ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.369.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 369/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015 o dovolání obviněného O. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 9 To 303/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 132/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 7 T 132/2013, byl obviněný O. P. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem samostatně, dílem ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §82 odst. 2 věta za středníkem tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněným P. B., J. S. a A. K. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, pobočka Praha, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, částku 1.223 Kč a poškozenému J. G., částku 50.000 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných P. B., J. S. a A. K.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný shora uvedených přečinů dopustil tím, že dne 20. 5. 2012 v době kolem 19.50 hod. v P., společně s dalšími 4 až 6 spolupachateli poté, co obviněný O. P. začal močit na strom bezprostředně vedle lavičky, na níž seděli poškození J. G. a V. K., tyto poškozené fyzicky napadli údery pěstí a kopanci do těla, kdy obvinění J. S., O. P. a A. K. kopali a bili poškozeného J. G. na K. p., a když před nimi tento utekl do průchodu domu ve V. u., obviněný J. S. jej opakovaně napadl a navíc proti němu použil elektrický paralyzér, který předtím vykopl z ruky poškozeného V. K., jehož souběžně s prvním napadením poškozeného J. G. na K. p. údery a kopy napadli obvinění O. P. a P. B., kdy oba poškození se pokusili značné přesile bránit zavíracími noži, a způsobili obviněnému P. B. v obraně bodnou ránu v levém předloktí délky 1 cm, zasahující pouze do kožního krytu, a následně obvinění P. B., J. S., O. P. a A. K. od dalších útočení na poškozené upustili, jelikož na místo se začaly sjíždět policejní hlídky, a při napadení utrpěl poškozený J. G. mnohočetná povrchová poranění hlavy a zlomení korunky horního řezáku (zubu č. 21), a takto jednali v úmyslu venku v křižovatce ulic v centru P. takto napadnout fyzicky poškozené a přestože věděli, že svým jednáním mohou způsobit poškozeným stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření,
a takto obviněný O. P. jednal, přestože věděl, že byl uznán trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 25 T 3/2011, pravomocným dne 18. 2. 2011, vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen se stanovením zkušební doby v trvání 18 měsíců, přičemž usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 25 T 3/2011, pravomocným dne 28. 5. 2013, mu byl tento trest prominut, neboť se na něj vztahovala amnestie prezidenta republiky, a to podle čl. IV. odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení amnestie č. 1/2013 Sb., v důsledku čehož se na něj hledí, jako by v této věci odsouzen nebyl.
Proti označenému rozsudku podal obviněný O. P. odvolání , které zaměřil na výroky o vině a trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 9 To 303/2014, bylo uvedené odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přestože v řízení, které předcházelo odvolacímu soudu byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině.
Obviněný uvedl, že zcela nelogická interpretace provedených důkazů představuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a vedla k zásahu do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces zakotvených v čl. 6 (poznámka: ačkoliv to dovolatel výslovně neuvedl, zde měl patrně na mysli Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho přesvědčení z důkazů nevyplývá, že by se skutku dopustil.
Soud prvního stupně podle něj rezignoval na prokázání podílu jednotlivých útočníků na skutku a uplatnil princip kolektivní viny. Ačkoliv se odvolací soud odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pokusil v tomto směru doplnit, jeho závěry jsou rovněž nesprávné. Obviněný je přesvědčen, že neexistuje jediné svědectví, které by prokazovalo, že se na konfliktu podílel. Poškození, svědci ani spoluobvinění se o tom nikterak nezmínili, svědci v řadě případů popřeli, že by někoho napadl.
Jediné svědectví, které by mohlo být podkladem pro rozhodnutí o jeho vině, je svědectví J. K. Interpretace výpovědi tohoto svědka je však nelogická a právě ona představuje tzv. extrémní rozpor. Svědek v přípravném řízení uvedl, že se obviněný aktivně účastnil incidentu; z výpovědi však nelze zjistit, co přesně tím svědek myslel. Z kontextu je zřejmé, že hovořil o slovním konfliktu, neboť vypověděl, že poškozený, který se „dohadoval s močícím“ (tj. s obviněným), byl napaden další osobou. Podle výpovědi svědka mělo následně dojít ke rvačce, do níž se zapojila většina jmenovaných osob, nikoliv všechny jmenované osoby. O identitě účastníků rvačky se svědek nezmínil.
Z výpovědi svědka učiněné v přípravném řízení lze dovodit, že ne všechny osoby se účastnily všech fází incidentu. Svědek navíc v hlavním líčení dne 7. 5. 2014 na přímý dotaz obhajoby uvedl, že nemůže říct, že by obviněný někoho napadl. Tuto skutečnost ale soudy nezohlednily. Odvolací soud s poukazem na delší časový odstup od incidentu upřednostnil výpověď svědka z přípravného řízení ze dne 7. 2. 2013. Obviněný má však za to, že schopnost svědka pamatovat si okolnosti napadení byla zhruba stejná jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení.
Pokud jde o výpověď poškozeného J. G., ten uvedl, že si nepamatuje, že by na něj obviněný fyzicky útočil; svědek vypověděl, že obviněný byl ze všech zúčastněných největší srab. Poškozený V. K. pak uvedl, že obviněného, kromě toho, že močil u stromu, vůbec nezaznamenal. Vzhledem k tomu, že oba poškození popsali, jakým způsobem na ně jednotliví spoluobvinění útočili, tyto osoby identifikovali, přičemž o obviněném shodně hovořili jako o člověku, který močil u stromu, je nepravděpodobné, že by si nepamatovali na útok ze strany obviněného. Obviněný podotkl, že o neschopnosti orgánů činných v trestním řízení vypořádat se s rolí jednotlivých spoluobviněných svědčí rovněž znění části skutkové věty výroku o vině, podle níž měl obviněný v jednu chvíli paralelně napadat oba poškozené, ačkoliv tito měli být napadáni na zcela jiných místech K. p.
Obviněný byl dále přesvědčen, že z tzv. skutkové věty nevyplývá, že by došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví ve stadiu pokusu. Ani ze skutkové věty, ani z odůvodnění soudních rozhodnutí se nepodává, jakou měly mít kopy a údery intenzitu, na jakou část těla mířily a kdo a jakým způsobem se na útoku podílel. Není zřejmé, kdy mělo k poraněním (zlomení zubů a povrchová poranění hlavy) dojít.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 9 To 303/2014, zrušil, aby zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující a dále aby buď podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obžaloby z důvodu podle §226 písm. c) tr. ř., neboť se nepodařilo prokázat, že se obviněný trestného činu dopustil, nebo aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Odvolací soud se s jeho obhajobou velmi podrobně vypořádal, když došel k závěru, že to byl právě obviněný, kdo začal s celým incidentem, kdy ostentativně močil na strom, v jehož bezprostřední blízkosti seděli na lavičce poškození J. G. a V. K. Jakmile se poškození ohradili, obvinění spolupachatelé je ihned začali napadat nejprve verbálně, poté i fyzicky. Jak poškozený V. K., tak poškozený J. G. označili osobu obviněného O. P. za iniciátora celého konfliktu.
Pokud jde o svědka J. K., státní zástupkyně akcentovala, že uvedený vypovídal nejdříve jako svědek v přípravném stadiu, podle fotografií, které byly pořízeny po zatčení spoluobviněných, tyto jasně identifikoval, a jako aktivní účastníky útoku na poškozené označil kromě obviněného O. P. také spoluobviněné P. B. a J. S. Podle státní zástupkyně svědkyně D. Ch. popsala, že skupina se rozdělila, jedna se vrhla na prvního poškozeného, který se ohradil vůči chování obviněného O. P., druhá poté na dalšího poškozeného, který se chtěl schovat v nějakém výklenku. Ačkoliv svědek J. K. na přímý dotaz obhájce uvedl, že si konkrétně obviněného O. P. jako útočníka nepamatuje, nelze přehlédnout prohlášení svědka učiněné před soudem poté, co byla podle §211 odst. 3 tr. ř. čtena výpověď z přípravného řízení. Svědek se na svou výpověď v celém rozsahu odvolal a řekl, že s ohledem na rychlost incidentu souhlasí především to, co uvedl v přípravném stadiu, když ještě od události nebyl velký časový odstup.
Namítal-li obviněný, že útok nebyl veden velkou intenzitou, a že tedy nemohlo dojít ke způsobení újmy na zdraví, poznamenala, že skutečnost, že ke zranění poškozených nedošlo, byla jednak dílem náhody a jednak byla ovlivněna tím, že poškození se útoku aktivně bránili. Zdůraznila, že jak je uvedeno ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, spoluobvinění útočili proti tělesné integritě střední silou, která byla způsobilá ke vzniku zranění.
Státní zástupkyně dále uvedla, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry považuje za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování; bez výhrad na ně proto odkazuje. Uzavřela, že ačkoliv obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný ze stíhaného jednání usvědčován nejen listinnými důkazy a výpověďmi poškozených V. K. (č. listu 362-365) a J. G. (346-349) a výpověďmi svědků V. P. (č. listu 370-371), D. Ch. (č. listu 386-387, ve spojení s č. listu 129-132), D. E. (č. listu 147-150), I. B. (č. listu 138-141) a L. H. (č. listu 155-157), ale především výpovědí svědka J. K. (č. listu 366-368, ve spojení s č. listu 120-124). Odvolací soud v podrobném a pečlivě vypracovaném odůvodnění usnesení výstižně upozornil na zásadní okamžiky kritické události. Správně zdůraznil, že iniciátorem konfliktu byl právě dovolatel, který ostentativně močil na strom, v jehož bezprostřední blízkosti seděli na lavičce poškození. Závěr, že se jednalo o zlovolné a provokativní jednání obviněného, soud důvodně učinil s odkazem na poznatky o konfliktním jednání skupiny, jejíž součástí byl i obviněný, po odchodu ze S. n. Obviněný, jakož i jeho společníci, opodstatněně očekávali, že se poškození ohradí, což pro ně byl vítaný krok k útočnému jednání proti nim. S ohledem na konkrétní okolnosti, za nichž k útoku vůči nim došlo, počtu útočníků, nebylo lze spolehlivě určit míru účasti každého z nich. Vedle výpovědí poškozených, kteří dovolatele zařadili mezi skupinu útočících osob, je obviněný usvědčován výpovědí svědka J. K. Přestože v hlavním líčení uvedl, že si konkrétně obviněného jako útočníka nepamatuje, nelze pustit ze zřetele, že svědek, který v rámci výpovědi v přípravném řízení určil útočníky podle fotografií, se na tuto svou výpověď poté, co byla v hlavním líčení podle §211 odst. 3 tr. ř. čtena, v celém rozsahu odvolal. Jeho vysvětlení, že jeho výpověď z přípravného řízení byla přesnější, jelikož časový odstup od události ještě nebyl příliš velký, je akceptovatelné. Postavily-li soudy rozhodnutí o vině obviněného, který se do útočného jednání vůči poškozeným, které sám vyvolal, evidentně zapojil, nedistancoval se od něj, i na výpovědi tohoto svědka, nelze hovořit o žádném extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména však soudu odvolacího (str. 8 a 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 až 5 usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda správně zjištěné jednání obviněného popsané ve výroku o vině v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně naplňuje znaky skutkové podstaty pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížením na zdraví se podle §122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973, č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, publikované pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330, viz též např. rozhodnutí č. 18/1994, č. 49/2009-I., č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. U trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání, bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. rozhodnutí č. 41/1993-III. Sb. rozh. tr.).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud shledal naplněné vedle znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku též znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označených přečinů, a v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších stupňů ničeho vytknout.
Podstata jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívala podle zjištění soudů v zásadě v tom, že svým jednáním, kdy se v podnapilém stavu šel vymočit k lavičce, na níž seděli poškození, cíleně vyprovokoval konflikt mezi skupinou osob, do níž náležel, a poškozenými, kteří se proti močení v jejich blízkosti přirozeně ohradili, a do konfliktu, který byl způsobilý vést k újmě na zdraví dosahující intenzity ublížení na zdraví, se také následně zapojil.
Ve vztahu k námitkám dovolatele, jež se týkaly naplnění znaků pokusu přečinu ublížení na zdraví, dovolací soud poznamenává, že není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného charakteristické rysy pokusu přečinu ublížení na zdraví (ve formě spolupachatelství) nese. Obviněný si byl vědom toho, že vymočí-li se vedle lavičky, která je obsazena, dopustí se nevhodného chování, vůči němuž se lidé, kteří na lavičce sedí, s největší pravděpodobností ohradí. Pokud tak za situace, že se pohyboval ve skupině konfliktních podnapilých osob, z nichž jedna chvíli předtím bezdůvodně fyzicky napadla muže, jenž se v blízkosti skupiny pouze ocitl, přesto učinil, je zjevné, že chtěl vyvolat konflikt, o němž musel vědět, že nebude mít výlučně verbální charakter. Jestliže k označenému nikoliv výlučně verbálnímu konfliktu posléze skutečně došlo a osoby, jež původně seděly na lavičce, začaly být ze strany skupiny podnapilých fyzicky napadány, přičemž obviněný, nejen že svým „soukmenovcům“ v útoku nikterak nebránil, ale navíc se sám do tohoto útoku aktivně zapojil, je evidentní, že z úmyslného společného jednání, které bezprostředně směřovalo ke spáchání trestného činu, nevybočil. V daných souvislostech není podstatné, jakou měly kopy a údery intenzitu a kdo ze spoluobviněných je rozdával. Důležité je, že obviněný jednal ve vzájemné souhře s ostatními spoluobviněnými a na útocích vůči poškozeným se podílel. Byť se tedy na trestné činnosti nemusel účastnit stejnou měrou jako ostatní, odpovídá za celý následek, k němuž, pokud by nebylo aktivní obrany poškozených a zásahu policejní hlídky, mohlo dojít. MUDr. Tomáš Vojáček, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, uvedl (srov. č. listu 361), že intenzita násilí byla střední až větší, což jistě nelze než považovat za intenzitu způsobilou ke vzniku újmy na zdraví, které má charakter ublížení na zdraví.
Vůči správnosti právního posouzení skutku též jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, obviněný neuplatnil žádnou relevantní výhradu. Dovolací soud se proto touto právní kvalifikací blíže nezabýval, poznamenává toliko, že zákonné znaky označeného přečinu jednání obviněného zjevně nese.
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání bylo v části podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková