ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1579.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1579/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o dovolání obviněného F. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 7 To 42/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 93/2008, takto:
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. T. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. T. podal prostřednictvím obhájkyně dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 7 To 42/2014, jímž byla jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání jednak obviněného směřující proti výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2014, č. j. 7 T 93/2008-1668, a jednak státní zástupkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2013, č. j. 7 T 93/2008-1632.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2013, č. j. 7 T 93/2008-1632 , byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky 1. až 5., v nichž byl spatřován v bodě 1. trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., v bodě 2. trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., v bodě 3. trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., v bodě 4. trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a v bodě 5. trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce do protokolu o hlavním líčení odvolání, které zaměřil proti zprošťujícímu výroku a rovněž proti chybějícímu výroku o trestu ve vztahu k odsuzujícímu výroku o vině v této trestní věci vydaném již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008-1238.
Městský soud v Praze z podnětu tohoto odvolání nejprve soudu prvního stupně příkazem ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 To 42/2014, ve smyslu §259 odst. 2 tr. ř. uložil, aby rozhodl o chybějícím výroku o trestu ve vztahu k již pravomocnému výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 7 T 93/2008. Tomuto příkazu Obvodní soud pro Prahu 1 vyhověl vydáním rozsudku ze dne 30. 4. 2014, č. j. 7 T 93/2008-1668, jímž obviněného odsoudil za pokus trestného činu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 7 T 93/2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 To 154/2010, a ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 962/2011, podle §235 odst. 1 tr. zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.
Proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2014, č. j. 7 T 93/2008-1668, podal obviněný dne 19. 5. 2014 odvolání.
Městský soud v Praze projednal obě odvolání (státní zástupkyně směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2013 a odvolání obviněného proti rozsudku téhož soudu ze dne 30. 4. 2014) v rámci jednoho odvolacího řízení, a o obou těchto řádných opravných prostředcích rozhodl nyní dovoláním obviněného napadeným usnesením ze dne 22. 7. 2014, č. j. 7 To 42/2014-1685 tak, že obě odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu (v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2014, č. j. 7 T 93/2008-1668) podal obviněný F. T. prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání. Naplnění obou důvodů obviněný spatřoval v tom, že při rozhodování o výši trestu za trestný čin, kterého se dopustil v březnu roku 2008 a jímž byl pravomocně uznán vinným v roce 2010 (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 7 T 93/2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 To 154/2010, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 962/2011) nebyla žádným způsobem zohledněna délka trestního řízení. Obviněný provedl rekapitulaci dosavadního řízení a vydaných rozsudků, jimiž mu byly za uvedený pokus trestného činu vydírání ukládány tresty. Výměře trestu, který mu byl nyní napadenými rozhodnutími naposledy uložen, vytkl její přísnost nereflektující délku řízení, která od spáchání činu uplynula, již obviněný nezapříčinil, protože byla ovlivněna především opakovaným rušením navazujících soudních rozhodnutí týkajících se dalších trestných činů vydírání. Obviněný zdůraznil, že mu byl i přes velký časový odstup uložen v podstatě stejný trest, jako tomu bylo v roce 2010, avšak s tím, že tehdy mu byl trest ukládán i za šest trestných činů (pro které byl nyní zproštěn). Podle obviněného je trest, jenž mu byl v přezkoumávané věci vyměřen, nepřípustným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod, neboť soud nejenom nezohlednil dobu, po kterou řízení trvalo, ale ani nepřihlížel k době, která se mu po zrušení pravomocných rozhodnutí podle §38 odst. 3 tr. zák. nezapočte do vykonané zkušební doby, a to i přesto, že vedl řádný život. Obviněný uložený trest považoval za neodpovídající účelu trestu podle §23 tr. zák. a za neproporcionální zásah nezohledňující zájem společnosti na potrestání pachatele s ohledem na délku doby, která od spáchání trestného činu do uložení trestu za něj uplynula. V této souvislosti zmínil rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 603/06, podle kterého lze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítat nepřiměřenost trestu z hlediska ústavních norem.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení i rozhodnutí mu předcházející v napadeném výroku podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal na specifický vývoj celého trestního řízení v této trestní věci a uvedl, že nyní dovoláním napadeným zamítavým usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 7 To 42/2014, bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 7 T 93/2008, rozhodováno pouze o výroku o trestu. Výrok o vině pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1 tr. zák., za který byl trest nyní ukládán, se stal pravomocným již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 7 T 93/2008, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 To 154/2010. Následně byl již v předcházejícím dovolacím řízení přezkoumán Nejvyšším soudem, který neshledal důvody ke zrušení tohoto výroku. Za této procesní situace státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného F. T. není přípustné, neboť napadená rozhodnutí nesplňují podmínky §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a proto se dovoláním z tohoto důvodu nelze meritorně zabývat. Nevyjadřoval se proto ani k otázce, do jaké míry jsou uplatněné námitky podřaditelné pod formálně deklarované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) trestního řádu. Za současného stavu věci již nelze napravit pochybení nalézacího soudu, který věc posoudil podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění novel, a uložil obviněnému trest odnětí svobody na dva a půl roku podmíněně odložený na zkušební dobu bez současného vyslovení dohledu. Takovéto rozhodnutí o trestu by bylo možné vydat podle práva nyní platného, kdežto ustanovení §58 odst. 1 tr. zák., na který nalézací soud odkázal, by takovýto postup umožňovalo pouze u trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dva roky. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože není přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve s ohledem na shora naznačený procesní výdoj v této trestní věci a výhradu státního zástupce v jeho vyjádření zkoumal, zda je dovolání obviněného ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. přípustné. V této věci je zásadní, že dovolání směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému pouze uložen trest, kdežto o vině činem, za nějž byl nyní trest ukládán, bylo již pravomocně rozhodnuto dříve.
Podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. je rozsudkem, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, odsuzující rozsudek ve smyslu §122 odst. 1 tr. ř. V případě, že odvolací soud zruší napadený rozsudek jen ve výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátí soudu prvního stupně, a proto výrok o vině nabude právní moci, dovolání nelze podat jen proti výroku o vině, ale je třeba vyčkat i uložení trestu, popřípadě ochranného opatření nebo upuštění od potrestání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 982/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 2 pod č. T 654). Tento výklad vychází ze zásady, že odsuzující rozsudek musí ve smyslu §122 odst. 1 tr. ř. obsahovat i výrok o trestu. Za rozsudek ve věci samé proto lze podle principů vyjádřených v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. považovat rozsudek odvolacího soudu, kterým, s ohledem na své předchozí rozhodnutí, jímž shledal výrok o vině správným a tento již dříve nabyl právní moci v předchozích stádiích trestního řízení, ukládá ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř. pouze trest. Může to být i rozsudek, který odvolací soud vydal poté, co zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho oddělitelné části podle §258 odst. 2 tr. ř. (např. ve výroku o trestu), anebo pokud bez zrušení napadeného rozsudku pouze doplnil v něm chybějící výrok podle §269 odst. 2 tr. ř. Dovolání je tedy přípustné, je-li podáno toliko proti výroku o trestu, jenž je ukládán za trestný čin, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným předchozím rozsudkem soudu prvního či druhého stupně, a je-li podáno proti tomuto trestu.
Protože obviněný v projednávané trestní věci podal dovolání, které směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 7 T 93/2008, jímž mu byl uložen trest za trestnou činnost, pro kterou byl uznán pravomocně vinným jiným rozsudkem dříve, konkrétně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 7 T 93/2008, jde o dovolání ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné.
Nejvyšší soud dále zkoumal i ostatní formální podmínky pro podání dovolání a shledal, že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Posuzoval též, zda obviněným označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, z čehož plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku či podle §31 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
Podle takto stanoveného vymezení je zřejmé, že prostřednictvím obviněným označených dovolacích důvodů §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. není možné vznášet výhrady proti nepřiměřenosti trestu a nesprávnosti jeho druhu či výměře, protože žádný z těchto dovolacích důvodů není zákonem určen k tomu, aby jeho prostřednictvím bylo možné takové výhrady v rámci dovolání vznášet.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud námitky obviněného, kterými proti dovoláním napadenému rozhodnutí brojil tím, že uložený trest je nepřiměřeně přísný ve srovnání s těmi tresty, které mu byly v minulosti v této věci postupně ukládány, považoval za výhrady nedopadající na žádný z jím uvedených dovolacích důvodů, a proto z jejich podnětu správnost uloženého trestu nemohl přezkoumávat.
V tomto směru není možné prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat ani nepřiměřenou délku trestního stíhání nebo delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu. Zde platí zásada, že soudy by měly takovou skutečnost promítnout do nižší výměry nebo do mírnějšího druhu ukládaného trestu. Nejde však o žádná zákonná hlediska pro druh či výměru ukládaného trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to tím spíše, že tento dovolací důvod není naplněn ani případným porušením těch hledisek při ukládání trestu, která zákon výslovně uvádí v ustanoveních §39 až §42 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2008, seš. 46 pod č. T 1094).
Nepřiměřená délka řízení představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů (publikovaná pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), jež se stala součástí právního řádu České republiky, je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Tento článek Úmluvy se však stal především výzvou signatářským státům organizovat vnitrostátní soudnictví tak, aby principy v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Pokud jde o Českou republiku, k naplnění obsahu čl. 6 Úmluvy došlo v podstatě novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v poslední době i Ústavní soud. Lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž výslovně konstatoval, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno. V důsledku této změny právní úpravy pak Ústavní soud stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) nebo v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy) proto označil za nepřípustnou. V podstatě shodně se vyjádřil Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08.
Současně je potřebné uvést, že relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „Evropský soud“) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Evropský soud porušení Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti (srov. mimo jiné rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Eckle proti SRN, 1982). Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, z těchto názorů vyšel a určil podmínky, za nichž je nutné s přihlédnutím k zásadám proporcionality zásady vymezené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnout do konkrétních rozhodnutí soudů.
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že obviněný uvedené výhrady směřující proti disproporcionalitě uloženého trestu s délkou doby, která uplynula od spáchání projednávaného činu, uplatnil též podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., považuje za vhodné uvést, že výslovná dikce tohoto ustanovení pro možnost uplatnění námitek obviněného v dovolacím řízení na první pohled nesvědčí, avšak jak již Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.) a dalších zdůraznil, „…jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity….“. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci [čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], a proto jsou všechny obecné soudy povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům nejen na podústavní úrovni (čl. 90 Ústavy), ale i na úrovni ústavního pořádku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/2006).
Vzhledem k tomuto výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož Ústavní soud neshledává žádného důvodu, pro který by předmětná námitka nebyla svým charakterem vhodná k řízení před dovolací instancí, i Nejvyšší soud v nyní projednávané věci posuzování akceptovatelnosti uloženého trestu s ohledem na délku řízení se zřetelem na tento dovolací důvod podrobil svému posouzení.
Jak již bylo shora opakovaně zdůrazněno, dovoláním napadený trest byl ukládán za pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 7 T 93/2008, který Nejvyšší soud přezkoumával (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 To 154/2010), a jehož správnost potvrdil v bodě II. svého usnesení ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 962/2011.
Pro závěry ohledně proporcionality uloženého trestu je třeba připomenout, že předmětný čin spočíval v tom, že obviněný v přesně nezjištěné době kolem měsíce března roku 2008 kontaktoval poškozeného J. Š., se kterým se pak v P., poblíž V. n. sešel v kavárně, kde poškozenému předstíral, že proti poškozenému a jeho známému J. D. je policií vedeno trestní řízení pro podezření z vydírání JUDr. J. R., že poškozenému hrozí vzetí do vazby a že za úplatu 200.000,- Kč od poškozeného a nespecifikovanou částku od J. D. je ochoten a schopen přes svoje kontakty s policií zařídit, aby trestní řízení bylo zastaveno, poté na schůzce konané na přelomu měsíců dubna a května 2008 v Ú. n. L. v kavárně H. byl poškozenému obviněným F. T. představen obviněný J. Z., a to jako bývalý policista, přičemž obviněný J. Z. poškozenému vysvětloval, jakým způsobem je schopen probíhající trestní řízení ovlivnit, následně v přesně nezjištěné době v měsíci květnu 2008 v Ú. n. L. v restauraci M. D. v obchodním domě T. ukázal obviněný F. T. poškozenému dvě listiny budící dojem listin z policejního spisu, které předem za tím účelem vyhotovil obviněný J. Z., a jejichž obsahem byly informace týkající se údajného trestního řízení vedeného proti poškozenému a jeho známému, na této schůzce obviněný F. T. zopakoval požadavek na poskytnutí úplaty za ovlivnění trestního řízení, jinak že poškozenému hrozí vzetí do vazby, tímto jednáním obvinění v poškozeném vzbudili strach, že skutečně bude policií trestně stíhán a vzat do vazby a na schůzce konané dne 28. 5. 2008 v L. v kavárně S., kde oba obvinění poškozeného i nadále utvrzovali v přesvědčení, že skutečně je proti němu vedeno trestní řízení a hrozí mu vzetí do vazby, pokud nezaplatí požadovanou finanční hotovost, poškozený předal obviněnému F. T. za přítomnosti J. Z. částku 200.000,- Kč. Obviněný byl původně odsouzen byl podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu podle §84 tr. zákoníku. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. Z.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný byl pravomocně uznán vinným již dne 19. 5. 2010, tedy 2 roky a 2 měsíce od spáchání předmětného skutku, a proto v tomto úseku trestního řízení nelze spatřovat jakékoli průtahy, a to i se zřetelem k tomu, že uvedený skutek nebyl jediným, pro který byl obviněný tehdy stíhán a odsouzen Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 7 T 93/2008, zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pro jednání popsaná v tomto rozsudku pod body 1. až 5. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2010, č. j. 8 To 154/2010-1272 , z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek ohledně obviněného F. T. zrušil v celém zprošťujícím výroku a v odsuzující části pouze ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1 znovu rozhodl rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1296, tak, že obviněného F. T. uznal vinným trestnými činy vydírání v bodech 1) až 5) odsoudil ho podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, za současného uložení dohledu. Z podnětu odvolání obviněného F. T. podaného proti tomuto posledně uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, č. j. 8 To 493/2010 - 1325, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. Obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil za tři trestné činy vydírání v bodech 1) až 5) a dále za pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008 - 1238, nezměněn, podle §235 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tři a půl roku, za současného vyslovení dohledu. Obviněný dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že usnesením ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 8 Tdo 962/2011, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 To 493/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 7 T 93/2008, a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 7 T 93/2008, zůstal rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen. Poté následoval rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2013, č. j. 7 T 93/2008-1514 , jímž byl obviněný F. T. uznán vinným vydírání v bodech 1. až 5., za něž a dále za pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1 tr. zák., stran něhož zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 7 T 93/2008, nezměněn, byl podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §60 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Městský soud v Praze z podnětu odvolání státní zástupkyně tento rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 13. 8. 2013, č. j. 7 To 190/2013-1592 , podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následovala nyní dovoláním napadená rozhodnutí.
. Pokud následně docházelo s ohledem na procesní vývoj k opakovanému rušení a opětovnému ukládání trestu za tento trestný čin, jímž byl obviněný již pravomocně uznán vinným, bylo řízení vedeno na podkladě názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 23. 11. 2011 sp. zn. 8 Tdo 962/2011, v zájmu obviněného, neboť soudy sledovaly dosažení pro něj co možná nejpříznivějšího rozhodnutí, v něž také celé trestní řízení vyústilo zproštěním pro pět skutků, z nichž byl původně obžalován.
S ohledem na výsledný způsob rozhodnutí je třeba, pokud jde o výrok o trestu ukládaný pouze za pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1 tr. zák., v rámci tzv. testu proporcionality poukázat na to, že obviněný byl Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 7 T 93/2008-1238, tj. v pořadí prvním rozhodnutím, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu podle §84 tr. zákoníku. Nyní byl obviněnému uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.
Porovnají-li se tyto dva tresty, tj. trest obviněnému původně uložený s trestem, proti němuž směřuje nyní podané dovolání, je patrné, že soudy dovoláním napadenými rozhodnutími obviněnému uložily ve vztahu k témuž výroku o vině trest ve svém důsledku pro obviněného příznivější a mírnější, neboť sice ponechaly identickou výměru trestu odnětí svobody v délce dva a půl roku, avšak zkrátily zkušební dobu, na kterou mu tento trest byl podmíněně odložen, z původních pěti let na tři a půl roku, přičemž navíc upustily od uložení dohledu.
Soudy obou stupňů výrok o trestu odůvodnily mimo jiné i s ohledem na délku řízení, která uplynula od spáchání činu do doby, kdy byl trest uložen. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že při ukládání trestu tuto dobu zvažoval, avšak přihlížel i k jiným okolnostem, především k větší společenské škodlivosti činu, neboť se jednalo o cílené a připravované jednání, se záměrem získat majetkový prospěch. Dospěl tak k závěru, že je namístě obviněnému uložit trest, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 154/2010, s tím, že vzhledem k době, která uplynula, považoval původně uložený dohled za nadbytečný, a proto od něj upustil. Z hlediska stejných kritérií přezkoumal k odvolání obviněného výrok o trestu také odvolací soud, jenž při shodném názoru na druh a délku uloženého trestu, jej považoval za přiměřený, a to i s poukazem na délku řízení (viz stranu 8 a 9 dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností vyplývajících z obsahu spisu shledal, že soudy obou stupňů dodržely požadavky na promítnutí délky řízení do uloženého trestu, jak je požadováno shora uvedenými rozhodnutími Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že obviněný se dopustil v roce 2008 závažné trestné činnosti, jejíž podstatou byla snaha získat finanční prostředky, a za tímto účelem neváhal vystavit druhou osobu obavě z vazby a trestního stíhání. Jde o obecně velmi škodlivý čin, jímž byly zneužity prostředky trestního práva a čest člověka. Je tedy zřejmé, že doba, která uplynula od spáchání činu do doby, než byl obviněnému za ni uložen trest, větší měrou nezmírnila povahu a závažnost tohoto činu, včetně dopadu, který měl nejen pro poškozeného, ale event. i další osoby. Rozhodné v této věci je současně i to, že právní moc výroku o vině tohoto činu nastala již dne 19. 5. 2010 (viz rozhodnutí Městského soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 To 154/2010), a pokud ve věci došlo k dalšímu řízení, důvodem bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 962/2011, v němž tento dovolací soud vyslovil potřebu zabývat se další trestnou činností obviněného, pro kterou byl obviněný v závěru zproštěn obžaloby. Právě tato okolnost, k níž došlo na základě využití řádného i mimořádného opravného prostředku obviněným, vedla k tomu, že nemohl být trest za nyní odsouzenou trestnou činnost uložen dříve, protože byl ukládán i vedle trestných jednání, u nichž vina byla sporná. Jediným vážnějším průtahem, který však byl posledním rozhodnutím odvolacího soudu vzápětí odstraněn, bylo to, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 T 93/2008, když obviněného zprostil činů v bodech 1. až 5., obviněnému již tehdy neuložil trest i za předchozí trestný čin. Učinil tak až dodatečně nyní přezkoumávaným rozsudkem o pět měsíců později.
Při uvážení všech uvedených skutečností má Nejvyšší soud za to, že oba soudy dříve činné ve věci při ukládání trestu zvažovaly, a v napadených rozhodnutích také vysvětlily, v jakém směru k délce trestního řízení přihlédly. Lze proto uzavřít, že nyní uložený trest, jenž není spojen s odnětím svobody, byť se jednalo o závažnou trestnou činnost, je výsledkem úvahy zohledňující všechny relevantní skutečnosti, k nimž je při ukládání trestu třeba přihlížet, a též s ohledem na důvody, pro které je trest ukládán s tak velkým časovým odstupem. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů pochybení, protože sám dospěl k závěru, že uložený trest není svojí výší či druhem v rozporu se všemi zjištěnými okolnostmi, a to ani se zřetelem na dobu, po níž je trest ukládán. Uložený trest je při srovnání s původně uloženým trestem podstatně příznivější.
Nejvyšší soud k výhradě státního zástupce obsažené (zcela mimo obviněným podané dovolání, a tedy nad rámec rozsahu, jímž obviněný dovolání napadal) v jeho písemném vyjádření, že obviněnému byla podle §58 odst. 1 tr. zák. uložena výměra, která nekoresponduje s podmínkami zákonem v tomto ustanovení vymezenými, neboť byl podmíněně odložen trest odnětí svobody vyměřený na dva roky a šest měsíců, ač podmíněný odklad byl možný jen u trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dva roky, uvádí, že Nejvyšší soud tuto vadu nemohl přezkoumat, protože v dovolání obviněného uplatněna nebyla. Podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. v návaznosti na §265f odst. 2 tr. ř. dovolací soud přezkoumává napadené rozhodnutí jen v rozsahu a z důvodů, které byly uvedeny v dovolání. K vadám, které nebyly v dovolání uvedeny, přihlíží jen, pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž dovolání směřuje.
Obviněný v dovolání uvedený nedostatek nevytknul, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda uvedená vada, tj. skutečnost, že obviněnému byl podmíněně odložen trest vyměřený na delší dobu, než ukládá zákon, mohla mít s ohledem na ostatní obviněným vytýkané vady vliv na správnost výroku o trestu. Po uvážení všech rozhodných okolností však shledal, že pokud bylo podle §58 odst. 1 tr. zák. možné, aby soud podmíněně odložil výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, bylo pro obviněného při výměře dvou a půl let výhodnější, pokud mu byl tento (mimo zákonem vymezený rámec) trest podmíněně odložen. Navíc mu nebyl ani ukládán dohled, neboť podle §60a odst. 1 věta první tr. zák. soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, vysloví-li zároveň nad obviněným dohled. V posuzované věci však obviněnému nebyl dohled uložen, ač mu byl vyměřen trest odnětí svobody ve výměře dva a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl roku. Pokud soud od jeho uložení upustil, ač trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 mu tuto možnost neskýtal, jedná se o postup, který je ve výsledku pro obviněného výhodnější, a proto na něm v situaci, kdy Nejvyšší soud stejně jako soud odvolací přezkoumává výrok o tomto trestu toliko na podkladě opravného prostředku podaného obviněným, nemůže cokoli k tíži obviněného změnit. Jinak by byl porušen zákaz reformationis in peius (srov. §259 odst. 4 a §265p odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů považuje výměru i druh trestu za uložený v souladu se všemi procesními i hmotněprávními pravidly a respektující i výše zmiňovanou judikaturu. Na základě těchto zjištění obviněným vytýkané pochybení v napadených rozhodnutích neshledal, a proto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová