ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.518.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 518/2015-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2015 o dovolání obviněné J. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 61 To 364/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 24/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 9 T 24/2011, byla obviněná J. P. uznána vinnou pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila poškozeným vzniklou škodu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná shora označeného zločinu dopustila tím, že v období od 1. 1. 2009 do 27. 1. 2010 jednala a vystupovala jménem podnikatelského subjektu P.-M. A., registrovaného na fyzickou osobu V. B., kdy na základě masivní náborové kampaně pomocí inzerátů v deníku Metro a prostřednictvím internetového serveru www.jobs.cz pod smyšlenou záminkou obsazování do komparsů k filmům, natáčení filmů, reklam, modelingu, hostesingu a různých předváděcích akcí na zboží, které měl zmíněný podnikatelský subjekt zajišťovat pro domácí i zahraniční klienty, vylákala od poškozených ve skutkové větě výroku o vině uvedených peněžní částky ve skutkové větě výroku o vině specifikované [ad body 1) až 101)], čímž způsobila všem ve výroku o vině uvedeným poškozeným škodu v celkové částce 772.300 Kč a pokusila se způsobit škodu ve výši 108.000 Kč, tj. škodu v celkové zamýšlené výši 880.300 Kč.
Označený rozsudek, jeho výrok o vině a trestu, napadla obviněná odvoláním, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 61 To 364/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Uvedla, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná namítla, že se zločinu, jímž byla uznána vinnou, nedopustila. Svoje přesvědčení opřela o následující skutečnosti:
Podle názoru obviněné si nalézací soud neujasnil roli svědka V. B. a jeho vliv na řízení agentury. Zdůraznila, že svědek byl majitelem agentury, resp. agentura byla předmětem jeho podnikání coby fyzické osoby podnikatele, přičemž ona sama byla pouze jeho zaměstnankyní (viz obsah smlouvy uzavřené mezi ní a agenturou, resp. svědkem V. B.); poznamenala, že svědek byl tím, kdo chod agentury vedl. Uvedené vyplývá i ze způsobu uzavírání smluv v agentuře. Svědek J. R., fotograf, který pro agenturu zajišťoval focení a následnou výrobu booků, vypověděl, že spolupráci s agenturou navázal na základě domluvy se svědkem V. B., jenž agenturu zastupoval. Rovněž svědkyně H. J., která pro agenturu zajišťovala modelingové kurzy a zprostředkovávala módní přehlídky, uvedla, že veškeré záležitosti související s agenturou byly řešeny přímo se svědkem V. B. Obviněná měla za to, že nalézací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že svědek V. B. v agentuře figuroval pouze jako investor. Soud prvního stupně také opomněl zhodnotit tu skutečnost, že celá jedna třetina poškozených uvedla, že v místnosti během jednání mezi nimi a agenturou byl svědek V. B. přinejmenším přítomen. S ohledem na dispozice kanceláře navíc není možné, aby jmenovanému svědkovi nebyl obsah jednání, která v kanceláři probíhala, znám. Svědek V. B. se do kanceláře dostavoval pravidelně, tudíž se o chod agentury staral. Obviněná připomněla, že vyšetřování policejního orgánu původně směřovalo proti svědku V. B. Podle ní je proto jen těžko pochopitelné, že to není právě svědek, kdo je v celé kauze volán k odpovědnosti a vůči komu obžaloba směřuje. Obviněná uzavřela, že coby zaměstnankyně svědka se řídila jeho instrukcemi a příkazy a vystupovala vůči němu ve vztahu služební podřízenosti.
Obviněná dále konstatovala, že je zapotřebí odlišit dvě skupiny poškozených. Jednak jsou to ti, kteří byli poškozeni výlučně úhradou registračního poplatku; jednak ti, kteří byli poškozeni úhradou booku. Pokud jde o první skupinu, jedna třetina poškozených (konkrétně 28), uzavřela s agenturou smlouvu, která jim nezaručovala získání žádné konkrétní nabídky. Právní vztah mezi nimi a agenturou byl definován na základě písemné smlouvy, kterou agentura plnila – tedy jim zprostředkovávala práci/brigádu. Naprostá většina poškozených připustila, že nabídky práce jim chodily a že tyto nabídky přijímali nebo je odmítali s ohledem na časové možnosti. Skutečnost, že někteří poškození dostávali více práce, více nabídek než jiní, není vzhledem k předmětu činnosti nijak překvapivá. Jelikož agentura nezaručuje a zaručit nemůže, jaké konkrétní nabídky a v jakém konkrétním počtu pro své klienty v budoucnosti obstará, nelze hovořit o podvodném jednání.
Co se týče druhé skupiny poškozených, obviněná předně uvedla, že není rozhodující přesná definice booku. Není rozhodující, zda se podle ustáleného názvosloví používaného v modelingu jednalo o book či o fototest. Předvolaní svědci, zejména svědci J. R. a H. J., profesionálové s léty praxe v oboru, tyto termíny používají poměrně volně. Podle názoru obviněné nelze určit, zda se jednalo o booky, které odpovídaly běžným cenovým poměrům, či nikoliv. Cena booku se odvíjí od mnoha faktorů (převážně estetického hodnocení), a to v rozmezí od 2.000 Kč do 30.000 Kč. Je na každém, v jakém rozsahu a na jaké úrovni se chce modelingu věnovat a zda si book pořídí. Za absurdní považuje obviněná tvrzení poškozených, kteří uvedli, že jim byla nabídnuta konkrétní nabídka a že byli nuceni nafotit book. Book je vizitkou modelky/modela, proto v případě, že by modelce/modelovi byla konkrétní nabídka již dojednána, pořízení booku by ztratilo svůj smysl.
Obviněná brojila proti výpovědi svědka J. M. S. Zdůraznila, že je třeba přihlédnout k jeho motivaci i k jeho vlivu na průběh celé kauzy. Byl to totiž on, kdo v poškozených vytvářel dojem, že se stali obětí podvodu, a v tomto je utvrzoval. Na internetových stránkách www.castingoveagentury.cz sděloval své závěry stran jednání agentury a vyzýval údajně poškozené, aby se se svými nároky obrátili na orgány Policie České republiky. Nalézací soud však z jeho výpovědi při rozhodování o vině vycházel a přesto, že svědek není žádným odborníkem, vytvořil si na základě sdělení svědka obrázek o tom, jaká je praxe výběru modelek a komunikace zadavatelů s agenturami. Podle obviněné zprávy na předmětných webových stránkách, jež podrobně citovala, nelze než vnímat jako štvavou kampaň vůči její osobě. Domnívala se, že se nejedná o pouhé reakce svědka na dotazy poškozených. Zmínila totiž, že celá řada poškozených (jmenovitě M. A., E. a A. D., B. K., K. V.) na základě informací uváděných na webových stránkách dospěla k závěru, že se jedná o podvod, a přerušila veškerý kontakt s agenturou, jež jim pak logicky nemohla zprostředkovat nabídky.
Zopakovala, že trvá na svém tvrzení, že nikoho z poškozených neuvedla vědomě v omyl. Nicméně i poté, co nalézací soud dospěl k závěru o její vině, nevypořádal se dostatečně s otázkou náhrady škody. V žádném případě se nemohla obohatit, jelikož na veškeré transakce byly vystavovány příjmové doklady a přijaté plnění se stávalo majetkem agentury, resp. svědka V. B. Obviněná byla agenturou odměňována vyplácením fixní částky bez ohledu na příjmy agentury. Není proto pravda, že se obohatila, přičemž takový závěr nevyplývá ani z obžaloby, ani z provedených důkazů. Z toho, že plnila příkazy svědka V. B., nelze bez dalšího dovodit, že jednala v úmyslu podvést klienty agentury. Rozsudek soudu prvního stupně postrádá jasné a přesvědčivé odůvodnění; absentuje v něm postup, kterým nalézací soud dovodil zavinění obviněné. Byť její jednání sehrálo v celkovém řetězci událostí nezastupitelnou roli, pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu by bylo třeba, aby obviněná úmyslně jednala a aby úmyslně způsobila výsledek v zákoně uvedený.
Podle názoru obviněné nalézací soud pochybil i při výpočtu vzniklé škody, když vycházel z plné ceny booků, kterou poškození agentuře uhradili. Takto vypočtená výše škody ovšem neodráží skutečnou škodu, která poškozeným hypoteticky vznikla. Nutno totiž zohlednit, že jako protihodnota byl vyhotoven a předán profesionální book, čímž došlo i ke snížení skutečné škody, která jim vznikla. Na pořízení booku vznikly agentuře výdaje a není rozhodující, zda poškození využili možnosti s bookem jakýmkoli způsobem dále nakládat či nikoli. Book má svou hodnotu bez ohledu na to, zda se poškození rozhodli v kariéře modelky či modela dále pokračovat, či zda jim book zůstal pouze pro jejich osobní účely, byť pouze jako součást „rodinného alba“. Navíc jí byla uložena povinnost uhradit prostředky, kterými nikdy nedisponovala a které se nestaly jejím majetkem.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 61 To 364/2014, zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující a aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že podané dovolání je až na nepatrnou výjimku prakticky identické s předešlým odvoláním. V této souvislosti připomněla rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž dovolání, které je postaveno na opakování výhrad marně uplatněných v řízení o řádném opravném prostředku, bývá zpravidla odmítáno; akcentovala, že dovolací řízení není určeno k všeobecnému komplexnímu přezkumu meritorního rozhodnutí.
Konstatovala, že ačkoliv obviněná brojí proti právním závěrům soudů, svou argumentaci zakládá na zpochybňování skutkových zjištění, k nimž dospěl soud na základě výsledků dokazování. Podle státní zástupkyně však smyslem vyjádření k dovolání není dále rozvíjet skutkové závěry nalézacího soudu a násobit argumentaci odmítající obhajobu obviněné založenou na polemice se způsobem hodnocení důkazů soudem. Proto plně odkázala na podrobné hodnocení důkazů nalézacím soudem a dále uvedla, že s výhradami obviněné se způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyrovnal již odvolací soud. Podle státní zástupkyně námitky, které vycházejí z odchylného vymezení skutkového základu oproti závěrům soudu, jsou námitkami skutkovými, nikoli právními, a nemohou být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož nebylo zjištěno, že by řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., nemůže být naplněn ani důvod dovolání popsaný v druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněná ze stíhaného jednání usvědčována nejen výpověďmi nikoliv nevýznamného počtu poškozených a výpověďmi svědků V. B., J. M. S., J. R. či H. J. a v neposlední řadě i výpovědí vlastní a výpovědí dcery P. O., ale i listinnými důkazy, přičemž z mnohých lze zmínit smlouvy o zastoupení (č. listu 223 a násl.), smlouvy o zprostředkování (č. listu 222 a násl.), příjmové/výdajové pokladní doklady (č. listu 221 a násl.) či vyjádření jednotlivých společností ke spolupráci s agenturou P.-M. A. (č. listu 1847-1855, 1859-1860). Postavením svědka V. B. v agentuře, které rozhodně nelze označit za aktivní řídící činnost, jíž by se obviněná toliko podřizovala a plnila pokyny svědka, významem role svědka J. M. S. při odhalování trestné činnosti obviněné se nalézací soud v odůvodnění rozsudku zevrubně zabýval, učinil přesvědčivé, ostatním důkazům odpovídající závěry, pakliže obhajobu obviněné odmítl akceptovat (viz str. 34, 35), a bylo by nadbytečné a nefunkční je znovu opakovat.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obzvláště však z rozhodnutí soudu nalézacího (str. 32 až 35 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 a 5 usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání jsou významnými otázky, zda správně zjištěné jednání obviněné popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého stupně naplňuje znaky skutkové podstaty pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná totiž zpochybňuje závěr, že jejím jednáním byla způsobena škoda, a to ve výši ve výroku o vině specifikované, a dále namítá, že nikoho neuvedla v omyl, že se neobohatila a že se jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nedopustila úmyslně.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému; může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněná dílem sebe nebo jiného obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu, a dílem se dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu tím, že sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Skutková zjištění precizně popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označeného pokračujícího zločinu. V tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších stupňů ničeho vytknout.
Podvodné jednání obviněné spočívalo podle zjištění soudů v zásadě v tom, že obviněná po dobu cca jednoho roku jednala a vystupovala jménem modelingové agentury, registrované na fyzickou osobu od obviněné odlišnou, kdy pod smyšlenou záminkou obsazování do komparsů k filmům, natáčení filmů, reklam, modelingu, hostesingu a různých předváděcích akcí na zboží, které měl zmíněný podnikatelský subjekt zajišťovat pro domácí i zahraniční klienty, vylákala od poškozených peněžní částky, přičemž si byla vědoma, že žádnou práci poškozeným nezprostředkuje, neboť s žádnou společností, která by poškozeným v daném oboru práci poskytla, neměla uzavřenou smlouvu. Tímto jednáním způsobila škodu v celkové částce 772.300 Kč a pokusila se způsobit škodu ve výši 108.000 Kč, tj. škodu v celkové zamýšlené výši 880.300 Kč.
Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněné nese charakteristické rysy pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná, ačkoliv agentura P.-M. A. nebyla registrována na její jméno, tuto fakticky reprezentovala, neboť jejím jménem vystupovala a jednala. Byla to obviněná, kdo činnost agentury řídil. Svědek V. B., majitel P.-M. A., do agentury toliko investoval a posléze hlídal její ekonomickou situaci. Obviněná realizovala náborovou kampaň, komunikovala se zájemci o práci, vedla s nimi vstupní pohovory, uzavírala s nimi smlouvy a vybírala od nich registrační poplatky a částky za zhotovení booku, jejichž výši sama určila. S vědomím, že zájemcům o práci žádnou práci nezprostředkuje, neboť agentura neměla se společnostmi, které by zájemcům práci mohly poskytnout, uzavřené smlouvy a ani nebyla ze strany těchto společností nikterak poptávána, se zájemci uzavírala smlouvy o zastoupení, vybírala od nich registrační poplatky a peněžní částky za zhotovení booku, popřípadě se je vybírat pokusila. Ve vztahu k zájemcům o práci tedy předstírala okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, přičemž tak činila s cílem sebe či jiného obohatit a způsobit na cizím majetku škodu. Obviněná věděla, že za peníze, které zájemci agentuře poskytnou, nedostanou požadovanou protihodnotu. Věděla, že od zájemců přijímá peníze, popřípadě se je přijímat pokouší, pouze za účelem neoprávněného rozmnožení majetku svého či majetku agentury. V souvislosti s námitkou obviněné, že přijatá plnění se stávala výlučně majetkem agentury, nutno poznamenat, že ačkoliv inkasované finanční prostředky byly vkládány na bankovní účet svědka V. B., s nímž mohl disponovat pouze on sám, obviněná ne všechna přijatá plnění vykazovala. Podle výpovědi svědka J. R. převzetí některých zakázek zapomínala do svého seznamu vyhotovených booků zapisovat.
Pokud jde o způsobenou škodu, výtka obviněné, že při jejím výpočtu nutno zohlednit fakt, že poškozeným book, v souvislosti s jehož vyhotovením vznikly agentuře náklady, zůstal, nemůže obstát. Soud prvního stupně v daných souvislostech správně akcentoval, že v případě poškozených, jimž obviněná slibovala získání lukrativní práce s odměnou až několik desítek tisíc, neboť měli být podle sdělení obviněné již vybráni jednotlivými zástupci společností pro natáčení reklamy či focení do katalogu na základě fotografií, které předložili při úvodním pohovoru, bylo získání této práce údajně ze strany společnosti zadávající reklamu podmíněno předložením fotobooku. Současně s touto informací jim nabídla i jeho vyhotovení za zvýhodněnou cenu, přičemž zápočet z vyplaceného honoráře či možnost vyhotovit si book u jiného fotografa nepřipustila. Slibované natáčení reklam či focení pro katalogy se však nikdy neuskutečnilo a ani uskutečnit nemohlo, neboť informace podané obviněnou byly smyšlené. Obviněná poškozené uvedla v omyl, aby od nich vylákala finanční prostředky jako úhradu za vyhotovení fotobooku, který byl podmínkou získání práce, jakož i vysokého honoráře. Poškození uhradili cenu fotobooku jen proto, aby vyhověli podmínkám kladeným údajnými zástupci poptávajících společností, poněvadž oni sami o jejich získání zájem neměli, byl pro ně zbytečný a také ho nikdo z poškozených dále nepoužil. Nelze ostatně rovněž přehlédnout, že částky, jež obviněná od poškozených vylákala, popřípadě se pokusila vylákat, byly zcela přemrštěné, poněvadž podle výpovědi svědka J. R. nemělo výsledné dílo charakter booku, ale vykazovalo znaky tzv. snapshotu, tedy „zkouškového focení“, a podle vyjádření svědka J. M. S. mělo uvedené dílo charakter fototestu, jehož reálná hodnota byla cca 2.000 Kč. Soudy obou stupňů proto výstižně shrnuly, že poškození uvěřili obviněné, že mají práci a tedy i honorář vlastně jisté, a jen proto přistoupili na vyhotovení fotobooku za požadovanou částku, jinak o něj nikdo z nich zájem neměl a dále ho také nijak nepoužil (viz str. 33 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 usnesení odvolacího soudu). Z uvedeného zřetelně vyplývá, že vyhotovení fotobooku a zaplacení peněžní částky za něj právě obviněné bylo součástí jejího strukturovaného podvodného jednání, a proto správně byla takto celá zaplacená peněžní částka stanovena jako výše škody; nebyl žádný rozumný důvod odečítat údajnou skutečnou cenu fotobooku, případně náklady, které údajně agentuře vznikly jeho zajištěním. Obviněná poškozeným jen předstírala, že jim zajistila práci, o nezbytnosti předkládání fotobooku je nepravdivě informovala jen proto, aby od každého z nich vylákala částku 12.000 Kč, z čehož nelze než vyvozovat, že zajištění fotobooku představovalo pouze prostředek ke spáchání trestného činu podvodu a jeho případná cena je nákladem, který obviněná vynaložila na jeho spáchání. Škoda, kterou způsobila poškozeným vylákáním peněz, se proto nemůže snížit o takové náklady pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1302/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 50, pod č. T 1140.).
Jednání, jehož se obviněná dopustila, bylo jednáním úmyslným, přičemž nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud odvolací ztotožnil, správně vyvodil, že tak učinila v úmyslu přímém. Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Jestliže obviněná s vědomím, že poškozeným žádnou práci nikdy nezprostředkuje, od nich za zprostředkování práce inkasovala peníze, je zjevné, že zájem na ochraně cizího majetku chtěla porušit [§4 písm. a) tr. zák., §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Úmysl obviněné směřoval ke způsobení majetkové újmy. Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněná odpovídá za následek, který z předmětného jednání vzešel. Že nebyl pokračující zločin podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v případě dílčích útoků dokonán, zánik trestnosti pokusu nezpůsobuje. Obviněná učinila veškeré kroky vedoucí k podvodnému vylákání peněz, přičemž pouze v důsledku obezřetnosti některých zájemců o práci k němu nedošlo.
Jde-li o nijak konkrétně formulovanou námitku, že se nalézací soud nedostatečně vypořádal s otázkou náhrady škody, nutno připomenout, že případné jiné nesprávné hmotně právní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. V posuzovaném případě se nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud odvolací ztotožnil, nedopustil tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení, když obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozeným majetkovou škodu, podle §229 odst. 1 tr. ř. dvě poškozené odkázal s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 2 tr. ř. několik poškozených odkázal se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ustanovení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, konkrétně ustanovení §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, nebylo porušeno. Obviněná svým jednáním, kdy se dopustila pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, zaviněně porušila právní povinnost, v důsledku čehož vznikla škoda. Mezi porušením právní povinnosti a škodou, jejíž existence byla v rámci posuzovaného trestního řízení prokázána, je příčinná souvislost. Obviněná svým podvodným jednáním, kdy zájemce o práci uvedla v omyl, způsobila škodu na majetku těchto zájemců a sebe nebo agenturu, jejímž jménem vystupovala a jednala, obohatila. Zájemcům o práci, poškozeným, způsobila škodu rovnající se výši registračního poplatku a výši finanční částky, kterou byli nuceni uhradit za „book“. V případech, kdy nebylo jednoznačně prokázáno, že uhrazením registračního poplatku vznikla poškozeným škoda, neboť agentura jim práci nabízela, postupoval soud podle 229 odst. 1 tr. ř. a poškozené odkázal s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak soud některé poškozené podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a dovolání obviněné jako celek je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková