ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.293.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 293/2015-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2015 o dovolání obviněné D. F. , proti rozsudku Vrchního soudu v v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 To 22/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 2 T 4/2012, byla obviněná D. F. uznána vinnou pod bodem I. výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961, trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), pod bodem II. výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pod bodem III. pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen peněžitý trest ve 200 denních sazbách ve výši 1.000 Kč, tj. v celkové výši 200.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly zabrány věci nebo jiné majetkové hodnoty ve výroku rozsudku blíže specifikované. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, organizační složkou státu, Rašínovo nábřeží 42/6, Praha 2, IČ: 697 97 111, odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo podle §226 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněných J. M. a J. M.
Proti označenému rozsudku podaly odvolání obviněná a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Obviněná svůj řádný opravný prostředek zaměřila proti všem výrokům rozsudku, státní zástupkyně v neprospěch obviněné brojila proti výroku o trestu. Z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněné byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla pod bodem I. výroku o vině uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pod bodem II. výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pod bodem III. výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání pěti let. Podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest propadnutí části majetku, a to osobního motorového vozidla Mercedes Benz GL 320 CDi 4 matic, 2007, černé barvy. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly zabrány věci nebo jiné majetkové hodnoty ve výroku rozsudku blíže specifikované. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, organizační složkou státu, Rašínovo nábřeží 42/6, Praha 2, IČ: 697 97 111, odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná shora označených trestných činů a zvlášť závažného zločinu podvodu dopustila tím, že:
I.
v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě v úmyslu získat majetkový prospěch opatřila falešné listiny, a to údajnou plnou moc udělenou jí V. M. a M. M. dne 16. června 2005 k prodeji pozemku v k.ú. Ú. n. L., obec P., zapsaného na LV, který po naposledy zapsaných vlastnících V. M. a M. M., nebyl zahrnut do dědického řízení, manželům J. a J. M. a podpisu kupní smlouvy z 18. července 2005, další údajnou plnou moc týchž osob udělenou jí 15. září 2005 k zastupování na katastrálním úřadu a údajný dopis V. M. a M. M. adresovaný katastrálnímu úřadu s žádostí o urychlené přepsání vlastnických práv na manžele M.; poté podala v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800 na Katastrální úřad pro hl. m. Prahu návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitosti, přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na základě falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, provedli 26. července 2006 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako nového vlastníka uvedené nemovitosti zapsali J. M. a J. M. roz. D., čímž způsobila dosud nezjištěným právním nástupcům po zemřelých PhDr. M. E., roz. M. a V. M., dědicům po naposledy zapsaných vlastnících předmětné nemovitosti V. M. a M. M., roz. H., škodu ve výši nejméně 649.250 Kč, v návaznosti na to podala J. M. 11. září 2006 na Katastrální úřad pro hl. m. Prahu žádost o zápis budovy na předmětném pozemku do katastru nemovitostí, a poté i v zastoupení J. M. na základě plné moci 25. září 2006 uzavřela kupní smlouvu týkající se i předmětného pozemku se společností NJP THIRD, s. r. o., zastoupenou Ing. S. B.,
II.
v úmyslu získat majetkový prospěch ve dnech 8. a 17. ledna 2007 dálkovým elektronickým přístupem do katastru nemovitostí a 27. listopadu 2006 výpisem z pozemkové knihy Katastrálního úřadu Praha – město zjistila skutečnosti o nemovitosti – pozemku v k.ú. Ú. n. L., obec P., zapsané na LV, s chybějícím identifikátorem vlastníka, která nebyla zahrnuta do dědického řízení po posledním zapsaném vlastníku B. R., roz. P., ani nebyla v této souvislosti převedena na stát, poté si v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě opatřila falešné listiny, a to údajnou kupní smlouvu z 29. listopadu 2006 mezi ní a B. R., o převodu vlastnictví této nemovitosti a údajnou plnou moc z 15. ledna 2007 udělenou jí B. R., následně 18. ledna 2007 v P., P. S., na Katastrální úřad pro hl. m. Prahu podala návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí z 5. prosince 2006 s padělaným podpisem B. R., přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, provedli 13. března 2007 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako nového vlastníka uvedené nemovitosti zapsali obžalovanou D. F., čímž způsobila J. R., F. L., B. P., J. P. a H. K., právním nástupcům po B. R., roz. P., škodu ve výši nejméně 2.889.960 Kč, poté 24. září 2009 uzavřela kupní smlouvu o převodu vlastnictví této nemovitosti za kupní cenu 4.400.000 Kč s Ing. Z. Z. a Ing. Z. Z., od kterých obdržela celou kupní cenu,
III.
1.)
v úmyslu získat majetkový prospěch ve dnech 25. března, 15. června, 20. srpna, 29. září a 14. října 2007, 17. prosince 2008 a 7. ledna 2009 dálkovým elektronickým přístupem do katastru nemovitostí a následným výpisem z pozemkové knihy Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu zjistila skutečnosti o nemovitosti v pozemkové knize, pro k.ú. K., obec P., s chybějícím identifikátorem vlastníka, která nebyla zahrnuta do dědického řízení po posledním zapsaném vlastníku A. M., ani nebyla v této souvislosti převedena na stát, v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě si opatřila falešné listiny, a to údajný notářský zápis ze 6. září 1966 o prodeji této nemovitosti A. M., údajné nevlastní dceři A. M., údajnou plnou moc z 21. října 2008 udělenou A. M. J. S., údajnou rezervační smlouvu mezi J. S. a společností REAL ASSETS, s. r. o., z 15. ledna 2009, údajnou kupní smlouvu mezi A. M. a společností REAL ASSETS, s. r. o., z 13. února 2009 o převodu vlastnictví této nemovitosti, údajnou plnou moc udělenou 13. února 2009 J. S. společnosti REAL ASSETS, s. r. o., k podání návrhu na vklad vlastnictví a následně 18. února 2009 v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800 na Katastrální úřad pro hl. m. Prahu podala návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí, přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, provedli 29. července 2009 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako nového vlastníka uvedené nemovitosti zapsali společnost REAL ASSETS, s. r. o., IČ: 278 72 394, jejímž jediným společníkem a jednatelem je obviněná, čímž způsobila právním nástupcům po A. M., roz. V. škodu ve výši nejméně 12.077.040 Kč,
2.)
v úmyslu získat majetkový prospěch ve dnech 9. dubna 2008 a 20. dubna 2009 dálkovým elektronickým přístupem do katastru nemovitostí a následným výpisem z pozemkové knihy Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu zjistila skutečnosti o nemovitosti – zapsané budově (od r. 1978 fakticky neexistující) postavené na pozemku, zapsaných v katastru nemovitostí pro hl. m. Prahu, k.ú L., obec P., s chybějícím identifikátorem vlastníka, která nebyla zahrnuta do dědického řízení po naposledy zapsaném vlastníku J. T., ani nebyla v této souvislosti převedena na stát, v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě si opatřila falešné listiny, a to údajnou plnou moc z 8. července 2009 udělenou J. T. společnosti REAL ASSETS, s. r. o., údajnou kupní smlouvu mezi J. T., s údajným rodným číslem, a společností REAL ASSETS, s. r. o., z 8. července 2009, následně 28. července 2009 v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800 na Katastrální úřad pro hl. m. Prahu podala návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí, přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, provedli 5. srpna 2009 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako nového vlastníka uvedené nemovitosti zapsali společnost REAL ASSETS, s. r. o., IČ: 278 72 394, jejímž jediným společníkem a jednatelem je obviněná, čímž způsobila České republice zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, právnímu nástupci po zemřelém J. T., škodu ve výši nejméně 577.220 Kč,
3.)
v úmyslu získat majetkový prospěch ve dnech 29. dubna a 23. října 2009 dálkovým elektronickým přístupem do katastru nemovitostí a 25. března 2009 výpisem z pozemkové knihy Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu zjistila skutečnosti o nemovitosti – pozemku ve zjednodušené evidenci (zdroj parcely ZE: Pozemkový katastr), v k.ú. Ú. n. L., obec P., s chybějícím identifikátorem vlastníka, která nebyla zahrnuta do dědického řízení po naposledy zapsaném vlastníku J. J., v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě si opatřila falešné listiny, a to údajnou kvitanci zástavy ze splacené pohledávky z 20. ledna 2009 mezi F. J. a J. J., na základě které příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu provedli 4. června 2009 výmaz zástavního práva na uvedenou nemovitost, údajnou plnou moc ze 17. dubna 2009 udělenou J. J. společnosti REAL ASSETS, s. r. o., zastoupené D. F. pro jednání s katastrálním úřadem, údajnou kupní smlouvu ze 7. dubna 2009 mezi J. J. a J. M., o převodu vlastnictví této nemovitosti a návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí z 24. června 2009, následně 30. listopadu 2009 v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800 na Katastrální úřad pro hl. m. Prahu podala návrh na povolení vkladu vlastnictví do katastru nemovitostí, přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, zahájili řízení ve věci vkladu do katastru nemovitostí, které bylo pravomocným usnesením ze 14. dubna 2010 zastaveno z důvodu nepředložení požadovaných listin na základě výzvy, čímž svým jednáním mohla v případě zápisu nového vlastníka do katastru nemovitostí způsobit právním nástupcům po zemřelé A. J., roz. R., dědici po naposledy zapsaném vlastníku J. J., škodu ve výši nejméně 99.660 Kč,
4.)
v úmyslu získat majetkový prospěch ve dnech 24. ledna 2007, 25. března 2007, 30. listopadu 2009 a 1. prosince 2009 dálkovým elektronickým přístupem do katastru nemovitostí a následným výpisem z pozemkové knihy Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu zjistila skutečnosti o nemovitosti - parcele zapsané na LV původ. pozemkový katastr, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, k.ú. Z. u P., obec J., s chybějícím identifikátorem vlastníka, která nebyla zahrnuta do dědického řízení po naposledy zapsaném vlastníku J. F., roz. F., ani nebyla v této souvislosti převedena na stát, v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě si opatřila falešné listiny, a to údajnou postupní smlouvu uvedené nemovitosti z 15. prosince 1948 mezi J. F. a J. F., údajným nevlastním synem, údajnou kupní smlouvu mezi J. F., a společností MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o., z 3. srpna 2009, následně 3. prosince 2009 v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800 na Katastrální úřad pro Středočeský kraj podala návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí s padělanými podpisy obou smluvních stran, přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj na základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, provedli 18. prosince 2009 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako nového vlastníka této nemovitosti zapsali společnost MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o., IČ: 266 94 981, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl M. P., čímž způsobila dosud nezjištěným právním nástupcům po naposledy zapsaném vlastníku J. F., roz. F., škodu ve výši nejméně 13.744.722 Kč, na základě údajné kupní smlouvy z 21. prosince 2009 mezi společností MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o, a společností REAL ASSETS, s. r. o., následně 22. prosince 2009 podala na stejném místě návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí, vždy s padělaným podpisem M. P., zapsaného dosud v obchodním rejstříku jako jednatele MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o, přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj na základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, provedli 13. ledna 2010 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako nového vlastníka uvedené nemovitosti zapsali společnost REAL ASSETS, s. r. o., IČ: 278 72 394, jejímž jediným společníkem a jednatelem je obviněná,
5.)
v úmyslu získat majetkový prospěch ve dnech 18. září 2006, 18. června, 6. srpna, 13., 19. a 28. listopadu 2009 dálkovým elektronickým přístupem do katastru nemovitostí a následným výpisem z pozemkové knihy Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu zjistila skutečnosti o nemovitosti, zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu hl. m. Prahy, k.ú. H. P., s chybějícím identifikátorem vlastníka, která nebyla zahrnuta do dědického řízení po zapsaném vlastníku J. H., ani nebyla v této souvislosti převedena na stát, v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě si opatřila falešné listiny, a to údajné usnesení Státního notářství pro Prahu – venkov ze 4. července 1958, sp. zn. V 4 U 238/57, jímž se potvrzuje, že po zemřelém J. H. nabyl vlastnictví jediný dědic ze zákona, syn J. H., a údajnou kupní smlouvu z 21. prosince 2009 o převodu vlastnictví této nemovitosti mezi J. H., a společností MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o., a následně dne 23. prosince 2009 zaslala na Katastrální úřad hl. m. Prahy v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800, návrh na povolení vkladu vlastnictví do katastru nemovitostí s padělanými podpisy obou údajných smluvních stran, přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, provedli 31. prosince 2009 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako nového vlastníka uvedené nemovitosti zapsali společnost MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o., IČ: 266 94 981, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl M.V., čímž způsobila dosud nezjištěným právním nástupcům po naposledy zapsaném vlastníku J. H., škodu ve výši nejméně 5.410.800 Kč, dále na základě další falešné listiny - údajné kupní smlouvy z 22. ledna 2010 o převodu vlastnictví této nemovitosti uzavřené mezi společností MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o., a společností REAL FACTOR, s. r. o., dne 26. ledna 2010 podala na stejný katastrální úřad návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí z 25. ledna 2010, vždy s padělaným podpisem M. P., zapsaného dosud v obchodním rejstříku jako jednatele společnosti MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o., přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu dne 5. února 2010 na základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, zapsali jako nového vlastníka společnost REAL FACTOR, s. r. o., IČ: 281 79 391, jejímž jediným společníkem a jednatelem je obviněná,
6.)
v úmyslu získat majetkový prospěch dne 21. března 2007 dálkovým elektronickým přístupem do katastru nemovitostí a výpisem z pozemkové knihy Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu zjistila skutečnosti o nemovitosti v k.ú. V., obec P., zapsané na LV, s chybějícím identifikátorem vlastníka, která nebyla zahrnuta do dědického řízení po naposledy zapsaném vlastníku W. L. – W., ani nebyla v této souvislosti převedena na stát, v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě si opatřila falešné listiny, a to údajnou kupní smlouvu ze 4. ledna 2010 mezi W. W. L. a společností DRAGO INTERNATIONAL, s. r. o., o převodu vlastnictví této nemovitosti, následně dne 23. dubna 2010 v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800 na Katastrální úřad pro hl. m. Prahu podala návrh ze 4. ledna 2010 na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí s padělanými podpisy obou smluvních stran, který byl 6. května 2010 vzat zpět, takže Katastrální úřad pro hl. m. Prahu dne 12. května 2010 rozhodl o zastavení řízení ve věci vkladu do katastru nemovitostí z důvodu zpětvzetí návrhu ze strany společnosti DRAGO INTERNATIONAL, s. r. o., IČ: 264 56 192, přičemž svým jednáním mohla v případě zápisu nového vlastníka do katastru nemovitostí způsobit právním nástupcům po zemřelých Š. L. – W., a O. L. – W., , oprávněným dědicům po naposledy zapsaném vlastníku W. L. – W., škodu ve výši nejméně 1.116.260 Kč,
přičemž obviněná D. F. svým jednáním způsobila škodu ve výši 31.809.781 Kč a pokusila se způsobit škodu ve výši 1.215.920 Kč, tedy celkovou škodu ve výši 33.025.701 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná uvedla, že pokud je v popisu skutkového jednání uvedeno, že nemovitosti, jež měla podvodně převést, byly nemovitostmi, které nebyly zahrnuty do dědického řízení a nebyly v této souvislosti převedeny na stát, nemohla škoda vzniknout státu, ale pouze případným dědicům. Podle obviněné by státu mohla vzniknout škoda pouze v případě, že by poslední zapsaní vlastníci zemřeli bez dědiců. Obviněná je přesvědčena, že soudy neposkytly odpověď na otázku, kdo je poškozený, zda někomu vznikla škoda a v jaké výši.
Dále vytkla, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že se stíhaných skutků dopustila úmyslně. Nebylo postaveno najisto, že to byla ona, kdo se vědomě účastnil neoprávněných převodů nemovitostí. Zdůraznila, že smlouvy o převodu měly dvě části, přičemž ta první z nich byla padělaná. Obviněná, která smlouvu podepisovala za nějakou firmu či za třetí osoby, to ale netušila; nevěděla, že jeden z účastníků smlouvy je smyšlený. Podle ní nebylo prokázáno, že by padělanou část smlouvy padělala, nechala padělat nebo že by věděla, že se jedná o padělky. Z důkazů provedených v hlavním líčení naopak vyplývá, že jí byly takto padělané dokumenty předány osobami, jež však nebyly trestně stíhány. Akcentovala, že jednala jako každá jiná realitní kancelář. Usilovala o co nejrychlejší a bezproblémový převod, neboť teprve jeho realizací obdržela provizi. Nezáleželo na tom, kdo a co prodává, podstatný byl zisk provize. Soudy neprokázaly, že jednala v podvodném úmyslu, že věděla o původu dokumentů, které jí byly předloženy a které byly užity pro návrhy vůči katastru nemovitostí. Tvrdila, že byla využita, byla tzv. posledním článkem celého řetězce, což dokládají výpovědi svědků, zejména T. a T., jednotlivé listinné důkazy, jakož i výpověď jí samotné. Je psychicky labilní osobou, která svým způsobem podléhala tlaku jiných, zkušenějších osob, zejména tlaku mužů, jimž důvěřovala. Proto když uvedené osoby přinesly smlouvu, uvěřila tomu, že smlouva je v pořádku. Podle jejího názoru důkazní situace nepostačovala k jejímu odsouzení, zejména nepostačovala k závěru, že podvodně jednala v úmyslu obohatit se o cenu předmětných pozemků v neprospěch původních vlastníků, a už vůbec ne v neprospěch státu. Soud nehodnotil její jednání ve vztahu ke každému případu, nehodnotil skutečnosti vyplývající z logického hodnocení důkazů tak, jak byly provedeny; nehodnotil správně její roli. Z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá, z jakého důvodu byla odmítnuta varianta, že již připravené dokumenty obdržela od třetí osoby, aniž by byla srozuměna s nepravdivostí jejich obsahu. Tato varianta je podle obviněné nejméně stejně pravděpodobná jako varianta uzavřená soudy.
Obviněná měla za to, že i pro případ, že by její jednání bylo prokázáno, byl by uložený trest nepřiměřeně přísný. V této souvislosti poukazuje na dobu uplynulou od spáchání skutků, po kterou se nedopustila žádného protiprávního jednání, což má podle judikatury Evropského soudu podstatný hmotně právní význam pro uložení trestu. Nebylo rovněž zohledněno, že byla samoživitelkou a v České republice v podstatě cizinkou. Vzhledem k charakteru trestné činnosti, nedostatku vzdělání a odborných a právních znalostí nemohla být jediným pachatelem, který veškerá jednání vymyslel a zrealizoval. Pokud nebyla prokázána míra účasti obviněné na skutku, nemohla být správně zjištěna ani míra naplnění subjektivní stránky. Uložený enormně přísný trest je v podstatě trestem za činnost všech těch, kteří nebyli objeveni jako skuteční pachatelé.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu, zrušil (návrh na další procesní postup ve věci neučinila).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle jeho mínění podřadit námitku, podle které jednotlivými dílčími útoky nemohla být státu způsobena škoda. Tato námitka se však míjí s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu – obviněná zřejmě přehlédla, že odvolací soud v otázce určení poškozeného subjektu změnil rozsudek soudu prvního stupně, který skutečně u všech dílčích útoků paušálně označil za poškozeného Českou republiku. Státní zástupce uvedl, že z jednotlivých skutkových vět výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že za poškozené byli považováni právní nástupci vlastníků nemovitostí naposledy zapsaných v pozemkové knize Katastrálního úřadu hlavního města Prahy, byť v některých případech dosud nezjištění. Těmto osobám nepochybně vznikla škoda ve výši odpovídající tržní ceně nemovitostí. Předmětné nemovitosti nebyly „věcí ničí“, ale byly ve vztahu k obviněné cizím majetkem. Podle názoru státního zástupce skutečnost, že v době rozhodování soudu nebylo možné v některých případech přesně konkretizovat poškozené, resp. označit je jménem, nebrání závěru o vině trestným činem podvodu. Podotkl, že Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, byla jako poškozený označena pouze v případě dílčího útoku pod bodem III. 2.) výroku o vině, což má podle něj plnou oporu ve skutkových zjištěních. Z těch totiž vyplývá, že poslední v pozemkové knize zapsaný vlastník nemovitostí J. T. zemřel bez dědiců. V dědickém řízení po tomto posledním zapsaném vlastníkovi bylo již v roce 1978 (rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 26. 9. 1978, sp. zn. 8 D 1159/78) vysloveno, že dědictví připadá státu jako odúmrť (str. 13 rozhodnutí odvolacího soudu). Vlastníkem předmětných nemovitostí se proto ve smyslu §462 tehdy platného občanského zákoníku stal stát, a to již smrtí zůstavitele, bez ohledu na skutečnost, že nemovitosti nebyly projednány v dědickém řízení. Podle státního zástupce není důvod, aby moment, kdy stát v důsledku odúmrti vstoupí do majetkových práv zůstavitele, byl posuzován jinak nežli v případě nabytí dědictví závětním nebo zákonným dědicem ve smyslu §460 občanského zákoníku.
Státní zástupce konstatoval, že kromě výše uvedeného neobsahuje dovolání obviněné prakticky žádnou relevantní námitku. Ačkoliv obviněná formálně namítá absenci subjektivní stránky trestného činu, její obhajoba nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy. Měl za to, že obviněná polemizuje s hodnocením důkazů soudy, resp. provádí vlastní hodnocení těchto důkazů a prosazuje vlastní skutkovou verzi uplatňovanou už v původním řízení, podle které jednala v dobré víře a falešné listiny použité při spáchání jednotlivých dílčích útoků jí byly podstrčeny dalšími osobami na dispozicích s nemovitostmi zainteresovanými. Státní zástupce poznamenal, že takové námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Akcentoval, že obviněná navíc ani nevytýká existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, který by mohl opravňovat k výjimečnému zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění. Pro úplnost uvedl, že soudy obou stupňů dostatečně vyložily, proč obhajobě obviněné neuvěřily (viz zejména odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 97-107), a že závěry soudů nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Státní zástupce poznamenal, že deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky směřující proti přílišné přísnosti uloženého trestu. Zmínil, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze sice namítat nesprávnost některých hmotně právních posouzení týkajících se rozhodování o trestu, například nesprávnou aplikaci ustanovení o ukládání souhrnného nebo společného trestu, námitky toliko proti přílišné přísnosti uloženého trestu však vznášet nelze. Státní zástupce zdůraznil, že námitky tohoto druhu, pokud jde jinak o trest, jehož uložení zákon připouští a který byl vyměřen v rámci zákonné trestní sazby, nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen. Navíc obviněná v rámci polemiky s výrokem o trestu opakuje některé skutkové námitky o rozhodujícím podílu dalších osob na trestné činnosti, které směřují spíše proti výroku o vině. Připomněl, že trestní stíhání v této rozsáhlé a poměrně složité trestní věci trvalo asi tři a čtvrt roku (bylo zahájeno dne 10. 3. 2011 a skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 25. 6. 2014), tudíž hovořit o nepřiměřené délce řízení, resp. dokonce o extrémních nedůvodných průtazích, které by představovaly porušení ústavně garantovaného práva obviněné na projednání věci v přiměřené lhůtě a které by jí bylo nutné kompenzovat při rozhodování o trestu, nelze. Nelze rovněž dovozovat existenci nějakého enormního časového odstupu mezi dobou spáchání trestné činnosti a dobou rozhodování soudu o trestu, neboť poslední dílčí útok [bod III. 6.) výroku o vině] byl ukončen až v první polovině roku 2010.
Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněné jsou z části neopodstatněné a z části formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání (jako celek) je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněná ze stíhaného jednání usvědčována nejen výpověďmi svědků, zejména J. B., J. L., Ing. S. B., S. K., D. K. a J. M.a ml., jakož i výpověďmi spoluobviněných J. M. a J. M., ale především listinnými důkazy, přičemž z mnohých lze zmínit znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání písma psacích strojů (č. listu 1225-1227), odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností (č. listu 1235-1258), znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí (č. listu 1836-1840, 2107-2111, 2246-2250, 2453-2458, 2594-2597, 2711-2716, 2952-2957, 3198-3201), odborné vyjádření z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika (č. listu 925-1071), protokol o provedeném záznamu telekomunikačního provozu (691-723), protokoly o provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků (č. listu 302 a násl.).
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněná činů, jimiž byla uznána vinnou, dopustila, jakož i k tomu, že považují její obhajobu za vyvrácenou (viz zejména 97 až 107 rozsudku nalézacího soudu, str. 11 až 16 rozsudku odvolacího soudu). Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
S ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda správně zjištěné jednání obviněné popsané ve výroku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého stupně naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná totiž zpochybňuje závěr, že jejím jednáním byla způsobena škoda, a dále namítá, že se stíhaných skutků nedopustila úmyslně.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, spáchá trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, škodou velkého rozsahu škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (§89 odst. 12 tr. zák., §138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata podle §250 odst. 1 tr. zák., §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§4 tr. zák., §13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě a škodě velkého rozsahu je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§5, §6 písm. a) tr. zák., §16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (ad body I. a II.) se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněná ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu. Z právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (ad bod III.) se podává, že soud považoval za naplněné znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněná jiného obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, nebo se dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného obohatila tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, jehož se dopustila v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Skutková zjištění precizně popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označeného trestného činu a zvlášť závažného zločinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších stupňů ničeho vytknout.
Podvodné jednání obviněné spočívalo podle zjištění soudů v zásadě v tom, že obviněná v úmyslu získat sobě nebo jinému neoprávněný majetkový prospěch opatřila falešné listiny k nemovitostem, o nichž věděla, že nebyly zahrnuty do dědického řízení po zemřelých vlastnících, včetně návrhu na vklad vlastnického práva, a tyto falešné listiny v úmyslu převést vlastnické právo ve prospěch sebe či jiné fyzické nebo právnické osoby podala na příslušný katastrální úřad. K převodu nemovitostí ve většině případů došlo – pokud k němu nedošlo, tak jen v důsledku obezřetnosti pracovníků katastrálního úřadu či z jiného důvodu, na vůli obviněné nezávislého, přičemž obviněná svým jednáním způsobila škodu buď dědicům, nebo České republice.
Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněné nese charakteristické rysy trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná znala postup vedoucí k převodu vlastnického práva k nemovitostem; byla obeznámena s tím, na podkladě jakých listin rozhoduje katastrální úřad o povolení vkladu. Obviněná usilovala o převod vlastnického práva k nemovitostem, o nichž věděla, že nebyly zahrnuty do dědického řízení po zemřelých vlastnících, přičemž pro účely úspěšného převodu padělala či nechala padělat nezbytné listiny. S vědomím, že listiny, na jejichž podkladě se převodu vlastnického práva domáhá, jsou listinami falešnými, tyto listiny na katastrální úřad doručila, ve vztahu ke katastrálnímu úřadu předstírala okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Činila tak s cílem sebe či jiného obohatit a způsobit na cizím majetku škodu. Věděla, že nemovitosti, jež hodlala podvodně převést, ať už přímo na sebe, jiné fyzické osoby či osoby právnické, jí, případně těmto osobám, nemohou z titulu kupních smluv náležet, neboť tyto smlouvy (stejně jako i další listiny) byly padělané. Věděla tedy, že zcela nedovoleně, bez vědomí a vůle oprávněného subjektu, usiluje o převod cizího majetku. Počínání obviněné bylo ve většině případů úspěšné - katastrální úřad návrhům na povolení vkladu až na výjimky [viz body III. 3) a III. 6)] vyhověl, o způsobení škody rovnající se tržní ceně nemovitostí proto nemůže být sporu. Pokud jde o konkretizaci poškozených, Nejvyšší soud se shodně se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství domnívá, že obviněná zřejmě přehlédla, že odvolací soud vzhledem k neúplnosti skutkových zjištění nalézacího soudu, který v označení poškozeného subjektu zaznamenal pouze skutečnost, že určení totožnosti poškozeného je věcí právního nástupnictví z důvodu dědění či odúmrti, a ve skutkové větě výroku o vině vždy konstatoval, že škoda vznikla nebo hrozila vzniknout České republice, rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a v novém rozhodnutí pochybení nalézacího soudu napravil, když za poškozené označil právní nástupce vlastníků nemovitostí naposledy zapsaných v pozemkové knize Katastrálního úřadu hl. m. Prahy (podrobnosti viz str. 11-16 rozsudku odvolacího soudu). Pro úplnost nelze nezmínit, že předmětné nemovitosti nebyly „věcí ničí“, ale byly ve vztahu k obviněné cizím majetkem. Proto ani skutečnost, že v době rozhodování soudu nebylo možné v některých případech přesně konkretizovat poškozené, resp. označit je jménem, nebrání s ohledem na konkrétní okolnosti případu závěru o vině trestným činem podvodu.
Jednání, jehož se obviněná dopustila, bylo jednáním úmyslným, přičemž soudy správně vyvodily, že tak učinila v úmyslu přímém. Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [shodně také §4 písm. a) tr. zák.] je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Soudy správně na spáchání uvedených trestných činů v přímém úmyslu usuzovaly z okolností, jež byly ve věci zjištěny, a dovozovaly je z nepřímých důkazů tvořících systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu jak mezi sebou navzájem, tak i s dokazovanou skutečností, a proto požadavky ohledně souladnosti nepřímých důkazů byly splněny. Jestliže totiž obviněná se znalostí řízení o povolení vkladu padělala nebo nechala padělat kupní smlouvy na nemovitosti, kdy údajným prodávajícím měla být vždy osoba, o níž obviněná věděla, že zemřela, a spolu s padělanými návrhy na vklad vlastnického práva uvedené smlouvy na katastrální úřad doručila, je zjevné, že zájem na ochraně cizího majetku chtěla porušit [§4 písm. a) tr. zák., §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Úmysl obviněné směřoval ke způsobení majetkové újmy. Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněná odpovídá za následek, který z předmětného jednání vzešel. Že nebyl zvlášť závažný zločin podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v případě dílčích útoků pod body III. 3) a III. 6) dokonán, zánik trestnosti pokusu nezpůsobuje. Obviněná učinila veškeré kroky vedoucí k neoprávněnému převodu vlastnického práva, přičemž pouze v důsledku obezřetnosti pracovníků katastrálního úřadu, či z jiného důvodu, který však nezávisel na vůli a rozhodnutí obviněné, k němu nedošlo.
Co se týče výtky vztahující se k výši trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb.).
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §43 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Odvolací soud, jenž obviněné zmírnil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ze sedmi na šest let, přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání uvedeného druhu trestu, vůči němuž byly její námitky soustředěny, řídil (str. 18 rozsudku). Odvolací soud akcentoval, že Městský soud v Praze jako soud nalézací při ukládání trestu postupoval správně, zohlednil-li dobu a rozsah spáchané trestné činnosti, sofistikovaný způsob provedení i výši způsobené škody. Poznamenal, že nalézací soud v rámci trestní sazby v rozpětí od pěti do deseti let důvodně přihlížel k formě zavinění, zištnému motivu i úpornosti zločinného záměru. Vzhledem k tomu, že obviněná neučinila žádné kroky k náhradě škody, odvolací soud i navzdory výši způsobené škody dovodil, že s ohledem na trestní bezúhonnost obviněné a s ohledem na její rodinné poměry (sama vychovává desetiletého syna) bude přiměřeným trestem trest přibližně ve čtvrtině trestní sazby. Proti takovému závěru není možné mít žádných výhrad. Nelze přehlédnout, že ačkoliv obviněná tvrdí opak, soud její trestní bezúhonnost i její status matky samoživitelky zohlednil. Pokud se jedná o délku trestního stíhání a dobu uplynuvší od spáchání skutku, je zjevné, že v posuzované trestní věci právo obviněné na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod porušeno nebylo. Trestní stíhání obviněné bylo zahájeno dnem 10. 3. 2011 a skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dnem 25. 6. 2014. Celková doba trestního stíhání tedy přesahovala tři roky a tři měsíce, což s ohledem na rozsáhlost a složitost projednávané věci není nikterak excesivní. Prvního skutku (pod bodem I.) se obviněná dopustila v prosinci 2005, druhého (pod bodem II.) v lednu 2007 a posledního dílčího útoku [bod III. 6.)] v dubnu 2010. Ani v této souvislosti nelze konstatovat existenci jakéhokoliv nepřiměřeně dlouhého časového období. Jestliže proto soud při úvaze o trestu rozhodoval bez zřetele k délce trestního stíhání a bez zřetele k odstupu od doby spáchání činu, nelze jeho postup shledávat chybným. Nejvyšší soud uzavírá, že argumentace odvolacího soudu je přiléhavá a úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let adekvátní. Soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jeho závěr je vyvážený. Trest, který byl obviněné takto uložen, není extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo v části podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková