ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.617.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 617/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. července 2015 o dovolání obviněného J. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 14 To 8/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 19/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 2 T 19/2014, uznal obviněného J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„v období od 11.3.2011 do 12.7.2011 v P., jako bývalý společník a jednatel společnosti Montanna s. r. o., IČ 47239166 se sídlem Pelhřimov, Matějkova 2026, záměrně s vědomím své nedobré finanční situace, která mu byla známa z výsledku hospodaření společnosti, objednal sám, případně prostřednictvím svých zaměstnanců, a odebral od společnosti Démos trade a. s. Ostrava Kunčička materiál a komponenty pro truhlářskou výrobu v celkové výši nejméně 1.489.765,- Kč, konkrétně na faktury:
ze dne 11.3.2011 na částku 88.698,- Kč splatných dne 9.6.2011
ze dne 17.3.2011 na částku 536,- Kč splatných dne 15.6.2011
ze dne 24.3.2011 na částku 14.326,- Kč splatných dne 22.6.2011
ze dne 30.3.2011 na částku 15.292,- Kč splatných dne 28.6.2011
ze dne 31.3.2011 na částku 271.135,- Kč splatných dne 9.6.2011
ze dne 2.4.2011 na částku 3.551,- Kč splatných dne 30.6.2011
ze dne 5.4.2011 na částku 21.757,- Kč splatných dne 3.7.2011
ze dne 7.4.2011 na částku 38.864,- Kč splatných dne 6.7.2011
ze dne 11.4.2011 na částku 5.247,- Kč splatných dne 10.7.2011
ze dne 12.4.2011 na částku 4.546,- Kč splatných dne 11.7.2011
ze dne 13.4.2011 na částku 30.007,- Kč splatných dne 12.7.2011
ze dne 14.4.2011 na částku 1.119,- Kč splatných dne 13.7.2011
ze dne 19.4.2011 na částku 1.338,- Kč splatných dne 18.7.2011
ze dne 28.4.2011 na částku 46.208,- Kč splatných dne 27.7.2011
ze dne 28.4.2011 na částku 54.407,- Kč splatných dne 27.7.2011
ze dne 5.5.2011 na částku 2.286,- Kč splatných dne 3.8.2011
ze dne 20.5.2011 na částku 317.624,- Kč splatných dne 18.8.2011
ze dne 26.5.2011 na částku 49.729,- Kč splatných dne 24.8.2011
ze dne 1.6.2011 na částku 95.873,- Kč splatných dne 30.8.2011
ze dne 6.6.2011 na částku 85.257,- Kč splatných dne 4.9.2011
ze dne 8.6.2011 na částku 32.055,- Kč splatných dne 6.9.2011
ze dne 10.6.2011 na částku 1.025,- Kč splatných dne 8.9.2011
ze dne 13.6.2011 na částku 167.555,- Kč splatných dne 11.9.2011
ze dne 12.7.2011 na částku 141.330,- Kč splatných dne 10.10.2011,
tyto ve lhůtě splatnosti ani později neuhradil, takto jednal, přestože mu byly známy předchozí nesplacené závazky a skutečnosti, že jeho společnost je předlužená a to nejméně k 31.12.2007, takto vylákané a objednané zboží nemohl zaplatit ani prostřednictvím společnosti Bibby zabývající se poskytováním provozního financování podnikatelským subjektům v rámci ČR a dne 12.7.2011 prodal svůj 50 % podíl a 50 % podíl své manželky Ing. M. P. za symbolickou cenu 2,- Kč osobě vietnamské národnosti V. T. T.,
jednal tak k tíži společnosti Démos trade a. s., IČ 25397478 se sídlem Ostrava – Kunčička, Škrobálkova 613/13, na jejíž úkor se obohatil o částku 1.489.765,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu za tento zločin a sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. října 2013, č. j. 7 T 112/2013-123, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob na dobu pěti roků. Současně podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušil výrok o uloženém trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. října 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného Démos trade, a. s. se sídlem Ostrava – Kunčičky, Škrobálkova 630/13, IČ: 25397478, odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a poškozená společnost. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře o nich rozhodl rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 14 To 8/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání poškozené Démos trade, a. s., IČ 25397478, napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody, který byl soudem učiněn podle §229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k této poškozené společnosti, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl, tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost, aby poškozené Démos trade, a. s., uhradil na náhradě škody částku 1.489.765,- Kč. Ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly tímto rozhodnutím nedotčeny. Odvolání obviněného soud jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř.
Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Ladislava Sedláka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel nejprve zrekapituloval předchozí rozhodnutí ve věci a poté uvedl, že soudu prvého stupně vytýkal neúplnost dokazování, když nebyl zajištěn výslech nového společníka společnosti Montanna s. r. o. Tento svědek by zásadním způsobem mohl objasnit okolnosti, za kterých došlo k prodeji obchodních podílů v dané společnosti. Nový společník měl zájem pokračovat v provozování její podnikatelské činnosti. Jeho přínos by spočíval ve finančním zajištění dosavadních zakázek a v bezchybném pokračování v podnikatelské činnosti, hodlal uplatnit daňově ztrátu i zisk z jiných podnikatelských aktivit. Pokud (obviněný) pokračoval v podnikatelské činnosti, činil tak s vědomím, že společnost bude v ní pokračovat a její závazky budou uhrazeny. Rozhodně nečinil žádné úkony v podvodném úmyslu, ve snaze způsobit jinému škodu. Sám byl novým společníkem poškozen, když nový společník ukončil jeho pracovní poměr a neuhradil mu vyrovnání související s převodem obchodního podílu. Bylo důležité, aby společnost pokračovala v běžném rytmu a nedošlo ke ztrátě obchodních partnerů. Nesouhlasil s tím, že by společnost byla k 31. 12. 2007 předlužená a v úpadku. Pokud některé závazky po této lhůtě byly po lhůtě splatnosti, stávalo se tak zcela výjimečně. Kdyby byla v úpadku již k datu 31. 12. 2007, nebylo by ji možno provozovat další čtyři roky.
Pochybení odvolacího soudu spatřoval obviněný v tom, že předmětný skutek, který byl kvalifikován jako zločin podvodu, neměl být posouzen jako trestný čin. V jeho případě se nedostávalo podvodného úmyslu, absentovala tedy subjektivní stránka trestného činu. V návaznosti na to vytýkal soudu i nesprávné skutkové zjištění ohledně jeho subjektivního vztahu ke skutku popsanému v napadeném rozhodnutí, jakož i v rozhodnutí soudu prvního stupně. Skutková zjištění ohledně subjektivní stránky nebylo možno učinit bez výslechu nového společníka a jednatele společnosti.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 2. 2015, č. j. 14 To 8/2015-1615, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání podala vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Závěr, že společnost Montanna, s. r. o., v rozhodné době nebyla schopna svým závazkům dostát, čehož si byl obviněný dobře vědom, soud neučinil pouze na základě odborného vyjádření I. V., které objasňovalo ekonomickou situaci společnosti. Bylo třeba poukázat i na zjištění plynoucí z listin poskytnutých faktoringovou společností Bibby Financial Services, a. s., a z výpovědi zaměstnanců této společnosti, že Montanna, s. r. o., měla dlouhodobé finanční problémy a nebyla schopna hradit své závazky vůči této faktoringové společnosti. O této skutečnosti rovněž svědčila i existence rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově, kterým již v roce 2010 byla nařízena exekuce proti společnosti ve prospěch výše uvedené oprávněné faktoringové společnosti k uspokojení pohledávek v celkové výši téměř 9.000.000 Kč. Nejednalo se přitom o jediné exekuce nařizované v uvedené době proti společnosti Montanna, s. r. o. Obviněný sám ve své výpovědi potvrdil, že si byl vědom špatné finanční situace společnosti v roce 2011 a tuto hodlal řešit restrukturalizací, případně vstupem partnera, který by do firmy přinesl větší objem finančních prostředků. Skutečně dne 12. 7. 2011 byly obchodní podíly ve společnosti převedeny za 2 Kč na osobu V. T. T. Správně soudy obou stupňů dovodily, že z okolností provázejících tento převod společnosti na jinou osobu vyvstávaly důvodné pochybnosti, že obviněný touto transakcí chtěl zajistit další chod společnosti. V prvé řadě o tomto kroku své věřitele neinformoval, nebyli o něm informováni ani zaměstnanci firmy. Těm byly po převodu společnosti dány výpovědi z pracovního poměru. Toto zjištění v žádném případě nesvědčilo o snaze zachovat fungování společnosti. Značné pochyby vzbudila i osoba nového společníka a jednatele. Tento se podle policejních šetření na počátku roku 2011 odstěhoval z místa svého bydliště v České republice, jeho ubytovatel dne 29. 6. 2011 požádal o jeho odhlášení z úředně evidované adresy, pobyt v České republice měl povolený do 3. 12. 2012. Podle výpisu z obchodního rejstříku se tento podnikatel v letech 2010 – 2011 způsobem obdobným jako v projednávaném případě stal jediným jednatelem a společníkem ve více obchodních společnostech sídlících na různých místech v České republice. U některých z nich bylo záhy poté zahájeno insolvenční řízení. Tuto obchodní transakci tedy rovněž nelze posoudit jako transakci zachovávající zdravou ekonomickou situaci v uvedené firmě. Obviněný tedy již v době, kdy zboží od poškozené společnosti objednával a odebíral, si musel být vědom, že zboží nebude uhrazeno a s ohledem na jeho množství bude poškozené způsobena značná škoda. Zvolená právní kvalifikace tedy zcela odpovídá úmyslu obviněného a jeho jednání bylo tedy správně posouzeno jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené měla státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci nebylo zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání uplatnil výše popsané námitky, v nichž vykresloval skutkové okolností případu a nastiňoval pomocí nich jiný obraz výsledků a dokazování a jiného skutkového stavu, než zjistily oba soudy nižších stupňů, jsou takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V obecné rovině právní lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Dovolatel své podání zčásti opřel o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v daném případě se ani o takovou situaci nejednalo.
Lze tak konstatovat, že relevantně dovolatel uplatnil pouze námitku tvrdící, že v jeho případě nebyl dán podvodný úmysl, tedy nedostatek subjektivní stránky trestného činu. Tato problematika však není v posuzované věci žádné novum. Obviněný ji totiž uplatnil již v předchozím řízení, a proto soudy nižších stupňů se jí musely zabývat (srov. zejména odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který se k otázce subjektivní stránky pečlivě vyjádřil na straně 6 ve druhém odstavci a na straně 7 v prvém odstavci) a shledaly ji naplněnou.
Podstatnou část tohoto výkladu včetně konstatování, že obviněný si musel být vědom již v době, kdy zboží od poškozené společnosti objednával a odebíral, toho, že zboží nebude uhrazeno a s ohledem na jeho množství způsobena značná škoda, převzala do svého vyjádření i státní zástupkyně. Tento závěr přijatý oběma soudy nižších stupňů shledal Nejvyšší soud zcela správným a bez výhrad se s ním ztotožnil. Vzhledem k tomu, že jej již Nejvyšší soud prezentoval podrobně shora v narativní části tohoto rozhodnutí, z hlediska procesní ekonomie na ně plně odkazuje a pouze dodává, že za situace, kdy na předmětnou obchodní společnost bylo nařízeno více exekucí, z nichž jedna dosahovala částky téměř 9 milionů korun, obviněný učinil obchodní jednání ve vztahu k poškozené společnosti popsané ve skutkové větě a následně převedl svůj obchodní podíl a obchodní podíl své manželky, které dohromady činily 100 %, za cenu 2,- Kč na osobu vietnamské národnosti V. T. T., která ukončila pracovní poměry zaměstnanců dané obchodní společnosti, která se podle policejních záznamů odstěhovala z území České republiky a která ve více případech byla jediným společníkem a jednatelem společností, které vstoupily do insolvenčního řízení, shledal Nejvyšší soud právní kvalifikaci použitou soudy nižších stupňů za zcela správnou a podané dovolání za nedůvodné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Jan B l á h a předseda senátu