ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.411.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 411/2015-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 o dovolání obviněné H. Ž. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 10 To 478/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 86/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 3 T 86/2014, byla obviněná H. Ž. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Za to byla podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit České spořitelně, a. s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, 280 14 Praha 4, na náhradě škody částku 437.239,10 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla Česká spořitelna, a. s., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněná přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustila tím, že jako pokladní České spořitelny, a. s., oblastní pobočky v K., v této pobočce z bankovního účtu své dlouholeté kamarádky poškozené Z. V., v úmyslu zmocnit se cizí věci a sebe tak neoprávněně obohatit bez vědomí a souhlasu poškozené, jejíž osobní data včetně podpisového vzoru znala, vybrala dne 20. 12. 2012 v 16.11 hodin částku 20.000 Kč a dne 11. 1. 2013 v 16.03 hodin částku 45.000 Kč, a to tím způsobem, že jako pokladní zneužila osobní data poškozené a provedla předmětné transakce pod označením BAO1 - výběr dokladem ze sporožirového účtu, přičemž takto získané finanční prostředky použila pro vlastní potřebu, čímž způsobila poškozené Z. V. škodu ve výši 65.000 Kč odcizením uvedených finančních prostředků.
Přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku měla podle skutkové věty pod bodem 2) výroku o vině tohoto rozsudku spáchat tím, že jako pracovnice České spořitelny, a. s., oblastní pobočky v K., s úmyslem vylákat úvěr na uvedené pobočce v blíže nezjištěné době od 22. 1. 2013 do 16. 4. 2013 předala opakovaně bez souhlasu a vědomí poškozené osobní údaje své dlouholeté kamarádky poškozené Z. V., jejíž osobní data včetně podpisového vzoru znala, pracovnici stejné pobočky – osobnímu bankéři P. H., s informací, že Z. V. si chce vzít u České spořitelny, a. s., úvěr, a poté, co P. H. připravila příslušné úvěrové smlouvy, H. Ž. je opatřila zfalšovaným podpisem poškozené a na jedné ze smluv rovněž zfalšovaným podpisem manžela poškozené a tyto smlouvy předala zpět P. H., která uvedené úvěry schválila, v důsledku čehož došlo mezi Českou spořitelnou, a. s., a Z. V. k uzavření úvěrových smluv na částku 180.000 Kč ze dne 22. 1. 2013, na částku 180.000 Kč a na částku 388.509 Kč ze dne 16. 4. 2014, která konsoliduje oba předchozí úvěry, kdy byly následně finanční prostředky poskytnuté dle uvedených úvěrových smluv Českou spořitelnou, a. s., převedeny na bankovní účet Z. V., ze kterého poté H. Ž. v době od 23. 1. 2013 do 28. 5. 2013 na uvedené pobočce vybrala postupně několika výběry a použila pro svou potřebu celkem 348.017 Kč tím způsobem, že jako pokladní zneužila osobní data poškozené a provedla předmětné transakce pod označením BAO1 - výběr dokladem ze sporožirového účtu, a dále z účtu poškozené odčerpala a použila pro svou potřebu částku 29.000 Kč tím způsobem, že padělala podpisy poškozené na dvou příkazech k úhradě, a to na dokladu ze dne 24. 5. 2013 na částku 10.000 Kč a na dokladu ze dne 31. 5. 2013 na částku 19.000 Kč, načež tyto příkazy k úhradě jako pracovnice České spořitelny, a. s., potvrdila podpisem a razítkem jako ověřené, čímž docílila toho, že sumy 10.000 Kč a 19.000 Kč byly z účtu poškozené převedeny na účet jejího manžela R. Ž., čímž České spořitelně, a. s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, 280 14 Praha 4, způsobila škodu ve výši nejméně 367.272 Kč vylákáním této částky na jméno Z. V.
Označený rozsudek napadla obviněná v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 10 To 478/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené usnesení spočívá jak na nesprávném právním posouzení skutku, tak na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná především vytkla, že z provedených důkazů nevyplývá, že by se jednání, jímž byla uznána vinnou, dopustila. Podle jejího názoru mělo dojít ke zproštění obžaloby.
Pokud jde o skutek pod bodem 1), akcentovala, že poškozená svým pozdějším podpisem plné moci výběr schválila, a jednání obviněné tak konvalidovala. O krádeži tedy nelze hovořit. Částku 20.000 Kč obviněná poškozené vrátila, a to ještě před zahájením trestního stíhání. Výběr další částky 45.000 Kč z provedených důkazů nevyplývá. Co se týče skutku pod bodem 2), poznamenala, že až na dva příkazy k úhradě na částky 10.000 Kč a 19.000 Kč nebyly k dispozici žádné písemné podklady, které by ji usvědčovaly. Ačkoliv opakovaně žádala, aby obžaloba předložila listiny s jejími podpisy, nebylo jí vyhověno.
Za vadné považovala obviněná i hmotně právní posouzení nároku poškozené na náhradu škody. Z obsahu trestního spisu nevyplývá, že by poškozené vznikla škoda právě ve výši 437.239,10 Kč. Nejsou k dispozici žádné listiny, které by odůvodňovaly závěr, že škoda vznikla výlučně v důsledku jejího jednání. Tvrdila, že jí nebyla dána možnost prokázat, že škodu nezpůsobila, a to v rámci všech znaků obecné odpovědnosti za škodu, tj. způsobení škody, příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vznikem škody, zavinění a v neposlední řadě též okolností, které její odpovědnost vylučují či zmírňují – viz spoluzavinění poškozené. Obviněná se domnívá, že přiléhavým by byl odkaz poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Že se obviněná jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině dopustila, má v provedených důkazech oporu. Obviněná je ze stíhaného jednání usvědčována nejen výpověďmi svědkyň Z. V. (č. listu 254-256), P. H. (č. listu 257 a 258) a M. S. (č. listu 258 a 259), ale i důkazy listinnými, přičemž z mnohých lze zmínit především emailovou korespondenci (č. listu 23-27), historii transakcí na účtu poškozené Z. V. (č. listu 29-42), vyrozumění České spořitelny o příkazech k úhradě (č. listu 51 a 52), příkazy k úhradě na částky 10.000 Kč a 19.000 Kč (č. listu 55), vyrozumění České spořitelny, a. s., o transakcích na účtu poškozené Z. V. a o možném zneužití její identity při sjednávání úvěru (č. listu 143 a 144) a pokladní operace z účtu poškozené Z. V. (č. listu 145). Námitka obviněné, že poškozená Z. V. svým pozdějším podpisem plné moci výběr schválila, a jednání obviněné tak konvalidovala, je zcela lichá. Obviněná opomíjí, že do skutku pod bodem 1) byly zahrnuty výběry ze dne 20. 12. 2012 a ze dne 11. 1. 2013; první znějící na částku 20.000 Kč, druhý znějící na částku 45.000 Kč. Pokud jde o výběr ze dne 12. 12. 2012 znějící na částku 20.000 Kč, soud reflektoval, že poškozená Z. V. s ním souhlasila, a proto jej do popisu skutku nezahrnul.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 6 až 8 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 a 5 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněné nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. V posuzovaném případě se nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud odvolací ztotožnil, nedopustil tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení, když obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit České spořitelně, a. s., částku 437.239,10 Kč, přičemž uvedenou poškozenou obchodní společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních. Ustanovení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, v posuzovaném případě konkrétně ustanovení §420, 424 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, nebyla porušena. Obviněná svým jednáním, kdy se jednak dopustila přečinu krádeže, jednak přečinu úvěrového podvodu, zaviněně porušila právní povinnost, v důsledku čehož vznikla škoda. Mezi porušením právní povinnosti a škodou, jejíž existence byla v rámci posuzovaného trestního řízení prokázána (srov. č. listu 43 a 44), je příčinná souvislost. Pokud jde o skutek pod bodem 1), obviněná tím, že si přisvojila cizí věc tím, že se jí zmocnila, způsobila poškozené Z. V. škodu ve výši 65.000 Kč. Tato škoda byla jmenované poškozené následně reparována ze strany České spořitelny, a. s. Česká spořitelna, a. s., své klientce Z. V. finanční prostředky, jež jí byly z jejího účtu neoprávněně strženy, spolu s částkou sestávající z rozdílu přijatých plateb z načerpaných úvěrů, pokladních výběrů, splátek na úvěru a poplatků, celkem tedy 69.967,10 Kč, na základě uzavřené dohody o narovnání (č. listu 53 a 54) vrátila. Pokud jde o skutek pod bodem 2), obviněná tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje, způsobila poškozené České spořitelně, a. s., škodu odpovídající výši vyčerpaného úvěru, od níž byly odečteny splátky, celkem tedy škodu ve výši 370.992 Kč. Poškozená Česká spořitelna, a. s., se k trestnímu řízení prostřednictvím pověřeného zaměstnance připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 440.959,10 Kč (č. listu 43 a 44, 48, 49 a 50). Svůj požadavek poškozená posléze modifikovala, když s ohledem na spoluúčast svědkyně P. H., která poškozené uhradila částku ve výši 3.720 Kč, se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody v celkové výši 437.239,10 Kč (součet částek 367.272 Kč a 69.967,10 Kč, č. listu 246 a 247). Svůj v pořadí druhý návrh však poškozená Česká spořitelna, a. s., neučinila prostřednictvím svého pověřeného zaměstnance, resp. na rozdíl od původního návrhu zpracovaného jiným pověřeným zaměstnancem takové pověření ke zmíněnému podání nepřipojila. Postup nalézacího soudu, který při stanovení povinnosti k náhradě škody sice přihlédl ke spoluúčasti svědkyně P. H. a odečetl jí zaplacenou částku, avšak rozhodoval o návrhu prvním, učiněném prostřednictvím pověřeného zaměstnance, nelze shledat zásadně vadným. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 8, 9) přesvědčivě vyložil, jakými úvahami byl při rozhodování o náhradě škody veden. Zcela důvodně, na podkladě správně zjištěné výše škody, obviněnou zavázal k náhradě škody ve výši 437.239,10 Kč (§228 odst. 1 tr. ř.) a ve zbytku nároku na náhradu škody (co do rozdílu mezi částkou ve výši 440.959,10 Kč a částkou ve výši 437.239,10 Kč) poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 odst. 2 tr. ř.). Zcela bezvýznamná je v těchto souvislostech námitka obviněné, že jí nebyl dán dostatečný prostor prokázat existenci okolností, které její odpovědnost vylučují či zmírňují. V hlavním líčení dne 19. 6. 2014 byla obviněná opakovaně zevrubně vyslechnuta (č. listu 252-254, 260), byla jí dána možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jí byly kladeny za vinu, jakož i k otázce výše způsobené škody, návrh poškozené České spořitelny, a. s., byl rovněž procesním stranám předložen (č. listu 252, 260).
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání bylo v části podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání je zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková