ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.281.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 281/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2015 o dovolání obviněného O. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 31 To 189/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 T 14/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. H. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 15 T 14/2010, uznal obviněného O. H. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„jako jednatel společnosti ECOTHERM s.r.o., IČ: 27303985, se sídlem Drážďanská 478/9A, Ústí nad Labem, uzavřel a podepsal dne 10. 10. 2008 kupní smlouvu se společností LG-DINEX spol. s r.o., odštěpný závod P., J. n. N., v sídle odštěpného závodu, předmětem smlouvy bylo dodání plastových oken do panelového domu v Ú. n. L., v ulici V O., v celkové hodnotě 832.849,- Kč, dle smlouvy byla sjednána záloha ve výši 416.000,- Kč, která měla být uhrazena před zahájením výroby plastových oken, doplatek ve výši 416.849,- Kč měl být uhrazen do 28. 11. 2008, záloha byla společností ECOTHERM s.r.o. uhrazena ve dvou splátkách ze dne 14. 10. 2008 ve výši 200.000,- Kč a ze dne 16. 10. 2008 ve výši 216.000,- Kč, zakázka byla ze strany LG-DINEX spol. s r.o. řádně vyřízena a okna byla v termínu dodána, aby společnost ECOTHERM s.r.o. mohla provést montáž oken do panelového domu v ulici V O. v Ú. n. L., který spravuje Společenství vlastníků bytových jednotek, kdy správu vykonává společnost TOMMI - SEVER, s.r.o., ul. Hovorova 1200, Ústí nad Labem, IČ: 64651754, rekonstrukci bytového domu pak prováděla společnost Bytostav Ústí s.r.o., sídlem Podmokelská 6/18, Ústí nad Labem, za kterou uzavřel dne 21. 07. 2008 jednatel M. Š. se společností ECOTHERM s.r.o. smlouvu o dílo dne 08. 08. 2008 odeslala společnost Bytostav Ústí s.r.o. částku 1.270.000,- Kč bankovním převodem ze svého účtu na účet u ČSOB, který patří společnosti ECOTHERM s.r.o., jako zálohu na plastová okna, dne 04. 12. 2008 pak částku 200.000,- Kč a dne 16. 12. 2008 částku 259.447,- Kč opět na účet společnosti ECOTHERM s.r.o., do současné doby však O. H. jako jediný jednatel společnosti ECOTHERM s.r.o. částku 416.849,- Kč poškozené společnosti LG-DINEX s.r.o. neuhradil a to i přesto, že byl upomínán, kdy obviněný jednal od počátku s vědomím, že nezaplatí částku, neboť tak mohl učinit již dříve a již před uzavřením smlouvy přijala společnost ECOTHERM s.r.o. částku 1.270.000,- Kč od společnosti Bytostav s.r.o. jako zálohu na uvedená okna a poté přijala i další platby určené na tuto zakázku, ale žádnou z nich obviněný nepoužil na úhradu splatného doplatku ve výši 416.849,- Kč.“
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a uložil mu za to podle §250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dva roky. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému LG Dinex, s.r.o., IČ: 48269972, se sídlem Liberec IV, Příbramské nám. 509/4, částku 416.849,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 31 To 189/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Markéty Medřické podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů nepostupovaly správně, když v rozporu se zásadou ultima ratio použily normy trestního práva. Jeho jednání se pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních a obchodněprávních, jednalo se o jednání právnické osoby – společnosti, kterou zastupoval jako její statutární orgán. Soud prvého stupně dospěl k tomu, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu došlo, pouze na základě výpovědi bývalého společníka společnosti ECOTHERM s.r.o. M. Š., který však vypovídal před soudem tak, aby se sám vyhnul trestnímu stíhání, a byl tak osobou se zájmem na tom, aby vina zůstala právě na dovolateli. Hodnocení svědecké výpovědi svědka M. Š. jako věrohodné bylo subjektivním náhledem soudu, jenž bez dalšího uvěřil tvrzením tohoto svědka, aniž by se zabýval tím, jaké vztahy panovaly mezi ním (obviněným) a svědkem. Svědek vybíral s účtů společnosti nemalé částky, které nevracel, on sám (obviněný) měl dokonce podezření na krádež hotovosti ve výši 200.000,- Kč, která se ztratila v prostorách jmenované společnosti. Soudy se nepozastavily nad tím, že směnka, která sloužila k zajištění závazku poškozené společnosti, byla zfalšována, resp. na ní byly uvedeny chybné informace ohledně výstavce směnky, kterým byl svědek M. Š. On sám (dovolatel) nebyl přítomen při podpisu této směnky a nikdy se s touto směnkou nedostal do styku. Soudy měly směnku podrobit grafologickému zkoumání, ze kterého by vyšlo najevo, že trestného činu se mohl dopustit právě svědek M. Š.
Dovolatel předložil Nejvyššímu soudu spolu s dovoláním i listiny, které údajně mají sloužit k dokreslení vztahu mezi ním a svědkem M. Š. Jednalo se jednak o potvrzení Československé obchodní banky, a.s., o výběrech z účtů společnosti ECOTHERM s.r.o., prováděných svědkem M. Š., jednak o vlastní směnku ze dne 30. 5. 2008, jež měla dokládat, že jmenovaný svědek měl vybírat z pokladny společnosti ECOTHERM s.r.o. hotovost (směnku měl ponechat na pracovním stole dovolatele).
Obviněný soudům dále vytkl, že vycházely ze svědecké výpovědi V. L. (jednatele a majitele poškozené společnosti), který uvedl, že o doplatku kupní ceny jednal s ním (obviněným) a M. Š., kteří se vymlouvali a později mu pokládali telefony. Toto tvrzení však prý nebylo podloženo jinými důkazy. To, že dlužníci, kteří jsou v prodlení s plněním svých závazků vůči věřitelům, nezvedají telefony, nekomunikují a vyhýbají se konfrontaci s věřiteli, aby oddálili svou povinnost k úhradě, je prý každodenní běžnou praxí bez dopadů v trestněprávní rovině. Svědek V. L. rovněž uvedl, že obviněný a M. Š. přivezli k jednání směnku, která „nebyla v pořádku“. Tímto vágním sdělením jmenovaného svědka se však soud prvého stupně vůbec nezabýval a ani se jej nedotázal, v jakém ohledu měla být směnka vadná či neplatná, z uvedeného sdělení ovšem vycházel při odůvodnění svého rozhodnutí. Obviněný si proto kladl otázku, jak bylo možno z tohoto usuzovat na jeho úmysl. Svědka V. L. bylo totiž možno označit za osobu, která měla zájem na výsledku trestního řízení, neboť v civilním řízení proti společnosti ECOTHERM s.r.o. se nedomohla žádného plnění. To, že (obviněný) jednal v mladém věku na počátku podnikatelských aktivit poněkud neuvážlivě, když si nenechal od svědka M. Š. stvrdit stav jeho závazků vůči společnosti ECOTHERM s.r.o. a nepostupoval proti němu podáním trestního oznámení, nemůže být sankcionováno uložením trestu za něco, co nespáchal. V řízení mu nebylo prokázáno, že jednal již v počátku s úmyslem poškozené společnosti doplatek kupní ceny neuhradit. Měl tak za to, že soudy obou stupňů postupovaly nesprávně, když jeho jednání kvalifikovaly jako úmyslný trestný čin podvodu (tento názor opíral o rozhodnutí publikované pod č. 38/2001 Sb. rozh. trest., z něhož citoval právní větu).
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby ve věci znovu rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolání obviněného neodpovídalo deklarovanému dovolacímu důvodu. Usnesení krajského soudu, kterým bylo jeho předchozí odvolání zamítnuto podle §265 tr. ř., napadal toliko s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez toho, aby uplatnil adekvátní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Přitom veškerou argumentaci zaměřil pouze do skutkových zjištění soudů a jimi provedeného hodnocení důkazů. Šlo zejména o hodnocení výpovědi svědka M. Š., vztahy mezi tímto svědkem a obviněným, zfalšovanou směnku, osamocenou výpověď svědka V. L. a jeho možný motiv k takto učiněné výpovědi, stejně jako o nedostatečné dokazování ohledně podpisu směnky apod.
Takové námitky se však podle státní zástupkyně týkaly procesní stránky věci a směřovaly k revizi skutkových zjištění, ze kterých soud vycházel při hmotně právním posouzení stíhaného skutku, jejichž smyslem bylo zvrátit závěr okresního soudu a prosadit takovou verzi skutkového stavu, při které by byl učiněn závěr, že (obviněný) se nedopustil vůbec žádného trestného jednání. Takové námitky však neměly vztah k právnímu posouzení skutku zjištěného soudy a pro svou vyloženě skutkovou povahu byly mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, stejně jako i mimo rámec ostatních důvodů dovolaní v §265b tr. ř. taxativně uvedených.
Pokud šlo o námitky, jimiž obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky svého jednání a užití norem trestního práva, když se mělo maximálně jednat o občanskoprávní či obchodněprávní vztahy, tyto by sice s větší mírou tolerance bylo možné podle státní zástupkyně považovat za obsahově odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, avšak mimo těchto toliko formálních proklamací již neuvedl žádné konkrétní argumenty, které by odůvodňovaly existenci zvoleného dovolacího důvodu, resp. namítaného pochybení.
Státní zástupkyně proto uzavřela, že výhrady obviněného neodpovídaly zákonnému vymezení žádného důvodu z taxativně stanoveného katalogu obsaženého v ustanovení §265b tr. ř., a proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že téměř všechny dovolatelovy námitky směřovaly k provedeným důkazům a učiněnému skutkovému zjištění. Obviněný ve svém podání zpochybňoval jednotlivé důkazy (jak bylo výše podrobně popsáno), když k některým z nich předkládal svou vlastní verzi skutkového děje. Zejména zpochybňoval výpovědi svědků M. Š. a V. L., když prvého svědka se snažil stavět do pozice pachatele trestného činu (vyslovil názor, že trestného činu se mohl dopustit právě on) a výpověď druhého svědka se snažil učinit nevěrohodnou zdůrazňováním, že svědek je jednatelem poškozené společnosti. S poukazem na jím vybrané důkazy dovozoval, že závěr učiněný soudy byl nesprávný, a současně Nejvyššímu soudu sděloval, jak měl být ten který důkaz hodnocen se závěrem, který vyzníval v jeho prospěch, a z toho pak činil souhrnný závěr, že žádným důkazem nebylo prokázáno jeho zavinění.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu je tak zjevné, že takovou argumentací obviněný vyslovoval nesouhlas s tím, jak se soudy vypořádaly s důkazními návrhy a jak provedené důkazy hodnotily, a následně vyslovoval svůj odlišný hodnotící názor. Takovými námitkami ovšem primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Uvedeným způsobem pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky vad procesních jsou z hlediska daného dovolacího důvodu irelevantní.
Pro úplnost lze dodat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pouze s nemalou mírou tolerance Nejvyšší soud považoval za podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod tvrzení dovolatele, že nejednal již v počátku s úmyslem poškozené společnosti doplatek kupní ceny neuhradit, a především že jeho jednání se pohybovalo v rovině vztahů občanskoprávních a obchodněprávních, takže soudy měly postupovat podle zásady ultima ratio.
Ani těmto odvolatelovým námitkám však Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatnění.
Na prvém místě je nutno říci, že uvedené námitky dovolatel uplatnil tzv. bianco formou, tedy jako obecnou proklamaci, kterou nepodložil odpovídajícím právním rozborem, přičemž tvrzení o absenci úmyslu vystavěl na zpochybňování důkazů a jejich hodnocení (což není, jak již bylo vyloženo výše, přípustné).
Proto Nejvyšší soud jen pro úplnost ve vší stručnosti dodává, že soudy nižších stupňů při posuzování úmyslu obviněného nepochybily. Již soud prvého stupně se posouzením této otázky zabýval a výslovně ve svém rozsudku uvedl (srov. zejména stranu 4 jeho odůvodnění), že se obviněný dopustil jednání v úmyslu přímém. Správnost takového závěru potvrdil i soud odvolací.
Obdobně ani tvrzení, že soudy měly aplikovat zásadu ultima ratio (resp. že měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku), dovolatel nedoložil žádnou relevantní právní argumentací.
K této námitce proto postačuje opět jen stručně uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.
V posuzované věci dovolatel uplatnil tuto námitku pouze proklamací, že jeho jednání se pohybovalo v rovině vztahů občanskoprávních a obchodněprávních. Při absenci příslušné argumentace tak Nejvyšší soud pouze konstatuje, že neshledal žádnou výjimečnou okolnost, pro kterou by bylo namístě zvažovat aplikaci předmětné zásady. Z jednání obviněného nevyplynuly žádné znaky, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že se snažil svůj dluh poctivě splatit, např. že by uzavřel s věřitelem některý z civilně právních prostředků, kterými se řeší neuhrazené splatné závazky, například že by uzavřel smlouvu o splátkách dluhu nebo podepsal věřiteli uznání dluhu (závazku), tedy že by jednal v souladu se zásadou poctivého obchodního styku. V jeho jednání lze naopak vystopovat zjevnou snahu se vyhnout plnění závazku – když se dostal do problémů, stal se pro věřitele obtížně kontaktním až nekontaktním, nepřijímal telefonní hovory. Jeho tvrzení o tom, že měla být použita zásada ultima ratio, tak nemá jakéhokoliv reálného podkladu. Je bez jakýchkoliv pochyb, že jeho jednání se nacházelo mimo mantinely práva civilního, a proto bylo namístě přistoupit k ochraně práv poškozeného prostředky práva trestního.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a