ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.49.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 49/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného Ing. O. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 3 To 805/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 63/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 3 To 805/2012, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 31 T 63/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 31 T 63/2012, byl obviněný Ing. O. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. ZT 161/2012, pro skutek, v němž byl spatřován přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že
poté, co dne 23. 9. 2010 v M. jako příjemce úvěru uzavřel se společností ESSOX, s. r. o., se sídlem Senovážné nám. 231/7, České Budějovice, IČ 26764652 (dále jen „společnost ESSOX“), jako poskytovatelem úvěru prostřednictvím společnosti A.F.C. Group, s. r. o., se sídlem Bořivojova 878/35, Praha 3, IČ 25477854 (dále „společnost A.F.C“), smlouvu o úvěru č. 90059979 na poskytnutí finančního úvěru ve výši 254.800,- Kč určeného na úhradu kupní ceny osobního automobilu tov. zn. Audi A6 v prodejní ceně 364.000,- Kč, za současného sjednání smlouvy o zajišťovacím převodu práva k osobnímu automobilu tov. zn. Audi A6, k jehož úhradě kupní ceny byly obviněnému ze strany společnosti ESSOX poskytnuty úvěrové finanční prostředky, kdy v důsledku takto sjednané smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva došlo dnem 23. 9. 2010 sjednání smlouvy o úvěru, též k převodu vlastnického práva k financovanému vozidlu na společnost ESSOX, přičemž obviněný osobní automobil převzal od vlastníka vozidla společnosti ESSOX obratem dne 23. 9. 2010 do užívání, tento osobní automobil tov. zn. Audi A6, se záměrem získat pro sebe majetkový prospěch ke dni 31. 10. 2011 v Českých Budějovicích zpět jeho vlastníku společnosti ESSOX, poté, co došlo v důsledku porušení smluvních podmínek ke dni 23. 8. 2011 k ukončení smlouvy o úvěru, jak vyplývalo z uzavřených smluvních ujednání, nevrátil, ale ponechal si jej a užil pro svoji potřebu blíže nezjištěným způsobem, přičemž tímto jednáním způsobil společnosti ESSOX celkovou škodu ve výši 280.000,- Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 3 To 805/2012, odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Rozhodnutí o zproštění obviněného považoval za nesprávné, protože se neztotožnil se závěrem, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V rozporu s úvahami soudů obou stupňů nejvyšší státní zástupce zdůraznil nutnost vycházet pro posouzení činu obviněného z obsahu Žádosti/Smlouvy o úvěru ze dne 23. 9. 2010 uzavřené mezi obviněným a společností A.F.C. jako zástupcem společnosti ESSOX, kterou byl obviněnému poskytnut úvěr na nákup osobního automobilu zn. Audi A6 v ceně 364.000,- Kč. Poukázal na bod II. této smlouvy, podle něhož akceptací smlouvy oběma smluvními stranami dochází současně k uzavření Smlouvy o zajišťovacím převodu práva, jejímž obsahem je převod vlastnického příp. spoluvlastnického práva svědčícího klientovi k předmětu financování. Stejná podmínka je vyslovena i v bodě III. písm. B Obchodních podmínek, které též stanoví, že se smluvní strany výslovně dohodly, že zajišťovací smlouva se sjednává na dobu od uzavření Smlouvy do doby úhrady veškerých pohledávek společnosti za klientem, tzn., zajišťovací smlouva nezaniká společně se smlouvou (např. z důvodu odstoupení od smlouvy), ale až se zánikem (úhradou) veškerých pohledávek společnosti za klientem. Po celou dobu trvání zajišťovací smlouvy klient není oprávněn poskytnout předmět financování do užívání třetí osobě bez výslovného písemného souhlasu společnosti s výjimkou poskytnutí předmětu financování za určitých podmínek manželovi či manželce nebo jiným členům domácnosti. V případě předčasného ukončení smlouvy nebo předčasné splatnosti úvěru je klient povinen odevzdat předmět financování společnosti do 3 dnů na vlastní náklady, neodevzdá-li klient společnosti předmět financování ve lhůtě, je společnost oprávněna od zajišťovací smlouvy odstoupit z důvodu jejího podstatného porušení klientem, vzdát se svého vlastnického práva a žádat po klientovi plnou úhradu veškerých závazků vyplývajících z těchto obchodních podmínek.
Podle nejvyššího státního zástupce soudy tyto podmínky, jež si strany dohodly, dostatečně při svých úvahách o nevině obviněného neakceptovaly, a byť došly k závěru, že předmětná smlouva je platná, neboť vyhovuje kritériím popsaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, učinily závěry, které nekorespondují s tezemi vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1170/10. V souladu s nimi nejvyšší státní zástupce uvedl, že je podstatné to, co bylo právním úkonem zamýšleno a bylo jeho cílem, k čemu směřoval, za jakých okolností a v jakých souvislostech byl učiněn, apod. Pro správnost posouzení činu obviněného jako trestného jednání zmínil též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 556/2012, podle kterého, pokud pachatel uzavřel s věřitelem smlouvu o zajišťovacím převodu práva podle §553 obč. zák., jejímž předmětem je vlastnické právo k určité věci, stává se taková věc pro pachatele věcí cizí. V případě, že obviněnému byla jiným navazujícím právním úkonem předmětná věc svěřena, není oprávněn zcizit ji bez souhlasu věřitele, neboť v opačném případě může za splnění všech zákonných podmínek naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil s argumentací uplatněnou soudy v tom, že trestní odpovědnosti obviněného brání samotná povaha zajišťovacího převodu práva jako zajišťovacího institutu, podle kterého není vyjádřena vůlí společnosti být trvalým vlastníkem předmětu zajištění, ani se závěrem, že obviněný byl v rámci svého jednání pasivním, nereagoval na výzvy poškozené společnosti, pouze automobil, jenž byl ve vlastnictví jiného, přenechal J. L., avšak tím ho nezcizil. I v této souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 560/2006, neboť obviněný i v projednávané věci téměř bezprostředně poté, co zjistil, že nebude schopen řádně hradit splátky úvěru, vozidlo bezúplatně přenechal k užívání svědku J. L., a od té doby se o ně nezajímal, nereagoval ani na výzvy k jeho vrácení.
Právě z této okolnosti nejvyšší státní zástupce dovodil naplnění nejen objektivní, ale i subjektivní stránky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože jednal v úmyslu natrvalo zbavit oprávněného vlastníka možnosti dispozice s vozidlem, když splátky za něj již nemohl sám platit. Obviněný si uvědomoval, jaký obsah má jím podepsaná smlouva, i to, jaké právní vztahy a důsledky z ní pro něj vyplývají. Státní zástupce zdůraznil, že pro posouzení subjektivní stránky přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku není důležité, že obviněný uvedeným způsobem jednal v důsledku náhlé finanční tísně z důvodu ztráty zaměstnání, ale to, že z formálního hlediska došlo k dokonání tohoto přečinu již okamžikem, kdy obviněný jen o své vůli přenechal vozidlo svědku J. L. Tudíž obviněný jednal v nepřímém úmyslu, když se svěřeným vozidlem nakládal v rozporu s účelem, ke kterému mu bylo poškozenou společností svěřeno.
Za zcela nerozhodné dovolatel považoval, že společnost ESSOX dnem 12. 4. 2012 odstoupila podle článku III. písm. C odst. 1 Obchodních podmínek od smlouvy o zajišťovacím převodu práva, jak tím argumentují oba soudy. Podle výsledků provedeného dokazování šlo o postup běžný v případech, kdy lze předpokládat, že vozidlo již nebude vráceno a společnost se tak snaží minimalizovat škodu, což nastává tehdy, když zajišťovací převod práva přestal plnit svůj účel. Jedná se tedy o postup vynucený okolnostmi, ze kterých je věřiteli zřejmé, že svou pohledávku nebude moci odevzdáním vozidla uspokojit. Za podstatný však označil okamžik dokonání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, k němuž došlo již přenecháním vozidla J. L. v březnu 2011, kdežto společnost ESSOX vypověděla smlouvu o zajišťovacím převodu práva podstatně později.
Na základě těchto úvah nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že obviněný měl být uznán vinným, protože po všech stránkách naplnil znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a proto v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 3 To 805/2012, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 31 T 63/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil prostřednictvím obhájce obviněný, jenž s názory vyslovenými v dovolání nesouhlasil, neboť dovolatel pominul některé zásadní momenty a účelově se snažil kriminalizovat jeho jednání. Byť se obviněný neztotožnil s názorem soudů nižších stupňů o tom, že smlouva o zajišťovacím převodu práva byla platným právním úkonem, ve zbytku považoval jejich argumentaci za správnou. Vzhledem k tomu, že přisvojením si cizí věci se rozumí pouze získání možnosti trvalé dispozice s ní, nemohl předmětnou skutkovou podstatu naplnit, jelikož z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by takovým způsobem s automobilem naložil. Obviněný poukázal na to, že vozidlo nezcizil, nedaroval jej třetí osobě ani neumožnil jeho užívání v rozsahu, který by znamenal trvalý převod do dispozice této třetí osoby. Jakékoli závěry dovolatele v tomto směru jsou tedy pouhou ničím nepodloženou domněnkou, nemající oporu v provedeném dokazování. Popřel rovněž jakýkoli úmysl znemožnit navrácení vozidla společnosti ESSOX a tvrdil, že uváděná tvrzení jsou v rozporu a nikoli v souladu s jím citovaným judikátem Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 560/2006. Protože smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva nebyla ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006 platným právním úkonem, a to pro absenci ujednání, které by řešilo trvalý přechod vlastnického práva k předmětnému automobilu z obviněného na společnost ESSOX, jakož i pro absenci řešení situace, že by svůj dluh neuhradil řádně a včas, byl on po celou dobu vlastníkem vozidla. Navíc, v souvislosti s uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva nikdy nedošlo k fyzickému předání vozidla společnosti ESSOX, což je v rozporu se způsobem a podmínkami, které pro nabytí vlastnictví stanoví občanský zákoník. Za nesprávný považoval i názor dovolatele týkající se důsledků odstoupení od smlouvy o zajišťovacím převodu práva, protože jako jediný vlastník automobilu mohl vůz ve svém vlastnictví přenechat do užívání komukoli jinému. V návaznosti na takto rozvedenou argumentaci navrhl, aby dovolací soud podané dovolání v neveřejném zasedání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce v dovolání brojil proti tomu, že soudy nižších stupňů v činu, který byl obviněnému kladen za vinu, neshledaly žádný trestný čin pro nenaplnění znaků jakékoliv skutkové podstaty, a domáhal se, aby uvedený skutek byl právně kvalifikován jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, namítal vadu, která dopadá na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S tímto zákonným vymezením označeného dovolacího důvodu vytýkaná vada koresponduje, a proto, když Nejvyšší soud neshledal okolnosti, pro něž by bylo nutné dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je z následujících důvodů opodstatněné:
Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Takovou škodou je ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč.
O svěření cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty se jedná, když je pachateli odevzdána do faktické moci tj. držení nebo dispozice zpravidla proto, aby s ní nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou nemůže nakládat podle vlastního užívání, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený v rámci svěření.
Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si obviněný věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá či zda je další osud této věci znám (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.).
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a), nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] a závěr o jeho subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o případ tzv. leasingové smlouvy, obchodní zákoník, občanský zákoník ani trestní zákoník tento pojem neužívají. Proto, i když patrně převládá určitá představa o charakteru takové smlouvy, pro spolehlivé závěry o vině pachatele je nutné argumentovat jejím konkrétním textem a právními závěry z něj vyplývajícími. Obsah smlouvy je pak rozhodující i pro řešení otázky, zda uživatel (nájemce) skutečně nesmí pronajatou věc převést na třetí osobu bez souhlasu leasingové společnosti nebo zda tak může učinit se souhlasem leasingové společnosti. Podstatou leasingu je však zásadně skutečnost, že nájemce získává takovou smlouvou do své dispozice předmět leasingu, tj. zpravidla určitou movitou věc, kterou může užívat, brát z ní užitky a do jisté míry s ní disponovat, ale po dobu trvání nájemního vztahu není jejím vlastníkem. Tím se může nájemce stát až po splnění určitých smluvních podmínek, pokud leasingová smlouva s převodem vlastnického práva na nájemce počítá, resp. pokud je v návaznosti na ukončení nájmu uzavřena kupní smlouva, nájemce využije tzv. práva opce nebo po skončení nájmu dojde k automatickému přechodu vlastnictví apod. Z toho vyplývá, že dokud se nájemce nestal vlastníkem leasované věci, může spáchat trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Z formálního hlediska je trestný čin zpronevěry dokonán okamžikem, kdy zbaví vlastníka možnosti s touto věcí nakládat, a tímto momentem také vzniká škoda vlastníkovi věci ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2010 až 2011).
Spočívá-li trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku v tom, že pachatel neoprávněně převedl na třetí osobu věc, kterou měl v dispozici na podkladě tzv. leasingové smlouvy, je tento trestný čin dokonán již okamžikem, kdy došlo k takovému svévolnému převodu (např. k prodeji, přenechání, darování, pronájmu apod.) předmětu leasingu, a nikoli až okamžikem, kdy poté pachatel přestal hradit leasingové splátky. Za této situace je případná úhrada dalších leasingových splátek i po okamžiku dokonání už jen pouhou náhradou způsobené škody (srov. rozhodnutí č. 22/2007 Sb. rozh. tr.). Jestliže pachatel v rozporu se zněním tzv. leasingové smlouvy po ukončení smluvního vztahu předmět leasingu nevrátí leasingové společnosti, i když mu zanikl právní důvod jejího dalšího užívání, ale naopak i nadále jej neoprávněně užívá způsobem nasvědčujícím tomu, že hodlá oprávněnou osobu na delší dobu vyloučit z dispozice s předmětem leasingu (např. pachatel vůbec nereaguje na opětovné výzvy k vydání předmětu leasingu, který dlouhodobě neoprávněně používá jako vlastní věc), může být takové jednání posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 30/2004 Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci podle soudy zjištěného skutkového stavu obviněnému za vinu kladený čin zásadně spočívá v tom, že dne 23. 9. 2010 jako příjemce úvěru uzavřel se společností ESSOX (prostřednictvím společnosti A.F.C.) smlouvu o úvěru na poskytnutí finančního úvěru ve výši 254.800,- Kč určeného na úhradu kupní ceny osobního automobilu tov. zn. Audi A6 v prodejní ceně 364.000,- Kč, a to za současného sjednání smlouvy o zajišťovacím převodu práva k tomuto automobilu. V důsledku této smlouvy došlo dnem 23. 9. 2010 k převodu vlastnického práva k financovanému vozidlu na společnost ESSOX, a obviněný téhož dne automobil od tohoto vlastníka převzal do užívání. Obviněný však přestal platit smluvní částky, čímž porušil smluvní podmínky, a ke dni 31. 10. 2011 se záměrem získat pro sebe majetkový prospěch toto vozidlo zpět jeho vlastníku společnosti ESSOX, který ke dni 23. 8. 2011 ukončil smlouvu o úvěru, nevrátil, ale ponechal si je (naložil s ním blíže nezjištěným způsobem). Společnosti ESSOX tak způsobil celkovou škodu ve výši 280.000,- Kč.
Na základě tohoto skutkového stavu věci posuzoval soud prvního stupně právní stránku věci, a i přes výhrady obhajoby konstatoval, že Žádost/Smlouva o úvěru, jejíž součástí je smlouva o zajišťovacím převodu práva, je platným právním úkonem, a že v ní uvedená ujednání nejsou v rozporu s ustanovením §553 obč. zák. ani s judikaturou soudů, zejména s civilním rozhodnutím č. 45/2009 Sb. rozh. civ. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006), a zdůraznil, že hlediskům v něm uvedeným vyhovují podmínky tak, jak byly v zajišťovací smlouvě stanoveny. Konstatoval přitom, že z obchodních podmínek je zcela zřejmá doba trvání zajišťovacího převodu práva i vypořádání mezi klientem a společností ESSOX. Způsob, jakým byly obchodní podmínky sepsány, soud prvního stupně shledal dostatečně zřejmými a uzavřel, že obviněný měl možnost se s nimi seznámit, a tudíž je lze považovat za součást smlouvy. Z povahy smlouvy o zajišťovacím převodu práva tento soud shledal zřejmými i další smluvní podmínky, včetně okolností, za nichž bylo možné od smlouvy odstoupit, a že v případě obviněného od smlouvy odstoupila ke dni 12. 4. 2012 poškozená společnost, kdy se tímto dnem obviněný stal opět vlastníkem předmětné věci (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně strany 6 a 7).
Přestože soud shledal, že smlouva o úvěru a smlouva o zajišťovacím převodu práva byly sjednány v souladu se zákonem, při řešení otázky, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dospěl k závěru, že nikoliv, a to zásadně proto, že obviněný vozidlo neužíval. Uvedené vozidlo si proto jako cizí věc nemohl přisvojit, protože se o ně vůbec nezajímal, ani nevěděl, kde vozidlo je, resp. byl přesvědčen, že se nachází v garáži u J. L. Soud prvního stupně vycházel i z toho, že společnost ESSOX neprojevila trvalý zájem předmět financování vlastnit, ale dne 12. 4. 2012 vypověděla smlouvu o zajišťovacím převodu práva a plnohodnotným vlastníkem automobilu se stal opět obviněný. Soud vyjádřil názor, že obviněný, který byl omezen ve svém vlastnickém právu na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva a ocitl se v prodlení se splátkami z úvěrové smlouvy, v době, kdy nehradil úvěrové splátky, v důsledku toho, že vozidlo fakticky vůbec neužíval, nejednal v úmyslu přisvojit si cizí věc a nakládat s ní jako s věcí vlastní. Vozidlo zanechal v garáži v P., kde bylo fakticky v moci J. L.
Soud prvního stupně k tomu v odůvodnění svého rozsudku na straně 9 uvedl, že v obchodních podmínkách společnosti ESSOX je výslovně stanoveno, že bez písemného výslovného souhlasu není klient oprávněn poskytnout předmět financování do užívání třetí osobě, přičemž tuto část smlouvy obviněný jednoznačně porušil. Poté zvažoval, zda takové porušení smlouvy mohlo mít rovněž trestněprávní následky, a dospěl k závěru, že nikoli, neboť obviněný automobil neužíval, jeho úmysl nesměřoval k přechodnému užívání věci ani ke zcizení věci, ale k obnovení úvěrové smlouvy, k její opětovné aktivaci a k úhradě splátek, a to zejména s přihlédnutím k povaze zajišťovacího převodu práva, který je pouze zajišťovacím institutem a nevyjadřuje vůli společnosti být trvalým vlastníkem financovaného předmětu. Proto při respektování principu ultima ratio dospěl k závěru vyjádřenému ve výroku rozsudku, s nímž se ztotožnil také odvolací soud, který ve shodě s ním konstatoval, že obviněný v posuzované věci „předmět leasingu neodmítl vrátit, on jej prostě nevrátil“ a vozidlo neužíval. Nemohl proto uzavřít, že si obviněný cizí věc přisvojil, neboť se vůbec nezajímal o to, kde vozidlo je. Tím, že společnost ESSOX vypověděla smlouvu o zajišťovacím převodu práva, neprojevila trvalý zájem předmět financování vlastnit, a tudíž plnohodnotným vlastníkem automobilu se stal opět obviněný. Pokud toto vozidlo přenechal do užívání J. L., nejednal podle odvolacího soudu v úmyslu přisvojit si cizí věc a nakládat s ní jako s věcí vlastní, a proto argumentace soudu prvního stupně je logická, má oporu v provedených důkazech a i v konstantní judikatuře (viz stranu 3 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se s touto argumentací soudů obou stupňů neztotožnil, neboť jednak nekoresponduje se shora uvedenou judikaturou vztahující se k přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku a jednak plně nereflektuje zjištění vyplývající z obsahu spisového materiálu, z něhož mimo jiné plyne, že obviněný dne 23. 9. 2010 uzavřel se společností ESSOX Smlouvu o úvěru č. 90059979. Podle článku II. této smlouvy jejím uzavřením současně došlo i k uzavření Smlouvy o zajišťovacím převodu práva, která stanoví převod vlastnického práva k předmětu financování specifikovanému v Žádosti o úvěr ve prospěch společnosti, a to včetně součástí a příslušenství předmětu. Výslovně toto ujednání upravuje, že tímto způsobem na základě dohody stran dochází k přechodu vlastnického či spoluvlastnického práva k předmětu financování z klienta (zde obviněného) na společnost a společnost toto vlastnické právo ve svůj prospěch přijímá. Zajišťovací smlouva se podle citovaného článku Smlouvy o úvěru sjednává na dobu od uzavření úvěrové smlouvy do doby úhrady veškerých pohledávek společnosti za klientem a vyplývajících ze Smlouvy o úvěru.
Podpisem Smlouvy o úvěru obviněný současně akceptoval Obchodní podmínky č. 200710US ze dne 1. 7. 2010 Smlouvy o úvěru a Smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce a úvěrové karty společnosti ESSOX (č. l. 22). V článku III. části B) těchto Obchodních podmínek (č. l. 24 až 29) jsou – mimo jiné – stanoveny podmínky Smlouvy o zajišťovacím převodu práva, podle nichž zajišťovací smlouva nezaniká společně se Smlouvou o úvěru (např. z důvodu odstoupení od smlouvy), ale až se zánikem, tj. úhradou, veškerých pohledávek společnosti za klientem [část B) bod 2. písm. a) – č. l. 25]. Rovněž se zde stanoví, že obviněný jako klient je současně po celou dobu trvání zajišťovací smlouvy povinen činit veškeré úkony a opatření k řádnému splnění účelu Smlouvy o úvěru a zajišťovací smlouvy [část B) bod 2. písm. b) – č. l. 25]. Podle písm. c) téhož bodu a části Obchodních podmínek není klient po celou dobu trvání zajišťovací smlouvy oprávněn poskytnout předmět financování do užívání třetí osobě bez výslovného písemného souhlasu společnosti s výjimkou poskytnutí tohoto předmětu manželu či manželce klienta v případě, že závazky ze Smlouvy o úvěru jsou součástí společného jmění klienta a jeho manžela. Podle bodu 3. je klient v případě předčasného ukončení úvěrové smlouvy nebo předčasné splatnosti úvěru povinen odevzdat předmět financování společnosti do 3 dnů na vlastní náklady. Současně zde klient vyslovuje souhlas s tím, že v případě jeho prodlení s odevzdáním předmětu financování tento na náklady klienta odebere společnost poskytující úvěr na místě, na němž se předmět nachází, přičemž k tomu může použít všechny dostupné prostředky (č. l. 25). Rovněž v části B) bodě 5. na č. l. 25 se klient výslovně zavázal, že po celou dobu trvání zajišťovací smlouvy bez souhlasu společnosti nepřevede předmět financování na třetí osobu či osoby a současně tento ani jiným způsobem nezatíží. Pro případ porušení tohoto ustanovení se sjednává v neprospěch klienta smluvní pokuta ve výši podle Sazebníku a současně se stávají splatnými veškeré závazky klienta vůči společnosti vyplývající ze Smlouvy o úvěru, a to dnem následujícím po zjištění porušení tohoto ustanovení. Podle čl. VI bod 2., jestliže se klient dostane do prodlení s úhradou tří měsíčních splátek, stávají se splatnými veškeré závazky klienta vůči společnosti vyplývající ze Smlouvy o úvěru, a to dnem následujícím po splatnosti nejpozději dospělé dlužné měsíční splátky (č. l. 27).
Ve spise je též na č. l. 47 založena výzva společnosti ESSOX ze dne 6. 10. 2011 adresovaná obviněnému, v níž byl upozorněn na skutečnost, že je povinen v důsledku svého prodlení s úhradou minimálně tří měsíčních splátek uhradit společnosti ESSOX zbytek dluhu ve výši 377.479,- Kč nejpozději do 16. 10. 2011, jakož i na to, že společnost ESSOX se z důvodu tohoto jeho prodlení ke dni 23. 8. 2011 stala v důsledku přechodu vlastnického práva k předmětu financování vlastníkem tohoto předmětu. Z dokladu o doručení na č. l. 48 je zřejmé, že obviněný, resp. osoba jménem L. B., tuto výzvu převzala dne 10. 10. 2011.
Nejvyšší soud podle těchto skutečností, jež jsou dány zejména smluvními vztahy, které byly mezi poškozenou společností a obviněným uzavřeny, shledal, že obviněnému byly všechny okolnosti, za kterých se rozhodl na ně přistoupit, známy. Zejména je třeba zdůraznit, že z nich jednoznačně vyplynulo, že obviněný se sjednáním uvedených smluv stal jen uživatelem předmětného vozidla, neboť vlastnictví, až do úhrady splátek, event. odstoupení od smlouvy, přešlo na poškozenou společnost. Rovněž bylo zcela jasně a srozumitelně stanoveno, za jakých podmínek obviněný mohl předmětné vozidlo užívat.
Z obsahu spisu však rovněž vyplynulo, že obviněný vozidlo jako předmět financování sám v souladu s uvedenými smlouvami neužíval, ale přenechal je jiné osobě, a navíc po určité době za ně přestal řádně a včas hradit sjednané splátky, na výzvu je nevrátil a pro společnost se stal nekontaktní (č. l. 58). Nesdělil rovněž, kde se předmětné vozidlo coby předmět financování nachází. Z těchto uvedených skutečností vyplývá, že obviněný nejednal v souladu s tím, co bylo mezi ním a poškozenou společností ujednáno a předmětné vozidlo jako předmět financování užíval v rozporu s účelem, k němuž mu bylo do užívání předáno, tj. svěřeno. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud v souladu s výhradami státního zástupce v podaném dovolání na základě obsahu spisovaného materiálu i v souladu s tím, jak byl skutek v obžalobě popsán, dospěl k závěru, že obviněný uvedeným činem naplnil znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud nepřisvědčil úvahám a závěrům soudů obou stupňů, že by se o uvedený přečin nejednalo vzhledem k tomu, že obviněný vozidlo neužíval. Takový závěr nekoresponduje se skutkovými zjištěními, podle kterých obviněný uvedené vozidlo měl v užívání, protože, jak bylo podle shora rozvedených smluvních podmínek rozvedeno, nebyl jeho vlastníkem, ale do doby, než by uhradil splátky, jej měl svěřené do užívání od poškozené společnosti ESSOX způsobem, jak je popsán v části B, bodě 2. písm. c) uvedené smlouvy o úvěru a části Obchodních podmínek. Obviněný po celou dobu trvání zajišťovací smlouvy nebyl oprávněn poskytnout předmět financování do užívání třetí osobě bez výslovného písemného souhlasu společnosti, tzn., že byl oprávněn uvedené vozidlo užívat výhradně sám (event. s možností jeho využití např. rodinnými příslušníky). Obviněný byl proto povinen uvedené vozidlo užívat i podle dalších navazujících podmínek tak, aby o ně bylo řádně pečováno, a to výhradně sám. Obviněný však tím, že uvedené podmínky neplnil a vozidlo přenechal v jiném místě, než sám přebýval, jiné osobě, o vozidlo nepečoval a neměl nad ním faktickou moc, nepoužíval je sám, nýbrž umožnil, aby je i bez jeho vědomí užíval někdo jiný, porušoval smluvní podmínky, když navíc o tomto svém rozhodnutí sám vozidlo neužívat majitele, tj. společnost ESSOX, jakkoli nevyrozuměl, jak byl podle dojednaných podmínek povinen.
Z uvedeného je zjevné, že není správný závěr soudů, že by obviněný uvedené vozidlo neužíval. Soud vyšel jen z toho, že obviněný nebyl tím, kdo měl vozidlo osobně ve vlastní manipulaci „používat“, což je však okolnost, která svědčí právě pro závěr o naplnění znaku „užívání v rozporu s účelem svěření“ (viz výklad výše), protože fakticky je měl k dispozici někdo jiný než obviněný.
Za nesprávný je třeba označit i další závěr soudů, z nějž dovodily nenaplnění znaků uvedeného přečinu spočívajících v tom, že si obviněný „uvedené vozidlo jako cizí věc nemohl přisvojit, protože se o něj vůbec nezajímal, ani nevěděl, kde vozidlo je, resp. byl přesvědčen, že se nachází v garáži u J. L., a že společnost ESSOX neprojevila trvalý zájem předmět financování vlastnit, ale dne 12. 4. 2012 vypověděla smlouvu o zajišťovacím převodu práva a plnohodnotným vlastníkem automobilu se stal opět obviněný“. Nejvyšší soud opět s odkazem na shora rozvedené výklady k pojmům základní skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku považuje za nutné jen připomenout, že ve zjištěných souvislostech bylo rozhodující, že obviněný měl vozidlo svěřeno do užívání výhradně za podmínek smluvně dojednaných, jež byl povinen dodržovat. Otázka, zda se o vozidlo zajímal či nikoliv, zda je používal ve smyslu, k němuž bylo určeno, tzn., zda s ním jezdil, je v daných trestně právních souvislostech významná potud, zda tak bylo činěno v souladu s účelem svěření či po dohodě s jeho vlastníkem. Rozhodné je, aby obviněný měl nad svěřenou věcí stále moc, tedy aby věděl, že vozidlo k jízdě neužívá někdo jiný. V projednávané věci však obviněný právě těmto povinnostem nedostál, protože, jak soudy nezpochybnily, ale naopak to i samy zdůraznily, obviněný nevěděl, kde vozidlo je. Přičemž je však před tím zanechal sám o své vůli v garáži u J. L. v P., kde jej ponechal zcela v moci tohoto muže. O tomto svém postupu však poškozenou společnost jako věřitele a vlastníka uvedeného předmětu financování, jak byl podle smluvních podmínek zavázán a povinen, neinformoval.
Opět lze k tomuto protiprávnímu jednání obviněného zdůraznit, že postupoval v rozporu jak se Smlouvou o úvěru, tak i s Obchodními podmínkami, podle nichž, jak bylo již výše uvedeno, se výslovně zavázal, že po celou dobu trvání zajišťovací smlouvy bez souhlasu společnosti nepřevede předmět financování na třetí osobu či osoby a současně tento ani jiným způsobem nezatíží.
Lze též připomenout, že obviněný jednal v rozporu s uvedenými smluvními podmínkami, jak soudy zjistily ještě v době, než se poškozená společnost začala výslovně o předmět financování zajímat v důsledku neplnění splátek obviněným. Tato doba však do trestného jednání obviněného podle obžaloby zahrnuta nebyla, neboť okamžik, kdy došlo ke zpronevěření a tedy k dokonání činu zpronevěry, je podle skutkových zjištění spojován až se „dnem 31. 10. 2011, kdy obviněný v Č. B. vozidlo zpět jeho vlastníku společnosti ESSOX nevrátil, ale ponechal si jej a užil pro svoji potřebu“. Uvedený moment je okamžikem rozhodným i pro další úvahy zejména se vztahující k otázce náhrady škody. Se zřetelem na tento okamžik dokonání činu nemá, z hlediska naplnění znaků uvedeného trestného činu, význam, jak bylo s předmětem financování naloženo po tomto datu, protože všechny další navazující kroky poškozené společnosti byly již jen snahou domoci se náhrady způsobené škody, která jí v souvislosti s uvedeným činem obviněného i podle skutkového zjištění vznikla. O tom, že poškozená společnost se o předmět financování starala, svědčí např. na č. l. 47 založená výzva ze dne 6. 10. 2011 adresovaná obviněnému, v níž byl obviněný upozorněn na skutečnost, že je povinen v důsledku svého prodlení s úhradou minimálně tří měsíčních splátek uhradit společnosti ESSOX zbytek dluhu ve výši 377.479,- Kč nejpozději do 16. 10. 2011.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů shledal, že obviněný uvedeným a soudy akceptovaným jednáním naplnil znak „zmocní se cizí věci, která mu byla svěřena“, a soudům nic nebránilo obviněného při naplnění i dalších znaků uvedené skutkové podstaty obviněného uznat vinným trestným činem zpronevěry podle §206 tr. zákoníku.
Pro úplnost a rovněž v návaznosti na výhrady dovolatele Nejvyšší soud ohledně neplatnosti uvedených smluvních ujednání připomíná, že soudy správně shledaly, že uvedené smlouvy jsou platné. V každém případě, i pokud by tomu tak nebylo, je vhodné jen připomenout, že pro posouzení, jestli došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003 nebo ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, event. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, podle něhož „otázka platnosti právního úkonu by měla význam a musela by být řešena v případě, pokud by to mělo vliv na naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu“.)
Pokud bylo odkazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 459/2006, uveřejněný pod č. 45/2009 Sb. rozh. civ., je namístě zmínit, že se týká sice otázky zajišťovacího převodu práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. a poukazuje se v něm na nutnost výslovného zakotvení rozvazovací podmínky, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal) a že smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. V projednávané trestní věci však uvedené rozhodnutí není nikterak významné, neboť, jak již bylo uvedeno shora, v předmětných smlouvách uvedené rozvazovací podmínky byly jasně formulovány a rovněž v nich bylo dostatečně uvedeno a popsáno, za jakých okolností se obviněný zavazuje s předmětem financování zacházet a do kdy. Všechny uvedené okolnosti byly obviněnému, jak soudy správně shledaly, známé i zřejmé, a lze jen v souladu s názorem dovolatele uvést, že pro rozhodnutí o vině obviněného v dané věci není předmětné civilní rozhodnutí významné potud, že soudy obou stupňů shledaly uzavřené smlouvy zcela jasnými a rovněž pro obviněného plně srozumitelnými.
Na soudu prvního stupně po zrušení a vrácení věci bude, aby při respektování shora vytknutých nedostatků a naznačených teoretických úvah s přihlédnutím k ustálené judikatuře, jak na ni bylo poukázáno výše, nově o vině a trestu obviněného rozhodl (§265s odst. 1 tr. ř.) a aby obviněného uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu za něj přiměřený trest.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová