ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.65.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 65/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání obviněného R. J. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 4 To 469/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. J. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 1 T 10/2014, uznal obviněného R. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 29. 8. 2013 kolem 11.50 hod. jako řidič osobního automobilu zn. Renault Clio, na silnici první třídy, za obcí S. n.N., okr. J. H., ve směru na M. na dlouhém, rovném a přehledném úseku silnice při pomalé jízdě po jejím okraji, takže se pravá část vozidla nacházela na krajnici, vybočil doleva ve směru ke středu vozovky, aniž před tímto jízdním manévrem sledoval situaci v silničním provozu za vozidlem, a tak vjel do jízdní dráhy osobního automobilu zn. Peugeot Partner, řízeného poškozeným A. S., který vozidlo obžalovaného již předjížděl, a tak došlo ke střetu obou vozidel, při němž vozidlo řízené poškozeným pravou přední částí narazilo tečně do levé zadní části vozidla obžalovaného a následně do levého zadního kola tohoto vozidla, po němž obě vozidla vyjela vlevo mimo silnici, kde vozidlo obžalovaného bočně narazilo do na odstavné ploše zaparkovaného nákladního automobilu zn. DAF, majitele L. M. – Autodoprava Hodonín, zatímco vozidlo poškozeného čelně narazilo do druhého boku vozidla obžalovaného; při dopravní nehodě utrpěl poškozený A. S., který nebyl připoután bezpečnostním pásem, pertrochanteriterickou zlomeninu pravé stehenní kosti s posunem úlomků a zhmoždění pravé pažní kosti s následným dlouhodobým, dosud neukončeným léčením poškozeného, a jeho spolujezdkyně poškozená H. S., která taktéž nebyla připoutána bezpečnostním pásem, utrpěla zlomeninu nosu, naražení kolene a pohmožděniny s následným léčením do 18. 11. 2013, a lehké zranění utrpěla i spolujezdkyně obžalovaného poškozená M. K.“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil mu podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč (40 denních sazeb ve výši 1.000,- Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by tento trest nebyl zaplacen ve stanovené lhůtě, stanovil náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na osmnáct měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil, aby zaplatil na náhradu škody poškozeným:
- A. S., bytem T., část S. H., částku 15.150,- Kč,
- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, částku 16.290,- Kč,
- České správě sociálního zabezpečení, České Budějovice, A. Barcala 1461, částku 5.795,- Kč,
- Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočka České Budějovice a Plzeň, se sídlem v Českých Budějovicích, Klaricova 19 částku 19.199,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. soud odkázal poškozené A. S., Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra ČR a ČSSZ České Budějovice se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Na totéž řízení odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s celým uplatněným nárokem na náhradu škody i poškozeného L. M. – Autodoprava, Hodonín, Smetanova 2041/2, IČ 63445697.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 4 To 469/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Kozáka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Zatímco naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dovolatel spatřoval v tom, že usnesením druhostupňového soudu bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., naplnění tohoto dovolacího důvodu pak shledával v tom, že soud nesprávně kvalifikoval skutek spočívající v tom, že při pomalé jízdě po okraji silnice I. třídy vybočil doleva z přímého směru jízdy, aniž by před tímto jízdním manévrem sledoval dopravní situaci za sebou a tak vjel do jízdní dráhy osobního automobilu řízeného poškozeným A. S., který jej v tu dobu již předjížděl. Pro správné právní posouzení bylo prý významné zvažovat, zda šlo o takové opomenutí, které by bylo možno považovat za porušení právní povinnosti, když požadovaný právní základ musí vycházet z příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. účinného v době spáchání skutku. Z provedeného dokazování je však zřejmé, že vybočoval z přímého směru jízdy při zapnutém ukazateli o změně směru jízdy vlevo a že se jednalo o součást jeho odbočovacího manévru. Situaci za sebou kontroloval a viděl, že vozidlo řízené poškozeným jede ve značné vzdálenosti za ním. Ukazatel směru jízdy měl přitom zapnutý po celou dobu.
V návaznosti na to obviněný poukázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2010, č. j. 17 Ca 50/2009-35, a na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2011, č. j. 75 Ca 3/2009-82, z nichž vyplývalo, že za moment zahájení odbočovacího manévru vlevo ve smyslu §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. či předjížděcího manévru zleva ve smyslu §17 odst. 2 tohoto zákona je nutno považovat okamžik, kdy řidič začne dávat znamení o změně směru jízdy vlevo, po kterém by měl následovat vlastní odbočovací či předjížděcí manévr. Připomněl rovněž §17 odst. 5 písm. e) téhož zákona hovořící o zákazu předjíždění a dodal, že soud prvního stupně vůbec nevzal v úvahu, že (obviněný) jel před střetem nízkou rychlostí a že měl zapnutý ukazatel směru jízdy vlevo.
Dovolatel dále uvedl, že soud dospěl ke skutkovým zjištěním popsaným ve výroku rozhodnutí na základě jeho výslechu, výslechu poškozeného A. S., výslechu svědkyně M.K., protokolu o nehodě v silničním provozu s fotodokumentací, znaleckými posudky a výslechy znalců Ing. Josefa Vítka a Ing. Eduarda Prochazky, Ph.D. Z těchto důkazů pak citoval některé skutečnosti a na základě nich tvrdil, že za daného důkazního stavu soud prvého stupně dospěl ke skutkovému závěru vyjádřenému ve výroku napadeného rozsudku, který však odpovídal pouze závěrům znaleckého posudku Ing. Eduarda Prochazky, Ph.D. a byl v rozporu jak s dalším znaleckým posudkem Ing. Josefa Vítka, tak s vylíčením skutkového děje, jak jej on sám podal. Tvrzení znalce Ing. Eduarda Prochazky, Ph.D., že pokud s autem jel (obviněný) u pravého okraje vozovky, pak příčné přemístění do koridoru pohybu vozidla Peugeot trvalo méně než 1 vteřinu, považoval za nesprávné. Je proto přesvědčen, že mezi skutkovými zjištěními soudu tvořícími nezbytný základ pro rozhodnutí a provedenými důkazy je extrémní rozpor.
Obviněný navíc upozornil na procesní postavení A. S., které je specifické v tom směru, že vystupuje v pozici poškozeného i svědka, přičemž vzhledem k účelu trestního řízení by měl převažovat zájem na jeho nezkreslené svědecké výpovědi. Pokud mu soud umožnil být přítomen při výslechu obviněného v hlavním líčení, stejně jako výslechu svědkyně M. K., a teprve poté přistoupil k výslechu jeho samotného, došlo tím k porušení práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z hlediska obsahu výpovědi tohoto poškozeného a s ohledem na uvedené pochybení soudu prvního stupně je důkazní hodnota jeho svědectví snížena.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ve výroku o vině a na něj navazujících výrocích o trestu a náhradě škody, a aby přikázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném podání uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se věcně vyjadřovat nebude. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak je výše uvedeno, dovolatel ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Z logiky věci je třeba zmínit nejprve důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy s dovolacím důvodem podle písmene g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že téměř všechny námitky vznesené dovolatelem v jeho podání je třeba z hlediska dovolacího řízení považovat za irelevantní. Jak již bylo výše podrobně popsáno, dovolatel ve svém podání líčil Nejvyššímu soudu svůj popis nehodového děje doprovázený výňatky z jednotlivých provedených důkazů a předkládal mu tak svou vlastní verzi skutkového děje odlišnou od skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů; na tomto tvrzení, které se odchylovalo od soudy zjištěného skutkového stavu pak vystavěl svou námitku nesprávného právního posouzení skutku.
Za zjevně irelevantní je třeba považovat i dovolatelovu námitku vztahující se k procesnímu postavení poškozeného A. S., jemuž nalézací soud umožnil přítomnost při části prováděného dokazování, čímž mělo dojít k porušení práv dovolatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Shora uvedené argumentaci Nejvyšší soud nemohl přisvědčit, neboť takto pojatými námitkami dovolatel v zásadě napadal vlastní proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, jak je upraveno v §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit.
Lze tak shrnout, že dovolatel se na základě uvedených tvrzení primárně snažil vytvořit obraz nedostatečně či nesprávně zjištěného a tedy odlišného skutkového stavu, a teprve na základě takové argumentace (tedy až sekundárně) prezentoval námitku údajně nesprávné právní kvalifikace činu, jímž byl uznán vinným. Takovýto postup však pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) zahrnout nelze.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z podrobného a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by dovolatel uvedl pouze uvedené námitky skutkového charakteru, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však v textu svého podání rovněž uvedl, že „pro správné právní posouzení věci bylo významné zvažovat, zda u něho šlo o takové opomenutí, které by bylo možno považovat za porušení právní povinnosti, když požadovaný právní základ musí vycházet z příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. účinného v době spáchání činu“ (přesněji zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“). Přestože takto obecně formulovanou námitku blíže nerozvedl [pouze při zmínce o jiném soudním rozhodnutí citoval ustanovení §21 odst. 1 a §17 odst. 2, 5 písm. e) uvedeného zákona], Nejvyšší soud ji považoval – s jistou mírou tolerance – za podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto ani takové námitce nemohl přisvědčit.
Soud prvého stupně se v odůvodnění svého rozsudku počínáním obviněného před zahájením odbočovacího manévru i v jeho průběhu podrobně zabýval a své závěry pečlivě popsal (srov. v poslední odstavec na str. 8 pokračující na str. 9, kde mimo jiné uvedl, že obviněný hodlal odbočit doleva na místo ležící mimo vozovku). Takový manévr mu však jednoznačně zakazovala dopravní značka „B 24b – Zákaz odbočování vlevo“ umístěná na pravé krajnici. Proto bylo jeho povinností neohrozit řidiče jedoucího za ním a dbát zvýšené opatrnosti. Soud přitom neopomněl hodnotit ani jednání poškozeného A. S. (srov. stranu 9 odstavec 3 odůvodnění jeho rozsudku), když dovodil, že poškozený se na zavinění dopravní nehody rovněž podílel, současně však správně vyslovil, že ani jeho spoluzavinění nemohlo zbavit obviněného trestní odpovědnosti. K míře zavinění obou účastníků dopravní nehody pak odpovídajícím způsobem přihlédl při rozhodování o trestu a náhradě škody. Také s těmito jeho závěry se následně ztotožnil i soud druhého stupně (srov. závěr odůvodnění jeho usnesení).
Lze tak shrnout, že obviněným poukazovaná ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. ani citované judikáty nijak nevyvracejí závěr obou soudů nižších stupňů o jeho vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ostatně sám dovolatel ve svém podání nepředložil relevantní právní argumentaci, jíž by vyložil, proč právní závěry soudů nemohou obstát. Nejvyšší soud přitom není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel právní argumentaci, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad dovolatel hodlal uplatnit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a