ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1499.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1499/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 3. února 2016 dovolání obv. L. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 11 To 183/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 4 T 229/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 4 T 229/2011, byl obv. L. R. uznán vinným tím, že v době od 21. 2. 2009 do 21. 5. 2010, kdy byl na základě generální plné moci pověřen vedením společnosti AWIN REAL, s. r. o., úmyslně uzavíral se zákazníky společnosti smlouvy o dílo na dodávku a montáž plastových oken, dveří a jejich příslušenství, inkasoval zálohy na zhotovení díla v úmyslu získat pro sebe a společnost AWIN REAL, s. r. o. finanční prostředky pro krytí dluhů, ačkoli si byl vědom toho, že společnost AWIN REAL, s. r. o. dílo nezhotoví, a zákazníkům zamlčel podstatnou skutečnost, že společnost AWIN REAL, s. r. o. neměla prakticky již od konce roku 2008 finanční prostředky, aby vyvíjela běžnou podnikatelskou činnost a plnila své závazky vůči svým zákazníkům. Tímto jednáním způsobil obviněný škodu v celkové výši 693 690 Kč, a to poškozené J. S. ve výši 88 000 Kč, poškozenému V. K. ve výši 37 200 Kč, poškozené obchodní společnosti K&K Products, s. r. o. ve výši 75 870 Kč, poškozenému V. P. ve výši 134 134 Kč, poškozenému V. H. ve výši 64 250 Kč, poškozenému F. H. ve výši 99 000 Kč, poškozenému A. P. ve výši 27 000 Kč, poškozenému J. K. ve výši 21 342 Kč, poškozenému M. B. ve výši 11 810 Kč, poškozenému M. V. ve výši 7 285 Kč, poškozené R. D. ve výši 23 852 Kč, poškozenému P. B. ve výši 22 222 Kč, poškozené N. D. ve výši 25 000 Kč, poškozenému P. K. ve výši 11 065 Kč, poškozenému V. S. ve výši 45 670 Kč, čímž spáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Současně mu byla v souladu s ust. §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozeným způsobenou škodu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud I. stupně odkázal poškozené J. S., V. H., F. H. a R. D. s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal M. V. a V. K. na řízení ve věci občanskoprávní se zbytky jejich nároků.
Rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 4 T 229/2011, napadli obv. L. R., statní zástupce i poškozený F. H. odvoláním. Krajský soud v Praze toto odvolání projednal a rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 11 To 183/2014, jej podle §258 odst. 1 písm. f) a odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byl poškozený F. H. odkázán s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení a nově rozhodl tak, že obv. L. R. uložil povinnost zaplatit poškozenému F. H. částku 99 000 Kč. Krajský soud v Praze současně zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného i státního zástupce.
Proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal obv. L. R. prostřednictvím advokáta Mgr. Jana Eichlera dovolání, a to proti výrokům o vině i o trestu, s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů I. a II. stupně dle jeho názoru spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
Ve svém podání obviněný nejdříve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, včetně právních závěrů soudů I. a II. stupně. Následně uplatnil vlastní argumentaci známou již z předchozího průběhu trestního řízení, v níž zdůraznil, že v jeho případě nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu dle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to jak po její objektivní, tak i subjektivní stránce.
Obviněný uvedl, že z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že nejednal tak, aby někoho uvedl v omyl, jeho omylu využil nebo zamlčel podstatné skutečnosti, v důsledku čehož osoby provedli majetkovou dispozici, a proto nelze v jeho jednání shledat naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu.
Rovněž zdůraznil, že po subjektivní stránce je třeba zavinění úmyslného, přičemž se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době uzavření objednávek jednal v úmyslu dílo nezhotovit a o vybrané zálohy se obohatit. Obviněný namítl, že jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu, neboť překážky, které mu bránily splnit závazek, vznikly teprve po uzavření smlouvy o dílo a tyto překážky nemohl v době uzavření smlouvy o dílo ani předvídat.
Dále ve svém dovolání vytkl soudům I. a II. stupně jejich procesní postup, neboť skutková zjištění byla nalézacím i odvolacím soudem provedena nejasně, neúplně a nesprávně. Obviněný rovněž namítl, že soudy neprovedly jím navržené důkazy a vyjádřil nesouhlas se způsobem, jímž soudy jednotlivé důkazy hodnotily. Oba soudy dle jeho názoru nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. a §125 tr. ř., protože hodnotily důkazy svědčící v jeho prospěch nedostatečně, zatímco důkazy v jeho neprospěch přeceňovaly. Soudy rovněž nevyvrátily jednotlivé podstatné rozpory a nesouladnosti mezi důkazy navzájem a na základě takto provedeného dokazování pak dospěly k neadekvátním skutkovým závěrům, na kterých postavily své právní hodnocení.
Proto dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby jako soud dovolací zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 4 T 229/2011, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 11 To 183/2014, a dále postupoval podle §265l a násl. tr. ř.
K dovolání obv. L. R. zaslala státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 916/2015-22 ze dne 29. 10. 2015), ve kterém Nejvyššímu soudu sdělila, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve svém dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak má v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není žádným trestným činem (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
Pokud však jde o námitky obv. L. R., jimiž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, nemohl je Nejvyšší soud učinit předmětem svého posuzování. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dovolatel ve svém podání dále namítl, že soudy obou instancí nesprávně právně posoudily věc, když u jeho jednání shledaly naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. ř., neboť dle jeho názoru nedošlo k naplnění subjektivní a objektivní stránky uvedeného trestného činu.
V návaznosti na výše uvedenou argumentaci Nejvyšší soud zdůraznil, že citovaného trestného činu se dopustil ten, kdo sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, vyžaduje se zavinění ve formě úmyslu (§15 tr. zákoníku), avšak dojde-li ke způsobení tzv. těžšího následku, jímž bylo v tomto případě způsobení značné škody, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku i nedbalost (§16 tr. zákoníku).
V této souvislosti Nejvyšší soud připomněl, že obviněný měl podvodný úmysl již na počátku páchání posuzované trestné činnosti, pokud s ohledem na výsledky podnikání jmenované obchodní společnosti nemohl být přesvědčen o schopnosti dostát svým závazkům vůči poškozeným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. Tdo 771/2010).
Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. značné škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku a §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, postačovalo podle §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit značnou škodu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit značnou škodu, jak naznačuje ve svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě, byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli nepatrné.
Ze skutkových zjištění je nepochybné, že obv. L. R. byl na základě generální plné moci pověřen vedením společnosti AWIN REAL, s. r. o. (č. l. 900), v rámci kterého uzavíral osobně se zákazníky smlouvy o dílo, rozhodoval o přijímání zakázek, vybírání záloh, ve většině případů zakázky i osobně řešil a prováděl také zaměření rozměrů oken a dveří podle požadavků zákazníků. Obviněný si však musel být při svém počínání vědom skutečnosti, že společnost AWIN REAL, s. r. o., nebude s ohledem na svůj hospodářský stav schopna dostát svým závazkům z uzavřených smluv. Tento závěr jasně vyplývá i ze zpráv dodavatelů společnosti AWIN REAL, s. r. o., neboť obviněný během let 2009 až 2010 nezadával postupně objednávky na výrobu oken a dveří na míru pro jednotlivé poškozené. Obviněný si proto musel být vědom skutečnosti, že pokud byla dodací lhůta stanovena na 6 – 10 týdnů od zadání zakázky, a po uplynutí této doby nebyla zakázka splněna, nebude tudíž možné řádně splnit ani zakázky pozdější. Jak tedy vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností, obviněný měl podvodný úmysl již na počátku páchání posuzované trestné činnosti, neboť s ohledem na výsledky podnikání společnosti AWIN REAL, s. r. o. nemohl počítat se splněním závazků vůči poškozeným.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obv. L. R. popsaného ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozených, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Popsané jednání obviněného podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, že jednal přinejmenším v nepřímém (eventuálním) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného založenou na opačném tvrzení jako neopodstatněnou.
Ve vztahu k další námitce obviněného, která směřovala vůči objektivní stránce trestného činu podvodu, Nejvyšší soud připomíná následující. Objektivní stránka trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku je charakterizovaná především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby, anebo jim zamlčí podstatné skutečnosti. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Za uvedení v omyl je třeba pokládat takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel uskuteční své jednání konáním, opomenutím nebo mlčky. Pachatel může naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu i tím, že využije něčího omylu. V tomto případě se sice pachatel sám nepřičiní o vyvolání omylu jiné osoby, nicméně po poznání omylu jiného se cíleně snaží dosáhnout obohacení sebe či další osoby, a to v příčinném vztahu k existujícímu omylu jiného. Podobně je tomu i při zamlčení podstatných skutečností (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052-2055). Jak dále vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu je nutná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí, a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Na základě výše uvedené argumentace a s ohledem na rozhodná skutková zjištění v posuzované věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný L. R., který byl na základě generální plné moci pověřen vedením společnosti AWIN REAL, s. r. o., naplnil i objektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. K tomuto závěru Nejvyšší soud dále uvádí, že soudy I. a II. stupně ve svých rozhodnutích jasně popsaly, v čem spočívalo uvedení v omyl, kdo byl osobou uvedenou v omyl, jaký tzv. modus operandi zvolil obviněný ke spáchání posuzovaného trestného činu a jaký protiprávní následek vyvolal obviněný svým jednáním. Není proto možné akceptovat námitku obviněného, že poškození společnosti i zákazníků způsobila J. D. a další zaměstnanci společnosti AWIN REAL, s. r. o., neboť na základě svědeckých výpovědí a uzavřených smluv o dílo jasně vyplývá, že to byl právě obv. L. R., kdo uskutečnil takové úkony, které v konečném důsledku vyvolaly omyl poškozených a vedly ke způsobení značné škody na jejich majetku. V tomto směru je z hlediska vzniku trestní odpovědnosti pachatele také podstatné, zda osoba jednající v omylu měla představu o určité důležité okolnosti nebo se domnívala, že se nemá čeho obávat. Jak je patrné ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, obviněný již od počátku jednal s cílem vylákat peněžní prostředky od poškozených, aniž by měl dostatečnou představu o tom, zda a jak jim je v případě neuskutečnění díla vrátí. Přitom obviněný použil zálohové platby vybrané od poškozených klientů na jiný účel a spoléhal na nejistou budoucí událost v podobě možného splnění pohledávek ve prospěch společnosti AWIN REAL, s. r. o., k čemuž však nedošlo. Nejvyšší soud tudíž vyhodnotil námitky obviněného zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu za neopodstatněné.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů I. a II. stupně v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty u skutku kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Oba soudy dodržely hlediska plynoucí z příslušných ustanovení trestního zákoníku, ve svém rozsudku dále plně dostály požadavkům plynoucím z §125 tr. ř. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného L. R. správně shledány všechny znaky trestného činu podvodu, kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky předmětného trestného činu.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 3. února 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu