjištěných počtech případů opakovaně a soustavně vyhrožoval své bývalé manželce K. T. ublížením na zdraví, zabitím s tím, že ji přejede autem, nebo srazí ze schodů, opakovaně použil ke zdůraznění svých výhrůžek kuchyňský nůž, naznačoval jím bodnutí do horní poloviny těla, nejméně jednou ze strachu z obžalovaného, který jí vyhrožoval s nožem v ruce zabitím, utekla do pokoje k dcerám, přičemž obžalovaný v kuchyni nožem poškodil bodáním sklokeramickou desku, téměř denně házel po poškozené různými předměty, nádobím a ostatními věcmi, co měl zrovna po ruce, fyzicky ji napadal, fackoval, srážel ji na nábytek, v jednom případě ji bouchl kovovou tyčkou do nohy a zad, v nezjištěném počtu případů ji násilím, fyzickým napadením úderem rukou do horní poloviny těla nebo vyhrožováním, že přestane platit vodu a elektřinu a že děcka přestanou studovat, donutil k podpisu různých půjček, ze kterých potřeboval platit své dluhy pro své osobní účely, a to např. úvěrovou smlouvu ke společnosti Santander ze dne 01.02.2008, a dále i před rokem 2008 úvěrové smlouvy se společností GE Money multiservis, a. s., EOS KSI Česká republika, s. r. o., GE Money bank, a. s., přičemž dle vyjádření poškozené K. T. i listinných důkazů některé z nich dospěly do fáze exekučního řízení vůči její osobě, dále ji napadal vulgárními výrazy jako např. „zkurvená mrcha, zasraný zmetek nebo sprostá svině“, přičemž k největšímu útoku došlo v jednom případě v blíže nezjištěné době v roce 2012, v jejich domě v ložnici, kdy do ni zezadu nečekaně žduchnul takovým způsobem, že ji srazil na pelest postele, následkem pádu se udeřila do hlavy a do boku a zůstala chvíli ležet v bezvědomí, a výše uvedeným jednáním jí způsobil sraženiny a zhmožděniny na různých částech těla, kdy takovéhoto jednání se dopouštěl poté, co po něm poškozená žádala finanční prostředky na chod domácnosti nebo pro dcery, dále nakupoval rodině potraviny po záruční lhůtě, nebo těsně před koncem záruční lhůty a opakovaně se stalo, že neměly doma co jíst, a proto chodily poškozená i s dcerami na jídlo ke svým známým, neboť K. T. neměla žádný finanční příjem z důvodu svého zdravotního stavu, byla i s dcerami odkázána na obžalovaného a nemohla si tak pořídit potraviny sama, dále ji týral tím, že skoro dva roky nechal rozbité okno v kuchyni, a to i přes zimní období v době, kdy v domě nešla elektřina z důvodu, že ji obžalovaný neplatil, musela i s dcerami jezdit k paní Z. prát prádlo a koupat se, nebo i přespávat, přičemž v důsledku tohoto jednání se poškozené zhoršil její zdravotní stav po psychické stránce, s tím, že byla nucena brát antidepresiva,
2) po dobu společného soužití, nejvíce však v době nejméně od roku 2008 do poloviny roku 2013, v místě svého tehdejšího bydliště v O. –L., ul. H., v blíže nezjištěných počtech případů opakovaně a soustavně vyhrožoval svým dcerám K. S. a Z. S., které na něj byly odkázány péčí a výživou, fyzickým násilím, nedostudováním školy, dále že se o ně přestane starat a umřou hlady, vyháněl je z přízemí domu, které obýval, obě bil utěrkou, polštářem, házel po nich kuchyňským náčiním, hrnci a dalšími předměty, atakoval je vulgárními výrazy, odmítal dávat dcerám peníze na základní potřeby jako jízdné do školy či stravné, nebo základní potraviny, oblečení, hygienické potřeby, po dceři K. požadoval pod pohrůžkou odpojení elektřiny v domě, v srpnu 2012, podpis půjčky, což neučinila a v období od 03. 09. 2012 do Vánoc 2012 byla jako důsledek jejího odporu vůči požadovanému odpojena na výše uvedené adrese elektřina, v tomto období obě dcery s matkou musely dojíždět k paní Z., aby si mohly vyprat, vykoupat se nebo i přespat, v jednom případě řekl dceři Z., když po něm žádala peníze na jízdenku do školy, že má jít „šlapat“, aby se taky snažila, dále je týral tím, že skoro dva roky nechal rozbité okno v kuchyni, a to i přes zimní období, a takto jednal především v reakci na žádosti o poskytnutí finančních prostředků na běžné životní potřeby a náklady se školou, když nejméně jednou musela třídní fond ze svého za Z. T. zaplatit její třídní učitelka a později to po obžalovaném vymáhat, a jednou pro ni učitelka jela do místa bydliště a vezla na vlak, aby mohla jet na třídní výlet, kdy uvedené jednání se velmi negativně podepsalo na psychickém stavu obou dcer, které navštěvují psychologa, a dcera K. navíc i psychiatra, když v uvedené době jejich matka K. T. s ohledem na svůj zdravotní stav byla bez finančního příjmu .
Jednání obviněného popsané v bodě 1) tohoto výroku soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a jednání uvedené v bodě 2) jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c) a d) tr. zákoníku a za oba tyto skutky a trestné činy mu uložil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 2 To 47/2015, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §198 odst. 2 a 43 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ondřeje Masopusta dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle odvolatele soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Zároveň popřel, že by se žalovaných skutků vůbec dopustil, s tím, že nic takového nevyplývá ani z provedeného dokazování. Jediné, co v předmětném řízení vyšlo skutečně najevo, byly pouze finanční problémy rodiny a z nich vyplývající vzájemné odcizení a hádky. Takovým jednáním však nemohl naplnit potřebnou míru společenské nebezpečnosti, aby se vůbec jednalo o trestný čin a zároveň ani objektivní stránku zločinů, jimiž byl uznán vinným. Zejména nemohlo dojít k naplnění zákonného znaku týrání , které je judikaturou popisováno jako „ zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří “. Dále ocitoval definici týrání svěřené osoby, jíž se podle judikatury rozumí „ soustavné týrání dítěte ve formě surového bití rukou i pomocí různých předmětů (např. řemene, rákosky), kopání, bolestivého tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího klečení, přivazování dítěte ke stolu nebo radiátorům, ponechání dítěte v chladném prostředí bez nutného oblečení a podobně “. Pouhé hádky, křik či nedostatek finančních prostředků tedy nedosahují potřebné míry intenzity pro naplnění zákonného znaku týrání. V této souvislosti poznamenal, že poškozené neutrpěly žádná těžká fyzická zranění a psychické problémy jeho poškozených dcer mají zcela jiný základ, než domnělé týrání.
Závěrem svého podání dovolatel shrnul, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nedosahuje minimální hranice pro uplatnění jeho trestní odpovědnosti, a podle zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe jej nelze posoudit jako trestné činy. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta nejprve zdůraznila, že odvolatel opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z obsahu jeho odvolání. Přitom jeho jednání bylo prokázáno zejména svědeckými výpověďmi poškozených, ale i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, z něhož vyplynulo, že u všech tří poškozených se projevily známky dlouhodobého psychického a fyzického násilí ze strany obviněného v podobě senzitivity, snížené citlivosti, nedůvěry, zvýšené tenze a ustupujících projevů částečné poruchy přizpůsobení. Rovněž u nich byly identifikovány známky obvyklé u syndromu týrané osoby, které byly vyvolány negativním chováním obviněného.
Dále státní zástupkyně uvedla, že účelem dovolání není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení odvolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Není proto třeba zabývat se důvodností těchto námitek i v řízení dovolacím.
Státní zástupkyně poukázala i na skutečnost, že se dovolatel ve své argumentaci zabývá prakticky výlučně otázkami skutkovými, když soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady ovšem nesměřují proti právnímu posouzení věci, a proto nevyhovují uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc dodala, že závěry soudů obou stupňů jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek správně zastřešen příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r. odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal dne 10. 11. 2015 datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 11. 11. 2015). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda byl naplněn obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto vymezení je evidentní, že tvrzení dovolatele o tom, že se jednání popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu nedopustil, resp. jeho vlastní závěry o původu zdravotních problémů obou jeho dcer, pod uplatněný dovolací důvod nespadají, neboť tím rozporuje způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním dospěly. Nejvyššímu soudu proto nevznikla ani povinnost se takovými námitkami věcně zabývat.
Podobně by Nejvyšší soud mohl nahlížet i na výtky obviněného týkající se údajného nenaplnění objektivní stránky obou zjištěných skutků a nedosažení dostatečné míry jejich nebezpečnosti (přesněji škodlivosti) pro společnost, neboť takovýmto způsobem argumentuje nikoliv na základě soudem zjištěného skutkového stavu, ale na základě svých představ o něm. Opravdu velká míra tolerance byla proto potřebná k tomu, aby Nejvyšší soud považoval tyto výhrady za relevantně uplatněné. Po obsahové stránce je ovšem shledal jako zcela zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud zejména nemohl přisvědčit dovolateli v tom, že by svým jednáním nenaplnil objektivní stránku obou zločinů, jimiž byl uznán vinným. Pokud (s odkazem na judikaturu k této problematice) namítal, že jeho jednání nelze považovat za týrání, jelikož nedosáhlo takové intenzity, aby jej poškozené pociťovaly jako těžké příkoří , je třeba připomenout, že ze skutkových zjištění nižších soudů, jimiž je dovolací soud při svém rozhodování vázán, vyplynulo, že po dobu více než pěti let poškozené napadal jak fyzicky (tím, že je např. bil, fackoval, házel po nich různými předměty atd.), tak i psychicky (když jim vyhrožoval, napadal vulgárními výrazy a bývalou manželku donutil k podpisu několika půjček), rovněž jim neposkytoval dostatečné množství finančních prostředků na krytí jejich základních potřeb (jídlo, oblečení atd.), ačkoliv na něm byly ekonomicky téměř zcela závislé, a skoro dva roky nechal rozbité okno v kuchyni, a to i přes zimní období, v době kdy v domě nešla elektřina z důvodu, že ji neplatil. Toto jeho jednání se následně negativně podepsalo na zdravotním (hlavně psychickém) stavu všech poškozených, což jednoznačně prokázal znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie.
Nutnost strpět výše popsané chování dovolatele, navíc po tak dlouhou dobu, mohly všechny poškozené zcela oprávněně chápat (v souladu s konstantní judikaturou trestních soudů) jako těžké příkoří. Lze tedy shrnout, že definici týrání uvedenou v rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr., kterou sám obviněný ve svém podání citoval („ zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří “), naplnil zjištěným jednáním měrou více než bohatou (k tomu dále srov. rozhodnutí č. 20/2006 a č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.).
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud v žádném případě souhlasit ani s aplikací zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, jichž se obviněný dovolával. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Tímto ustanovením je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.) selhávají nebo nejsou efektivní. V opačných případech, avšak pouze když jednání pachatele neodpovídá ani těm nejlehčím trestným činům určité skutkové podstaty, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, a stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 116 - 119).
Z uvedeného tedy vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a přesně takto Nejvyšší soud hodnotil – ve shodě s oběma soudy nižších stupňů – i skutky, jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným. Dovolací soud rozhodně neshledal, že by předmětné jednání neodpovídalo ani těm nejlehčím variantám naplnění skutkových podstat zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, to i s ohledem na to, že činy dovolatele spadají dokonce pod kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 obou těchto trestních norem. Nelze bagatelizovat ani dlouhodobé následky jeho protiprávního chování pro další život všech tří poškozených. Proto jedinou vhodnou formou represe je v tomto případě právě ta trestněprávní (a nikoliv jiná, mírnější).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zcela zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu