ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.607.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 607/2015-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 o dovoláních obviněných T. M. , a M. C. , dříve V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 6 To 377/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 456/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. M. a M. C. odmítají .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 8 T 456/2008, uznal obviněného T. M. vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 tr. zákona a uložil mu podle §250a odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Obviněnou M. V. (nyní C.) uznal vinnou pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a uložil jí podle §250 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 6 To 241/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm a), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, neboť bylo nutno učinit nové rozhodnutí ve věci.
Obvodní soud pro Prahu 2 novým rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 8 T 456/2008, uznal obviněné T. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a M. C. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnými, že
„ obviněný T. M.
dne 28. 5. 2007 oznámil telefonicky dopravní nehodu u Generali Pojišťovny a. s., P. a při nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl vědomě nepravdivé údaje o průběhu dopravní nehody ze dne 24. 5. 2007, kdy na silnici III. třídy v katastru obce R. se před křižovatkou ve tvaru Y dostatečně nevěnoval řízení svého osobního motorového vozidla tov. zn. Mercedes Benz, a narazil do zadní části před ním jedoucího osobního motor. vozidla tov. zn. řidičky M. C., neboť jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru strojírenství a dopravy k dopravní nehodě nemohlo dojít tak, jak ji účastníci popsali, na základě kterých mu mělo být vyplaceno pojistné plnění ve výši 348.000,- Kč z havarijního pojištění ke škodě Generali Pojišťovny a. s.,
obviněná M. C.
dne 28. 5. 2007 oznámila telefonicky dopravní nehodu u Generali Pojišťovny a. s., P. a při nároku na plnění z pojistné smlouvy pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pojištěnce T. M., uvedla vědomě nepravdivé údaje o průběhu dopravní nehody ze dne 24. 5. 2007, kdy na silnici III. třídy v katastru obce R., před křižovatkou ve tvaru Y narazil do zadní části jejího osobního motorového vozidla tovární značky T. M. se svým osobním motorovým vozidlem tovární značky Mercedes Benz, neboť, jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru strojírenství a dopravy, k dopravní nehodě nemohlo dojít tak, jak ji účastníci popsali, na základě kterých jí mělo být vyplaceno pojistné plnění ve výši 625.000,- Kč z povinného ručení T. M., ke škodě Generali Pojišťovny a. s. “ .
Takto popsané jednání obviněného T. M. soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 tr. zákona a uložil mu podle §250a odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jeden a půl roku. Popsané jednání obviněné M. C. soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a uložil jí podle §250 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jeden a půl roku.
Také proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 6 To 377/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. M. uznal vinným stejným skutkem jako soud prvého stupně (pouze s tím rozdílem, že částku pojistného plnění změnil na 313.407 Kč) , a obviněnou M. C. uznal vinnou stejným skutkem jako soud prvého stupně (i u ní s tím rozdílem, že částku pojistného plnění změnil na 380.168 Kč) . Jednání každého z obviněných soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 tr. zákona a každému z nich uložil podle §250a odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jejichž výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jeden a půl roku.
Obviněný T. M. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Bc. Michaela Kise podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v podrobnostech uvedl, že co se týče nesprávného posouzení skutku, tak to se projevilo od počátku řízení, když upozorňoval, že někteří ze znalců (Kadlec, Strouhal a Krejsa) se neseznámili s poměry na místě vzniku dopravní nehody, se sklonem vozovky, s terénními nerovnostmi vozovky, a nevypořádali se s parametry obou vozidel. Jejich znalecké posudky považoval za nepřesné a neobjektivní. Shledal i extrémní rozpor mezi výsledky dokazování a závěry soudu. M. C. před nehodovým dějem neznal. Tvrzení Městského soudu v Praze, že z výpovědí svědků T. M., L. S. a M. N. vyplývalo, že se s M. C. znali již před nehodovým dějem, se nezakládalo na pravdě. Soud si jejich výpovědi chybně vyložil, z žádné z výpovědí uvedených svědků přímo nevyplývalo, že M. C. znal již před nehodovým dějem.
Odvolací soud se nevypořádal s faktem, že se jednalo o frekventovanou silnici. Bylo nepravděpodobné, aby na takto rušné silnici byla nainstalována vozidla tak, aby se mohlo jednat o fingovanou dopravní nehodu. U typů vozidla BMW řady 7 dochází po nehodovém ději k zablokování automatické převodovky a je vyloučeno, aby s takovým vozidlem bylo manipulováno. Soud se nevypořádal ani s námitkou, že v místě nehodového děje (křižovatce) došlo na základě častých dopravních nehod ke změně přednosti v jízdě a před dvěma lety byly provedeny i výrazné úpravy na vozovce, což potvrzovalo tvrzení ohledně frekventovanosti křižovatky, a to, že by tam byla manipulace s vozidly složitá až nemožná. Délka trestního řízení byla neúměrná, na čemž se podílel z větší části soud prvého stupně. To rovněž potvrzovalo, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno.
Obviněný ve svém chování po nehodovém ději nespatřoval jakýkoliv prvek byť pokusu trestného činu, když pouze řádně nahlásil nehodový děj. Rozsudek odvolacího soudu považoval za formální, neboť se nevypořádal s řadou jeho námitek, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Fakticky mu byl odepřen opravný prostředek, odvolací soud v podstatě převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by je kriticky zhodnotil. Ohledně dalších podnětů k doplnění dokazování tento soud pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně bez doplnění o vlastní úvahy. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Ohledně skutků nebylo možno mít za to, že usvědčující důkazy na sebe navazovaly, doplňovaly se navzájem a tvořily uzavřený řetězec, v jehož důsledku by byly vyloučeny pochybnosti o tom, že pokus trestného činu spáchal. Rovněž byla opominuta zásada in dubio pro reo. Pokud se nalézací soud nedostatečně vypořádal s důkazním materiálem, nebylo možné, aby rozhodnutí vycházelo ze správného právního posouzení skutku. Jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) bylo v řízení porušeno. V řízení před soudem prvního stupně nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a odvolací soud toto nezhojil.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 6 To 377/2014, v celém rozsahu, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Ani obviněná M. C. se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Rostislava Sochora podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatelka v podrobnostech uvedla, že motivací soudu prvního stupně bylo skončení řízení bez ohledu na stav dokazování. Odvolací soud konstatoval celou řadu procesních pochybení v postupu soudu prvního stupně, mimo jiné vadné dokazování a nerespektování právního názoru odvolacího soudu. Podstatou důkazní situace byl rozpor mezi třemi znaleckými posudky vypracovanými znalci Ing. Kadlecem, Ing. Strouhalem a Ing. Krejsou a v podstatě všemi ostatními důkazy a znaleckými posudky vypracovanými znalci Ing. Tylem a Ing. Bartoněm. Soudy se odmítly zabývat námitkami k nedostatečnému zjištění skutkového stavu – podkladů pro vypracování znaleckých posudků, jak šlo-li o parametry vozidel, tak vlastnosti vozovky, tvar křižovatky a posudky uvedených znalců bez kritického zhodnocení a při ignorování rozporů vzaly jako jediné správné důkazy ve věci. U znaleckého posudku znalce Ing. Tyla byly naproti tomu zveličeny formální nedostatky. Se znaleckým posudkem znalce Ing. Bartoně se ani jeden ze soudů věcně nevypořádal, znalec nebyl slyšen a nebylo sděleno, že by posudek trpěl nějakým nedostatkem. Na případnou výhradu soudu neměla obhajoba možnost nijak v řízení reagovat. Soudy nekriticky přejímaly nikoliv nerozporné závěry jedné skupiny znalců a spokojily se s tím, že znalci namísto věcných odpovědí pouze opakovali tvrzení o technické nepřijatelnosti děje. To paradoxně i za situace, kdy děj byl prokázán – v případě tvrzené absence plastového krytu předního nárazníku vozidla tov. zn. Mercedes svědeckými výpověďmi příslušníků Policie ČR a fotodokumentací a v případě údajně technicky nepřijatelného otisku registrační značky vozidla tov. zn. Mercedes do zadní části vozidla tov. zn. BMW fotografickou dokumentací jiné dopravní nehody. Prve uvedení znalci nebyli vůbec seznámeni s dodatečně zajištěnou dokumentací z místa v digitální podobě. Při hlavním líčení byl prokázán jiný stav, než ze kterého vycházeli jmenovaní znalci. Znalec Ing. Tyl také předkládal znalecký časopis dokládající, že i letitý postup znalců může být nesprávný. Podobně bylo odkládáno pomýlení se dvou nezávislých znalců v případě nehody v Ústí nad Labem. Soudy namísto věcné argumentace poukazovaly, že šlo o jiné případy.
Soudy jako podklad pro svá rozhodnutí uváděly skutečnosti, které nevyplývaly z provedeného dokazování. Přitom nešlo o otázku volného hodnocení důkazů. Soudy ignorovaly, že místo dopravní nehody bylo frekventované, což by znemožnilo instalaci již dříve poškozených vozidel do konečného postavení odpovídajícího nehodovému ději, popř. vzniku projevů popsaných svědky (vyteklé provozní náplně, velká rána). Podobně ignorovaly poměrně krátce před nehodou dokládanou nepoškozenost vozidla BMW. Jako cosi nevhodného bylo komentováno doložení revizního znaleckého posudku renomovaného znaleckého ústavu potvrzujícího, že u poškození starších vozidel nelze vycházet ze stejných předpokladů jako u vozidel nových. Ignorovaly znak velkého nárazu – velkou ránu, na kterou reagoval vlastník domu nacházejícího se poblíž. Obviněná hlásila pojišťovně jen existenci dopravní nehody, zúčastněné osoby a vozidla, aniž by uvedla výši škody, rozsah poškození. Přesto byla její vina konstruována jako její nepravdivé nahlášení rozsahu poškození. Sama nebyla schopna rozsah poškození svého vozidla popsat, vycházela z údajů poskytnutých značkovým servisem BMW a servisem pana S., který opravu prováděl, popř. ze zjištění technika pojišťovny. Rozsah poškození neznala, nehodnotila a nehlásila. Z provedeného dokazování nemohl vyplývat předmětný skutek.
Prokázaný skutkový děj neodpovídal závěrům, které učinily soudy. Ignorování hodnocení důkazů v souladu se zásadami trestního řízení vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Přístup soudu nebyl nestranný, soudce suploval roli soudního znalce, za kterého na otázky sám odpovídal. Hodnocení důkazů nebylo logické. S důkazy vylučujícími závěr o vině se soudy vůbec nevypořádaly. Znalecké posudky vyvracející závěry znalců Kadlece, Strouhala a Krejsy nebyly vůbec kriticky a věcně zhodnoceny. Důkazy potvrzující nesprávnost závěrů těchto znalců byly ignorovány. Postup soudu prvního stupně byl nepředvídatelný.
Odvolací soud neměl po zjištění vad v postupu soudu prvního stupně rozhodovat sám. Svým postupem ji zbavil možnosti podat řádný opravný prostředek. Za ilustraci tendenčního přístupu dovolatelka považovala výtku, že se spoluobviněným zbytečně trvali na nových výsleších znalců po změně senátu. Měla za to, že žádný úkon nikdy nemařili, snažila se se svým obhájcem dostavit ke každému úkonu, i když byla nemocná, nešlo-li o nepřekonatelnou překážku, a nabízela alternativní termíny úkonů tak, aby řízení mohlo plynule pokračovat. Šlo jí o to, aby byla prokázána její nevina. Měla zájem na tom, aby členové senátu po jeho změně měli přímou možnost znalce slyšet a vidět jejich chování a způsob argumentace. Nehoda se stala tak, jak ji policii a v řízení popsala. Nemohla popsat předchozí stav vozidla Mercedes, její vozidlo však bylo před nehodou nepoškozené. Na nehodě nic nevydělala. Neměla motiv, aby si nechala své vozidlo zničit, aby měla následně problémy s dopravou a péčí o dítě a komplikovala si vztahy. Nehodou by i při poskytnutí pojistného plnění pouze tratila. Neměla zájem jít do rizika, že by o práci, pro niž musela být bezúhonná, přišla.
Podle dovolatelky postup soudů neodpovídal požadavkům na spravedlivý proces. Pominula-li značnou délku řízení, považovala dovozování viny na základě pochybných závěrů některých znalců za odporující požadavkům vtěleným do LZPS a mezinárodních závazků přijatých Českou republikou.
Závěrem svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 6 To 377/2014, v celém rozsahu zrušil a Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K podaným dovoláním státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem obou podání a soudních rozhodnutí se nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci jsou přípustná [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatelka navíc i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, je již s ohledem na výše uvedenou citaci zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by mohl být jen v jeho druhé alternativě, tedy ve spojení s dalším uplatněným dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanoveních procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z výše uvedeného pohledu je zřejmé, že téměř všechny námitky vznesené oběma dovolateli (podrobně uvedené v rekapitulaci výše) je třeba z hlediska dovolacího řízení považovat za irelevantní. Oba dovolatelé se totiž ve svých podáních téměř výhradně zaměřili na zpochybňování postupů obou soudů nižších stupňů, na napadání provedených důkazů, o které soudy svá rozhodnutí opřely, a na tvrzení, že soudy ignorovaly skutečnosti z nich plynoucí. Zejména přitom obsáhle zpochybňovali znalecké posudky shora jmenovaných znalců, které vyznívaly v jejich neprospěch s tím, že jeden ze znalců nebyl ani slyšen ( k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že posudek znalce Ing. Bartoně byl čten za souhlasu stran podle §211 odst. 5 tr. ř., srov. str. 13 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu ), a k nim uváděli více faktických výše rekapitulovaných námitek. Tímto způsobem se snažili dovolacímu soudu předkládat jiné hodnocení důkazů a pozměněný obraz skutkového stavu. Na tomto základu poté vystavěli své námitky nesprávného právního posouzení skutku. Takový postup však není v dovolacím řízení přípustný.
Takto pojatými námitkami totiž dovolatelé zásadně směřovali jak do rozsahu provedeného dokazování, tak do oblasti skutkových zjištění, a napadali vlastní proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, jak je upraveno v §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy namítali nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Lze souhrnně říci, že oba dovolatelé se na základě uvedených tvrzení primárně snažili vytvořit obraz nedostatečně či nesprávně zjištěného a tedy odlišného skutkového stavu, a teprve na základě takové argumentace (tedy až sekundárně) prezentovali námitku údajně nesprávné právní kvalifikace skutků, jimiž byli uznáni vinnými. Takovou argumentaci však pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) zahrnout nelze.
Za popsané situace přicházelo v úvahu odmítnout obě dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
S nemalou mírou tolerance však Nejvyšší soud připustil formální podřaditelnost některých uplatněných námitek pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to těch, v rámci nichž dovolatelé namítali rozpory mezi provedenými důkazy a tvrdili, že prokázaný skutkový děj neodpovídá závěrům, které učinily soudy, a že ve věci je extrémní rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými závěry soudu.
Nejvyšší soud tak věc posoudil v souladu s judikaturou Ústavního soudu i hlediska existence tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
Z tohoto hlediska lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel(é) (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
Tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších stupňů učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům. Je zjevné, že oba soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako takové je plně přezkoumatelné. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné, a právními závěry soudů na straně druhé. Nejvyšší soud tudíž námitku extrémního nesouladu shledal bezdůvodnou.
Lze tudíž konstatovat, že dovolatelé neuplatnili důvodně ani tuto výše uvedenou námitku. Závěrem možno podotknout, že v posuzované trestní věci nebylo porušeno ani právo obviněných na spravedlivý proces, neboť to není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněných. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu