ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.349.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 349/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015 o dovolání obviněného F. S. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 12 To 317/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 9/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 17 T 9/2014, byl obviněný F. S. uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku. Za tento zločin a dále za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 3 T 116/2012, byl podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 3 T 116/2012, jakož i výroky na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.
Rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 12 To 317/2014, z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, dále za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 3 T 116/2012, a za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 3 T 45/2013, uložil podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 3 T 116/2012, a z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 3 T 45/2013, jakož i výroky na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla rozhodnutím odvolacího soudu dotčena, se obviněný zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku dopustil tím, že v přesně nezjištěné době ode dne 17. února 2012 do dne 31. března 2012 na přesně nezjištěném místě v Č. r., přičemž k trvalému pobytu byl hlášen v T., v úmyslu použít jako pravou směnku, která byla vyhotovena na listu bílého kancelářského papíru formátu A4 (s místem vystavení ve V. M. dne 20. 2. 2012, datem splatnosti dne 27. 2. 2012, na řad Ing. K. N., bytem S., V. K., na částku 766.101 Kč, splatnou u Ing. K. N., bytem S., V. K., aval Bc. M. S., U H., N. J.-L., výstavce bez protestu Ing. M. S., bytem S. p. L., O.), napodobil na této směnce podpis výstavce Ing. M. S. a tuto směnku v přesně nezjištěné době v měsíci březnu roku 2012 v provozovně řetězce rychlého občerstvení McDonalďs v P., místní část P., jako pravou předal Ing. K. N., který směnku předtím připravil k podpisu a pro kterého měl na základě mandátní smlouvy a plné moci ze dne 5. 3. 2012 zajistit mimosoudní vyrovnání pohledávek společnosti KANO stavitelství, s. r. o., IČ 290 15316, v níž je Ing. N. jednatelem a společníkem, za dlužníkem společností Montované Stavby, s. r. o., IČ 285 90 422, kterou v době vzniku pohledávky ovládal Ing. S., kdy celková výše těchto pohledávek činila částku 766.101 Kč, přičemž Ing. N., na jehož řad mělo být plněno, byl rozhodnut směnku za směnečným dlužníkem Ing. S. uplatnit, a následně vyšlo najevo, že Ing. S. směnku nikdy nepodepsal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný uvedl, že právní závěr soudů, podle něhož se měl dopustit zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Zdůraznil, že se k vytýkanému jednání nedoznal, svou vinu od počátku popíral, přičemž z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, ze dne 15. 10. 2013 nevyplývá, že by směnku nepodepsal její výstavce − Ing. M. S. Podle obviněného nelze navíc přehlédnout, že ani z výpovědi svědků se nepodává, že by směnku měl podepsat on sám. Svědci zcela nezávisle na sobě uvedli, že nevědí, kdo směnku podepsal.
Podle závěrů citovaného odborného vyjádření nelze zpochybnit skutečnost, že podpis na směnce je pravým podpisem jejího výstavce Ing. M. S. Nebyly nalezeny žádné znaky technického padělání, podpis nevykazoval známky nespontánního provedení ani narušené kvality tahů. Svědek Ing. K. N. vypověděl, že si připravil dvě směnky. Uvedl, že netuší, kým byly směnky podepsané, bylo mu řečeno, že Ing. M. S. V předmětném období měl k dispozici různé smlouvy podepsané Ing. M. S., a mohl tedy vědět, jak se Ing. M. S. podepisuje. Se směnkou navštívil Bc. M. S., neboť Ing. M. S. byl nedohledatelný. Dále uvedl, že je mu známo, že Ing. M. S. v minulosti převedl obchodní podíl ve společnosti Montované Stavby, s. r. o., na „bílého koně“, za což byl i odsouzen. Svědkyně Bc. M. S. vypověděla, že obviněného viděla jen jednou v životě, když byl u nich před domem s panem G., jemuž její bývalý manžel Ing. M. S. dlužil velkou finanční částku. Svědkyně explicitně uvedla, že v rukou obviněného žádnou směnku nikdy neviděla a že neví, kdo ji podepsal; poznala ale, že se nejedná o podpis jejího bývalého manžela, neboť tento dobře zná. Přiznala, že směnku jí ukazoval Ing. K. N., který ji nutil, aby ji podepsala, což odmítla. Obviněný je přesvědčen, že tvrzení svědkyně, že od pohledu poznala, že se nejedná o podpis jejího bývalého manžela, je nevěrohodné. Akcentoval, že ani zpracovatel odborného vyjádření, který směnku odborně zkoumal, nebyl schopen dospět k závěru, že podpis na směnce není pravým podpisem výstavce. Pokud jde o svědka Ing. M. S., jmenovaný vypověděl, že směnku nepodepsal, neví, kdo ji podepsal, přičemž výslovně uvedl, že s obviněným neměl nikdy žádné nesrovnalosti. Potvrdil, že společnost, v níž působil, měla dluhy a že ji převedl na třetí osobu − pana P. N.
Navzdory výše uvedenému nalézací soud, s nímž se následně ztotožnil soud odvolací, vyhodnotil výpovědi svědků jako věrohodné a obviněného usvědčující. Podle názoru obviněného však úvaha soudu, že Ing. M. S. neměl žádný důvod směnku vystavit v únoru 2012, neboť v průběhu ledna 2012 převedl svůj podíl ve společnosti Montované Stavby, s. r. o., na třetí osobu a přestal být jednatelem společnosti, nemůže obstát. Obviněný poznamenal, že z provedených důkazů vyplynulo, že Ing. M. S. společnost převedl pouze na „bílého koně“ – P. N. − a v této souvislosti byl později odsouzen za majetkovou trestnou činnost. Společnost tak byla převedena pouze „papírově“ a Ing. M. S. musel mít minimálně vnitřní zájem na urovnání dluhů, které za jeho působení ve společnosti vznikly.
Obviněný uzavřel, že v řízení došlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 12 To 317/2014, zrušil, aby současně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 17 T 9/2014, jako rozhodnutí vydané v předcházejícím vadném řízení, a dále aby jej v souladu s ustanovením §265m tr. ř. zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se vyjadřovat nebude.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu dopustil, v provedených důkazech (byť nepřímých) oporu má. Obviněný je usvědčován výpověďmi svědků Ing. K. N. (č. listu 104 a 105), Ing. M. S. (č. listu 162 a 163) a Bc. M. S. (č. listu 163 a 164), které jsou přesvědčivé, logické a vzájemně spolu korespondují.
V posuzované trestní věci je významné, že obviněný pro svědka Ing. K. N., resp. společnost KANO stavitelství, s. r. o., jejímž jediným společníkem a současně jednatelem svědek byl, na podkladě mandátní smlouvy vykonával činnost spočívající ve vymáhání pohledávek. Jedním z dlužníků označené společnosti přitom byla společnost Montované Stavby, s. r. o., kterou v rozhodné době ovládal svědek Ing. M. S. Obviněný měl zájem na tom, aby společnost Montované Stavby, s. r. o., společnosti KANO stavitelství, s. r. o., dluh uhradila; pouze v případě úspěšného vymožení pohledávky mu za jeho činnost náležela finanční odměna, a to finanční odměna nikoliv zanedbatelná. Obviněný svědku Ing. K. N. sdělil, že Ing. M. S. chce dluh, který společnost Montované Stavby, s. r. o., vůči společnosti KANO stavitelství, s. r. o., měla, zaplatit. V souvislosti s tím obviněný svědkovi udělil pokyn k vyhotovení směnek, což svědek učinil. Následně obviněný svědku Ing. K. N. tyto směnky donesl podepsané, přičemž podle vyjádření obviněného měl podpis náležet právě Ing. M. S. Svědek Ing. M. S. však popřel, že by směnku podepisoval, uvedl, že o existenci zmíněné směnky se dozvěděl až na policii. Že směnku Ing. M. S. nepodepsal, potvrdila bývalá manželka svědka Bc. M. S., která vypověděla, že svědku Ing. K. N., jenž ji navštívil v práci a požadoval po ní, aby se na směnku, kterou předtím údajně podepsal i její manžel, rovněž podepsala, sdělila, že se nejedná o podpis jejího manžela a že její manžel by v životě žádnou směnku nepodepsal. Svědkyně vypověděla, že svědka Ing. M. S. zná dvacet let, zná přesně jeho podpis, a že pokud by svědek nějakou směnku podepsal, řekl by jí to. Výpověď svědkyně Bc. M. S. je ve shodě s výpovědí svědka Ing. K. N., který uvedl, že na podkladě sdělení svědkyně, že směnka je falešná, se rozhodl směnku neuplatnit. Ačkoliv podle odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma (č. listu 70-71), nelze rozhodnout, zda se v případě podpisu na směnce jedná o některou z variant pravého podpisu či o padělek se snahou o nápodobu dle vzoru, a v souvislosti s tím nelze rozhodnout, zda pisatelem (padělatelem) podpisu je obviněný F. S., nelze přehlédnout, že iniciátorem vyhotovení směnky byl obviněný, že touto směnkou právě on disponoval − měl ji ve svém držení − a že to byl on, kdo měl na tom, aby dlužník směnku podepsal, nezanedbatelný finanční zájem.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 4 a 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 3-5 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Opatřené a provedené nepřímé důkazy tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nejde tedy jen o ojediněle stojící nepřímý usvědčující důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují všechny relevantní skutečnosti soudy zjištěného a popsaného jednání, jakož i to, že ho spáchal právě obviněný, přičemž současně spolehlivě vylučují možnost jiného závěru (k tomu srov. č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr. aj.). To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Proti právnímu posouzení skutku obviněný žádnou konkrétní relevantní námitku neuplatnil, proto se jeho správností dovolací soud věcně nezabýval.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková