ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.424.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 424/2015-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o dovolání obviněného D. M. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 8 To 438/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 268/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 2 T 268/2013, uznal obviněného D. M. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným pokračujícím zločinem podílnictví podle §214 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku [pod body 1) a 2) výroku] a přečinem podílnictví podle §214 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem 3) výroku] a uložil mu podle §214 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku i trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost uhradit na náhradě škody poškozeným České spořitelně, a. s., Úsek právní služby a compliance, Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, IČ: 45 24 47 82, částku 550.000 Kč, a Provodínské písky a. s., IČ: 467 090 53, Provodín 165, 471 67 Provodín, částku 345.000,50 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Kovo Kasejovice Klima s. r. o., IČ: 0152 79 75, 335 44 Kasejovice, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 8 To 438/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. srpna 2014, č. j. 2 T 268/2013-666, a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
„ 1.
18. července 2013 založil na pobočce Československé obchodní banky, a. s. v P. účet č., kam dosud neznámý člověk 15. srpna 2013 zaslal 250 000,- Kč podvodně odčerpaných z bankovního účtu společnosti Urban Technik s. r. o., přičemž obžalovaný musel předpokládat, že jde o nelegálně opatřené peníze, protože prvně uvedený účet založil výhradně na podkladě příslibu, že obdrží desetiprocentní provizi z převedené částky, pokud ji později vyzvedne a předá další osobě; k tomu ale nedošlo, poněvadž banka účet zablokovala,
2.
4. září 2013 založil na pobočce České spořitelny, a. s. v L. účet č., kam dosud neznámý člověk 26. září 2013 zaslal 345 000, 50 Kč podvodně odčerpaných z bankovního účtu společnosti Provodínské písky a. s., přičemž obžalovaný musel předpokládat, že jde o nelegálně opatřené peníze, protože prvně uvedený účet založil výhradně na podkladě příslibu, že obdrží desetiprocentní provizi z převedené částky, pokud ji později vyzvedne a předá další osobě; k tomu ale nedošlo, poněvadž banka účet zablokovala“.
Soud druhého stupně takto popsané jednání obviněného pod uvedenými body právně kvalifikoval jako pokus pokračujícího přečinu zatajení cizí věci podle §21 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil mu podle §219 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem, a podle §80 odst. 2 tr. zákoníku i trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené Českou spořitelnu, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, Provodínské písky a. s., se sídlem v Provodíně č. 165, a Kovo Kasejovice Klima s. r. o., se sídlem v Kasejovicích č. 397, odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vedenou proti obviněnému pro skutek uvedený v bodě 3) výroku o vině napadeného rozsudku vrátil okresnímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl. Odvolání státního zástupce proti témuž rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Stroleného podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že soud druhého stupně nesprávně posoudil skutek a nesprávně užil právní kvalifikaci. V řízení byly extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Neprovedení navrhovaných důkazů tuto skutečnost zvýrazňovalo. Existovala i logická nenávaznost mezi důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Důvodem bylo i zkrácení jeho práva na obhajobu.
Podle dovolatele soud prvého stupně posoudil jeho jednání jako výše uvedené trestné činy, přestože neprokázal jejich jednotlivé znaky, a nevyslechl jím navrhované svědky, čímž zkrátil jeho právo na obhajobu. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a aniž provedl navrhované důkazy, tak rozdílně od soudu prvého stupně rozhodl o vině pokusem pokračujícího přečinu zatajení cizí věci. Skutek jinak definoval a dospěl k právní kvalifikaci, která byla v rozporu se skutkovými zjištěními. Soud nebral ani v úvahu, že k účtům byla zřízena možnost elektronického ovládání prostřednictvím počítačové sítě a že po založení účtů (obviněný) předal T. K. a jemu neznámé osobě přístupové kódy, hesla, telefonickou SIM kartu a ostatní skutečnosti k účtům, které pak již nemohl elektronicky ovládat. Případné peníze došlé na účet neměl a nemohl mít ve své moci, nemohl s nimi disponovat a vytvářet jiné osobě prospěch. Totéž bylo i s účtem založeným D. T., neboť i on předal telefonickou SIM kartu, elektronické přístupové kódy k účtům T. K. a neznámé osobě. Teprve poté, kdy buďto T. K. nebo pro něj neznámá osoba nemohli po zablokování účtu D. T. s ním elektronicky nakládat, tak jej a D. T. poslali peníze vybrat. To se ale týkalo skutku, který soud druhého stupně vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. On sám nevěděl, jaké částky měly na účty přijít, takže vzhledem k tomu nebylo možno aplikovat znak značný neoprávněný prospěch. Dispozice s penězi nemohl provádět, proto soud druhého stupně činil bez důkazů nesprávné závěry o tom, že se peníze převedené na účty dostaly do jeho moci.
Obviněný dále namítl, že oba soudy nižších instancí neprovedly navrhované důkazy, které měly zásadní význam pro posouzení celé věci, zejména subjektivní stránky trestného činu. Tím, že nevyslechly navrhované svědky a neprovedly konfrontaci mezi ním a D. T., nezjistily podstatné skutečnosti. V řízení nebyla zjišťována osoba, která měla osobní zájem na převodu peněz. Svědci mohli dosvědčit, že nevěděl o tom, že převáděné peníze pocházely z trestné činnosti, a že byl ubezpečován, že pocházely z legálních zdrojů. Nevyslechnutím svědků došlo k porušení jeho práva na řádnou obhajobu. Tyto vážné chyby v řízení (nevyslechnutí svědků, neprovedené konfrontace, nemožnost pokládat otázky D. T.), které soud druhého stupně viděl ke skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvého stupně, se vztahovaly i k jeho dalším dvěma skutkům. I proto byl přesvědčen, že právní kvalifikace zvolená soudem druhého stupně je chybná, nekorespondující se zjištěnými skutečnostmi.
Dovolatel rovněž namítl, že soud druhého stupně neprovedl jím navrhované právní úkony, prohlásil dokazování soudu prvého stupně za dostatečné a meritorně rozhodl, když odmítl jeho obhajobu, že nevěděl, že šlo o peníze z nelegálních zdrojů. Bez důkazu přijal závěr, že když měl dostat provizi, tak jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu, neboť musel být srozuměn s tím, že mohlo jít o nelegální peníze. Nevzal v úvahu to, že v dnešní společnosti se jakékoli činnosti realizují za odměnu. Údajné srozumění stavěl na roveň jeho lhostejnosti, nevzal v úvahu, že byl T. K. ubezpečen, že jde o legální peníze. Soudy neprokázaly jeho spojení s osobami, které tzv. phishing realizovaly. Soud druhého stupně podstatně změnil skutková zjištění a závěry v obžalobě a rozhodnutí soudu prvého stupně, když ani nedoplnil dokazování a rozhodl na základě nových stanovisek.
V závěru svého podání obviněný navrhl (bez uvedení příslušných zákonných ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání, a aby současně rozhodl o jeho propuštění na svobodu.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňoval v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, tak že se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.
Podle státní zástupkyně lze plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že argumenty obviněného v odvolání i dovolání jsou v rozporu s jeho tvrzením z přípravného řízení, kde v procesně použitelné výpovědi mimo jiné uvedl, že za zřízení účtu s internetovým bankovnictvím v České republice měl dostat 10 % provizi ze zaslané částky na účet, a jelikož potřeboval peníze, vůbec o tom, zda peníze jsou či nejsou legální, nepřemýšlel. S ohledem na to, že chování obviněného, způsob založení účtu a dalších s tím spojených skutečností jednoznačně svědčí pro to, že toto činil, aby získal provizi, tedy peníze z uskutečněné transakce ve výši 10 %, směřovalo jednoznačně k tomu, že jednal nejméně v nepřímém úmyslu, byl přinejmenším srozuměn s tím, že může jít o peníze nelegálně získané, které bylo potřeba zlegalizovat postupem, který byl zvolen. Jestliže jednal tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, musel přinejmenším předpokládat, že jde o peníze získané podvodně, nelegálně, takže u něho bylo minimálně srozumění ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Lhostejnost k tomu, odkud peníze jsou, a jednání obviněného jen s vidinou 10 % provize z částky, která na účet přijde, je oním jeho srozuměním s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Lhostejnost v jeho jednání se dostala na úroveň srozumění, které pro naplnění skutkové podstaty úmyslného trestného činu postačovalo, neboť u úmyslných trestných činů je subjektivní stránka dána, pokud je zde zavinění alespoň ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu §15 tr. zákoníku.
Pokud jde o právní kvalifikaci skutku, pak podle státní zástupkyně soud druhého stupně zjištěné jednání správně posoudil jako zatajení cizí věci podle §219 tr. zákoníku, a to ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný se pokusil přisvojit si cizí věc, která se do jeho moci dostala jinak, bez přivolení oprávněné osoby, když podvodním jednáním, tzv. phishingem, byly odčerpány peníze z účtu společnosti Urban Technik, s. r. o., a společnosti Provodínské písky, a. s. Jednání obviněného bylo správně kvalifikováno jako přečin zatajení cizí věci i podle odst. 2 §219 tr. zákoníku. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvoinstančního postupoval správně, neboť právní kvalifikace skutku jako trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku nebyla přiléhavá, neboť soud neměl dostatek důkazů pro závěr, že se jednalo o věc, která byla získána trestným činem jiné osoby.
S ohledem na výše uvedené měla státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci nebylo zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel ve svém podání uplatnil celou řadu skutkových a procesních námitek (srov. výše jejich rekapitulaci), v jejichž rámci tvrdil, že v posuzované věci existuje tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. K tomu je třeba v obecné rovině právní uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že převážná část podání obviněného byla z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Bylo tomu tak především tehdy, pokud namítal neúplnost provedeného dokazování (nevyslechnutí jím navrhovaných svědků), nesouhlasil se způsobem, jakým soudy důkazy hodnotily, a napadal jejich skutková zjištění. Tím totiž pomíjel, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů.
Takto pojatými námitkami dovolatel zpochybňoval vlastní proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, jak je upraveno v §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud akcentuje, že v dovolacím řízení je oprávněn činit přezkum rozhodnutí pouze v zákonných mantinelech výše zmiňovaných a je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn a popsán v napadeném rozhodnutí.
Pokud dovolatel doplnil své námitky tvrzením o tzv. extrémním nesouladu, je třeba uvést, že takový extrémní nesoulad nastává, tehdy jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které soudy učinily, přičemž tyto závěry provedeným důkazům odpovídají. Je zjevné, že oba soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako takové jsou plně přezkoumatelná. Soudy se se všemi rozhodnými skutečnostmi zabývaly a zaujaly k nim věcná a výstižná stanoviska. Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Nejvyšší soud tudíž dovolatelovu námitku extrémního nesouladu neshledal důvodnou.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soud není v řízení povinen vyslechnout všechny svědky a provést všechny důkazy, které mu jsou navrženy, neboť podle §2 odst. 5 tr. ř. je soud povinen zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Zamítnutím navrhovaných důkazů není porušeno právo na řádnou obhajobu. Dovolatel u dané námitky neuvedl některé skutečnosti, které byly významné. Opominul, že u svědka A. W. soud využil postupu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a výpověď tohoto svědka přečetl a to na základě sdělení polského soudu, že svědek je neznámého pobytu (srov. č. l. 637 spisu). Obdobně neuvedl, že soud návrh na výslech svědka T. K. usnesením zamítl a své rozhodnutí odůvodnil (srov. č. l. 639 spisu). Pokud jeho obhájce u veřejného zasedání před odvolacím soudem učinil návrhy, které již uplatňoval před okresním soudem, pak na dotaz předsedy senátu uvedl, že tyto návrhy jsou nad rámec jednání a pokud by věc byla vrácena soudu prvního stupně, bude návrhy uplatňovat tam (srov. č. l. 707 spisu). Ohledně konfrontace s D. T. pak zřejmě přehlédl, že skutek pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvého stupně byl po zrušení vrácen tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, takže soud druhého stupně o něm nerozhodoval.
S jistou mírou tolerance lze mít za to, že dovolatel uplatnil relevantně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrzením, že v jeho jednání nebyl dán úmysl spáchat trestný čin, že jeho lhostejnost byla soudy chybně postavena na roveň úmyslu nepřímého. Ani tomuto tvrzení však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Uvedenou argumentací obviněného se ve svém vyjádření zabývala již státní zástupkyně, která adekvátně poukázala na to, že obviněný v přípravném řízení v procesně použitelné výpovědi uvedl, že za zřízení účtu měl dostat provizi ve výši 10 % ze zaslané částky na účet, a že vůbec o tom, zda jsou peníze legální či nelegální, nepřemýšlel. Jestliže jednal tak, jak soudy i z této jeho výpovědi zjistily a následně je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, musel přinejmenším předpokládat, že se jednalo o peníze nelegální, a proto byl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku minimálně srozuměn s tím, že způsobem, jakým jednal, může porušit zájem chráněným trestním zákonem. Jeho lhostejnost se dostala na úroveň srozumění, které pro naplnění skutkové podstaty daného úmyslného trestného činu postačovala. Takový závěr koresponduje s rozhodnutím soudu druhého stupně a je závěrem správným. Vždyť obviněný jednal zjištěným způsobem proto, aby získal provizi, tj. peníze z uskutečněné transakce, přičemž byl přinejmenším srozuměn s tím, že může jít o peníze nelegálně získané, které bylo potřeba zlegalizovat způsobem, který byl zvolen a na němž participoval.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha