ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.130.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 130/2016-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. května 2016 dovolání, která podali obvinění N. T. D. a N. H. D. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 12 To 8/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 7/2014 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných N. T. D. a N. H. D. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 4 T 7/2014, byli obvinění N. T. D. a N. H. D. v bodě I uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, obviněná N. T. D. pak v bodě II dále přečinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná N. T. D. byla odsouzena podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných, a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí částky 44 000 Kč. Obviněný N. H. D. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to dvou mobilních telefonů a SIM karet. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu dalšího spoluobviněného.
Podle skutkových zjištění se obvinění trestné činnosti dopustili tím, že
I. N. T. D. vystupující jako dodavatelka psychotropní látky metamfetamin, T. T. L. vystupující jako zprostředkovatel dodání psychotropní látky metamfetamin a N. H. D. vystupující v jednom případě jako odběratel metamfetaminu za účelem jeho dalšího prodeje v době nejméně od 11. 10. 2013 do 16. 10. 2013, ve vzájemné součinnosti a s rozdělením úkolů, vedeni společným záměrem jako členové organizované skupiny osob, se podíleli na realizaci prodeje psychotropní látky metamfetamin (pervitin) s cílem získat majetkový prospěch a s vědomím, že se o takovou látku jedná, přičemž T. T. L. po předchozí vzájemné a opakované domluvě prostřednictvím SMS zpráv s N. T. D. dohodl prodej přinejmenším 2 499,07 gramů metamfetaminu, a to nejméně pro N. H. D., kdy drogu přinesla N. T. D. dne 16. 10. 2013 z místa svého bydliště na adrese K., P.– Ř., na schůzku uskutečněnou po 12:00 hod. u fontány ve vnitřních prostorách OC M. Z., Ř., P., kde se všichni tři obvinění postupně setkali a následně ve 12:16 hod. N. T. D. předala pervitin uložený v modré igelitové tašce s nápisem NEXT na parkovišti u předmětného obchodního centra N. H. D. výměnou za přesně nezjištěnou finanční částku, který jej i s taškou uložil pod zadní sedadla osobního motorového vozidla zn. VW Golf, RZ ..., kterým následně z místa společně s T. T. L. odjeli, načež týž den kolem 12:35 hod. byli u benzínové čerpací stanice O. situované v katastru obce V. D., okr. K., na ... km silnice ... ve směru z hl. m. Prahy do K. V. kontrolováni příslušníky Policie České republiky, přičemž provedenou kontrolou bylo zjištěno, že v modré igelitové tašce NEXT převážejí psychotropní látku metamfetamin, kdy z následně vypracovaného znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha z oboru kriminalistika, odvětví chemie, je zřejmé, že přepravovali v celkem 5 igelitových sáčcích s rychlouzávěrem 2 499,07 gramů drogy s obsahem 80,1 % base metamfetaminu, což z celkového množství představuje 2 000,57 gramů účinné látky, a to ve formě monoklinických krystalů o velikosti 3 až 5 cm, které byly získány pomalou krystalizací ze směsi organických rozpouštědel a vody, přičemž metamfetamin chlorid v této podobě (slangově nazýván jako „ICE“ nebo „CRYSTAL“) je určen zejména pro zahraniční trhy,
a shora popsaného jednání se obvinění dopustili bez příslušného povolení a přesto, že metamfetamin je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 jako psychotropní látka.
II. doposud nezjištěným způsobem a v nezjištěné době si N. T. D. opatřila a v místě svého bydliště na adrese K., P.– Ř., úmyslně nejméně dne 10. 12. 2013, kdy u ní byla policejním orgánem prováděna domovní prohlídka, přechovávala v dámské kabelce, která byla zajištěna jako stopa č. 6 na posteli v ložnici, 19 ks padělaných bankovek v hodnotě 500 € stupně nebezpečnosti 2 (nebezpečný stupeň) v rozsudku blíže uvedených sériových čísel.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění, spoluobviněný a státní zástupce odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 12 To 8/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněná N. T. D. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Radko Resche a obviněný N. H. D. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Růženy Jansové.
Obviněná N. T. D. ohledně dovolacího důvodu odkázala na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že jí byl uložen nezákonný a nepřiměřený trest.
V textu svého dovolání obviněná uvedla, že nevěděla, jaké věci předává. Nalézací soud považoval za stěžejní důkaz její výpověď, avšak hodnotil ji selektivně a vybíral jen skutečnosti zapadající do jeho „scénáře“. Opomněl obhajobu odsouzené, že váha byla získána jako použitá v tržnici S. Chybí také důkaz, že ji právě odsouzená používala. V bytě byly zajištěny dva druhy sáčků, jednak ty, o nichž odsouzená uvedla, že je hodlala použít k uskladnění potravin, dále pak jiné dva sáčky, které měly obsahovat stopy metamfetaminu. Od těchto se obviněná distancovala. Neexistuje žádný důkaz o tom, že by se na těchto sáčcích nacházely její daktyloskopické stopy. Navíc byly uloženy tak, že by ani nejneschopnější orgán činný v trestním řízení nemusel vynaložit žádnou invenci k jejich nalezení. Obviněná považuje za vysoce nepravděpodobné, že by ve smyslu odůvodnění rozsudku nalézacího soudu upravila své chování poté, co se dověděla o záchytu drog, přičemž by nechala v bytě takto významné důkazy. Poukazuje na to, že není nijak zkušenou ani vzdělanou osobou, proto jí nabídnutá odměna nepřipadala podezřelá, považovala ji za lákavou a v ekonomické situaci rodiny o dalším neuvažovala. Navrhla výslech svědka P. T. A., který mohl existenci kontaminovaných sáčků v bytě vysvětlit, soud jej však odmítl jako nadbytečný. Odvolací soud přitom navíc předjímal, k čemu by se svědek mohl vyjádřit, neboť konstatoval, že by se jistě nepřiznal k páchání trestné činnosti. Pokud jde o záznam odposlechu telefonické komunikace a SMS, uvádí obviněná, že sdělovala pouze to, co jí bylo uloženo. Tato její obhajoba nebyla vyvrácena. Protože jí nebylo prokázáno, že věděla, co předává, nebyl jí prokázán ani úmysl spáchat přisouzený zločin. Soudy podle ní nesprávně posoudily její jednání jako spáchané v rámci organizované skupiny a ve velkém rozsahu, neboť jí nebylo prokázáno ani to, že by naplnila svým jednáním znaky základní skutkové podstaty. Nebylo jí prokázáno, že by se vědomě podílela na jakési formaci, jejímž cílem bylo jednat tak, aby spáchání činu bylo co nejúspěšnější, neboť si nebyla páchání trestné činnosti vědoma vůbec.
Ke skutku, kterým byla obviněná uznána vinnou v bodě II rozsudku soudu prvního stupně, uvedla, že hned po zajištění bankovek při domovní prohlídce sdělila, jak k nim přišla a jak je hodlala použít (způsobem obvyklým ve vietnamském kulturním prostředí, tzn. je rituálním způsobem zničit). Peníze nezískala jako padělané, ani jí takto osobou, od níž je získala, nebyly označeny. Nepřechovávala je, ačkoli obsah pojmu „přechovávat“ ve smyslu trestního zákona nezná. Pokud má soud pod tímto pojmem na mysli pokoutní úschovu za účelem páchání jiné trestné činnosti, pak o tom ani neuvažovala. K závěru soudu, že padělky podobné kvality nelze běžně koupit, obviněná uvádí, že policejnímu orgánu takové reprodukce samozřejmě nikdo neprodá, stejně jako kopie značkových hodinek, obuvi nebo textilu. Nalézacímu soudu se podle ní nepodařilo prokázat jiný způsob opatření „reprodukcí“ než ten, který uvedla obviněná. Nepodařilo se mu ani vyvrátit, že měla v úmyslu je použít způsobem, který uvedla.
Uložený trest pak obviněná považuje za nezákonný a nepřiměřený i za situace, že by byla právem odsouzena. Soudy podle ní nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu ani její osobní okolnosti. Zejména pak skutečnost, že se obviněná přiznala, a její výpověď koresponduje s provedenými důkazy. Nalézací soud přitom její výpověď považoval za stěžejní důkaz. K trestu propadnutí věci pak obviněná namítá, že tyto věci jí nepatřily ani nebyly použity k páchání trestné činnosti nebo jako odměna za ni. V podrobnostech odkazuje na námitky obsažené ve svém odvolání.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 12 To 8/2015, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 4 T 7/2014, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby ve věci rozhodl sám.
Obviněný N. H. D. ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že v předchozím řízení bylo při posuzování subjektivní stránky trestného činu porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný se v řízení hájil tím, že o převozu psychotropní látky nevěděl, byl pouze živým nástrojem skutečného pachatele. Brání se tomu, aby mu byla přičítána komunikace z mobilního telefonu, který měl údajně vydat policii. Jako příslušník vietnamské menšiny od počátku řízení používá při komunikaci tlumočníka. Proto je třeba s velkou rezervou hodnotit důkaz, na jehož základě obviněný měl vydat předmětný mobilní telefon. I když obviněný protokol podepsal a objevuje se na něm i podpis tlumočníka, nelze jednoznačně konstatovat, že to byl právě jeho telefon. Z protokolu totiž není zřejmé, zda tlumočník obviněnému celé znění protokolu přeložil a zda též policejnímu orgánu přeložil vyjádření obviněného ve vztahu k předmětným věcem. K tomu obviněný cituje z judikatury Ústavního soudu a vyjadřuje názor, že v jeho případě je třeba na pravidla pro sepsání takového protokolu hledět přísněji, neboť nebyl pouhým potvrzením o odnětí věci, ale sloužil jako důkaz k prokázání subjektivní stránky trestného činu. Protokol navíc byl sepisován s časovým odstupem od zadržení obviněného a není z něj patrné, zda telefon měl u sebe obviněný nebo se nacházel ve vozidle. Nesvědčí tedy o tom, že telefon obviněný měl u sebe a skutečně jej užíval. Jiné důkazy ohledně totožnosti obviněného a pisatele usvědčujících krátkých textových zpráv ve věci nebyly provedeny.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu předchozího řízení a obsahu podaných dovolání uvedl, že námitky obviněných v podstatné části uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají.
V případě dovolání obviněné N. T. D. lze podle státního zástupce za obsahově relevantní považovat její námitku nenaplnění znaku „jako člen organizované skupiny“ podle §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokud jde o znak „organizované skupiny“ státní zástupce se s hodnocením soudů ztotožňuje. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, byla obviněná zapojena do širší skupiny zabývající se distribucí psychotropní látky, přičemž není rozhodné, že někteří členové této skupiny nebyli odhaleni. Z jednání obviněné je přitom patrno, že jejím úkolem bylo zejména provádět konspirativní transfery drogy tak, aby bylo pokud možno ztíženo odhalení jednotlivých složek distribučního řetězce. Dodávky metamfetaminu tak byly v rámci této skupiny koordinovány i za přispění právě činnosti obviněné, přičemž není podstatné, že takto organizovaná činnost byla pouze krátkodobého charakteru. Je přitom podle státního zástupce zřejmé, že právě konspirativnost celého jednání je prvkem, který zvyšuje pravděpodobnost úspěchu spáchání dané trestné činnosti. Ve vztahu k tomuto znaku je pak zjevně dáno zavinění obviněné ve formě úmyslu přímého, neboť obviněná věděla, že přijímá pokyny od neztotožněného dodavatele, v jejichž rámci komunikovala s dalšími obviněnými, přičemž si tak s vidinou finančního zisku za uvedené transfery počínat chtěla.
Námitku nedostatku subjektivní stránky přisouzeného zločinu státní zástupce za hmotněprávně relevantní nepovažuje, neboť ji obviněná primárně opírá o tvrzení, že subjektivní stránka daného trestného jednání nebyla prokázána, a jedná se tak obsahově rovněž o námitku skutkového charakteru. Ve stručnosti k tomu státní zástupce dodává, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že obviněná si musela být vědoma, s jakou látkou nakládá, což lze dovodit jak z obsahu uskutečněné SMS komunikace, tak i ze skutečnosti, že u obviněné byly stopy metamfetaminu nalezeny. Výklad těchto důkazů soudy pak státní zástupce považuje za zcela logický. Ostatně samotné námitky obviněné jsou poněkud nekonsistentní v tom směru, pokud namítá, že stopy metamfetaminu nalezené mj. na váze umístěné v jejím bytě nemusí pocházet od ní, ač sama přiznává, že uvedenou váhu měla používat ona sama, a to pro výrobu zákusků.
Pokud jde o výrok pod bodem II rozsudku soudu prvého stupně, i zde lze podle státního zástupce vinu obviněné považovat za zcela prokázanou. Soudy podle něj správně dospěly k závěru, že obhajoba obviněné spočívající v tom, že padělky peněz považovala za rituální peníze (ve vietnamské komunitě běžné), byla jednoznačně vyvrácena. Předmětné padělky postrádaly atributy rituálních peněz, přičemž je obviněná oproti nim přechovávala odděleně. Navíc se jednalo o padělky zjevně zdařilé a velmi se blížící pravým platidlům, což ostatně ani není pro rituální účely zapotřebí, právě proto, že se rituální peníze spalují. Zvláštní kvalita papíru skutečných bankovek, resp. jim se podobajících padělků, je tak v tomto směru spíše nevýhodou, neboť papír určený na bankovky obtížněji hoří.
K výroku o výroku o trestu pak státní zástupce uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu. Obviněné přitom byl zjevně uložen přípustný druh trestu, a to zcela v rámci zákonné trestní sazby pro trestný čin, jímž byla uznána vinnou, a to za podmínek §43 odst. 1 tr. zákoníku jako trest úhrnný. K námitce obviněné, že ohledně některých věcí neměl být ukládán trest propadnutí věci, neboť nebyly jejím vlastnictvím, státní zástupce uvádí, že obviněná blíže nekonkretizuje, o jaké věci by se mělo jednat, navíc jde o námitku pouze skutkového charakteru, neboť navazuje na její zjevně účelovou obhajobu, že věci, které ji z trestné činnosti usvědčují, nejsou její.
K odkazu obviněné na obsah svého odvolání pak státní zástupce připomněl usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 587/2012, podle něhož musí být výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání. Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou existence opomenutého důkazu, výslechu obviněnou navrženého svědka. Za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli některou ze stran navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkaz, jehož neprovedení nebylo relevantním způsobem odůvodněno. O takovou situaci však v nyní předkládané věci nejde, soud totiž považoval výslech tohoto svědka v kontextu s dalšími provedenými důkazy za nadbytečný (srov. str. 9 usnesení odvolacího soudu). S tímto odůvodněním se státní zástupce ztotožňuje, neboť je zřejmé, že s ohledem na provedené důkazy si lze jen stěží představit, že by výpověď takto navrženého svědka, ať už jakákoli, mohla přispět k podstatné změně skutkových zjištění.
K dovolání obviněného N. H. D. státní zástupce uvedl, že se neztotožňuje s jeho názorem, že by tvrzené porušení práva na spravedlivý proces samo o sobě bylo podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze to dovodit ani z jím uvedeného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. Smyslem tohoto stanoviska totiž je podle státního zástupce sjednocení ne zcela jednotného postupu senátů Ústavního soudu z hlediska posuzování přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v závislosti na konání dovolacího řízení. Toto stanovisko tak pouze pro účely řízení o ústavní stížnosti vychází z již dříve uplatňovaného výkladu, že vady řízení či ve skutkových zjištěních v takové intenzitě, jíž je narušeno právo obviněného na spravedlivý proces, zakládají přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Uvedený názor je však již relativně ustáleně Nejvyšším soudem zastáván a z hlediska praxe dovolacího řízení se tak obsahově nejedná o žádný průlom. Podstatou tedy i nadále zůstává zkoumání, zda námitka obviněného je způsobilá založit relevantní pochybnost o dodržení pravidel spravedlivého procesu a teprve v případě takového pozitivního zjištění je na místě se zabývat její opodstatněností. I zde je tak třeba podle státního zástupce konstatovat, že námitky obviněného ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Stejně tak podle státního zástupce žádnému z uplatněných dovolacích důvodů neodpovídá ani námitka údajného nesprávného postupu při vydání mobilního telefonu, což byla skutečnost, o niž částečně rovněž soudy opíraly svůj závěr o zachování subjektivní stránky jeho jednání. Sám obviněný totiž připouští, že u uvedeného úkonu tlumočník přítomen byl. Jeho tvrzení, že tato okolnost neprokazuje, že by obsah úkonu byl skutečně tlumočen, pak státní zástupce považuje za zavádějící a spekulativní. Obviněný uvedený mobilní telefon za přítomnosti tlumočníka řádně vydal, přičemž ve svém dovolání nepředkládá žádné relevantní argumenty, jež by zákonnost takového úkonu a z něj plynoucího důkazu byly způsobilé jakkoli zpochybnit.
Závěrem svého vyjádření pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného N. H. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolání obviněné N. T. D. je podle státního zástupce v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné. Proto ho navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K vyjádření státního zástupce zaslala obviněná N. T. D. repliku , v níž uvedla, že se státní zástupce k jejímu dovolání vyjádřil pouze v obecné rovině, zejména v rovině obecného popírání dovolacích důvodů a tvrzení, že její argumenty převážně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Nesouhlasí s jeho názorem, že v podstatné části svého dovolání napadá skutková zjištění soudů, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Upozorňuje na to, že soudy přes existující skutková zjištění nesprávně posoudily skutek. Nalézací soud ani sám žádná skutková zjištění neučinil, neboť pouze zopakoval provedení důkazů z přípravného řízení. V jeho rozhodnutí je skutek popsán tak, že obviněná měla vystupovat jako dodavatelka. Z toho pak bylo vyvozeno, že drogu prodávala. Takový závěr neodpovídá reálně učiněným skutkovým zjištěním. V řízení nebylo prokázáno víc než to, že obviněná snad od neztotožněné osoby převzala a další osobě nebo dvěma osobám předala jakousi věc, v níž byla po uplynutí nikoli zanedbatelné doby zjištěna zajištěná droga, přitom není podle obviněné zcela jisté, zda se jednalo o předanou věc. Nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by vyplynulo, že obviněná věděla, co předává. Mezery ve skutkových zjištěních podle ní nelze vyplňovat poukazem na jakési konspirativní chování. Nebylo vyvráceno její tvrzení, že pokud s někým telefonicky komunikovala, opakovala pouze to, co jí nezjištěná osoba sdělila. Obviněná má za to, že vědomě nenaplnila žádný ze znaků dané skutkové podstaty. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje v tom, že nebylo prokázáno, že by předávaná věc byla v jejím vlastnictví.
V části věnované skutku uvedenému pod bodem II obviněná zopakovala námitky uplatněné ve svém dovolání. Úvahu státního zástupce, že si musela být vědoma skutečnosti, že napodobeniny peněz budou špatně hořet a nebudou tedy vhodné k rituálnímu spálení, považuje za humornou. Poukázala na to, že chráněným zájmem je v daném případě stabilita měny a platebních prostředků. Jí však nebylo dokázáno, že by napodobeniny cizí měny měla v úmyslu použít jako pravé nebo je za tímto účelem poskytnout jinému. Obviněná považuje za absurdní dovozovat cokoli ze skutečnosti, že napodobeniny měla uloženy ve stejné kabelce jako odměnu za předání věcí v souvislosti s prvním skutkem.
K naplnění znaku „jako člen organizované skupiny“ obviněná poukazuje na vyjádření státního zástupce, z něhož vyvozuje, že ani on ji nepovažoval za dodavatele drogy, ale uvádí, že jejím úkolem bylo provádět konspirativní transfery drogy tak, aby bylo pokud možno ztíženo odhalení jednotlivých složek distribučního řetězu, což je podle obviněné činnost, kterou zákon nedefinuje. Jednání obviněné a dalších dvou osob při předání zásilky pak podle obviněné neodpovídá charakteristice organizované skupiny, naopak šlo o nejprimitivnější možný způsob předání bez vysoce organizovaného průběhu a náročné koordinace. Státní zástupce předpokládá zapojení širšího okruhu osob do trestné činnosti. Osoba, o které obviněná uvedla, že z její strany byla kontaktována a úkolována, však nemůže být v souvislosti s naplněním tohoto znaku brána v úvahu, neboť její existence nebyla prokázána ani vyvrácena. Obviněná také znovu připomněla, že nebyl vyslechnut jí navržený svědek P. T. A. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pak konstatovala, že tento dovolací důvod podle ní zahrnuje i případy, kdy soud nepostupuje v souladu s §39 tr. zákoníku. Dále pak obviněná zopakovala námitky uvedené ve svém dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
To je právě případ obou dovolatelů. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
K námitkám obviněných proti hodnocení provedených důkazů tak lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
Obviněná N. T. D. ve svém dovolání nabízí pouze vlastní verzi skutkového děje, což se týká i jejích námitek vztažených k naplnění znaku organizované skupiny a znaku velkého rozsahu, které pouze navazují na její skutkové námitky vztahující se k naplnění znaků základní skutkové podstaty. Také námitky zpochybňující subjektivní stránku jsou založeny pouze na jejím tvrzení, že nevěděla, jaké věci předává. Na rozdíl od skutkových zjištění učiněných soudy je však verze obviněné zjevně nevěrohodná a nelogická, založená na tvrzení, že se nezajímala o to, jaké věci předává, zasílala zprávy na pokyn jiné osoby, váhy se stopami metamfetaminu se v jejím bytě nacházely náhodou, neboť je koupila jako použité v tržnici S., uzavíratelné sáčky typické pro předávání drog používala k uskladnění potravin a dva z nich se stopami metamfetaminu jí zřejmě do bytu někdo podstrčil (alespoň tak vyznívá ne zcela jasná formulace v dovolání), přičemž za tuto svou činnost přijímala vysoké částky jako odměny, aniž by jí to připadalo podezřelé. Soudy tak pochopitelně přijaly logickou verzi skutkového děje, podle které obviněná sama aktivně prodávala psychotropní látku, a rovněž považovaly za nadbytečný obviněnou navržený výslech svědka.
V případě skutku uvedeného pod bodem II soudy dostatečně vysvětlily, proč nebylo možné akceptovat obviněnou nabízené vysvětlení, tedy že se domnívala, že se jedná o tzv. „obětní peníze“ určené k pálení, které se svým vzhledem od pravých bankovek na první pohled výrazně liší. Navíc obětní peníze měla obviněná doma také, avšak v daleko nižší nominální hodnotě a měla je uloženy v prostoru oltáře. Ačkoli jsou tedy i v této části dovolání námitky obviněné založeny na jiné skutkové verzi, než z provedeného dokazování vyšla najevo, je možno pro úplnost dodat, že k naplnění znaků skutkové podstaty se nevyžaduje, aby obviněná znala právní pojem „přechovávat“ a jeho přesný obsah (postačí, že měla představu o nedovolenosti popsaného jednání) a znakem skutkové podstaty podle §233 odst. 1 tr. zákoníku není ani účel, pro který jsou padělané peníze přechovávány.
Obviněná pak dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z naznačeného výkladu je patrné, že tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají námitky vztahující se k trestu odnětí svobody, který obviněná považuje za nepřiměřený. Námitka vztažená k trestu propadnutí věci pak vychází primárně z její obhajoby spočívající v tom, že jí vyjmenované předměty nepatřily, a navazuje tak na její vlastní nevěrohodnou verzi skutkového děje. Další argumentaci k tomu obviněná neuvádí.
Pokud pak obviněná naznačuje další námitky ve své replice k vyjádření státního zástupce, lze pouze konstatovat, že toto podání bylo učiněno po uplynutí lhůty uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Pokud jde o její odkaz na obsah podaného odvolání, takovou situací se zabývá rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 46/2013-I Sb. rozh. tr.
Obviněný N. H. D. pak rovněž předkládá vlastní verzi skutkového děje, ve které byl pouze živým nástrojem skutečného pachatele (neuvádí koho). Současně napadá procesní postup orgánů činných v trestním řízení při odnětí mobilního telefonu, resp. pak hodnocení protokolu o něm v rámci procesu dokazování. Tyto námitky nejsou způsobilé dovolacího přezkumu, proto pouze nad jeho rámec Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný sám připouští, že při úkonu byl tlumočník přítomen a jeho podpis na protokolu figuruje. Není proto zřejmé, jak více by mohla být v tomto směru práva obviněného zajištěna. Nabízí se již snad jedině absurdní myšlenka kontroly tlumočníka dalším tlumočníkem. Navíc otázka, co bylo přesným obsahem překladu, nebyla v momentě vydání mobilního telefonu orgánu činnému v trestním řízení stěžejní. Obsah sdělení obviněného sotva může daný protokol jako celek diskvalifikovat jako důkazní prostředek. Mimo to zapojení obviněného do trestné činnosti vyplývá z kontextu dalších důkazů, zejména z výpovědi spoluobviněné N. T. D. a z jeho zadržení s předmětnými drogami.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že svými námitkami nenaplnil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze považovat za naplněný ani dovolací důvod podle písmene l) téhož ustanovení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění N. T. D. a N. H. D. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se na základě jejich opravných prostředků zabýval napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. května 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu