ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.256.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 256/2016-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. 7. 2016 dovolání obv. R. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 61 To 377/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 59/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 9 T 59/2015, byl obv. R. D. pod body I. 1) a I. 2) uznán vinným přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to jednak obsahu bezpečnostního sáčku Policie ČR č. ..., obsahující zbraň ,,7,62 mm samopal 24/26“, ráže 7,62 x 25 mm Tokarev, výrobní číslo ..., československé výroby pro vojenské účely, včetně zásobníku, uloženého v úschovně Policie ČR, a dále částky ve výši 11 120 Kč uložené na bankovním účtu Městského státního zastupitelství v Praze č. ... vedeného u České národní banky.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně se obv. R. D. dopustil trestné činnosti tím, že:
I. 1) v blíže nezjištěné době od měsíce srpna 2014 do měsíce ledna 2015, na přesně nezjištěných místech v P., např. na V. n. poblíž prodejny Baťa a rovněž poblíž K. l., minimálně v 15-ti případech prodal A. E.-T., drogu pervitin pro jeho osobní potřebu, obvykle po 2 gramech, v některých případech i v dávce 5 gramů, při ceně 1 000 Kč za jeden gram drogy,
2) dne 28. 3. 2015 v době od 22:40 do 23:00 hod., v P., ul. Š. ..., na chodníku naproti vstupu do pasáže Lucerna, u sebe neoprávněně za účelem prodeje jinému přechovával blíže nezjištěné množství drogy zvané pervitin připravené k distribuci v plastových sáčcích uschovaných mezi papírovými kapesníky, přičemž tuto drogu si během následného služebního zákroku a potyčky s hlídkou Policie ČR vložil do úst a rozžvýkal,
přičemž droga zvaná pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin, která je uvedená v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní.
II. dne 28. 3. 2015 v době okolo 22:40 hod., v P., ul. Š. ..., na chodníku naproti bočnímu vstupu do pasáže Lucerna, kde byl zastižen hlídkou Policie ČR, byla u něj při prohlídce nalezena igelitová taška, v níž se nacházel samopal vzor 24, zn. Tokarev ráže 7,62 x 25 mm, výr. č. ..., kdy zásobník zbraně obsahoval 30 ks nábojů, přičemž přechovával zbraň a střelivo, ačkoliv není držitelem zbrojního průkazu.
Výše uvedený rozsudek obvodního soudu napadl obv. R. D. odvoláním směřujícím proti výrokům o vině i trestu. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 61 To 377/2015, rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. zamítl toto odvolání jako zcela nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím advokátky Mgr. Jany Burdové dovolání, a to proti výrokům o vině i o trestu, s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém podání obviněný nejdříve podrobně vylíčil dosavadní průběh trestního řízení, včetně právní argumentace soudů I. a II. stupně. Následně uplatnil vlastní argumentaci známou již z předchozího průběhu trestního řízení, v níž zdůraznil, že soudy obou instancí nesprávně právně posoudily skutek uvedený pod bodem II. výrokové části rozsudku soudu I. stupně. Dle názoru obviněného nebyl totiž u tohoto jednání prokázán úmysl ke spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani ve formě úmyslu nepřímého, a tudíž nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Absenci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku shledal obv. R. D. rovněž i v otázce naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu. Soudy obou stupňů nesprávně vycházely z předpokladu, že k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu postačuje již samotná dispozice se střelnou zbraní. Takové právní posouzení však neodráží skutečnost, že pro držbu (za použití přípustné analogie iuris) je charakteristické nejen faktické ovládání věci, ale kumulativně také úmysl mít tuto věc pro sebe. Pro to, aby obviněný mohl držet (a tudíž i přechovávat ve smyslu §279 odst. 1 tr. zákoníku) uvedenou zbraň, nebyly splněny všechny předpoklady, neboť samotné faktické ovládání věci jako takové je zjevně nedostačující.
Ve vztahu k jednání uvedeném pod bodem I. výroku rozhodnutí soudu I. stupně dovolatel namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, jenž nebyl odstraněn ani v řízení před soudem odvolacím. V této souvislosti obviněný poukázal zejména na důkaz v podobě svědecké výpovědi svědka E.-T., jehož věrohodnost nebylo možno ověřit a tento důkaz byl ze strany soudů obou stupňů hodnocen pouze jednostranně v neprospěch obviněného. Soudy navíc nevzaly v potaz ani námitky obviněného, které upozorňovaly na logické rozpory ve výpovědi tohoto klíčového svědka. Přestože tato skutková zjištění neměla oporu v provedených důkazech, byla na nich vystavěna značná část argumentace soudu I. stupně, s kterou se potažmo ztotožnil i soud odvolací. Soudy obou instancí rovněž pochybily, když neprovedly důkazy navržené obhajobou, byť by tyto poskytly další, pro věc významná, skutková zjištění.
V návaznosti na výše uvedené argumenty dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 61 To 377/2015, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obv. R. D. zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 59/2016-11 ze dne 22. 1. 2016), ve kterém Nejvyššímu soudu sdělil, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve svém dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
V obecné rovině má Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu I. stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané odvolání proti rozsudku soudu I. stupně postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §256 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Podstatou druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na niž odkázal i sám dovolatel, je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu II. stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu I. stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. k) tr. ř.
Ve vztahu k jednání uvedeném pod bodem I. výrokové části rozsudku soudu I. stupně dovolatel namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, jenž nebyl odstraněn ani v řízení před soudem odvolacím. Jednalo se zejména o provedení důkazu v podobě svědecké výpovědi svědka E. – T., jež byla ze strany soudů obou stupňů hodnocena pouze jednostranně v neprospěch obviněného a na této svědecké výpovědi byla poté bez ohledu na věrohodnost svědka vystavěna i podstatná část právní argumentace soudů . Dovolatel dále shledal pochybení soudů v tom, že neprovedly jím navržené důkazy, a to jak za účelem posouzení věrohodnosti svědka E. – T., tak ani jiné relevantní důkazy, ačkoli by poskytly další, pro věc významná, skutková zjištění.
Nejvyšší soud má v souvislosti s problematikou tzv. opomenutých důkazů za nutné odkázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody:
- prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení,
- dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí,
- konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud připomněl, že právně relevantní povahu nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Proces dokazování primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soud musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze sice výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud – objektivně existuje mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů extrémní rozpor, za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka relevantní.
V návaznosti na výše uvedené však Nejvyšší soud zkonstatoval, že pokud obviněný vytýká nedostatky v rámci postupů soudů při hodnocení a provádění důkazů, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkového stavu popsaného pod bodem I. výrokové části rozsudku soudu I. stupně je naopak možno poukázat na velice podrobné, logické a bezrozporné hodnocení důkazů ze strany soudu I. stupně (viz č. l. 344–350), s nímž se plně ztotožnil i soud II. stupně (viz č. l. 450–451). Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž přesvědčivě uvedl, z jakých důvodů považoval návrhy na doplnění dokazování za nadbytečné. Dále též zdůraznil, že otázka posouzení věrohodnosti svědka je otázkou, kterou posuzuje soud v rámci své nestranné činnosti. Je sice pravdou, že odvolací soud se poté k této námitce podrobněji nevyjádřil, avšak ve svém rozhodnutí se plně ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně, na nějž ve svém usnesení odkázal. Soudům nelze vytknout ani žádnou jednostrannost v hodnocení provedených důkazů, naopak velice pečlivě zvažovaly všechny okolnosti významné pro jejich hodnotící úsudky. Zejména lze odkázat na výpovědi svědků, jež byly současně dokreslovány také listinnými důkazy, a to hlavně záznamy z kamerového systému, jakož i znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními. Všichni svědci navíc vypovídali v průběhu celého trestního řízení konzistentně a stále shodně, na rozdíl od obviněného, jehož výpověď soud zhodnotil jako ryze účelovou. Soud I. stupně, a poté i soud II. stupně, si tak vytvořily dostatečný prostor ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a jejich postup odpovídá požadavkům §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich plynoucími není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a uplatněné námitky dovolatele tedy nebylo možné shledat důvodnými.
Obviněný dále ve svém dovolání namítl, že jednání uvedené pod bodem II. výrokové části rozsudku soudu I. stupně nelze posoudit jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zde nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu, a to jak po stránce subjektivní, tak i objektivní.
K výše uplatněné námitce Nejvyšší soud uvedl, že se jedná o námitku, kterou lze relevantně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto byly významné otázky, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, zejména úmyslná forma zavinění a potažmo i jeho objektivní stránka.
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě formy, a to úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), přičemž úmysl rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý (pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) a úmysl nepřímý či eventuální (pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku).
Nejvyšší soud dále považuje za vhodné připomenout, že trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bez příslušného povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Všechny tyto alternativy jednání postižitelného podle §279 odst. 1 tr. zákoníku tedy představují objektivní stránku daného trestného činu. Co do subjektivní stránky je trestný čin nedovoleného ozbrojování výlučně úmyslným trestným činem (§13 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §15 tr. zákoníku). K trestní odpovědnosti přitom plně postačuje úmysl nepřímý (eventuální) [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Základní skutková podstata trestného činu nedovoleného ozbrojování vymezená v §279 odst. 1 tr. zákoníku má povahu ohrožovacího deliktu a není tedy podmíněna vznikem žádného škodlivého následku. S ohledem na to nemusí ani úmysl pachatele k takovému následku směřovat. K naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §279 odst. 1 tr. zákoníku dochází již výrobou, opatřením a přechováváním střelných zbraní, jejich hlavních částí a dílů, jejich zakázaných doplňků a střeliva, aniž by jejich užitím komukoliv vznikla jakákoliv újma. Trestně postižitelným podle §279 odst. 1 pak je i jednání, kdy pachatel vyrobí, opatří nebo přechovává střelnou zbraň, její hlavní části a díly, její zakázaný doplněk nebo střelivo, aniž by je kdy měl v úmyslu použít.
V případě obviněného dospěly soudy k závěru, že výše uvedený trestný čin byl spáchán ve formě přechovávání střelné zbraně bez příslušného povolení. Přechováváním střelné zbraně, jejího zakázaného doplňku, jejích hlavních částí a dílů a střeliva je jakákoliv forma jejich držení, nošení a nakládání s nimi s výjimkou jejich opatření. Pachatel je může, ale nemusí mít přímo u sebe. Plně postačí, když je má ve své moci (například ukryté v zemi, odložené ve vozidle, jímž se přemisťuje, nebo uložené v bankovní schránce). Pachatel může střelnou zbraň, její zakázaný doplněk, její hlavní části a díly nebo střelivo přechovávat nejen pro sebe, ale i pro kohokoliv jiného. Proto také jejich přechovávání nemusí předcházet jejich nabytí pachatelem. Pachatel, který je přechovává, si je totiž nemusí opatřit, ale může je pro jiného například ukrýt nebo uschovat, případně převézt z jednoho místa na jiné, a stejně tak je sám nemusí dále distribuovat, ale třeba si je po jejich získání jen ponechat (srov. Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. §233 až 421. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2247-2248).
S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na předmětný skutek, provedené dokazování a výše rozvedené obecné zásady týkající se dané problematiky, je však zřejmé, že námitka obviněného, že nenaplnil všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, nemůže obstát.
Nejvyšší soud zkonstatoval, že s přihlédnutím k závěrům z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, vyhodnocení kamerového záznamu, úředního záznamu Policie ČR ohledně šetření ke kamerovým záznamům, záznamu zajištěného na internetu, jakož i svědeckých výpovědí, je namístě dovodit, že předmětného jednání se obviněný dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém, přičemž úmyslné zavinění se vztahovalo na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty daného trestného činu. Soudy obou instancí v rámci své právní kvalifikace popsaného jednání tedy nikterak nepochybily, a námitku obviněného, že právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku neměl oporu v provedeném dokazování, tudíž nebylo možné akceptovat.
V souvislosti s naplněním objektivní stránky trestného činu nedovoleného ozbrojování Nejvyšší soud poukázal, že z provedeného dokazování (zejména z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, záznamu z kamerového systému, jakož i svědeckých výpovědí příslušníků Policie ČR i svědka E.-T.) bez důvodných pochybností vyplynulo, že u obv. R. D. byla zajištěna reaktivovaná, plně funkční a střelby způsobilá samočinná zbraň střílející dávkou, tedy zbraň kategorie ,,A“, tzn. zakázaná, přičemž tuto střelnou zbraň obviněný přechovával, aniž by byl držitelem příslušného povolení. Jak tedy vyplývá z dikce §279 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný již tímto samotným jednáním naplnil objektivní stránku předmětného trestného činu. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že za dané situace bylo pro naplnění objektivní stránky naprosto irelevantní, zda měl obviněný v úmyslu zbraň přechovávat pro sebe či pro jiného, nebo zbraň použít či nepoužít.
Z těchto podstatných důvodů tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu I. stupně naplnilo všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, a proto vyhodnotil námitku dovolatele jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud prověřil, že Obvodní soud pro Prahu 1 v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. – tedy podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. Přezkum skutkových zjištění i na ně navazujících právních závěrů Městským soudem v Praze, týkající se otázky viny a trestu u obv. R. D., je rovněž správný, relevantní a hodnověrně odůvodněný. Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit s tvrzením obviněného, že závěry soudů obou instancí o jeho vině a trestu neměly oporu v provedeném dokazování, a že v případě trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 nebyly naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Protože napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem tedy nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. k porušení zákona a obviněný svými námitkami tyto důvody dovolání zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud dovolání obv. R. D. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu