ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.177.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 177/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2015 o dovolání obviněného V. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 13 To 97/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 169/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 1 T 169/2013, byl obviněný V. V. uznán vinným pokračujícím přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 3 ks sekyrek.
Naproti tomu byl obviněný p odle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) , neboť trestnost činu zanikla z důvodu promlčení (ad výrok I. zprošťující části rozsudku) . Podle §226 písm. a) tr. ř. byl d ále zproštěn obžaloby pro skutek , v němž byl spa třován dílčí útok pokračujícího přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal (ad výrok II. zprošťující části rozsudku) .
Proti shora označenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chrudimi. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil proti jeho odsuzující části, státní zástupkyně v neprospěch obviněného brojila proti výroku I. zprošťující části rozsudku. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. ř. zrušen ve zprošťujícím výroku pod bodem I. a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v této části vrácena Okresnímu soudu v Chrudimi. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla rozhodnutím odvolacího soudu dotčena, se obviněný pokračujícího přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku pod body 1), 2) výroku o vině a pokračujícího zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 3) výroku o vině dopustil tím, že:
1)
v přesně nezjištěné době, v období od poloviny měsíce ledna roku 2013 do poloviny měsíce dubna roku 2013, v Ch., v Ch. a na dalších přesně nezjištěných místech okresu Ch. užitím výhrůžek usmrcením a fyzického násilí nutil J. H., aby z důvodu údajného dluhu ve výši 60.000 Kč pro něho činil různé úkony, kdy takto: a) vyžadoval po J. H. stálou přítomnost v jeho blízkosti, přičemž v případě, že jmenovaný neuposlechl tohoto jeho požadavku, opakovaně ho fyzicky, údery pěstí do obličeje, napadl a vyhrožoval mu usmrcením,
b) nutil J. H., aby pro jeho osobu opakovaně zcizil různé potraviny a alkoholické nápoje,
c) přinutil J. H., aby mu odevzdal jeho sociální dávku v přesně nezjištěné výši,
2)
v přesně nezjištěné době, v období nejméně od poloviny měsíce února roku 2013 do první poloviny měsíce května roku 2013, v R. u P., v J. a na dalších přesně nezjištěných místech nejméně okresů J. a P. užitím výhrůžek fyzického násilí a fyzickým násilím nutil K. S., aby setrvávala v jeho přítomnosti a bez jakéhokoli odporu plnila jeho příkazy, kdy takto: a) dne 23. 2. 2013 v ranních hodinách přijel za K. S. do neustanoveného domu v demolici v R. n. L., okres P., v němž se po útěku od něho jmenovaná zdržovala ve společnosti dalších bezdomovců, kde v úmyslu donutit ji k tomu, aby bez odporu vyhověla veškerým jeho požadavkům, ji odtáhl do spodní místnosti, vyčítal jí, že ho opustila, opakovaně ji silně udeřil dlaní do hlavy, donutil ji, aby se svlékla do naha, umyla se nahá ve sněhu a s nůžkami v ruce jí po delší dobu omezoval a vyhrožoval jí tak, že jí uřízne poštěváček, přičemž se jí současně vyptával na jeho bývalou družku a syna, kdy se jmenovaná z důvodu svých obav o život a zdraví jeho jednání podvolila,
b) dne 3. 5. 2013 v J., v bytě v neustanoveném domě, který užíval společně s K. S., v úmyslu ji donutit k tomu, aby bez odporu vyhověla veškerým jeho požadavkům, nejprve jmenované vyčítal, že může za ukončení jeho vztahu s J. M., a poté ji po delší dobu fyzicky napadal tak, že ji fackoval, kopal do hlavy, tloukl provazy přes záda a nohy, přičemž ji rovněž polil náplní do zapalovače a hledáním ohně jí vyhrožoval podpálením,
c) dne 6. 5. 2013 v době kolem 12.00 hodin v J., v prostoru osobního motorového vozidla, poté, co mu K. S., sdělila, že od něj odjede, v úmyslu ji donutit k tomu, aby zůstala v jeho přítomnosti a bez odporu vyhověla veškerým jeho požadavkům, nejprve jí páskou svázal ruce za zády a přelepil jí ústa, poté ji odvezl do nezjištěného lesního prostoru, kde na ní nožem rozřezal veškeré oblečení, nahou ji zbil páskem a polil benzinem, načež jí vyhrožoval, že ji zapálí a zlomí holenní kosti, kdy své výhrůžky umocňoval jednak manipulací se zapalovačem a sekerkou a rovněž tím, že jí nožem ořezal část vlasů po obou stranách hlavy,
3)
v přesně nezjištěné době od počátku měsíce února roku 2013 do 9. 4. 2013 v Ch., okres Ch., při náhodných setkáních, užitím fyzického násilí a pohrůžkou užití fyzického násilí nutil O. P., aby mu z důvodu údajného finančního dluhu vydal finanční částky, kdy takto: a) v přesně nezjištěný den v měsíci únoru roku 2013, v prostoru před prodejnou Penny Market v ulici O. L., v přítomnosti J. H., uchopením pod krkem a stiskem nutil O. P. k vydání finanční částky 500 Kč, což jmenovaný z obav z jeho dalšího jednání učinil,
b) v přesně nezjištěný den v měsíci březnu roku 2013 v restauraci Centrál přistoupil k O. P. sedícímu u stolu, poklepal mu na rameno a s vědomím, že jmenovaný z důvodu jeho předcházejícího fyzického napadení a strachu z jeho osoby nevyvine vůči jeho osobě žádný odpor, vyzval jmenovaného, aby mu odevzdal údajnou dlužnou částku ve výši 500 Kč s tím, že pokud mu ji nedá, rozbije mu obličej, což jmenovaný z důvodu obav o své zdraví učinil,
c) v přesně nezjištěný den v druhé polovině měsíce března roku 2013 poté, co ve společnosti J. H. potkal O. P. v prostoru u obchodního domu Tesco v ulici M. H., požadoval po O. P. vydání finanční částky 500 Kč, kdy po srozumění, že O. P. u sebe žádnou finanční hotovost nemá, začal jmenovanému vyhrožovat, že ho zatáhnou do lesa, kde z něho peníze vytlučou,
d) v dopoledních hodinách dne 9. 4. 2013 poté, co v prostoru u Úřadu práce v ulici P. potkal O. P., jemuž vzal z ruky poštovní poukázku pro výplatu O. P. náležející sociální dávky ve výši 500 Kč, a s vědomím, že jmenovaný z důvodu jeho předcházejícího fyzického napadení a strachu z jeho osoby nevyvine vůči jeho osobě žádný odpor, sdělil jmenovanému, že finanční částka představující sociální dávku pro O. P. náleží jemu, následně vyzval O. P., aby ho následoval do vozidla řízeného dosud nezjištěnou osobou, odvezl ho k poštovnímu úřadu na R. náměstí, kde mu O. P. ze strachu vůči jeho osobě část převzaté finanční hotovosti ve výši nejméně 200 Kč odevzdal.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to podle jeho textu v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu, jímž byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i výroku o trestu, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení označeného skutku.
Obviněný uvedl, že v posuzované trestní věci lze pochybovat o věrohodnosti svědků, poškozených, kteří vypovídali jak před orgány policie, tak posléze v hlavním líčení. V tomto směru poukázal na svědka J. H. a na svědkyni K. S., která je podle jeho názoru aktivní uživatelkou drog, na nichž je závislá.
Pokud jde o vydírání svědkyně K. S., sama svědkyně prohlásila, že raději předstírala, že obviněného ráda vidí, a snažila se mu ve všem vyhovět. Není tedy zřejmé, z čeho měl obviněný usoudit, že se z její strany nejedná o dobrovolné plnění požadavků. Navenek působilo jednání svědkyně vůči obviněnému vstřícně.
Co se týče zločinu loupeže, obviněný opakoval, že se jej nedopustil, jeho jednání nenaplnilo znaky této skutkové podstaty. Tvrdil, že jednal v rámci svého přesvědčení, že vzhledem k tomu, že poškozený O. P. nesplnil svůj dluh, důvodně po něm požaduje jeho postupné splácení. Proti poškozenému neužil násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, přičemž zdůraznil, že uvedené ani poškozený netvrdil. Jelikož obviněný násilné jednání nenaznačil, nelze hovořit byť o konkludentní pohrůžce bezprostředního násilí, která by alespoň náznakem umocňovala požadavek na zaplacení finanční částky. Jak vyplývá z výpovědí svědků, k uchopení poškozeného za košili došlo v jiné souvislosti a v jiném čase, nadto nelze přehlédnout, že obviněný se měl jednání dopustit na frekventovaných a veřejně přístupných místech, takže nelze hovořit o nátlaku z titulu např. odlehlého místa, na základě čehož by poškozený mohl považovat svoji situaci za bezvýchodnou a bez odporu se požadavku obviněného podvolit. Obviněný uzavřel, že v daném případě mohlo jít maximálně o přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný uplatnil výhrady i vůči postupu odvolacího soudu, který z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chrudimi napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve zprošťujícím výroku pod bodem I. a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v této části vrátil nalézacímu soudu s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. Státní zástupkyně ve svém odvolání zmínila, že v případě skutku, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a jehož se měl dopustit v průběhu roku 2006, došlo k přerušení promlčecí doby, neboť v promlčecí době, která měla původně uplynout nejpozději dne 31. 12. 2011, spáchal nový trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Konkrétně uvedla, že obdržela usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro další skutek kvalifikovaný jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v období od 27. 4. 2010 do 27. 4. 2011. Obviněný v této souvislosti namítl, že obžaloba ve věci zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byla podána dne 25. 3. 2014, tedy až po usnesení krajského soudu ze dne 13. 3. 2014, kterým bylo zproštění obžaloby zrušeno. Podle jeho názoru pouhé policejní šetření, případně zahájení trestního stíhání, nezakládá určitost tvrzení, že byl spáchán trestný čin, a tudíž až do pravomocného rozhodnutí soudu není tato skutečnost relevantní. Viděl v tom porušení principu presumpce neviny a vyvozoval, že usnesením odvolacího soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení, jelikož neexistovaly důvody pro zrušení napadeného rozsudku nalézacího soudu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 13 To 97/2014, zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující (návrh na další postup ve věci neučinil).
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslala, že nejprve je třeba vyřešit otázku přípustnosti dovolání v celé jeho šíři. Dovodila, že v posuzované trestní věci mohl obviněný podat dovolání pouze proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 13 To 97/2014, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř., nikoliv však proti výroku tohoto soudu, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen a věc byla v uvedeném rozsahu podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný by mohl dovolání podat až proti následnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud by byl v novém řízení po vrácení věci odvolacím soudem uznán vinným nalézacím soudem trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., proti kterému by bylo podáno odvolání. Nad rámec toho však konstatovala, že námitky obviněného ohledně nesprávného postupu odvolacího soudu jsou liché.
Pokud jde o výtky vztahující se k pokračujícímu přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a k pokračujícímu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupkyně měla za to, že obviněný je vesměs směřoval mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož především brojil proti skutkovým zjištěním soudů, přičemž relevantně uplatnil pouze námitku, podle níž svým jednáním nenaplnil znaky zločinu loupeže, ale přečinu vydírání. Státní zástupkyně však ani této námitce nepřisvědčila. Uvedla totiž, že skutkový stav, který zjistil Okresní soud v Chrudimi a který v napadeném usnesení akceptoval i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, evidentně naplňuje znaky pokračujícího trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak po objektivní stránce, tak po subjektivní stránce. Zdůraznila, že trestný čin loupeže je vůči trestnému činu vydírání trestným činem speciálním, který z obecného konání, ke kterému pachatel nutí svoji oběť, vybírá snahu pachatele zmocnit se cizí věci za užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Podle státní zástupkyně je za násilí možno považovat i okolnost, že obviněný doprovázel poškozeného poté, co mu vytrhl poštovní poukázku na výplatu sociálních dávek až na poštu, neboť poškozeného uvedl v uvedený moment do stavu bezbrannosti tím, že mu tvrdil, že jde o jeho finanční prostředky, na které má nárok. Vyjádřila přesvědčení, že v uvedené situaci šlo bezpochyby o prostředek nátlaku na vůli poškozeného, který s ohledem na negativní zkušenosti s obviněným vůči takovému jeho chování nekladl žádný odpor, neboť si byl vědom agresivity obviněného, který proti němu v minulosti neváhal použít násilí.
Státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je v části přípustné (§265a tr. ř.), že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Nutno předeslat, že obviněný, jenž v dovolání brojil nejen proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto, nýbrž i proti výroku citovaného usnesení, jímž byl z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. ř. zrušen ve zprošťujícím výroku pod bodem I. a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v této části vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, svým mimořádným opravným prostředkem napadl nejen pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (srov. §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.), nýbrž i rozhodnutí, jež za uvedené nelze považovat. Nejvyšší soud (shodně se státní zástupkyní Nejvyššího státního zastupitelství) konstatuje, že co se týče skutku, v němž byl spatřován trestný čin znásilně ní podle §241 odst. 1 tr. zák. a pro který byl obviněný rozsudkem nalézacího soudu ve výroku pod bodem I. zproštěn obžaloby, dovolání by bylo přípustné až proti následnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud by byl obviněný v novém řízení po vrácení věci odvolacím soudem uznán vinným nalézacím soudem trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (popř. jiným trestným činem), proti kterému by bylo podáno odvolání (pozn.: K naznačené situaci nakonec došlo – po vrácení věci byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 1 T 169/2013, zmíněným trestným činem uznán vinným, přičemž proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o němž odvolací soud rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.).
I navzdory shora popsaným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že přesvědčení obviněného o nesprávném postupu odvolacího soudu, který soudu nalézacímu uložil, aby jako předběžnou otázku posoudil, zda obviněný v promlčecí době spáchal nový trestný čin [srov. §67 odst. 3 písm. b) tr. zák.], nesdílí. Nelze než zopakovat, že podle §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější [nyní shodně §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku]. Nevyžaduje se, aby byl pachatel za stejně trestný nebo přísněji trestný čin již pravomocně odsouzen. Rozhodující je jen spáchání takového nového trestného činu v promlčecí době, přičemž otázku, zda k tomu došlo, posuzují soudy samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 584/2007). Nový trestný čin je spáchán v promlčecí době, jestliže do této doby spadá alespoň část jednání, které je znakem objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu; okamžik dokonání nebo dokončení trestného činu je významný jen pro počátek běhu nové promlčení doby. Z uvedeného tak vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo i v této části správné, poněvadž ještě předtím, než uplynula pětiletá promlčecí doba vážící se k trestnému činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (dne 1. 1. 2011), započal obviněný páchat skutek, který je trestným činem, na který zákon stanoví stejně přísný trest, a to zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, který spáchal v období od září roku 2010 do 27. 4. 2011.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze s odkazem na něj podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný ze stíhaného jednání usvědčován výpověďmi poškozených (svědků) J. H. (č. listu 380-382, ve spojení s č. listu 76), K. S. (č. listu 417-422, ve spojení s č. listu 175-177) a O. P. (č. listu 382-383, ve spojení s č. listu 155) a svědků Z. Z. (č. listu 365), J. S. (č. listu 366-367), M. Š. (č. listu 367-368, ve spojení s č. listu 203), P. J. (č. listu 369) a M. K. (č. listu 384). Uvedené výpovědi jsou ve vzájemné shodě, jsou podrobné, přesvědčivé a logické, a proto nevyvstávají žádné pochybnosti o jejich věrohodnosti. Námitka obviněného, že poškozená K. S. plnila jeho požadavky zcela dobrovolně, nenachází oporu v provedených důkazech. Poškozená uvedla, že důvodem, proč obviněného poslouchala na slovo, byl strach z jeho osoby. Pokud mu totiž nevycházela vstříc, byla jím surově trestána (zavírání do mrazáku, bití, izolace od rodiny…), přičemž nelze přehlédnout, že obviněný poškozené vyhrožoval střelnou zbraní. Poškozená se od obviněného bála odejít, měla obavy z toho, co by z jeho strany poté následovalo. Oporu v trestním spisu nenachází ani tvrzení obviněného, že k uchopení poškozeného O. P. za košili došlo v jiné souvislosti a v jiném čase. Skutková věta výroku o vině pod bodem 3) a) je podložena výpovědí poškozeného O. P.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činů, jimiž byl uznán vinným, dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 5 a 6 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 usnesení odvolacího soudu). Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda správně zjištěné jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu (a to příp. i ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný pokračujícím jednáním proti jinému užil násilí a pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například po jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky).
V obou případech je přitom pro násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku charakteristické použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003).
Pohrůžkou bezprostředního násilí se rozumí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Zpravidla bývá vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností patrno, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tudíž zmocnění se věci předcházet. Cizí věcí je movitá věc, která pachateli nenáleží, přičemž zmocnění se cizí věci představuje převedení faktické moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Pokud jde o subjektivní stránku, úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728-1729., č. 1/1980, 11/2011 Sb. rozh. tr. aj.).
Obviněný měl za to, že jeho jednání nenaplnilo znaky posuzovaného zločinu. Namítá, že jednal v přesvědčení, že po poškozeném O. P. peníze požaduje důvodně. Dále namítl, že proti poškozenému neužil násilí a že násilné jednání nijak nenaznačil, tudíž nemohlo dojít ani k pohrůžce bezprostředního násilí, která by alespoň náznakem umocňovala požadavek na zaplacení finanční částky. Podle něj je vyloučeno, aby poškozený, který se v jeho přítomnosti pohyboval na frekventovaných, veřejnosti přístupných místech, neocitl se s ním na žádném odlehlém místě, považoval svoji situaci za bezvýchodnou a bez odporu se jeho požadavku podvolil.
Nutno konstatovat, že shora uvedené výhrady obviněného nemohou ve světle skutkových zjištění majících oporu v provedeném dokazování obstát.
Z hlediska právního posouzení skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je významné, že obviněný po poškozeném peníze požadoval zcela bezdůvodně, že si vymyslel, že mu poškozený dluží finanční hotovost, osočil jej z toho, a s použitím fyzické síly (uchopení pod krkem a stisk), výslovně vyjádřených pohrůžek bezprostředního násilí (že mu rozbije obličej, že jej zatáhne do lesa a vymlátí z něj peníze) a dále pohrůžek bezprostředního násilí vyjádřených konkludentně (vědomí předchozího násilí a výslovně vyjádřených pohrůžek, ve spojení s osobou obviněného a jeho minulosti) poškozeného nutil k okamžitému vydání peněz, přičemž poškozený se vlivem obavy o svoje zdraví a svůj život požadavkům obviněného vždy podrobil a peníze mu vydal. Poškozený vypověděl, že věděl, že obviněný je „blázen“, že se v minulosti hodně pral a že z něj mnoho lidí mělo strach (srov. č. listu 155). V důsledku těchto skutečností a následného stisku pod krkem dostal poškozený strach a peníze obviněnému vydal [ad útok pod bodem 3) a)]. Posléze se poškozený, vědom si předchozího incidentu a toho, čeho je obviněný schopen, z obavy, že obviněný svoje jednání zintenzivní, což obviněný demonstroval explicitními výhrůžkami stran fyzického napadení, vůli obviněného opětovně podvolil a požadovanou finanční hotovost mu raději odevzdal [ad útoky pod body 3) b), c)]. V posledním případě byl poškozený již natolik ovlivněn strachem z osoby obviněného, že jeho výzvě k vydání peněz, která nebyla doprovázena ani násilím, ani výslovnými pohrůžkami bezprostředního násilí, vyhověl a peníze mu bez kladení odporu odevzdal [ad útok pod bodem 3 d)]. Násilí, jakož i pohrůžka bezprostředního násilí byly prostředky ke zmocnění se cizí věci (peněz poškozeného), přičemž platí, že pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Obviněný použil vůči poškozenému násilí a pohrůžku bezprostředního násilí, a to v souvislosti s tím, že jimi chtěl překonat odpor poškozeného a získat peníze, které patřily poškozenému, popřípadě jeho matce; úmysl obviněného se tedy vztahoval jak k násilnému jednání, jímž chtěl překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který by se jinak nemohl věcí zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizích věcí. Je evidentní, že se obviněný činu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob provedení činu dokládá, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v jeho ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze než uzavřít, že jednání obviněného charakteristické rysy zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nese.
Námitce obviněného, podle níž jeho jednání vykazuje znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, nelze přisvědčit. Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku je k trestnému činu vydírání podle §175 tr. zákoníku v poměru speciality. Zákonodárce vyčleňuje z možných útoků proti svobodě rozhodování člověka za použití násilí anebo pohrůžky násilí určitou skupinu, kterou pokládá za společensky škodlivější. Činí to vytvořením skutkové podstaty trestného činu loupeže především s pomocí znaku, jehož podstatou je, aby útok proti svobodě směřoval zároveň i ke zmocnění se cizí věci. O trestný čin loupeže jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí (srov. č. 50/1957, č. 30/1981 Sb. rozh. tr. aj.). Není-li tomu tak, není-li dána uvedená bezprostřední časová návaznost, jedná se o vydírání. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání by tak v posuzované trestní věci přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by obviněný nejednal v úmyslu zmocnit se peněz v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí a pohrůžku bezprostředního násilí; resp. pokud by užil násilí a pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu donutit obviněného, aby mu peníze odevzdal nikoliv bezprostředně, nýbrž někdy v budoucnu. O případ takového jednání se však, jak již bylo vyloženo, nejednalo; užití násilí a pohrůžka bezprostředního násilí evidentně směřovala k donucení poškozeného vydat peníze ihned.
K právnímu posouzení skutku je vhodné dodat, že obviněný znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku naplnil samostatně každým dílčím útokem, pročež bylo jeho jednání správně právně posouzeno jako pokračování v trestném činu (srov. §116 tr. zákoníku). Ačkoliv to z příslušné části skutkové věty výroku o vině výslovně nevyplývá (a v tomto ohledu by dozajista skutková zjištění mohla být popsána výstižněji), i v případě útoku pod bodem 3) c) užil obviněný pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný jednal v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užitou pohrůžku bezprostředního násilí. Podle výpovědi poškozeného po něm obviněný opětovně požadoval peníze, a to peníze, o nichž věděl, že je poškozenému dala na nákup jeho matka (srov. č. listu 155, 383). Poškozený se požadavku obviněného na vydání matčiných peněz podrobil vlivem výhrůžky, že pokud peníze obviněnému neodevzdá, obviněný jej zaveze do lesa, kde jej umlátí sekerou.
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková